Po prvním setkání: Reakce na kurz Základní psychosomatická péče IPVZ

  Řekli jsme si o reakce na první část sedmidílného kurzu základní psychosomatické péče IPVZ, který se stal jedním z povinných kurzů nového oboru psychosomatická medicína. Kurz je určen pro: všeobecné lékaře, pediatry, gynekology, rehabilitační lékaře a další specialisty somatických oborů, pro psychiatry a klinické psychology.

Tady je program první části:

• Zahájení kurzu, informace o oboru (Chvála)
• Úvod do psychosomatické medicíny, historický přehled  (Šimek)
• Interpersonální medicína (Skorunka):
• Od subjektivního prožívání ke komplexním modelům zdraví a nemoci; různé dimenze psychosomatické medicíny.
• Psychoterapeutický přístup v medicíně.
• Manifestace životních dilemat, zátěžových situací a interpersonálních procesů v tělesných, duševních a sociálně-komunikačních symptomech.
• Co to znamená, když se řekne bio-psycho-sociální (Chvála, Trapková)
• Práce s časovou osou, praktické ukázky, rozbor  (Trapková, Chvála)
• Bálintovská skupina  (Trapková)

A tady jsou reakce po tomto kurzu

• Velmi se mi líbila druhá část kurzu s praktickými ukázkami a videem…, to bylo velmi přínosné a zajímavé. Hůře jsem vnímala první část, která mi připadala příliš abstraktní a méně využitelná pro praxi (o receptorech v membránách atd.). Dělalo mi potíže v této části udržet pozornost. Uvítala bych větší zaměření na konkrétní situace v ordinaci a psychosomatický přístup k jednotlivým nemocem a stavům. Dále vnímám celkovou atmosféru kurzu jako velmi opatrnou, se snahou vyhnout se čemukoliv „příliš duchovnímu, šamanskému, holistickému“. Myslím, že lékaři, kteří na tyto kurzy chodí, již opustili přísně biologické pojetí nemoci a je možné na kurzech mluvit otevřeně. Řada z nás používá i alternativní metody nebo se zajímá o osobní a duchovní růst a věci mezi nebem a zemí. Chápu ale opatrný přístup při diskusích s kolegy mimo obor psychosomatika. Tolik můj názor a velmi děkuji za možnost se takto vzdělávat, což bylo ještě před pár lety nemyslitelné. (MUDr. Marková)

• O kurzu jsem slyšel jen to nejlepší od mnoha kamarádů a opravdu jsem se těšil. Jsem v přípravě na atestaci z praktického lékařství, zabývám se čínskou a indickou medicínou, pracoval jsem dva roky v Německu, jsem ve výcviku u kolegy Knopa a psychosomatický přístup v medicíně vidím jako své životní poslání. Proběhlé úvodní dva dny mi připadaly zajímavé snad pro ty, kteří se doteď o psychosomatiku vůbec nezajímali a potřebují být přesvědčováni, anebo potřebují nadávat na současný medicínský systém. Musím říci, že o přednáškách doc. Šimka a doktora Skorunky jsem se převážně nudil. Chyba může být samozřejmě na mé straně. Oba přednášející jsem rád poznal. Během času, který měli k dispozici, nám snad mohli říci mnoho zajímavého. Těšil jsem se, že se dozvím něco z historie psychosomatiky, něco o filosofických, spirituálních, medicínských, vědeckých i nevědeckých kořenech celostního přístupu k pacientovi, něco o současném stavu psychosomatické medicíny ve světě. Něco jste zmínil Vy s kolegyní Trapkovou. Vaše bloky mi také přišly nejzajímavější. Líbil se mi exkurz do rozdílnosti pohledu lékařského a psychologického. Jinak se mi ale moc informací ani zkušeností nedostalo. (Martin Seifert)

• Přednáška doc. Šimka byla úžasná, na prvním místě svým obsahem. Fascinovala mě také jeho překrásná čeština a rétorika. Doktor Skorunka byl velmi emotivní a velmi inspirativní. Moc se mi líbila páteční přednáška Vás a paní doktorky Trapkové, to, jak jste se navzájem bezprostředně doplňovali. Doufám, že se dostanu na samostatný kurz časové osy, považuji ji za velmi užitečný nástroj. Bálintovská skupina byla pro mě něco zcela nového, zúčastnila jsem se pouze pasivně, nejsem si jistá, zda bych byla schopna aktivně se zapojit. Možná po více zkušenostech. Shrnu-li mé dojmy, pak tato první část kurzu splnila má očekávání a určitě bych chtěla dál pokračovat. Bio-psycho-sociální souvislosti nemocí mých pacientů rozpoznávám. Zůstává mi ale kardinální otázka "„Co s tím?"“ a těším se na odpovědi na ni. Samozřejmě tuším, že jednoduché ani jednoznačné nebudou. (M. T.)

• Především Vám i paní doktorce i ostatním chci poděkovat, bylo to fajn a odcházela jsem s dobrými dojmy, občerstvená a s pocitem těšení na podzim. Líbila se mi atmosféra v kurzu, mezi námi účastníky i mezi námi a vámi přednášejícími, bylo to takové živé a přirozené, prostě fajn. Zaujala mě přednáška pana doc. Šimka, jak ta historie, tak jeho úvahy o patofyziologii vzniku somatického příznaku z psychosociálních souvislostí. Určitě mě to popíchlo k dalšímu přemýšlení a mám chuť si o té historii něco přečíst. Příspěvek Vás a paní doktorky se mi také líbil, bylo fajn, že to bylo hodně prakticky zaměřené (kazuistika, video) a také, jak jste sehraní, navíc muž-žena, lékař-a psycholožka, tedy toho hodně „pokryjete“. A povídání o těch systémech a o vzájemných interakcích pro mě bylo také zajímavé, ráda bych se dozvěděla víc. Pan doktor Skorunka mluvil také dobře, ale jelikož jsme ze stejného oboru (psychiatr s psychoterapeutickým výcvikem, i když jiným – v logoterapii a existenciální analýze), tak mi to přineslo asi nejméně nového. A moc se mi líbila bálintovská skupina, to bylo super a velká inspirace něco takového s kolegy zkusit! Zajímalo by mě ještě, jaké je oborové zastoupení účastníků kurzu, kolik je tam psychologů či psychiatrů a kolik somatických lékařů či fyzioterapeutů. Měla jsem dojem, že je tam více „psycho“ témat, a já jako „psycho“ člověk bych možná uvítala více toho „somatického“. Ale to možná přijde v dalších kurzech? Celkově ještě chci napsat, že psychosomatický přístup mi byl, myslím, vždycky blízký (a to nejen proto, že o tom slyším hodně doma…), jen to třeba nemám tak propracované či zarámované do nějaké teorie. Ale prostě mě vždycky zajímalo skoro více než daná nemoc to, co to pro daného člověka znamená a jak to prožívá či zvládá, jak s tím žije. Někdy se trochu dohaduji s Ondrou, protože si myslím, že by psychosomatika neměl být nástavbový obor jako něco „přidaného“, ale že by ten přístup měl mít každý lékař tak nějak už od začátku, učit se to a poznávat současně se svým oborem, ne „potom“, ale „paralelně“. Nevím, jestli jsem to srozumitelně napsala. A možná je tato myšlenka v dnešní medicíně utopie. (Jindra Masnerová)

• Na kurzu jsem se cítila dobře, byla jsem ráda, že se mi potvrzují, z povolaných úst, myšlenky a nápady, které ke mně posledních cca patnáct let přicházejí. Páteční program se mi líbil více, protože už byl praktičtěji zaměřen, i když chápu nutnost programu úvodního dne. Jsem ráda, že jste nás ujistil, že máme s pacienty problém rovnou řešit (ve smyslu nabízet, objasnit). Činím tak sice dlouhodobě, ale spíše s nejistotou, jestli nepřekračuji svoji odbornost. Za Vaši podporu v tomto smyslu jsem vděčná. První den se mi líbila zejména přednáška pana profesora Šimka. (Martina Juhaňáková)

• Kurz se mi moc líbil, jen bych uvítala, kdyby se podařilo ho ukončit dřív než v roce 2016. Taky by bylo fajn, kdyby všichni budoucí vyučující dali k dispozici přednášky paní Malé, abychom mohli poslouchat a nemuseli psát. Děkuji. (Dědková, Ústí nad Orlicí)

• Toto první setkání na mě působilo jako poněkud opatrnější oproti tomu, jak jsem z předchozích kurzů na Vaši práci zvyklá, pravda ale je, že jen do té doby, než jsem mluvila některými kolegy, pro které to bylo jiné. Dokážu pochopit a z kliniky vím, že když člověk léta jede podle naučených postupů a najednou má o pacientovi trochu jinak přemýšlet, může z toho být přinejmenším rozpačitý, a navíc je to většinou na úkor jeho pracovní doby. Byla pro mě cenná zkušenost, že jsem už měla za sebou předchozí kurzy a uvědomila si, jak je důležité při prvním setkání hned to na lékaře „nerozbalit“, držet se trochu zpátky a být tam v první řadě za lékaře, a až poté za psychoterapeuta… (Lucie Joklová)

• S kurzem jsem byla velmi spokojená, a zvlášť s přednáškami ten druhý den, tedy tou Vaší a  terapeutky paní Trapkové. „Seděl“ mi styl přednášení. Chvíli mi trvalo se přeorientovat, jsem zvyklá na přednášce vytáhnout tužku a papír a intenzivně zapisovat. Tady jsem si musela uvědomit, že jde o zcela jiný styl práce. Prakticky jsem neměla žádné konkrétní představy o náplni kurzu a moc mě překvapilo, že jsem hned po absolvování byť jen první části mohla aplikovat nové poznatky ve své ordinaci. Jsem praktická lékařka pro dospělé a vždy jsem cítila, že se ve své ambulanci potkávám s pacienty, kteří by potřebovali něco navíc, co jsem jim nebyla schopná nabídnout. Věřím, že toto se v příštím roce díky přednáškám změní.
• Nyní se moc těším na další pokračování. (MUDr. Iveta Petrželová)

• Není to žádná kritika, já ty kurzy mám rád a vždy se na ně těším. Ale přemýšlel jsem o něčem z některého z minulých běhů a zjistil jsem, že mi jednotlivé přednášky dost splývají. Že je to tak trochu soubor výroků, názorů, postřehů, citátů, zkušeností, většinou zajímavých a podnětných, ale není v tom žádný systém, struktura. Což je asi dáno charakterem oboru. Je takový těžko uchopitelný. Když jste hovořil o atestaci, představil jsem si, co bych se asi učil na zkoušku, kdyby nějaká byla … a moc jsem si to představit nedokázal. Není to jako jinde – anatomie a patologická anatomie, patofyziologie, epidemiologie, etiologie, rozdělení, léčba a) chirurgická, b) konzervativní. Omlouvám se za banální postřeh.
• Nedokázal jsem bezprostředně verbalizovat svůj dojem z Bálinta, ale už cestou domů jsem přišel na to, že to pomáhá. Sice i nadále nevím, co si s tím pacientem mám počít, ale ulevilo se mi trochu už tím, že jsem si o něm mohl kvalifikovaně popovídat. Hned další pracovní den po kurzu se mi v ordinaci sešlo několik psychosomatických klientů. Já nevím, asi už se mezi kolegy rozkřiklo, že je nějak sbírám nebo co. (Mimochodem, těch urologických psychosomatiků jsou zástupy, ale připadají mi nějak opomíjení. Všude se píše o Crohnovi, ekzému, bolestech zad… ale chronická prostatitida nebo všelijaké nevysvětlitelné mikční dysfunkce jakoby ani neexistovaly. Přitom do každé urologické ambulance jich přijde za den významné procento.) Tedy jsem se do nich pustil pln ideálů čerstvě nabytých na školení, sestra vedle se mohla vzteknout nad plnící se čekárnou… Toho psychiatrického pacienta, kterému se OCD vrazila do prostaty a už 6 urologů a několik dalších odborníků (imunolog, infektolog) mu s tím nepomohlo, jsem po 50 minutách stejně nakonec poslal jinam. Několikrát jsem mu nadhodil něco o možné komplexní bio-psycho příčině jeho potíží, a pacient vypadal, že mi dá do držky, že trpí a já z něj dělám blázna, a tak jsem rezignoval a odeslal ho k jednomu slovutnému (a drahému) docentovi urologie, co se onehdá holedbal, že vyléčí každou prostatitidu. Držím mu palce. Příště snad budu výmluvnější. (MUDr. Jiří Poněšický, urolog)

• Pracuji třetím rokem v klinické praxi v Psychiatrické nemocnici, jsem zařazena do předatestační přípravy v oboru psychiatrie. Na Vámi organizovaný kurz jsme se přihlásily s mou kolegyní částečně ze zvědavosti, částečně z potřeby hledat formu medicíny, která „má smysl“. Upřímně, byla a jsem nadšená ze všech přednášek v rámci oněch dvou dní, měla jsem konečně pocit souznění s prezentovanými informacemi a poznatky. Dostavily se u mne až pocity osvobození v tom smyslu: „Konečně někdo uvažuje jako já – nejsem sama…“

• Velmi se mi líbila myšlenka přednesená panem docentem Šimkem, který nazval psychosomatiku „nabídkou“, což nadmíru oceňuji, neboť současná forma medicíny mi již od studií připadá mechanická, manipulující, odosobněná. Je tristní i samotné pojetí nemocnic jakožto „továren na zdraví“, které na oko fungují, ale kauzálně neřeší prakticky nic.
• Velmi si cením Vaší práce a práce Vašich spolupracovníků a držím Vám palce, aby byly okolnosti příznivě nakloněny k dotáhnutí oboru psychosomatiky do cílené podoby. Je to asi přirozený návrat k původním rodinným lékařům, kteří znali rodinu i její fungování jako celku a v tomto kontextu mohli i lépe působit…
• Těším se na další pokračování kurzu, jeho začátek byl jednoznačně inspirující a ukázal mi cestu, kterou bych jednou ráda nastoupila… (Eliška Pirner Polcarová)

• Celkově se mi kurz líbil a dodal mi naději, že se něco v českém zdravotnictví pozitivně mění. Žijeme momentálně v Zittau, pracuji v jedné nemocnici poblíž jako psychiatr,  ale ráda bych se časem vrátila do ČR.  Víc věcí v současném pojetí (nemocniční) psychiatrie mi vnitřně nesedí, a tak jsem si někdy už říkala, že asi budu muset vystoupit z celého toho zdravotnického systému,  abych vůbec mohla dělat práci, se kterou se vnitřně budu ztotožňovat a nebudu s jejím "obsahem" v rozporu.  Ale během toho kurzu v Praze jsem vnímala, že tento nový obor psychosomatiky by mi mohl poskytnout prostor, ve kterém bych mohla dělat to, co mě baví a co mi dává smysl a mohla bych přitom zůstat dál ve zdravotnictví.  A to je pro mě pozitivní zjištění.  V každém případě Vám moc děkuji za Vaše nasazení v oboru psychosomatiky. (Michaela Krtičková ze Saska)