PROČ NESTAČÍ ANESTEZIOLOGŮM SCHIMMELBUSCHOVA MASKA A ÉTEROVÁ NARKÓZA?
(Text, který prezidium ČLK odmítlo publikovat v časopise Tempus, tiskovém orgánu ČLK)

Lékařství nestojí jen na vědeckých důkazech posledních tří let, ale také na tradici a dobré praxi, na kolegialitě a vzájemném respektu lékařů.

Při rozsáhlé oblasti poznání, které představuje naše medicína, je někdy těžké udržet vzájemnou loajalitu. Stačí, abych se pár let nevěnoval nějakému oboru, a mohu být se svými soudy zcela vedle. Tak se jako naprostý laik projevil i jeden z nejvýše postavených kolegů, předseda vědecké rady ČLK MUDr. Zdeněk Mrozek, když v Mladé Frontě dnes ze dne 4. 3. prohlásil: „Já vlastně nevím, co psychosomatická medicína propaguje a dělá. Jestli to, že si s pacientem pořádně popovídá, pak spadá do všech medicínských oborů a nemusí mít vlastní. Pokud je to o něčem víc, pak jsme na to dosud nepřišli.“ Chápu to, věnuje se jinému oboru, ale ze svého místa by se mohl alespoň informovat od těch, kdo věci rozumějí. Nebo i jen nahlédnout do rozsáhlé monografie Psychosomatische Medizin proslulého profesora Uexkülla, 6. vydání 2003 (Urban & Fischer, München, Jena). Na 1564 stránkách téhle uznávané učebnice by našel pan kolega důkazů víc, než by snesl. Pro něho je to ale „jen si popovídat s pacientem“. A to přeci děláme všichni. Kdybych to měl parafrázovat na jeho obor, mohl bych stejně dobře prohlásit, že nechápu, proč si anesteziologové nevystačí se Schimmelbuschovou maskou a éterem a zatěžují nás složitými přístroji.
Potíž je v tom, že jsme my lékaři přestali chápat člověka jako souhru bio-psycho-sociálních systémů a nemoc jako výsledek jejich narušení. Všechno hledáme v tom biologickém substrátu. A pokud už to někdo z nás tak bere, je zase těžké připustit, že i v oblasti poznání psychologických a sociálních systémů se vývoj nezastavil u Freuda (ani toho jsme do naší medicíny ještě nepustili), ale udělal díky práci mnoha vzdělaných lidí velký vývoj. Jsou to stejně rozsáhlé oblasti poznání, jako je bio-medicína sama. Jenže tyto oblasti vyžadují jinou výzkumnou metodologii, jiný způsob myšlení. Pracují zde zcela jinak vzdělaní odborníci. Jestli přináší bio-psycho-sociálně pojatá psychosomatická medicína „něco víc“, jak by rád kolega Mrozek viděl, pak je to porozumění pro spolupráci odborníků všech těchto tří rozsáhlých oblastí. A to není v silách lékaře, který má v čekárně 20–30 lidí denně. Přiznejme si, že v běžné praxi lékař pokládá oblast „psycho“ jen za jakousi nepříjemnou „čistě subjektivní“ komplikaci své „objektivní práce“. A o vlivu sociálních systémů na zdraví vlastně nikdy neslyšel, a proto si představuje, že jde o jakousi podporu chudých – ale o to vůbec nejde. Jde o složitý vliv sociálních vazeb každého člověka na jeho tělesné funkce.
Pokud je „dobré popovídání“ samozřejmou součástí každé lékařské profese, může mi pan kolega Mrozek vysvětlit, proč až 40 % pacientů (američtí kardiologové Childre a Martin z HeartMath institutu v San Francisku tvrdí, že až 80 %!) zůstává nevyléčeno a neustále dokola jsou vyšetřováni, aniž se jich kdokoli „pořádně zeptal“, proč vlastně stonají? Není to třeba tím, že to prostě není jen tak, „pořádně si popovídat“? Když vedení lékařské komory tak naléhá na to, abychom se platově přiblížili k německému zdravotnictví, proč se nepodívají také na to, v jak jiné situaci je u nich psychosomatická medicína se svými 150 povinnými hodinami v pregraduální přípravě lékařů a s dalšími 150 hodinami v kontinuálním vzdělávání? Že jde o samostatný obor. A že má podporu pojišťoven, které vědí, že každé euro, které do oboru vloží, se jim třikrát vrátí! U nás asi šetřit není potřeba, medicína má peněz dost, a když ne, tak zase nějaká ta akce „Děkujeme – odcházíme“ to zachrání. Vidíme už jen peníze, nebo také pacienta s jeho zoufalstvím?
Autor je předseda Společnosti psychosomatické medicíny ČLS JEP

Text byl odeslán 8. 3. 2017 redakci časopisu ČLK Tempus, aniž byl uveřejněn.

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0