RADKIN HONZÁK: FENOMÉN ZVANÝ HNÍZDIL A PSYCHOSOMATIKA

DANIELA STACKEOVÁ: JINÝ POHLED NA FENOMÉN OSOBNOSTI V PSYCHOSOMATICE

Před několika týdny vyšla nová knížka, kterou dali dohromady Jan Hnízdil a redaktorka Klára Mandausová spolu s několika Honzovými přáteli i nepřáteli, s titulem Příběhy obyčejného uzdravení (vydaly ji Lidové noviny, Praha). Měl jsem to potěšení přispět do ní krátkou statí o tom, jak vidím psychosomatiku, mám k ní tedy trochu vřelejší vztah a byl jsem u jejího velmi příjemného uvedení do světa…

Pokud znáte Hnízdilovy práce objevující se v tisku, na blogu (http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-hnizdil.php) nebo v jeho minulých knižních publikacích, ocitnete se na známém terénu kvalitní kazuistiky s dobrým i nedobrým koncem, úvah o (ne)zdraví současné společnosti, tentokrát navíc sureakce na udělení bludného balvanu, a nakonec poznámek jeho přátel i nepřátel.
Následující odbočka není projevem sklerózy, ale analogií, která mi umožňuje předvést, jak vnímám Honzu v jeho teorii i praxi: v dobrém jako levičáckého radikála, kterého každé hnutí potřebuje, ačkoliv už je daleko za hranou paradigmatu, které samo o sobě je pro rozum epochy obtížně skousnutelné. V Moorově scifi, Lamb: The Gospel According to Biff, Christ's Childhood Pal, popisuje autor běsné aktivity Jana Křtitele, kterému se podařilo během křtění několik osob v Jordánu utopit. Přesto mu nelze upřít, že „připravoval stezky“.
Chápu, že společenství hlásící se k biopsychosociální koncepci nemůže Hnízdila přijmout mezi sebe, když ten hlásá psychogenezi jako hlavní, ne-li jedinou etiopatogenetickou cestu do chorobného stavu. Má zatím štěstí, že za ním chodí právě takovíto lidé? Nebo ty druhé, kteří tomu neodpovídají, prostě nezveřejňuje? Nicméně z čistě teoretického hlediska (krom toho, že Franz Alexander po této stezce také nějakou dobu kráčel) je tu naléhavě položena otázka týkající se autosanačních mechanismů lidského organismu. Vždyť v historii byly zásahy medicíny někdy téměř smrtící a lidstvo přežilo. Zatím nikde v pregraduálním ani v postgraduálním vzdělávání o této nesporně existující naší schopnosti není komplexnější informace. Nestálo by medicíně za to zavést předmět „spontánní uzdravování“? Někam mezi fyziologii a patofyziologii.
Druhou zkratkou, která se jeví překonaná, ačkoliv před půl stoletím ji zastávali terapeuti, kteří rozhodně nebyli (mo)mentálně zaostalí, například Eric Berne, je představa, že stačí jeden úder kladívkem na ten správný šroubek a vše se rázem rozjasní. Čas této optimistické představě bohužel zapravdu nedal. Aha-moment, a to i v podobě živé halucinace klíčového zážitku po LSD. většinou sám nestačil udržet nastartovanou změnu, protože jak setrvačnost vlastního programu, tak tlak z okolí vrací naše jednání automaticky do starých kolejí. V tomto směru se jeví podpora poskytnutá v období alespoň několika týdnů jako velmi užitečná. Nicméně informace o správném směru životní cesty je skutečně zásadní. Zejména, je-li o její kvalitě přesvědčen ten, kdo ji podává.
K tomu nepochybně přispívá pověst, haló efekt a komunikační dar, který Hnízdil má. Možná, že i to zjednodušení – máte to z toho, že se honíte jak blbec – má terapeutickou hodnotu. Placebo i nocebo efekt stoupá s proslaveností značky a cenou produktu, o tom nás přesvědčil jak experiment se silně analgeticky působícím (v experimentu však neexistujícím) fentanylem , tak s cenově rozdílným nocebem zvyšujícím algický prožitek o to víc, oč bylo dražší. Jak píše ve svém příspěvku profesor Komárek: Svět není problematický sám sebou, svět je problematický způsobem, jakým ho vykládáme. Jednoduchost pak může mít někdy podobu zázraku.
Myslím, že bychom fenomén Hnízdil neměli ignorovat jen proto, že se opravdu nevejde do našeho paradigmatu, či proto, že působí na první pohled příliš redukcionisticky a na druhý až drobet dryáčnicky. Už proto, že vede ke zlepšení zdravotního stavu některých trpících. Nelze souhlasit s tím, co v nepochopení jemné Honzovy ironie vzal vážně jeden z jeho kritiků, a to že (Hnízdil) pro pacienty nic nedělá a jen za to bere peníze. Stálo by jistě za to, podívat se, co dělá a jak to funguje. A když už jsme u oprav, pochybuji (také s pousmáním), že Jiří Šavlík byl první český psychosomatik. Ledaže by skromně zatajil, že den předtím stvořil nebe a zemi.

Do redakce přišlo 27. 11. 2017
K tisku přijato 31. 1. 2018
Konflikt zájmů: není znám

DANIELA STACKEOVÁ: JINÝ POHLED NA FENOMÉN OSOBNOSTI V PSYCHOSOMATICE

Se zájmem jsem přečetla stať Radkina Honzáka o Janu Hnízdilovi. Toto téma se jaksi nechtěně dotýká prakticky i mě. Přednáším psychosomatickou problematikou na dvou vysokých školách. Na začátku semestru se studentů ptám, zda se již s psychosomatikou setkali, a naprostá většina z nich reaguje pozitivně a hned ji spojí se jménem Jana Hnízdila. V tom vidím nesporný přínos jeho osoby pro obor, díky Janu Hnízdilovi lidé psychosomatiku znají a vědí, čím se zabývá. Bohužel i studenti VŠ často vidí Jana Hnízdila jako zakladatele psychosomatiky, geniálního teoretika a terapeuta. Pokaždé znovu mě to zarazí a uvědomím si, jak silná je moc médií. Popularita Jana Hnízdila dokládá také to, že lidé vnímají význam psychiky ve vzniku svých zdravotních potíží, že se ztotožňují s psychosomatickým uvažováním. I to považuji za velmi pozitivní.
Nabízím čtenářům k danému tématu úvahu nad tím, co je za popularitou Jana Hnízdila, a také nad tím, zda je přínosem pro psychosomatickou medicínu. Občas sleduji jeho mediální vystoupení, přečtu si se zájmem některé jeho texty, nečetla jsem všechny. Jan Hnízdil má charisma, uvažuje v širokých souvislostech o vzniku zdravotních obtíží a možnostech jejich terapie, ale v jeho mediálních vystoupeních já osobně vnímám více osobnost Jana Hnízdila, která chce sdělit své názory, vize, která chce možná trochu provokovat, někdy i šokovat. Jeho sdělení však vidím jako nezakotvená v oboru, který své pevné zakotvení již díky letité snaze skupiny svých odborníků má. Pokud má být psychosomatická medicína akceptovaným medicínským oborem, pak se domnívám, že je pro ni nezbytné se distancovat od osobností, jako je Jan Hnízdil. A Jan Hnízdil podle všeho ani netouží, aby ho odborná komunita akceptovala. Tak to i vysvětluji svým studentům.
V akademickém prostředí je nezbytné zakotvení v oboru, kdy je třeba nejdříve absolvovat vzdělání, poté se etablovat v odborné oblasti odbornými publikacemi, pedagogickou praxí, řešenými granty atd. Nemusí se to někomu líbit, mohou se některé prvky tohoto systému zdát přežité, rigidní, ale těžko na tom něco změníme. Rozhovory pro časopis Marianne či nerecenzované populární publikace v tomto světě neskórují. Je pravdou, že řada akademiků nedovede složitou teorii prezentovat tak, aby byla přístupná veřejnosti, odborný „populismus“ je jim cizí. Znám málo těch, kdo jsou úspěšnými odborníky, publikují seriózní akademické publikace a zároveň dovedou vyprávět o odborných tématech s lehkostí, dovedou je simplifikovat přesně na tu hranici, která není nebezpečná, a najdete tak jejich tvář jak v časopisech pro ženy, tak v diskusních pořadech České televize.
Takovou osobností je pro mě v psychosomatice Radkin Honzák, kterého považuji za fenomén. Krom toho jej vnímám jako člověka, ze kterého vyzařuje laskavost, a kdybych se považovala za psychosomatického pacienta, s důvěrou bych se obrátila o pomoc právě na takového odborníka. Pokud chce být někdo skutečným odborníkem v daném oboru, pak se domnívám, že je naprosto nezbytné být s tímto oborem ztotožněn, i když se nám mohou zdát některé teorie přežité, některé postupy zastaralé, některé jeho významné osobnosti samolibé, ale na něčem je třeba stavět. A stavět na osobním prožitku, na vlastních názorech, na mediální popularitě jistě možné je, ale pokud někdo zvolí tuto cestu, pak již primárně není možné považovat jej za odborníka daného oboru. Vnímám Jana Hnízdila jako rebela, který dovede s nesmírnou energií prosazovat svou, je skvělý rétor, ale nevidím kromě onoho slova psychosomatika žádné propojení s oborem psychosomatická medicína, jak jej vnímám já. Jan Hnízdil toto slovo používá, ale to je snad jediné, co má s oborem společného. Pokud pracuje s psychosomatickou teorií, tak ji simplifikuje za hranici, která je těžko přijatelná (ale jistě žádoucí pro články v populárních časopisech). Razí svou vlastní cestu. Způsob, jakým to dělá a jakým se vymezuje, je však s principy prezentovanými seriózními medicínskými obory opravdu těžko akceptovatelný, a není v tom nic osobního, pramení to z podstaty věci, jak jsem ji popsala výše.
doc. PhDr. Daniela Stackeová, PhD.
Do redakce došlo po uzávěrce jako reakce na redakční práci a na výzvu redakce bylo po úpravě zařazeno k tisku.

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0