CHVÁLA V.: DOBŘE ZASAZENÝ STROM (H. R. Maturana, F. J. Varela: Strom poznání, Portál, Praha 2016; ISBN 978-80-262-1119-8; 239 stran)
Někdy musí kniha na své čtenáře počkat. Zvlášť když vyjde na přelomu paradigmat. Zatímco v době svého prvního vydání budila ve světě pozdvižení, dnes útlá kniha Strom poznání Humberto Maturany a Francesco Varely nemusí nikoho překvapit.

Na jejich text s podtitulem Biologické základy lidského rozumu jsme si stačili za 33 let zvyknout, protože už dávno žije v našem kulturním prostředí ve zlomcích i citacích vlastním životem. Kniha ovlivnila celou jednu generaci i našich myslitelů od stále nedoceněného (a členy klubu Sisyfos vysmívaného) profesora Zdeňka Neubauera a Jiřího Fialy až po profesora Stanislava Komárka. Autoři slavné knihy zamýšleli původně napsat jen úvod, elementární učebnici, kterou by mohli číst jak prostí čtenáři, tak profesionálové v oblasti vědy a výzkumu. Chtěli ukázat, že svět poznáváním současně vytváříme. V kontaktu s vědeckou komunitou nabídli jiný pohled na samotný nástroj vědeckého bádání, na naše myšlení.
Technologie moderní vědy budí dojem, že lze svět zkoumat nezávisle jako objekt. To posiluje reprezentalistickou představu o našem myšlení, tedy že v naší mysli se poznáním hromadí jakési reprezentace poznávané skutečnosti. A ty jsou buď „správné“, objektivní, nebo „jen“ čistě subjektivní, snad neskutečné. Svým výzkumem fyziologie mozkových funkcí dospěli autoři už během šedesátých a sedmdesátých let k tomu, že taková představa je v rozporu s tím, jak mysl funguje. Nenabízí čtenáři ale prostou negaci reprezentacionalismu (že by si organismus libovolně vynalézal či konstruoval svůj svět), ale něco mnohem zajímavějšího, totiž přesvědčení, že živočich a prostředí jsou dvě strany téže mince a poznávající a poznávané se vzájemně určují. Poznání tak přirovnávají k plavbě mezi Skyllou, nestvůrou reprezentacionalismu, a Charybdou, vírem solipsismu.
Tady nezapřeli svou biologickou orientaci. Ukázali, že klíčem k pochopení podstaty myšlení je autonomie živých organismů, kterou popisují od samotných kořenů, od buněčné autopoiézy, sebeorganizace buněk, až po vytváření sociálních systémů. Jako první pochopili a popsali princip funkční uzavřenosti jednotlivých vrstev lidské existence, biologické, psychické i sociální, které se k sobě chovají vždy jako systém a prostředí, a přitom každá zachází jen se svými vlastními stavy. O tom, co z okolí bude přijato jako informace a jaký to bude mít význam, rozhoduje sám uzavřený systém, nikoli ten, kdo se snaží informaci sdělit. Autoři tak kladou důraz na komunikaci a společenství, které je pro poznání rozhodující.
Při zkoumání procesu poznání rozpoznali „identitu mezi poznáním a konáním“. Byli přesvědčeni, že „každé vědění je současně akcí...“ a ukazují, že „veškeré lidské konání se odehrává prostřednictvím jazykování, a jako takové je tedy konáním sociálním“. Tím postavili význam jazyka a jazykování pro naše chápání světa do centra svého uvažování. Jazyk se stal úhelným kamenem jejich teorie. To se však stává kamenem úrazu pro mnoho čtenářů, kteří se nemohou vzdát dominující představy o možném objektivním pozorování, nebo jen těžko opouštějí jistoty pevného světa viděného skrze lineární kauzalitu, subjekt a objekt. Ještě i dnes, více než třicet let po prvním vydání této knihy, je pro většinu pozorovatelů matoucí, že bio-psycho-sociální realita člověka působí jako jeden celek. Fakt, že jsou tyto tři vrstvy vzájemně jen strukturálně svázané v koevoluci vždy jako systém a prostředí, že se nemohou přímo instruktivně řídit, se zdá být v rozporu s naší každodenní zkušeností. Tento první náčrt důsledně systémového pohledu na svět rozvinuli další vynikající autoři. Aplikace nového paradigmatu do oblasti sociologie podal přesvědčivě německý sociolog Niclas Luhmann ve svém oceňovaném díle Sociální systémy, aniž se v sociologii toto systemické paradigma stalo hlavním proudem myšlení, stejně jako se jím nestalo ani v biologii. To už spíš našlo úrodnou půdu ve fyzice systémů dalekých od rovnováhy, synergetice, nebo v teorii chaosu.
V humanitních vědách nové paradigma zásadně ovlivnilo práci rodinných a systemických terapeutů. Díky skvělému výběru Petra Boše a překladům textů Gregoryho Batesona, Ericha Jantsche, Fritjofa Capry, Niclase Luhmana, Humberta Maturany, Franciska Varely a dalších, uveřejňovaných v KONTEXTU©, jsme nezůstali v tehdy uzavřeném Československu pozadu za světovou špičkou v myšlení (plné texty Kontextu© najde dodnes zájemce na stránkách Institutu rodinné terapie a psychosomatické medicíny v Liberci LIRTAPS). Ale jak těžko se u nás tyto myšlenky dostávají do praxe, když většina akademické obce zůstávala uzavřená ve starém paradigmatu objektivistického bádání v hierarchickém uspořádání kontroly „správného myšlení“! Dynamická a neustále se proměňující realita našeho světa, důsledná sebereflexe a pozornost k dialogu, respekt k jiné realitě, to všechno se jen velmi těžko prosazuje v medicínské praxi, která z principu dlouho zůstává paternalistická, objektivizující a prosazuje „jedině správné“ způsoby myšlení ve formě diagnózy zaměřené na jedince a jediné správné léčby podle doporučeného postupu. Iluze možnosti „předávat informaci“ dostala svou tragikomickou podobu v požadavku na „informovaný souhlas pacienta“, který je naplňován většinou jen zcela formálně před jakýmkoli zákrokem a jen dále snižuje důvěru pacientů k lékaři. Kde jinde je lépe vidět paradox, který vyslovili Maturana a Varela, když dovodili, že nic takového jako přenos informace neexistuje. Jak to mysleli, se ovšem čtenář dozví z této recenzované knihy. Četba základů systemického myšlení by prospěla i různým zastáncům alternativních a tajemných prostředků léčby, kteří se snaží vyložit temné ještě temnějším. Důsledné přijetí bio-psycho-sociálního modelu zdraví a nemoci, nikoli jen ve zjednodušené a heslovité podobě, jak bývá při studiu medicíny zmiňován, ale v plné maturanovsko-varelovské verzi, kterou tato kniha nabízí, umožňuje mnohem hlubší chápání člověka a jeho stonání v jeho světě bez nutnosti zavádět další tajemné „energeticko-informační“ vrstvy.
Čím více lidí najde cestu ke způsobu myšlení, které oba autoři Stromu poznání reprezentují, tím snadněji náš svět najde cestu ze složitých krizí, do kterých se znovu a znovu propadá. Ostatně to byla také původní zakázka zadavatelů této práce. „Roku 1980 Organizace amerických států (OAS) aktivně hledala způsoby, jak porozumět mnoha nesnázím, s nimiž se setkáváme v sociální komunikaci a předávání vědomostí. S vědomím této naléhavé potřeby pak Rolf Behncke společně s ministerstvem plánování chilské vlády usoudili, že by bylo užitečné představit náš přístup k těmto záležitostem OAS, a to v podobě koherentní formulace základů komunikace jako biologické podstaty člověka“, popisují zrod knihy sami autoři. V neposlední řadě chci pochválit práci překladatele Štěpána Zajace, který knihu překládal ze španělského originálu, s přihlédnutí k anglickému a německému vydání, což vůbec nebyla snadná práce. V redakčních poznámkách seznamuje čtenáře s různými verzemi textu, jak vyšly v různojazyčných vydáních.
V Liberci 26. 3. 2017
Recenze psána pro nakladatelství Portál a zde uveřejněna s jejich svolením.

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0