D.STACKEOVÁ: ALEXANDROVA TECHNIKA:

Daniela Stackeová

MOŽNOSTI JEJÍHO VYUŽITÍ V TERAPII PSYCHOSOMATICKÝCH PACIENTŮ

ALEXANDER TECHNIQUE AND POSSIBILITIES OF ITS USE IN PATIENTS WITH PSYCHOSOMATIC DISEASES

Katedra fyzioterapie, FTVS UK Praha (vedoucí katedry doc. PhDr. Dagmar Pavlů, CSc.)

ABSTRAKT

Alexandrova technika se společně s Feldenkreisovou metodou, bioenergetikou a koncentrativní pohybovou terapií a dalšími řadí do skupiny psychoterapeutických technik pracujících s tělem, tzv. somatopsychoterapie. Článek přináší základní informaci o této metodě, účinné v terapii psychosomatických pacientů.
Klíčová slova: Alexandrova technika, somatopsychoterapie, psychosomatika

ABSTRACT

Alexander technique is together with Feldenkreis method and bioenergetics a typical method of so called „somatopsychotherapy“– psychotherapeutic techniques influencing the body. This article offers basic information about this method that is very effective in psychosomatic patients.
Key words: Alexander Technique, somatopsychotherapy, psychosomatic

ÚVOD

Alexandrova technika (dále AT) se společně s Feldenkreisovou metodou, bioenergetikou a koncentrativní pohybovou terapií a dalšími řadí do skupiny psychoterapeutických technik pracujících s tělem, tzv. somato-psychoterapie. V zahraničí velmi známá a oblíbená, u nás prozatím bohužel ne příliš. Je technikou jak s preventivním, tak s terapeutickým účinkem, vhodnou pro široké spektrum pacientů s minimálními kontraindikacemi. Je typickou technikou uplatňující celostní přístup k jedinci a může být metodou velice efektivní v terapii psychoso-matických pacientů.
Tato technika je rovněž přínosem v teorii psychosomatických vztahů v rámci pohybového aparátu, jehož stav (svalové napětí) a kvalita jeho funkce mají úzkou vazbu na psychiku (Véle, 1997; Stackeová, 2005).
Svalový a respirační systém jsou jedny z těch orgánových systémů, které bezprostředně reagují na emocionální stav, přičemž jejich funkce spolu velmi úzce souvisejí a navzájem se ovlivňují. Míra aktivity posturálního svalového systému vzrůstá při tvorbě pohybového záměru v CNS, kdy se poloha začíná orientovat ve směru zamýšleného pohybu. Některé svaly reagují již při pouhé představě pohybu, což svědčí o velmi těsném vztahu mezi svalovým systémem a psychikou, jehož ovlivnění dává terapeutovi možnost psychiku zprostředkovaně ovlivňovat, jak se s tím setkáváme právě i v Alexandrově technice.

HISTORIE

Práce s tělem jako psychoterapeutická technika se objevuje v historii psychoterapie záhy, avšak ojediněle. Teprve 2. polovina 20. století přináší velký vzrůst zájmu o lidské tělo nejen jako prostředníka komunikace, ale i jako bohatý zdroj prožitků a sebepoznání. K bouřlivému rozvoji těchto technik dochází v 50. a 60. letech minulého století.
AT byla vyvinuta před více než sto lety australským hercem Frederickem Matthiasem Alexandrem (1869–1955), který tak učinil na základě důkladného sebepozorování a řešení vlastního hlasového problému. S vyučováním své techniky začal v Melbourne, posléze v Sydney. V roce 1904 začal vyučovat techniku v Londýně, v průběhu 1. světové války v Americe. Jeho bratr v započaté práci pokračoval, když se Alexander vrátil v roce 1931 zpět do Velké Británie. V té době byly otevřeny první kursy pro vzdělávání učitelů AT. V roce 1948 byla v Londýně založena společnost učitelů AT – The Society of Teachers of the Alexander Technique.
AT je v dnešní době rozšířena zejména v USA a v západní Evropě, kde se vyučuje v kursech nebo v individuálních lekcích.

HLAVNÍ KONCEPT AT

Jedná se o formu reedukace navyklých motorických stereotypů, které se mohou projevovat zdravotními problémy v oblasti tělesné i psychické. Princip techniky je založen na tom, že rozvíjí schopnost uvědomit si vlastní tělo. Klíčovou oblastí, tzv. místem primární kontroly, je nastavení hlavy vůči krku, tedy postavení v hlavových kloubech. Cílem techniky je snaha zbavit člověka nadbytečného napětí v oblasti tělesné i mentální. Nejde o systém specificky uspořádaných cviků aplikovaných na konkrétní problém, ale o soustředění na lepší vlastní „používání“, které by vedlo k zlepšení tělesných pohybů v kontextu běžných denních činností. Technika zasahuje do nejzákladnější úrovně lidského jednání – do způsobu, jímž člověk myslí, reaguje, udržuje tělo, pohybuje se a vykonává běžné denní činnosti. Jde o výuku jak lépe používat sama sebe, v jejímž průběhu může být vyřešen konkrétní zdravotní problém.
Technika zahrnuje přímé vedení pacienta terapeutem, jehož cílem je dovést pacienta k tomu, aby si uvědomil efektivnější „užívání“ pomocí speciálních verbálních instrukcí a taktilních podnětů. Důležitým aspektem techniky je převzít odpovědnost za sebe sama. Pacienti jsou proto nazýváni žáky a terapeuti učiteli. Toto označení má navodit a posílit aktivní přístup k péči o sebe sama a podpořit aktivní spolupráci.

DŮLEŽITÉ POJMY V AT

Sebeužívání

Pojem „sebeužívání“ je ústředním pojmem Alexandrova díla. Jde o způsob, jímž si vedeme v každodenním životě. Celkové „používání“ může být definováno jako kompletní psychofyzický vzor každého jedince charakterizující odpověď na podnět. Člověk má tendenci k neustálému opakování navyklých stereotypních reakcí, a proto vše, co děláme, můžeme buď dělat dobře a tím podporovat zdravé fungování organismu v oblasti fyzické i mentální, anebo tak, že dobré fungování poškozujeme. Alexander zjistil, že jeho navyklá reakce při recitování byla stahování hlavy „vzad a dolů,“ jeho záda se zakulacovala a hrudník posouval vpřed. Vzniklé napětí se následně přenášelo do horních i dolních končetin a do celého těla.
Jednou ze základních myšlenek AT je tvrzení, že sebeužívání ovlivňuje funkčnost. „Funkčnost“ zahrnuje člověka jako celek, to znamená způsob, kterým fungujeme jak duševně a emocionálně, tak fyzicky. Alexander tvrdil, že špatnost je navozena tím, co člověk dělá nejdříve uvnitř sebe, a pak při svých činnostech v okolním světě a že začít se opravdově měnit lze pouze tehdy, jestliže tomuto konání zabrání.

Porovnání správného a nesprávného užívání v oblasti tělesné

Správné užívání
• dobrá vyváženost hlavy, krku a páteře
• udržení vzpřímené postavy a pohybu je dosaženo s minimálním svalovým napětím
• svalová činnost je koordinovaná, fungují vztahy mezi jednotlivými svalovými skupinami
• dobrá vyváženost, plynulý pohyb, uvolněné klouby
• hluboké a bezproblémové dýchání Nesprávné užívání
• narušení vztahu hlavy, krku a páteře
• pro udržení vzpřímené postavy a pohyb je zapotřebí velké svalové napětí
• svalové napětí je v těle rozloženo nerovnoměrně, chybí spolupráce mezi svalovými skupinami
• značná námaha při vzpřímení, rozsah pohybu je omezený, klouby ztuhlé
• nedostatečné dýchání

Primární kontrola

Vědecký základ AT tkví v tom, že iniciátorem pohybů všech obratlů je pohyb hlavy. Alexander popsal během svých pozorování zásadní význam hlavy a krku ve vztahu k ostatním částem těla a k celkovému fungování organismu. Tvrdil, že určitá relace hlavy vůči krku a hlavy a krku vůči ostatním částem těla zpravidla zlepší fungování organismu jako celku. Podle jeho principu je nerovnováha v této oblasti tedy ve vztahu hlava – krk primární před chybným vztahem mezi jinými strukturami kdekoli na těle. Tento chybný vztah lze adekvátně upravit jen na základě korekce primárního vztahu hlava – krk. Schopnost uvědomit si a následně schopnost vědomě tento vztah ovládat je tedy nazvána „primární kontrolou“.
Alexandrovi studenti se jako první zaměřují na vztah hlava – krk – záda. První věc, kterou se učí, je „nechat krk volný“ tak, aby mohlo následně dojít k vytažení hlavy nahoru a dále k protažení celé páteře. Tento speciální vztah poskytuje primární kontrolu pro znovunavrácení přirozené koordinace přinášející větší ulehčení a ekonomiku pohybu. Existuje však obecná tendence stahovat hlavu dozadu a dolů a zároveň zvedat ramena, a to nejen v náročnějších situacích, ať už fyzických či psychických, což má za následek „přišněrování“ hlavy k tělu.

Inhibice

Inhibice ve smyslu potlačení navyklé reakce na stimul je dalším základním kamenem AT. Vyjadřuje schopnost „vypnout“ nervový impuls pro sval. Prostor pro inhibici je právě v okamžiku mezi stimulem a ještě nezapočatou reakcí na něj. Inhibicí začíná změna obvyklé reakce na stimul. Opravdová změna nemůže nastat přepsáním starého návyku novým, jakýmsi potlačením, nýbrž inhibicí. Je nutné zastavit svoji navyklou reakci na stimul dříve, než začala. Inhibice je dovednost, která, jak tvrdí Alexander, dává schopnost zabránit našemu nevědomému navyklému nesprávnému užívání.
Zvyk lze definovat jako náš obvyklý způsob provádění veškerých činností. Stává se naší normou. AT navrhuje utlumení automatického zvyku, a poté možnost vědomě si zvolit, jakým způsobem bude činnost provedena.

Direkce – směr – příkaz

Poté, co Alexander zjistil, že existují základní nesprávná užívání těla, která narušují primární kontrolu, vytvořil řadu příkazů, jež působí proti nesprávným užíváním. Jde o příkazy, jejichž cílem je zajistit lepší vztah hlavy, krku a páteře a dobré sebeužívání ve všech našich činnostech. Příkazy fungují na úrovni slov, která symbolizují to, co se děje na svalové úrovni. Cestou myšlenky či představy ovlivňují nejprve naladění subokcipitálních svalů, následně pak svalů v celém těle. Směry jsou, vedle inhibice, dalším předpokladem, jak působit proti špatnému sebeužívání.
První místo zaujímá směr pro krk a hlavu, následují záda, kolena, lokty a oči. Každý příkaz je následkem předchozího, proto je nutné zachovávat jejich pořadí v tomto sledu:
1. Uvolnit krk – uvolnit veškeré zbytečné napětí v krčních a šíjových svalech, ve svalech na přední části krku, hrdla a v oblasti čelisti.
2. Hlava směřuje dopředu a nahoru – zde jde o pozici hlavy ve vztahu ke krku. Pokud je krk uvolněný, hlava není stahována „dozadu a dolů,“ ale směřuje „dopředu a nahoru“. S volným krkem je hlavě umožněno jemně protáhnout krční svaly a hlava získává možnost zahajovat pohyb těla na uvolněném krku.
3. Prodloužit a rozšířit záda – s uvolněním hlavy dopředu a nahoru se mohou uvolnit zádové svaly, sníží se tlak na intervertebrální disky, zmenší se nadměrná zakřivení páteře, která se prodlouží. Trup, hrudní koš a ramena se uvolní a rozšíří.
4. Kolena uvolnit dopředu – uvolnit svaly vnitřní a zadní strany stehen, nasměrovat kolena dopředu, ve vztahu k dolní části páteře, a od sebe. Nastane tak uvolnění svalů v pánevní oblasti, kříže a bederní páteře.
5. Lokty uvolnit dolů po směru gravitace a vzdálit je pryč od ramen.
6. Oči vedou jakýkoli pohyb.
Stejně jako u inhibice navádí učitel svým jemným vyváženým dotykem žáka do příslušných směrů.

Smyslové uvědomění

Vědomí vjemů, které nás informují o držení těla a o pohybu, se nazývá kinestezie. Jde o formu čití, které dodává přesné informace o poloze těla v prostoru, o svalovém napětí, poloze a pohybu jednotlivých segmentů těla. Alexander nazývá tento kinestetický smysl smyslovým uvědoměním nebo také šestým smyslem, který člověka informuje o dějích uvnitř těla pomocí svalových, šlachových a kloubních receptorů. Náš kinestetický smysl postupem času otupuje a stává se nespolehlivým. Člověk totiž není většinou veden k tomu, aby dostatečně vnímal signály z vlastního těla. Například vlivem chronického napětí či blokád je snížen tok aferentní signalizace do CNS, senzorické hodnocení z dané oblasti je značně nepřesné a člověk přestává být schopen vnímat změnu napětí ve svalu či nesprávnou pozici v kloubu a toto začne považovat za normální. AT směřuje k rozvinutí našeho smyslového uvědomění, aby nám poskytovalo plné a odpovídající informace.

Vědomá kontrola – vědomé sebeovládání

Alexandrovo sebepozorování vyústilo v zásadní zjištění, že návyky sebeužívání byly nevědomé a hluboce zakořeněné. Vzhledem k nespolehlivému senzorickému hodnocení je nemohl změnit jen tím, co cítil, že je správné. Vymyslel proto kontrolu našeho automatického chování přes vědomé vedení. K tomu využíval inhibici, která zabrání nervovému systému v provedení automatické reakce, a direkci, která nahradí návykové užívání jiným programem. Technika rovněž dává přednost zaměření na způsob a prostředky k dosažení určitého cíle před zaměřením na cíl samotný – jde o to uvědomit si a najít lepší způsob, jímž se k cíli dostaneme, odstranit staré zlozvyky a založit nové zlepšené sebeužívání.

ÚČINKY AT A ZPŮSOB JEJÍHO VYUŽITÍ

AT není zaměřena na úpravu konkrétního problému. Není ani chápána jako terapeutický proces v pravém slova smyslu. Jde spíše o to pochopit její myšlenky i principy a ty aplikovat do běžného života – do každodenních činností a reagování na podněty, do pohybového chování.
Po určité době tréninku AT dochází k transformaci vžitých stereotypů a fixaci jiných, „správnějších“ pohybových programů, zlepšuje se smysl kinestezie, koordinace a stabilita, je harmonizován svalový tonus, zlepší se dechový stereotyp a je podporováno správné držení těla.
AT může být prospěšná pro každého, kdo má zájem se jí věnovat. Uplatní se všude tam, kde se zaměřujeme na práci s tělem. Lze ji využít ve fyzioterapii, psychoterapii, umění i ve sportu. Její principy zabraňují přetěžování a následnému vzniku funkčních poruch. Přínos pro psychosomatické pacienty je nepochybný, metoda může být důležitou součástí jejich komplexní terapie.

DISKUSE

Postavení v hlavových kloubech je ve fyzioterapii a ve zdravotní tělesné výchově věnováno mnoho pozornosti. Ne všechny fyzioterapeutické školy se však shodují v názoru, kde je ono klíčové místo na páteři, od kterého se odvíjí celý postup. Řada z nich považuje za ono místo nikoliv hlavové klouby, ale pánev. Sporným bodem je i ono vědomé ovlivnění postury, které je možné jen do určité míry. Véle (1997) tvrdí, že chceme-li pozměnit charakteristické držení nebo pohybové chování, je nutné pro to vytvořit nové programy, uložit je do paměti učením a přiřadit jim vysoký stupeň priority. To je těžký úkol, vyžadující dlouhodobou motivovanou aktivaci jedince, který na sobě musí pracovat. Musí se naučit vnímat a používat svoje držení, a teprve potom je schopen vnímat i instrukce ke korekci. Pro vytvoření priority nového programu musí být schopen vyvinout dostatečné úsilí k dosažení priority držení. Z toho plyne pro užití Alexandrovy techniky důležitý závěr, že její užití bez dostatečné motivace pacienta nemá velký smysl. Dá se ovšem předpokládat, že u pacientů s patologií tělesného sebepojetí (což jsou právě psychosomatičtí pacienti), bude použití této metody touto patologií komplikováno, budou potřebovat více terapeutické péče a změn mohou dosahovat pomaleji a s větším úsilím.
Ačkoliv Alexander tento termín přímo nepoužívá, je jeho technika typickou technikou pracující s tzv. tělesným schématem. Pozitivní vliv této techniky na postavení v hlavových kloubech stejně jako na tělesné schéma prokázala ve své diplomové práci Fořtová (2003). Svalové napětí v oblasti krku, šíje a ve žvýkacích svalech je významně ovlivněno psychickým stavem. Předsunuté držení hlavy, které popisoval Alexander, je popisováno v bioenergetice jako jedno z obranných gest. Podobnou reakci můžeme vidět u zvířat v situaci ohrožení. V bioenergetice je spojováno s orální fixací – v okamžiku ohrožení je tělesným korelátem potřeby zakousnout se a sát. To vše svědčí pro to, že postavení hlavy, resp. postavení v hlavových kloubech, je důležité jak pro posturu a funkci pohybového systému a dýchání, tak pro psychiku, jak si i bez odborné erudice povšiml Alexander a užití jeho metody či jejích prvků může být pro psychosomatickou praxi a pro každého z nás obohacením.

LITERATURA

1. ALEXANDER, F. M. The use of the self. London: Victor Gollancz Ltd, 1985. ISBN 0 7284 391 5.
2. BARLOW, W. The Alexander Principle. London: Victor Gollancz Ltd, 1973. ISBN 0 75284 390 7.
3. FORSSTROMOVÁ, B., HAMPSONOVÁ, M. Alexandrova technika v těhotenství a při porodu. Brno: Barrister and Principal, 1996. ISBN 80-85947-11-0
4. FOŘTOVÁ, S. Využití Alexandrovy techniky v terapii funkčních poruch krční páteře (diplomová práce). Praha, FTVS UK: 2003
5. STACKEOVÁ, D. Psychosomatika ve fyzioterapii. Psych@Som, III. roč., 2005, č. 5, str. 151-158. ISSN 1214-6102.
6. VÉLE, F. Kineziologie pro klinickou praxi. Praha: Grada Publishing, 1997. ISBN 80-7169-256-5.

PhDr. Daniela Stackeová, Ph.D. (1972)

obr_stackeova

Absolvovala magisterské studium fyzioterapie na FTVS UK v Praze se specializací na somatopsychoterapii. Na téže fakultě ukončila postgraduální studium a složila rigorózní zkoušku. Od 1999 pracuje na Katedře fyzioterapie FTVS UK, kde vyučuje psychologické předměty a psychosomatiku. Věnuje se rovněž problematice fitness a zdravého způsobu života. Ve své vědecké práci se zaměřuje na problematiku psychosomatických vztahů v rámci pohybového aparátu a zdravotními benefity pohybové aktivity. Externě vyučuje na Fakultě humanitních studií UK v Praze. Od r. 2008 je vedoucí redaktorkou časopisu TVSM vydávaného FTVS UK.
Došlo do redakce: 11. dubna 2009
Upraveno a doplněno: 30. dubna 2009
Přijato k tisku: 3. května 2009

(Visited 738 times, 1 visits today)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

− seven = two