Tomáš Rak, Vladislav Chvála: Porodní drama očima rodičů

Psom_1_2010_3_small(PSYCHOSOM, 2010;8(1), Kazuistiky, s.16-27)

SOUHRN:

Rak T., Chvála V.: Porodní trauma očima rodičů, Psychosom, 2010; 8 (1): 16-26

V České republice není běžné porodit doma. Od konce druhé světové války je porod možný jen v porodnicích. V poslední době některé porodní asistentky vedou boj za domácí porody. Předkládáme kazuistiku, která ukazuje, do jaké situace se mohou rodiče v současnosti dostat, když si chtějí vybrat způsob porodu. Toto svědectví manžela, který doprovázel svou ženu na cestě za prvním porodem, ilustruje druhou stranu mince toho, co v minulém čísle Psychosomu VII;7 (4) popsal porodník Pavel Čepický. Zoufalství z nové situace totiž zdaleka nepostihuje jen matky, jen porodníky nebo jen porodní asistentky, ale především děti. Bývalý porodník a současný systemický rodinný terapeut komentuje text, původně sepsaný jako stížnost[1], tak, aby čtenáři uviděli obě strany téže mince. Našim cílem je ukázat, že zvyšující se nedůvěra v systému škodí, zhoršuje možnosti domluvy všech zúčastněných stran a výsledkem může být lidská tragédie, tedy to, čemu chtěla společnost zřízením rozsáhlé zdravotnické péče bránit. Příčiny současného stavu jsou nejspíš složitější, než jen prosté kompetenční spory, chyby ve výchově zdravotníků nebo vliv liberální výchovy a demokratizace společnosti. Delší dobu se setkáváme v terapii s potlačeným poporodním traumatem, kterým prošly celé generace matek v socialistickém českém zdravotnictví. To, co se považovalo za normu, působilo v mnoha případech vysoce traumaticky na mladé matky a narušovalo přirozený vztah matek k dětem. Toto trauma v populaci nepochybně dřímá a může být nevědomým zdrojem revolty matek a některých porodních asistentek proti institucionálnímu porodu. Pokud jde o náš postoj k porodům doma, nijak se jím netajíme: přáli bychom ženám rodit v intimitě domova v tradičním uspořádání. Ale současně chápeme porodníky, kteří dobře vědí, jak se může dramaticky porod vymknout kontrole, proto by se málokdo z nich chtěl vydat k takovému porodu v domácnosti. Vypjatá situace boje o to, jak a kde rodit, je nebezpečná a už má své oběti. Rádi bychom přispěli k jejímu řešení, nikoli k vyhrocení.

Klíčová slova: Domácí porod, porodní trauma, porodnictví

SUMMARY:

Rak, T., Chvála V.: Birth Drama Through the Parents‘ Eyes, Psychosom, 2010;8 (1): 16- 26

In the Czech Republic it is not common to give birth to a baby at home. Since the Second World War childbirth is possible in maternity hospitals only. Recently some midwives have been fighting for home births. We are submitting a casuistic that demonstrates which situations parents can get in nowadays when they want to choose a way of delivery. The testimony of a husband who accompanied his wife on the way to the first birth, illustrates the other side of the coin what Pavel Čepický , an obstetrician, described in the issue of Psychosom VII;7 (4). Desperation arising from the new situation by far affects not only mothers, obstetricians or midwives, but especially children. The former obstetrician and current family therapist is commenting on the text, originally written as a complaint, so that readers could see both sides of the same coin. Our aim is to show that the increasing distrust in the system damages and deteriorates the possibilities of an agreement of all interested parties and the result may be a human tragedy, that is what the society wanted to prevent from via the establishment of comprehensive health care. The causes of the current situation are probably more complex than just simple competence disputes, errors in the education of health professionals or the influence of liberal education and the democratization of the society. In the therapy we have been experiencing suppressed postnatal trauma for a long time through which the whole generations of mothers in the Czech socialist health care underwent. What was considered a standard caused traumas to young mothers and undermined the natural relationship of mothers to children in many cases. That trauma is undoubtedly dormant in the population and can be an unconscious source of a rebellion of some mothers and midwives against institutional birth. Regarding our attitude to home births, we do not conceal it: we want women to give birth at home in the intimacy of the traditional arrangement. However, we understand the obstetricians, who know very well how dramatically birth can get out of control, so just few of them would like to give birth in such environment. The extreme combat situation on how and where to give birth, is dangerous and has its victims. We would like to contribute to its solution, not escalation.

Key words: Home birth, birth trauma, obstetrics

Jak jsme přivedli Josefínku na svět

Toto je náš porodní příběh, jak jsem ho vnímal já. Samozřejmě, že je to psáno z mého laického a svým způsobem zaujatého pohledu, jakožto otce malé Josefínky a manžela Gábiny. Důvod napsání tohoto příběhu je ten, že podobný, ne-li horší se může přihodit komukoliv z vás. Obzvláště teď, kdy v důsledku babyboomu jsou všechny porodnice přeplněné a v Praze se musí rodičky do všech včas registrovat, jinak mají smůlu.

23. 9. 2008 jsme absolvovali další kontrolu na gynekologicko-porodnickém oddělení nemocnice v N. Vzhledem k pokročilému termínu (41 plus 4) nás lékař pozval na následující den na indukci v sedm hodin ráno, aniž nám pořádně vysvětlil proč a zda jsou vůbec důvody pro indukci, popřípadě rizika takto uměle vyvolávaných porodů. Na můj dotaz, zda a proč ještě hlavička balotuje nad vchodem pánevním, odvětil, že to, kdy sestoupí dolů do pánevního dna, záleží na mnoha faktorech a že jistě na internetu najdu mnoho odkazů na toto téma. Manželka se zeptala primáře, zda není lepší plánovaný císař, než vyvolávat indukci, když tělo není ještě fyziologicky připravené na porod. Odpověděl, že prý nejdřív zkusí indukci, a pak se uvidí.

Zatím jde všechno dobře, plánovaná návštěva, obvyklé pochybnosti při rozhodování o ukončení těhotenství. Dotaz na případný císařský řez by nemusel porodníka zneklidnit. To, co ho ale zneklidňuje, je neposlušnost pacientky, jak se ukáže vzápětí.

Druhý den ráno před sedmou manželka volala lékaři, že na indukci dneska nenastoupí. On jen uraženým hlasem odvětil: „Tohle řešit po telefonu nebudeme. Nashle!“ a zavěsil. Měla totiž reálný pocit, že dneska bude ten den, kdy se Josefínka narodí. Někdy okolo čtvrté ranní, když se šla na záchod, totiž cítila, jako když klikne kost o kost. Dohodli jsme se, že ještě den počkáme, neboť teprve do 42+0 musí být dítě na světě, jak nám vysvětlil pan primář. Já jel do práce, tak jako každý den. Říká se, že ženy to dokážou vycítit, když přichází porod. A taky jo. Okolo osmé odešla manželce hlenová zátka (trocha hlenu s krví) a v půl deváté malé množství čiré plodové vody. Manželka si nebyla jistá, zda je to skutečně plodová voda, protože byla v závěru těhotenství mírně inkontinentní.

Rodiče se pátráním po informacích snaží zvýšit šanci na bezchybný porod. Ale místo toho se jen zvyšuje nedůvěra v lékaře, který se přece také často rozhoduje podle svých zkušeností a ne jen podle předpisů. Určitě neviděl první rodičku v životě. Proč má mít v této situaci intuice matky přednost před zkušeností lékaře?

Okolo desáté mi manželka volala, že asi začínají bolesti v podbřišku. Radostí mi vyhrkly slzy do očí. Prý jsou to takové divné jako by menstruační křeče. Tak už to skutečně začalo. Gábina telefonovala do Porodního domu U čápa porodní asistentce paní Š. (kam jsme docházeli na předporodní kurzy a taky na pravidelné placené kontroly), zda to už jsou porodní bolesti či jen nějaké křeče – poslíčci. Interval cca 10 minut. Pobalil jsem věci, nasedl do auta a vyrazil směr domov. Ve 12 jsem dorazil domů. Gábina ležela a odpočívala na boku v posteli. Řekla mi, že tělo se připravuje na porod, neboť prý měla ráno průjem (posledních několik dní trpěla mírnou zácpou).

Touha přivést na svět své dítě v neanonymním prostředí je tak velká, že přebíjí i strach z porodu, který má matka, povoláním veterinární lékařka, velký. Porodní dům si jistila jako dobrou variantu pro případ, že vše půjde normálně. Neznamená to, že nechce rodit v porodnici, nebo že za každou cenu musí rodit doma. Jen se nemocnice víc bojí, a proto volí.

Dochystali jsme si věci do porodnice a ve 13 jsme vyjeli na Prahu na kontrolu do PD U čápa. Při nasedání do auta se Gábina pozvracela. Ve 14.00 jsme tam byli. Interval bolestí se zkrátil na cca 5 minut. Podle vaginálního vyšetření porodní asistentkou je žena otevřená na 4 cm. Napojila ji na monitor. Záznam tokografu se však paní asistence nelíbil. Moc jsem tomu tenkrát nerozuměl, ale děťátko má na stahy reagovat změnou tepu srdíčka. Prý to není na „domácí porod“ a doporučila nám přejezd do nemocnice. Má objednané maminky na kontrolu, a pak ještě předporodní kurz. Nejdříve prý na nás bude mít čas okolo 19.00. Ale odhaduje, že už tou dobou bude asi holčička na světě. Byla silně nervózní, protože už tam na ni čekala další maminka v pokročilém stupni těhotenství. Zkusila nám vyjednat Podolí – ÚPMD. Oznámila nám, že se budeme muset naprosto podřídit tomu, co nám řeknou. Zároveň nám řekla: „Ještě máme dost času a v tomhle stavu zvládnete objet půl republiky.“ Po zhodnocení všech faktů jsme se rozhodli jet do N., kde to známe a máme „domluvený“ s panem primářem a nejet do P., kde to je pro nás naprosto cizí. Zároveň jsem si řekl, že přejezd půl hodiny po P. anebo hodina do N. už asi není takový rozdíl, když máme ještě plno času. Před odjezdem porodní asistentka ještě jednou udělala vaginální vyšetření a řekla, že je již manželka otevřená na 6 cm.

Otec sám připouští, že „tomu moc nerozuměl“, tokograf laikovi nic neřekne. Co ale může posuzovat, jsou v tomto případě neverbální zprávy o značné nejistotě porodní asistentky. Ta je pod dvojím tlakem: jistě by ráda vyhověla rodičům, ale vnímá v kontextu boje s porodníky zvýšenou odpovědnost za výsledek porodu. Raději odešle rodičku do nemocnice. Umím si představit, jak je pro ni každý takový kontakt s dost možná nepřátelským prostředím „tradiční porodnice“ nepříjemný. Sama sebe nejspíš ujišťuje „ještě máme dost času“. Rodička smlouvá, chtěla by zůstat rodit zde, kde se jí zdálo být přátelské prostředí. Porod je rozběhlý a jde to dost rychle. To rozhodování ztěžuje.

Gábina několikrát říkala, že by nejraději už nikam nejela a zůstala tady. Paní asistentka jen pokrčila rameny a mlčela. Sepsala rychle zprávu o porodním nálezu a se slovy „Je to na vás, zda tu zprávu ukážete, či nikoliv“ nám ji i s kopií tokografu předala. Potřebovala se nás zbavit. Prostě opustila rodičku, přesněji řečeno prvorodičku, uprostřed rozběhnutého porodu. Tenkrát jsme ještě tak úplně nechápali, proč to říkala, ale dnes už nám je jasné, že to všechno dělala za prvé, aby byla z obliga, za druhé protože panuje nevraživost mezi soukromými porodními asistentkami a státem placeným sektorem. Před půl čtvrtou odjíždíme na N.

Jedu, co to jde. Cestou v 15.57 voláme poprvé primářovi T. na jeho soukromý mobil, že jedeme. Prý dobře, budou připraveni. Primář nám dal na sebe telefon při jedné z pravidelných kontrol, právě pro případ, že by se něco stalo, anebo že bychom jeli na poslední chvíli. Máme prý volat aspoň 15 minut dopředu, že jim chvilku trvá připravit porodní sál například na sekci. Taky nám dal ponaučení, že nemáme spoléhat na záchranku, že tam jezdí lidé, co ani neumějí zavést kanylu, že to zná, že tam několik let pracoval. Porodní bolesti jsou hodně intenzivní s intervalem okolo 3 minut. Manželka již chvílemi cítí vlásky v poševním otvoru. Voláme ještě jednou – 16. 12, to už jsme skoro v N. Mezi dvěma stahy Gábina říká, že už tam budeme a že už má hodně intenzivní potřebu tlačit. Gábina se ještě ptá, zda tam na nás budou hodní. Primář odpověděl k našemu úžasu: „Bude vás rodit doktor Č., lepšího si nemůžeme přát.“ Jméno, které jsme nikdy neslyšeli.

Nezkušení rodiče, oba vysokoškoláci, ztotožňují nemocnici, kam chodili na kontroly, přímo s primářem oddělení. Sázejí na osobní vztah, který se snažili při kontrolách navodit. Vypjatá situace vede nejspíš i k chybným vjemům (vlásky ve vchodu), které ale zhoršují paniku. Potřeba osobní bezpečné a laskavé péče se upíná zoufale k primáři, kterého znají. Když pak jsou konfrontováni s realitou, že u porodu bude někdo jiný, jsou frustrováni.

V 16.20 zastavuji přímo před vchodem do budovy uvnitř areálu nemocnice. Běžím do třetího patra – na porodnické oddělení. Hnedka za dveřmi oddělení potkávám sestru, tak jí rychle říkám, že manželka leží dole na zadním sedadle a rodí. Už cítí vlásky mezi nohama. Můžete, prosím, pro nás sjet dolů výtahem? Sestra si mne změřila pohledem a odpálkovala slovy: „Ne, to si teda budete muset vyjít po schodech!“ Jako studená sprcha, oni o nás vůbec nevědí, jak je to možný?!? Neztrácím čas a běžím zase dolů. Pomáhám manželce dostat se z auta. Jde to dost těžce. Beru na záda batoh s věcmi, záznam monitoru a zprávu od Š. Jdeme hodně pomalu. Lidi na nás koukají. Hnedka pod schody má manželka tak mohutný stah, jako nikdy předtím. Má velký problém ho prodýchat. A tak je to skoro v každém patře. Drahocenný čas běží. Než jsme se dostali na oddělení do třetího patra, uběhlo deset drahocenných minut.

Čas rodících rodičů běží zcela jiným tempem než čas všech ostatních kolem. „Vlásky mezi nohama“, o kterých naléhavě referuje zoufalý otec, zhodnotila sestra nejspíš jako přemrštěné prožívání situace nezkušeným otcem. To ale nebyl důvod, aby ho s rodící ženou v druhé době porodní nutila chodit po schodech do 3. patra. Pokud nešlo o poruchu výtahu, obávám se, že si jen tak „užívala“ své převahy zdravotníka, kterému nebude nikdo říkat, co má dělat. Nelze vyloučit, že už šla po porodnici fáma, že „ta, co odmítla ráno nastoupit, už milostivě jede“. To by byla ta horší, snad méně pravděpodobná varianta kolektivně vykonávaného trestu za neposlušnost.

Konečně jsme ve dveřích porodnického oddělení. Jsou tam dvě sestry – porodní asistentky. Nikde žádný doktor. Vedou moji ženu na přípravnu. Sestry řeší, kdo prý nás bude rodit: „Primář T., když k němu chodila na kontroly?“ Manželka jim odpověděla to, co nám řekl primář do telefonu: „Ne, prý nás bude rodit nějaký doktor Č.“ Pokládají ji na záda a jedna provádí ohledání[2]: „Zašlá branka“ (to jsem ještě nevěděl, co to znamená). Předáváme jim záznam monitoru od paní Š., se slovy, že se jí nelíbil. Sestra se nás ptá, proč jsme nerodili v Porodním domě U čápa. Asi se o svůj obor moc nezajímá, protože by věděla, že v ČR není jediný porodní dům, ve kterém by měli povolení rodit. Měli jsme rodit s paní Š., ale nemá na nás čas.

Nález porodní asistentky konstatuje zašlou branku a potvrzuje tak obavy rodičů, že porod je v plném proudu. V tomto stavu vyjít do 3. patra je dost slušný výkon rodičky. Ani to však neobměkčí sestry, aby si trochu nešťouchly do svých nezávislejších kolegyň v porodním domě. Kdyby však byla hlavička na hrázi, a tedy vlásky ve vchodu poševním, jistě by se ani nyní nezabývaly ničím jiným než porodem i bez jakékoli přípravy rodičky či bez administrativy.

Manželka nemůže ležet kvůli intenzivním bolestem zad a chce stát. Stojí opřená o postel a rukou se přidržuje infuzního stojanu – dostává do žíly antibiotika (GBS pozitivní). Přidělali jí opět na břicho snímače tokografu. Je vidět záznam od 16.37 do 16.58. Jedna sestra se slovy, že ještě neobědvala, se jde najíst. Druhá usedá k počítači. Čas utíká jak voda.

Administrativa. Gábina už se celá potí a jsou na ní vidět velmi intenzivní porodní bolesti. Ještě mezi stahy říká, že tady v té modré složce jsou všechny lékařské zprávy o vyšetřeních a těhotenská průkazka. Sestra se vyptává na samé „důležité“ věci, V těhotenské průkazce počítá počet návštěv u doktorů. Nepochopím, proč chtějí všechny ty informace znova, když už je v počítači musí mít uložené z pravidelných kontrol. Vtom sestře spadl počítač, jak to nazývá manželka. Sestra začala šíleně klikat. Gába hned odvětila: „Manžel vám to spraví, on tomu rozumí.“ A mne hlesla utrápeně do ucha: „Pokud to ta ženská nedopíše, tak snad rodit nikdy nepůjdeme.“ A taky jo. Ukázal jsem sestře jak to rozchodit. Mezitím dál běží drahocenný čas. Sami jsme se museli ozvat, že ta infuze nekape. Sestra to nějak provzdušnila, aby to mohlo dokapat.

Zoufalí rodiče přicházejí do situace na porodnici, o které nic nevědí. Nemají ponětí o vztahu primáře P. a sekundáře Č., o vztahu sester na porodním sále k sestrám na příjmu, o střídání sester na oběd. Jejich čas běží jiným tempem, a tak všechno, co personál považuje za rutinní, standardní postup, považují za zbytečnou překážku v jejich věci. Tím hůř, když ani ta běžná rutina se personálu nedaří, selhává, zjevně v ní sami netrefí. Úzkost rodičů roste a šance na dobrou spolupráci mizí definitivně. To se dalšími kroky jen prohlubuje.

Konečně po 25 minutách přichází druhá sestra i s doktorem. Doktor se nám sice přestavil, ale místo aby prohlédl rodičku, tak usedá k počítači. Nemůže se tam dostat. Ptá se sestry, jak se tam dostane. Sestra odpovídá: „Musíte zadat klíč.“ Mně jen blesklo hlavou, jak to, že neví jak se dostat do počítače. Konečně je v programu. Ale k našemu naprostému úděsu se začal ptát na naprosto stejné věci, co sestra před čtvrthodinou. Zase administrativa. To již manželka bolestmi a stresem nevydržela. Začala brečet: „My to nestihneme.“ Vtom se jedna ze sester podívala na záznam monitoru a asi si všimla, že je to špatný. Zařvala: „Má zašlou branku!“ A teprve teď nás sestra odvedla vedle na sál. Já jsem už oblečený do modrého hábitu a jdu s nimi, protože chci být u porodu naší Josefínky. Sestra se dost neurvale na manželku obořila: „Neřvěte, teď musíte rodit. Vylezte si tady na „kozu!“ Gábina na to, že ne, že na „koze“ rodit nechce, že má obrovské bolesti v zádech, že nemůže ležet na zádech. Sestra odvětila: „Ne, musíte si tam vylézt, jinak to nejde!“ Tak jsem zkusil namítnout, že to jde i jinak, například na porodní stoličce, o které nám primář povídal, že ji tu mají, ale nikdy na ní nerodili. Mne ale nikdo neposlouchal. Porodní asistentka manželce přivázala nohy. Gábina se psychickým tlakem a bolestmi celá sesypala. Zastavily se jí stahy. Později mi Gábina říkala, že si připadala jak znásilněná.

Tak se postupně oba systémy – rodičovský a zdravotnický – dostaly konečně k tomu, proč se sešly, k vlastnímu porodu. Ve stavu vzájemné nedůvěry, nevraživosti a neúcty se chystají přivést na svět dosud patrně zdravé dítě. Kde jsou však jeho zájmy? Zdravotnictví si vynucuje svou „administrativu“ a doporučené postupy, zatímco rodiče si vynucují realizaci svých představ o tom, jak budou rodit. Jasně, že je porodní stůl tou nejméně vhodnou pomůckou pro fysiologický porod. Ale porodníci a porodní asistentky jsou na ně už mnoho let zvyklí. Takhle to převzali od svých předchůdců, vědí kam sáhnout, kde zabrat, mají přehledné porodní pole, které v jiných polohách moc přístupné není. Jde-li všechno dobře, v současných porodnicích, pokud vím, nechají rodičku v bazénu, ve sprše, vsedě na balonu, někde třeba i v dřepu, ale jde-li o závěr porodu, chtějí mít jistotu, že kdyby bylo třeba (krvácení, ztráta ozev), budou moci zasáhnout porodní operací ihned. Požadavky matek na jinou pozici je zneklidňují, berou jim jejich vlastní jistotu. „Máme porodní křeslo, ale ještě jsme to nikdy nepoužívali.“

Přišel doktor a usedl před „kozu“. Sestra na manželku začala řvát: „Neřvěte! Tlačte! Není čas! To jste nechodila do předporodního kurzu?!?“ A celou svou vahou jí skákala loktem vpravo pod žebry na břicho. Já jsem držel Gábu za levou ruku a jenom jsem viděl, jak se občas objevuje temínko a pak zase zajede zpět. Doktor byl pěkně nervózní, vzal do ruky nůžky. Odložil je a řekl: Oxytocin. Po dvou minutách vzal nůžky znova do ruky a udělal nástřih hrázky. Neměla stahy. Gábina na to zařvala bolestí: „On mne nastřihl!“ Začala se valit krev z nástřihu. A střihal ještě minimálně jednou. Pak zase vzal do ruky kleště, jako by je zvážil, a zase je položil. Sestra pořád skákala manželce na břiše. Z Gábiny se valil pot. Když jsem požádal o mokrý hadr, tak mi nějaká další sestra podala namočenou plenu. Tou jsem chladil Gábě čelo. Sestra opět křičela na manželku: „Nekřičte! Tlačte! Není čas…“ A manželka na to: „Dejte mi čas, dejte mi chvilku čas.“ Gábina mi potom říkala, že měla pocit, jako by jí chtěla setra tím loktem udusit a Josefínku taky. Vůbec nemohla dýchat a bolestí, kterou jí způsobovala sestra, necítila stahy. Pro mne ten čas běžel šíleně rychle. Bylo mi jasné, že se porod nevyvíjí správným směrem. Několikrát přiložili Gábě na bříško sondu a poslouchali srdeční ozvy. Jejich četnost se snižovala. Na ono zpomalující se TUK, TUK, TUK asi nikdy nezapomenu.

Porodník i jeho asistentky dobře vědí, že jde do tuhého. Také situaci nepodceňují a naléhají na rodičku, aby přidala. Vědí, že tlačit bez ní je k ničemu, v této vypjaté chvíli používají silné výrazy a nevím, zda je to pro uši manžela dost jemná mluva. Episiotomie, nastřihování hráze, která zatím nepřekáží, je spíše výrazem rozpaků, tím spíš to je větší trauma pro přítomného manžela než jeho ženu. Vše je zapomenuto, když se narodí zdravé dítě. Ale co když ne?

A pak doktor pokynul na sestru a ta slezla z manželčina břicha a jako by odstoupili. Pro mne to byli šíleně dlouhá minuta či dvě. Pro manželku, když jsme o tom později spolu mluvili, naopak jen okamžik. Taky mi došlo, že to nebyl čas, co Gábě dali, ale doktor usoudil, že to už nemá cenu. Že vlastně Josefínku odepsali.

Z chování porodníka nemusí být laikovi vůbec jasné, co tím sleduje. Porodník konečně pochopil, že musí počkat. Otec to čte jako „naše dítě odepsali“. Takové komunikační omyly jsou v kontextu boje a nedůvěry běžné.

A pak přišel STAH. Gábina řekla: „Josefínko, jedem!“. Sestra, ta co jí ležela celou dobu na břiše, jí chytla za ruku. Já jsem chytil Gábu vzadu za hlavu a přitlačil jí bradu na prsa. To bylo asi to, co Gábina celou dobu potřebovala. Klid a vlídné zacházení. Říkala mi později, že byla vděčná porodní asistentce, že jí přestala svojí váhou loktem dusit a jen ji pevně chytla za pravou ruku. Gábina zatlačila a Josefínka vystřelila ven. A za ní proud čiré plodové vody. Jen taktak, že ji doktor chytil. Josefínka měla šňůru kolem krku a byla celá fialová. Doktor přestřihl pupeční šňůru a už Josefínku nesla sestra do vedlejší místnosti. Nedýchala. Oba jsme ji viděli sotva 3 sekundy. Chvílemi jsem zahlédl Josefínku skrz plentu ve dveřích, jak ji oživují, a pak hodinu udržují ambuvakem dýchání. Kopala ručičkama a nožičkama. Později jsme se dověděli, že to byly křeče způsobené dlouhodobým nedostatkem kyslíku během porodu. Za celou tu dobu na naše otázky, jak je na tom, nikdo nechtěl nic říct. Než přijela „rychlá“ z Prahy.

Je vidět, že zásah porodníka – posečkání – byl účinnější než tlak na břicho. Komplikace, která brzdila porod, je už jasná, omotaný pupečník kolem krku. Ale čirá voda plodová o kdovíjak dlouhé hypoxii nesvědčí. Kdyby nebylo jiných okolností, tako by porod svého dítěte popsalo mnoho otců.

Doktor začal krátce po porodu tahat za pupeční šňůru a promačkávat břicho. Manželka se ohradila, že nechce, aby jí vytrhával placentu, že ji to bolí. Doktor odvětil, že nic nedělá, jen že to kontroluje, a odešel z porodního sálu. Za 10 minut se vrátil a zase začal tahat za pupeční šňůru. Opět se manželka ohradila: „Pane doktore, netahejte za to, vždyť snad máme čas hodinu. Jestli neblokujeme sál, tak můžeme počkat, ona odejde sama.“ Jedna porodní asistentka dodala: „Má pravdu, pane doktore, placenta by měla odejít do hodiny.“ Doktor opět odvětil, že to jen kontroluje. Zase odešel a vrátil se zase za 10 minut. Placenta odešla sama cirka po půl hodině.

Po porodu dítěte se znovu pokusí oba systémy navázat důvěru. Ale znovu se to nedaří, porodník sleduje, zda se za placentou netvoří hematom a zda není už odloučená, rodička ho uklidňuje, že má dost času, porodník nejspíš neví, že má na stole kolegyni, která dobře zná přirozené porody u zvířat. Spíš ho to znejistí.

Doktor zkontroloval poševní otvor zrcadélky a začal připravovat šití hrázky. Použil nějaké částečné umrtvení. Byl silně nervózní a několikrát během šití opakoval slova: „ Dejte mi čas.“ Manželka v naprosté pohodě vždy odpověděla: „Pane doktore, šijte, je čas. Vždyť vy jste mi ho taky dali.“ Pak doktor došil, odešel a už se nikdy neukázal.

Znovu vstřícná gesta matky po opadnutí nejhorší úzkosti. Lékař se už neukázal. To není příliš výhodné. Čím složitější situaci jsme s pacientem zažili, tím více potřebujeme času na to, abychom to spolu odžili. Vyložili si, co se dělo v době, kdy na vysvětlování nebyl čas.

Do manželky se díky prožitému stresu dala obrovská zimnice. Třásla se jak osika a klepala zuby. Pořád ležela na „koze“. Jedna sestra jí podala deku na přikrytí. Po více než hodině mi řekli, že se můžu, jestli chci, jít podívat na holčičku. Ležela na termolůžku a dýchala pomocí ručního ambuvaku. Pochopil jsem (nikoliv však od lékařů), že stav Josefínky je dost vážný. Byl tam lékařský personál z JIRP – Ke Karlovu. Dali mi kontakt a informace, že si máme zavolat večer po 20.00. Stihl jsem si Josefínku pohladit po ručince a vyfotit si ji. Po chvilce jsem se vrátil za manželkou do vedlejší místnosti.

Přesně po dvou hodinách mohla Gábina slézt za pomoci sestry z „kozy“ a jít se osprchovat. Když se rychle osprchovala a oblékla do noční košile, tak jsme ještě na chodbě zastihli Josefínku, jak leží na speciálním lůžku pro přepravu novorozenců v kritickém stavu s personálem z JIRP. Právě odjížděli. Dovolili manželce podívat se ještě na Josefínku a taky si ji pohladit po nožičce. Někdy pozdě v noci, když jsem odjel, přišel primář T. za manželkou na pokoj. Obvinil ji slovy: „Kdybyste přijela ráno na indukci, tak by holčička ležela zdravá vedle vás v postýlce.“ Gábina se samozřejmě z jeho slov naprosto zhroutila a skoro celou noc probrečela.

Po prožitém traumatu zvyšovat pocity viny a selhání matky není nejlepší způsob, jak profesionálně zasáhnout. Chápu naštvání primáře, který by také jistě mnohem raději viděl vedle matky zdravého novorozence, neměl (nemohl mít?) nad průběhem porodu dost moci. Pocit bezmoci, nejspíš i obavy z následků vložil mu do úst tuto krutou výčitku vůči matce.

Pocity viny

Manželku sice původně chtěli druhý den propustit, abychom mohli jet za Josefínkou do Prahy, ale v poledne nám primář oznámil, že na základě krve, co jí vzali krátce po porodu, má zvýšené hodnoty leukocytů, a proto jí nasadili antibiotika po 6 hodinách.

Ptali jsme se primáře, proč na nás byli tak hnusní, vůbec nikdo o nás nevěděl, že jedem, a jejich hlavní prioritou bylo papírování a ne rodička a ještě nenarozené miminko. Primář měl na to jedinou odpověď:  „Takové jsou standardní postupy.“ Později jsme se dověděli, že zvýšené hodnoty leukocytů má každá druhá rodička jako reakci na prodělaný stres během porodu. Za Josefínkou jsem jel ten den sám. Manželku nakonec pustili v sobotu v poledne.

Standardní postupy jsou pro zdravotníky důležitým zdrojem jistoty. A to má příznivý dopad na průběh léčby. Všechno, co lékaře znejišťuje, ať už příliš neurvalý šéf, nebo ředitel zařízení, nebo ministerské vyhlášky, hrozby právníků, jiných odborníků, nebo „nekonzistentní názory pacienta“, zhoršuje jistotu lékaře. V akutních oborech, kam porodnictví patří, je obtížné skloubit všechny vlivy a zůstat rozvážný a klidný. Snad proto tak obtížně přijímaly porodnice nápad matek, mít u porodu manžela. Ty ho u sebe ale chtěly mít právě proto, aby je chránil před zdravotníky. To může být vliv nerozpoznaného porodního traumatu několika generací matek, které přestaly mít důvěru ke zdravotníkům.

Josefínka byla 3 měsíce v péči lékařů VFN – Ke Karlovu. Nejdříve 2 měsíce na JIRP – Hypoxická encefalopatie 3. stupně (nejtěžší). Josefínka absolvovala hypotermii (zchlazení na 34 po dobu 72 hodin), aby se zabránilo dalším nevratným poškozením jejího mozku. Ze začátku jsme za Josefínkou jezdili každý den na pár hodin. Pohladit si ji, pozeptat se na její stav a vyprávět jí o něčem. I když byla celou tu dobu bez jakýchkoliv známek života, jako mrtvola. Později, když se její stav mírně stabilizoval, tak tam Gábina byla vždy celý den a já tam jezdil aspoň na pár hodin navečer. Všechny víkendy jsme na JIRP trávili všichni tři spolu. Třetí měsíc byla manželka hospitalizována spolu s Josefínkou na oddělení metabolických poruch o patro výš. Od 23. 12. 2008 jsme s ní skoro pořád doma. Mezi kontrolami a občasnou hospitalizací.

Diagnóza Josefínky je naprosto šílená: slepota, částečná hluchota, Panhypopituarismus, Diabetes insipidus centralis (žíznivka), podezření na epilepsii (patologické EEG), microcephalie (neroste jí hlavička, tak jak by měla). Nález na mozku: edém a krvácení do mozku, subdurální hematom, posun lebečních kostí… Neurologicky je její stav dle lékařů nepříznivý – těžká DMO (dětská mozková obrna) jakožto následek těžké hypoxie. Podle neurologa nebude na 99 % nikdy chodit. Během hospitalizace na JIRP prodělala nosokomiální infekci – Pseudomonádu a později i chřipku. Na základě jednoho odběru krve Josefínku 5 týdnů doktoři na JIRP léčili na toxoplasmózu, než nám oznámili, že na toxoplasmózu můžeme zapomenout. Odůvodnili to tím, že manželka je veterinární lékařka, chová kočky a jí syrové maso (ráda si dala tatarák, ale nikdy ne během těhotenství). Když jsme se ptali, proč toxoplazmóza, když manželka byla dle vyšetření sérologicky negativní, a to podle testů dělaných před i během těhotenství, ale i 2krát na JIRP, kde jí odebírali krev. Josefínce odebrali podruhé krev a mozkomíšní mok a poslali ho i do referenční laboratoře do HK. Vše negativní. Až negativní test na zvířeti je přesvědčil a léčbu zastavili. Jak se mohla Josefínka nakazit? Prý se asi Josefínka nakazila z plazmy, kterou dostala několik dní po porodu.

Postižení dítěte je katastrofální. Nedůvěra na obou stranách dál pracuje, podezírání a přehazování viny, omyly, desinterpretace, prostě informační válka. Přitom dítě, které neblahý začátek života přežilo, vyžaduje neustálou speciální péči rodičů, po období, kdy bylo v inkubátoru několik měsíců jak bez života, tráví nyní svůj život trvale v náručí některého z rodičů. Rodiče musí neustále odhadovat, kolik léků nahrazujících funkci hypofýzy mají dát. Jsou stále většími specialisty na své dítě, a tedy stále více pro dítě nenahraditelní. I když našli podporu nejspecializovanějších center na péči o jednotlivé systémy dítěte, jejich koordinace, každodenní péče je zcela na nich. Dítě takto postižené tvoří společně s rodiči syndromy, které jsou nevídané. To dále frustruje jak zdravotníky, tak rodiče. Chtěli by se dovolat odpovědi na palčivou otázku, kdo za to může.

Její stav je natolik závažný, že jakékoliv úvahy pro budoucnost jsou pro nás naprosto nereálné. Nejhorší je asi právě žíznivka, která se nedaří vybalancovat. Prostě bez všech těch léků by umřela v šílených bolestech, žízni a teplotách.

Naše situace je naprosto zoufalá a těžko změnitelná. Celou situaci neseme velmi těžce. Obzvláště po psychické stránce. Díky jedné hodné porodní asistentce, která nás bohužel nerodila, v N., která zašla za Gábinou na pokoj někdy v noci, když tam po porodu ležela a brečela, jsme dostali kontakt na psycholožku. Tato porodní asistentka jako jediná se snažila manželku utišit. Taky jí řekla, že se jí nelíbilo, jak se k nám porodnice zachovala, že to byla chyba komunikace ze strany nemocnice. Že prý měla krásně rozběhnutý porod. Za psycholožkou pravidelně docházíme přibližně každých 14 dní. Snaží se nám pomoci po psychické stránce to všechno pochopit. A hlavně nám vysvětlila, že pro doktory je nejjednodušší delegovat svoji vinu na bezbranné rodiče. Několikráte jsme již navštívili i psychiatra.

Požádali jsme primáře gynekologicko-porodnického oddělení v N. o lékařskou zprávu o průběhu porodu. Velmi jsme byli překvapeni neúplností informací. Jediné, co je tam napsáno, je: „Nespolupracující rodička. Porod bez intervence.“ Ani zmínka o nástřihu hrázky, použití Oxytocinu a rovněž expresi břicha. Chtěli jsme po primářovi, aby tam tyto věci doplnil. Primář nám však řekl, že lékařskou zprávu o průběhu porodu předělávat nebude, že jestli chceme cokoliv změnit, tak to máme řešit přes právní oddělení nemocnice. A že doktor Č. nepovažoval za důležité to tam psát. Prý si ale můžeme písemně požádat o kopii porodopisu. Tam budou uvedeny všechny informace. Požádali jsme proto písemně o kopii porodopisu.

To, co však došlo, považujeme však za vrchol všech výsměchů. Některé části jsou nečitelné, další jsou vyloženě nepravdivé. Je to psané částečně rukou a částečně na psacím stroji. Konkrétně při příjmu nikdo manželce neměřil tlak, teplotu a ani moč jí nikdo neanalyzoval. Taky je uvedené, že druhá doba porodní trvala 30 minut. To je vyloženě lež. V porodnici jsme byli přes 45 minut a již hodnou chvíli před tím měla Gábina silné porodní stahy. Minimálně 10 minut před porodnicí cítila temínko s vlásky a snažila se přemluvit Josefínku, aby ještě chvilku vydržela.

Ano, my jsme udělali to závažné rozhodnutí jet do N., které nás bude mrzet do konce našich životů, ale to nemění nic na tom, jakou vinu na tom všem nese porodnice v N. v čele s primářem T. Místo aby celý zdravotnický personál byl podpůrný, tak se choval naprosto kontraproduktivně a zcela jistě podcenil danou situaci…

…A vůbec největší chybu jsme udělali v tom, že jsme se snažili vždy vyjít sestrám, porodním asistentkám a doktorům maximálně vstříc. Vždy jsme čekali, až si vyplní papíry, či si vyřídí, co potřebují. Měli jsme ZAŘVAT, aby se konečně začali chovat tak, jak je jejich poslání. Pomáhat lidem a ne je brát jako další v pořadí.

Ano, pochopitelné vyvrcholení úvah – je třeba se víc bránit – a tedy zvyšovat nedůvěryhodnost, nedůvěru, a tím i bezmocnost celého systému. Nemůžeme se divit, po tom všem.

Není divu, že se v současnosti tolik nastávajících rodiček rozhoduje, zda není lepšit rodit v poklidu domova či jinak než ve stresu nemocničního personálu, kdy sestra či doktor řve na rodičku, a tím ještě víc psychicky nervuje již tak náročný počin v životě nastávající maminky a jejího dítěte. Proč proboha není možný lidský přístup, tak jak je to jinde v „západní“ Evropě, kde jsou naprosto běžné ambulantní porody v nemocnicích či možnost pronajmout si pokoj v nemocnici na „porod v klidu“ s porodní bábou, kterou rodička zná, s doktorem za dveřmi v případě jakýkoliv komplikací. A ne s cizím lékařským personálem, který má zrovna službu a jenom zvyšuje stres rodičky.

Kéž by tak za to mohly geny

Josefínce je právě 11 měsíců a i když se s ní snažíme pravidelně cvičit Vojtovu metodu, dojíždíme s ní na pravidelné endokrinologické a neurologické kontroly, na odběry krve a na rehabilitace, tak se nevyvíjí, jak by měla úměrně svému věku. Vzhledem k tomu, že je slepá, tak jí chybí jeden z nejdůležitějších stimulů a ještě nepase koníčky (což děti zvládají někdy okolo 3 měsíců).

Lékaři zvažují septicko-optickou dysplasii. Jde o multifaktoriální nemoc. To znamená, že se přesně neví její přesná příčina (chemikálie, viry, léky, genetika…). MRI (kde by měl být pozitivní nález) je neprůkazné, takže definitivně není žádná vrozená ani genetická vada prokázána. S největší pravděpodobností se něco pokazilo na začátku těhotenství, jak nám řekl jeden profesor. Ale prý se nemusíme bát mít další děti. Podle tohoto profesora jde jednoznačně o septicko-optickou dysplasii. Na druhou stranu nám odmítl dát písemný popis MRI.

Další profesor nám řekl, že je to genetického původu a že máme 25% pravděpodobnost, že kdybychom měli další dítě, bude podobně postižené. Proto nám další dítě neporučuje. Prý za to můžou geny, co máme v sobě od pramáti Evy. A dodal, že takový gen, který způsobuje slepotu, hluchotu, panhypopituarismus a psychomotoric-kou retardaci, zatím nebyl objeven. Nechal nás podepsat papír, že souhlasíme s tím, aby Josefínce odebrali trochu krve na výzkum právě tohoto genu. To poslední se nás obzvláště dotklo. Proč gen způsobující psychomotorickou retardaci, když téměř všichni lékaři (včetně jeho podřízených) nám říkají, že to je z asfyxie – těžkého dušení během porodu. Možná to bude tím, jak jsme se dověděli, že tento profesor se bojí jakékoliv medializace a novinářů. Sám nám řekl, že jeho lékaři – podřízení – se nesmějí vyjadřovat k porodnické části.

Jiný doktor neurolog nám řekl, že celé konsilium lékařů by se mohlo týden radit a stejně by nemohli říct, co bylo způsobeno porodem a co je vrozené. Už prý viděl hodně podobných dětí s asfyxií – slepé, s endokrinologickým postižením a s DMO.

Jak je to tedy doopravdy??? Proč jeden lékař kryje druhého, když ví, že jeho kolega udělal chybu??? Proč se snaží občas namluvit rodičům polopravdu, tak aby to „nikoho“ nebolelo???

Co říct na závěr? Snad jen to, že pár dní po tom, co byla Josefínka přijata na JIRP, přivezli z porodnice v N. další novorozeně s podezřením na hypoxii…

V Milovicích dne 20. 8. 2009

Došlo do redakce: 6. ledna 2010

Upraveno a doplněno: 20. ledna 2010

Přijato k tisku: 31. ledna 2010


[1] Text téměř v plném znění je uveřejněn se svolením obou rodičů. Jména účastníku jsou anonymizována.

 

[2] Výraz „ohledání“ není zcela na místě, ale je ponechán jako autentický.

(Visited 333 times, 1 visits today)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

÷ three = two