PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Ať tomu bylo jakkoli, od padesátých let postupně psychosomatické uvažování v naší medicíně upadalo, postupně odcházely lékařské autority vychovávané ještě v příznivé atmosféře třicátých let dvacátého století, která přála přirozenému celostnímu pohledu na člověka, a na psychosomatickém myšlení v různých oborech medicíny dožívali psychoanalytici, kteří ještě i v šedesátých letech tajně vedli vzdělávání. Až na konci šedesátých let jako by se po psychosomatice na našich lékařských fakultách zem slehla. V krátké době uvolnění před obsazením Československa spojeneckými armádami ještě tito lékaři stačili zasít naději psychosomatiky do skupinky kliniků a studentů, kteří představují další generaci psychosomaticky uvažujících lékařů. Někteří z nich zůstali a své vyznání se snažili uplatnit v okleštěných podmínkách totality, jiní emigrovali a uchytili se jinde. Doba normalizace postupně likvidovala všechny mladé výhonky psychosomatického myšlení (např. psychosomatické interní oddělení v Třebotově, prim. J. Šavlík). Psychosomatické myšlení se dostávalo do ilegality, rozjížděly se pololegální výcviky v psychoterapii pod vedením Skály, Urbana a Rubeše (SUR). Ty sice nebyly přímou výukou psychosomatiky, ale udržovaly a rozvíjely povědomí o psychosociálních aspektech lidského života, o významu vztahu pro terapii. Tito lidé zavedli sebezkušenost jako součást vzdělávání v pomáhajících profesích a připravili tak půdu pro rozvoj řady dalších psychoterapeutických výcviků, z nichž později kromě psychologů těžili také mnozí lékaři. Je třeba říci, že to byli především kliničtí psychologové, kdo pomohl přenést psychosomatické myšlení přes nepříznivou dobu. Výsledkem tohoto vývoje byl stav, kdy téměř v žádné vyšší pozici organizace zdravotnictví nebo na lékařských fakultách nebyli v devadesátých letech a začátkem nového století žádní vyškolení odborníci (s výjimkou doc. Bojara), kteří by se rozvoje psychosomatické medicíny u nás ujali nebo i jen zastali. A do toho přišla komercializace medicíny v takovém rozsahu, o jakém se nám ani nezdálo. Stav zašel tak daleko, že téměř nic, co není zdrojem finančních zisků nadnárodních korporací, nemá šanci na rozvoj. Obáváme se, že i základní výzkum je podroben zájmům velkých firem, a metodologii evidence based medicíny, která je silově i mocensky protlačena, podezíráme z toho, že je stavěna především na prokazování účinnosti medikamentů, a nikoli komunikačních léčebných strategií, které používá psychoterapie.

Položme si však otázku, proč se psychosomatické myšlení vždy znovu ztrácí a proč se zase musí znovu objevovat. Není to poprvé, co si někdo stěžuje na to, že medicína je slepá vůči psychosociálním aspektům stonání. Vždy znovu se objeví někdo, kdo se ujme této zanedbávané oblasti. Podobné nářky, jaké slýcháme na psychosomatických konferencích dnes, najdeme v knihách Wilhelma Reicha z dvacátých let dvacátého století, právě tak jako u dalšího vynikajícího německého lékaře, svobodného pána Viktora von Weizsäckera, nebo u našeho lékaře Ctibora Bezděka. Nejsou tady nějaké nevědomé důvody v populaci, proč je vždy znovu přijatelnější dívat se na nemoc jako na nehodu, na degeneraci nebo na nahodilé působení zlých mikroorganismů, než jako na součást našeho života, důsledek našeho vlastního chování a chybných životních strategií? Ve společnosti, kde jen slunné fáze našich životů, štěstí a bohatství, jsou vnímány jako „správné“, jsou strádání, nemoc a smrt něčím zcela nepřijatelným, bychom se takovým snahám po vytěsnění nemohli divit. Stačilo by však takové nevědomé popírání psychosociálních aspektů nemoci laickou veřejností také na vytěsňování psychosomatických teorií z vědecké komunity? Vždyť dávno existují důkazy o vlivu komunikace na hladiny cukru nebo stresových hormonů v krvi. Existují vynikající studie potvrzující platnost teorií vlivu psychických jevů na tělesné, a přece jsou hlavním proudem vědy přehlíženy. Ani nejserióznější učebnice psychosomatické medicíny, jaká byla kdy napsána, není dostatečným argumentem pro většinovou část našich akademických obcí (Uexküll, 2003). V tom musí být ještě něco jiného. Vědecká komunita se sice často ve svých soudech o světě mýlila, ale vždy nakonec našla cestu ze slepé uličky ven.

Za hlavní potíž, která vždy znovu uzavře hladinu nad vědomostmi z oblasti psychosomatiky, můžeme považovat nezbytnou změnu paradigmatu, kterou vidění bio-psycho-sociálních souvislostí vyžaduje. Badatel, který si ponechá optiku obvyklou ve fyzikální laboratoři, nemůže uvidět jevy, které vidí ten badatel, který již svou optiku vyměnil. Nejde samozřejmě jen o přístroje, ale především o způsob, jakým zkoumanému světu rozumíme, jak klademe otázky. Věda, která se nechce vzdát svých jistot získaných bádáním ve „světě k ověření“ (celý hmotný vesmír), se nikdy nemůže dobrat vědění o „světě k uvěření“ (celý lidský svět). Proto takové potíže s humanitními obory. Jak je hodnotit, jaká měřítka nasadit při odměňování takových oborů, jako je třeba egyptologie, psychologie, etika ve srovnání s fyzikou, geologií nebo konec konců biologií? Kdykoli se pokouší ve vší poctivosti medicína dát prostor také psychosociálním souvislostem nemocí, a chce je vidět stejnou optikou, má tedy na vše stejné měřítko, a to je jistě ve výzkumu správné, zmizí psychosociální aspekty, protože v této oblasti platí jiné paradigma, jiná geometrie. Věříme, že by medicína ráda zahrnula tyto znalosti mezi své nástroje. Že je to nutné, to víme. Je ale otázka, zda je to možné. Pokud až u 40 % pacientů nelze bez respektu k jejich psychosociální realitě vyléčit jejich tělesné obtíže, pokud tato skupina pacientů s medicínsky nevysvětlitelnými symptomy (MUS) stojí státní rozpočty více než kterákoli jiná skupina, pak se musíme pokusit s tím něco udělat. Ale co? Začněme respektem k jiné perspektivě, k jinému paradigmatu. Začněme od sebe.