Vydání 1/ 2026
HISTORIE
-
Zobrazení: 0
RADKIN HONZÁK: ZMĚNY VÝSKYTU SYMPTOMATOLOGIE PSYCHICKÝCH PORUCH
Psychiatrii jsem se upsal ve čtvrtém ročníku na lékařské fakultě a jsem jí – existující v mnoha někdy si nepodobných podobách – věrný dodnes. Bylo to už víc než 67 let, co putuju po jejích stezkách a pláču na jejích hrobech reprezentovaných mamutími farmaceutickými firmami a jimi zpotvořenými svazky DSM-IV. a DSM-V. Ty pak porodily české zmetky diagnostických a statistických manuálů, s nimiž končí léčení lidí a nastupuje léčení receptorů.
Za tu dobu, kdy jsem měl možnost pozorovat symptomovou scénu nabízející na první pohled všem to, čemu teatrolog Ivo Osolsobě říká „ostenze“. To je podle něj to nejsyrovější nabídnutí „něčeho“, události nebo osoby sebe samé. Viditelný příznak se tedy odehrává v rovině behaviorální, v rovině intrapsychické pak existuje možnost nejrůznějších scénářů, fenoménů i prostých úkazů či idejí. O těch se ale můžeme, nebo také nemůžeme dozvědět.
Okolí sledující prezentaci posoudí, do jaké kategorie dotyčná ostenze patří. Hýkání politiků propagujících evidentní nesmysly je zařazeno do kategorie norma, výkřiky o blížícím se konci světa s koncem století a tím spíš tisíciletí, patří mezi lidovou tvořivost. Vzývání Boha na veřejnosti už je silně podezřelé, lidi pospávající na veřejnosti si koledují o bezohledné napadení ožralými či zdrogovanými blbci, pobíhání po ulici s taseným kuchyňským nožem náleží především policii a shánění pomoci proti zákeřně útočícím Marťanům je už z kategorie šílenství. Bývaly doby, kdy omdlívání patřilo k dobrému vychování (viz originální Pohádky tisíce a jedné noci), dnes je to výzva k výkřiku: Je tu někde lékař?! Ačkoliv skautík vyškolený v kurzu první pomoci by jistě byl užitečnější než prezident České lékařské komory, který pacienta naposled viděl před třiceti roky.
Ještě na konci studia jsme měli mezi možnými zkouškami ve třech předmětech – neurologie, psychiatrie a státnice z interny – otázku, jaký je rozdíl mezi epileptickým a velkým hysterickým záchvatem. Epileptologie tehdy nebyla na takové výši jako dnes, proto sebou občas nějaký „záchvatník“ (tak je pojmenoval vrchní ošetřovatel v Kosmonosech) sekl rovnou na chodník nebo v hospodě pod stůl.
Velký hysterický záchvat patřil k velkolepé exhibici, a navíc měl téměř 4000 let dlouhý rodokmen. Poprvé popsán v papyru Kahun z 19. století před Kristem spolu s hysterickou obrnou, která byla charakterizována tak, že „žena, ač čivy zdravé má, nevidí, ač údy zdravé má, pohnout jimi nemůže.“ Vrcholem představení byl ale po patřičném „roščilení“ epilepsii podobný křečovitý záchvat, jen bez poranění, pokousání jazyka a pomočení a slavný hysterický oblouk „epistotonus“, při němž pacient/ka (muži to také občas uměli, ale vzácně) zaujal/a tento postoj i na několik minut.
V léčebně, kde jsem startoval, byla jedna staniční sestra, která uměla – když nebyla po ruce pacientka a přišly žákyňky ze zdravotní školy – dokonale tento stav předvést. Zlí kolegové říkali, že to má ve své osobnosti zakódované. Od roku 1966, kdy jsem opustil Kosmonosy, jsem tuhle velkolepou scénu už neviděl a také reference o ní zmlkly. V Psychiatrické léčebně později přejmenované na nemocnici v Bohnicích jsem za celou kariéru potkal dvě pacientky s typickou hysterickou motorickou obrnou. Ta je charakteristická tím, že navzdory nehybnosti končetina neatrofuje a pacient/ka navzdory omezené pohybů zaujímá naprosto pohodový emoční stav, bez úzkostí, obav, či příznaků frustrace, označovaný tehdy jako „belle indiference“.
Senzorické obrna se vyznačuje lokalizacemi necitlivosti, které neodpovídají inervačním okruhům, ale představám o lidských hranicích (rukavicové či ponožkové, v případě hemiparézy přesné rozdělení do střední čáry, ačkoliv senzitivní nervy v této oblasti od ní přesahují na druhou stranu). Od neurologů slýchám o abortivních podobách tohoto kdysi velkého tyátru a stále mám na mysli první diferenciální diagnózu, a tou je roztroušená skleróza, která některé příznaky emoční lability mít může.
Mapa na dalším obrázku ukazuje místa, která navštívil a z hlediska transkulturální psychiatrie zmapoval Ari Kiev a shrnul posléze v uvedeném díle. Výsledky těchto expedic jsou pozoruhodné: na všech místech, bez ohledu na etnické, geografické, ekonomické, politické, kulturní a další poměry bylo stabilně 1 % schizofreniků a 5,5 % pacientek a pacientů s těžkou depresí, tehdy označovanou jako „endogenní“, tedy doslova „v tomto domě vzniklé“, tedy nikoliv reaktivní, jak jsme tehdy dělili deprese. Zbytek psychopatologie označil Kiev za folklór. A ten byl věru pestrý.
Zatímco v Evropě a částečně (z dovozu) také v USA dominovala hysterie, hemžily se ostatní kraje svéráznými poruchami. V Latinské Americe ohrožovalo lidi „susto“ způsobené uhrančivým okem, jež dokázalo vyvolat závažné psychické i psychosomatické obtíže úzkostného spektra až k obrazu panické ataky. Malajsijské ženy postihl občas „latah“, dost podobný východoasijskému „amoku“, který si naopak vybíral spíš muže; byly to agresivní fugy, bezohledné, s nožem nebo střelnou zbraní v ruce a v těle kohokoliv. V severní Kanadě řádilo „windigo“, kostra z ledu, jejíž kousnutí vyvolalo kanibalské choutky a jejich rychlou realizaci. „Koro“ v jihovýchodní Asii přinášelo úzkost a strach, že penis se zatahuje a vchlipuje do břišní dutiny. Převážně muži, ale výjimečně i ženy s podobnými obavami o zevní genitál. Mechanické léčebné postupy od samoléčby až po asistenci příbuzných měly různou účinnost. A tak bychom se tímhle atlasem kuriozit mohli probírat nekonečně dlouho, kdyby se neobjevil fenoméne globalizace.
Laurence J. Kirmayer, další osobnost na transkulturálním psychiatrickém trůnu, jej nazývá „westernalizací“. Ta přinesla zkázu lokálnímu folkloru, zahubila tisíciletí starou hysterii nazvanou podle dělohy, která se utrhne a courá po těle, a kde se přicucne, dělá problémy. Proto bylo třeba ji vykuřovat, buď vykuřovadly vonnými, které ji měly přitáhnout zpět, nebo vykuřovadly smrdutými, které ji měly přimět, aby se vrátila a otvor proti smradům ušpuntovala. Dokonce i slavný chirurg Ambroise Paré (1510-1590) sestavil systém vykuřovadel. Nezničilo ji nic jiného než neslané nemastné deprese, které ji nahradily, a spektrum psychosomatických poruch. A stejně se stalo po celém světě.
Kiev psal o schizofrenii, ale o které? Ta katatonní s železným sevřením nebo naopak voskovou ohebností (flexibilitas cerea), setrváním po celé hodiny v nepřirozené poloze a fugami agresivních stavů, od mého mládí vymizela. Literární údaje uvádějí, že se tak stalo souběžně s ústupem velké hysterické poruchy. Simplexní schizofrenii jsem za celého třicetiletého působení v Bohnicích neviděl, ani tu hebefrenní. Zbývá nám tedy ta paranoidní, kterou charakterizují bludy, halucinace a negativní příznaky (dříve připisované simplexní sestře). Tak ta je zde stále, stejně jako velké deprese.
Odešla do zapomenutí léčba inzulinovými kómaty, kdy opakované těžké hypoglykemie nadělaly v mozkové tkáni nemalé škody, zcivilizovaly se elektrokonvulze, které považuji stále u některých pacientů s těžkými depresemi jako metodu volby, což se naplňuje s bídou v polovině případů, protože k metodě objevené Cerlettim na jatkách má veřejnost stále rezervovaný odstup. Pestrá paleta anxiolytik nahradila Meprobamat, který jsme jako jediný znali, a způsobila tak epidemií jedněch závislostí.
Jak mizely hysterické projevy, přibývalo úzkostných poruch, zejména panických atak. Ty na samém počátku trucovaly a vzdorovaly tradiční anxiolytické léčbě. Byl to až americký psychiatr David V. Sheehan, který v knize „The Anxiety Disease“, postavil úzkost na biologický podstavec (Anxiety is not always psychological but rather a disease that can now be controlled) a zahájil odvážně, a proti zákazům a doporučením, také u kardiaků úspěšnou léčbu panické poruchy antidepresivy; tehdy první generace. Snaha léčit každou výchylku nálady psychofarmaky vede ke stále narůstající spotřebě antidepresiv, anxiolytik a hypnotik.
Přibývá úzkostných a depresivních poruch mezi adolescenty, dramaticky narostla incidence poruch příjmu potravy, k čemuž napomáhají sociální sítě, stejně jako k fenoménu, který jsme na začátcích mé pracovní kariéry neznali: sebepoškozování adolescentů výrazné nejvíce mezi 13. a 17. rokem Řešení obou problémů je v nedohlednu.
Když jsme se učili o autismu, měli jsme k dispozici ojedinělé zprávy a jeden snímek z Velké Británie, na němž trůnil na vozíčku preadolescentní chlapeček. Pak dlouho fotografovali autisty, kteří ochotně civěli do objektivů. Nedávno (2017) ale půjčili foťáky autistům a ptali se pozorovatelů, zda poznají, které snímky pocházejí od nich a které ze Saudkovy dílny. Hodnotitelé zaznamenali mezi snímky autistů opakování specifických objektů, fotografie těl bez obličejů, fotografie cizích tváří, které postrádaly pozornost fotografa, zaměření na jednotlivé a často neobvyklé objekty a zvláštní vizuální perspektivu a zakryté objekty. Co z toho plyne: autisti nebudou dobří tvůrci fotografických portrétů. Zato jich neobyčejně přibylo. Když ne úplných, tak alespoň Aspergerů.
Mezitím se ale změnily i celkové poměry a mezi nimi přístup k výchově dětí. Zatímco za mého dětství vládla představa, že metla vyhání děti z pekla doprovázená doporučeným postupem škoda rány, která padne vedle, nastal v poslední době čas „permisivní výchovy“ vycházející z představy, že děti jsou květy života a že dítě časem dozraje natolik, že samo pozná kýžená omezování svého ega. Je to ale ve skutečnosti nechuť se s těmi spratky handrkovat, a tak nám vyrůstají generace s nárokem na všechno a s mizivou porcí frustrační tolerance v osobnostním vybavení.
To podle mého názoru souvisí s neobvyklou úrodou pacientů trpících ADHD. Nejde jen o absolutní množství, ale také o poměr chlapců a děvčat, v němž hoši hrají prim. Řekl bych, že řada z nich je pod deštníkem diagnózy schovaná. Chlapci jsou od přírody větší lemplové než děvčátka a ve stejné třídě jsou proti nim vývojově opožděni. Jsou nepořádní, líní ve vztahu k povinnostem, agresivnější než dívky a také impulzivnější. To, co bylo možné ještě před třiceti roky motoricky vybít v nejrůznějších aktivitách, je dnes uzavřeno do feministické školní klece, v níž pro jistotu odpadl tělocvik. Takže spousta „chorobných“ projevů je přirozenou snahou o prosazení svého způsobu života. Dřív za to byly dvojky z mravů a domácí postih, to je dnes nahrazeno Ritalinem a asistentem.
Co považuju za velkou chybu psychiatrie, je skutečnost, že ve své touze po větší důležitosti vzala do své náruče drogovou scénu, kterou nemůže nikdy zvládnout. Adiktologie je sice více sociálně orientovaná než klasická biologická psychiatrie, přesto nedosahuje celoplošných úspěchů; sehnat mezi středoškoláky pervitin nepředstavuje velkou námahu. Ve spotřebě alkoholu jsme střídavě druzí, ale častěji první v Evropě.
Pokračuje medicinalizace sociální patologie i běžných projevů, DSM-V. považuje truchlení pro blízkou osobu po dvou týdnech už za depresi a doporučuje farmakoterapii. Max Kašparů tuhle situaci trefně komentoval takto:
„Hodnotový svět předchozích generací totiž znal tzv. SEDMERO HLAVNÍCH HŘÍCHŮ. Pýchu, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost.
Postupem času se jejich obsah proměnil do dnešní podoby a z pýchy se stalo zdravé sebevědomí, z lakomství zákon ekonomiky, nestřídmost se povýšila na vyšší životní úroveň, závist v boj o spravedlnost, hněv ve zdravou reakci na nekorektní jednání druhých, smilstvo v prevenci proti neurózám, lenost se proměnila v prokrastinaci.
Díky této moderní nomenklatuře zbavil se starý kontinent těžkých hříšníků. Připočteme-li k tomu ještě jiné, dnes už málo známé, skoro archaické pojmy jako hulvátství, které se změnilo ve svobodu projevu, okrádání definované jako svobodný trh, zanedbanou výchovu děti jakožto tvorbu vlastního názoru potomstva, neúctu k tradici proměněnou ve vítězství zdravého rozumu a likvidaci pozitivních hodnot jakožto zbavení se předsudků, nacházíme se v aktuálně nám známém prostředí uprostřed Evropy. K tomu dodám, že svoboda se povýšila na svévoli jednotlivce, tolerance se proměnila v ustupování zlu a korektnost v povinný názorový koridor.“
Úspěchem psychosomatické medicíny za těchto okolností je, že se jí podařilo prchnout z psychiatrického objetí, osamostatnit se a zakotvit se v co možná nejrozsáhlejším klinickém zázemí. Z psychosomatické medicíny se nesmí stát „konzultační psychiatrie“, o což představitelé psychiatrie usilovali a usilují, protože staví na zcela jiných principech v bio-psycho-sociálním přístupu k lidem ve zdraví a nemoci.
R. H. Praha 14. 11. 2025
Do redakce přišlo 14. 11. 2025
K tisku zařazeno 15. 1. 2026
Konflikt zájmů není znám
Web7master s.r.o.