PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

V. CHVÁLA: 2X Z REVUE PRO PSYCHOANALYTICKOU PSYCHOTERAPII A PSYCHOANALÝZU

Je nezvyklé upozorňovat čtenáře časopisu na jiné odborné periodikum, ale rád připouštím, že u nás pravidelně vychází pečlivě vedená Revue pro psychoanalytickou terapii a psychoanalýzu, kterou můžeme našim čtenářům vřele doporučit. Psychosomatická medicína má hluboké psychoanalytické kořeny, které jsou i u nás dále díky odborným společnostem, České psychoanalytické společnosti IPA (ČPS IPA) a České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii (ČSPAP) rozvíjeny.

I když dnešní psychosomatika čerpá z mnoha jiných zdrojů, zůstávají hluboké kořeny cenným zdrojem. Víme, že psychoanalytická metoda není většině pacientů dostupná pro svou časovou a finanční náročnost, ale neměli bychom odmítat cenné poznatky analytické teorie. Ke zdroji se čtenář dostane na adrese: https://cspap.cz/revue/o-revue  

Rád bych upozornil na dvě čísla, která jsou pro nás psychosomaticky orientované lékaře velmi inspirativní. V zimním čísle Revue z r. 2018, které je celé věnováno psychosomatice v dětství a dospívání je řada skvělých textů. Našim čtenářům doporučuji především text Michaela Šebka Psychosomatické poruchy a centrální senzitizace v raném vývoji na str. 27-38. V úvodu Šebek píše: „V oblasti psychogenních funkčních psychosomatických poruch dochází postupně ke změně pohledu na tzv. nepřítomnost pozitivního somatického nálezu. Užití zobrazovacích metod ve výzkumu mozku ukazuje, že mozkové procesy u pacientů s tzv. funkčními poruchami mají určité neurologické zvláštnosti, které někteří autoři označují jako centrální a periferní senzitizace, nebo jednoduše pojednávají o dominanci podkoří, zejména mezimozku, při zpracování stres vyvolávajících vnějších i vnitřních podnětů. S tím souvisí nedostatek symbolizace, respektive kortextového zpracování přicházející stimulace, a místo komplexního myšlenkového a emočního prožívání dochází k jeho somatizaci pomocí „špinavé“ (podkorové) cesty. K posílení této dolní cesty dochází v raném dětství (v období přimknutí-attachment) v důsledku kumulace psychických traumat způsobených nedostatkem mateřské empatie a mateřskou psychickou i fyzickou nepřítomností.“
Dobře to známe z každodenní psychosomatické praxe: Překvapuje nás, že naši pacienti často velmi obtížně propojují své symptomy s emočním prožíváním a se situacemi ze svého života. Patří proto k těm nejnáročnějším pacientům, nikoli k těm „lepším“, jak jsme slýchali od některých psychiatrů při zakládání psychosomatických pracovišť v devadesátých letech. Testují na naši trpělivost a kreativitu, jsou velmi nároční na parametry terapeutického vztahu. Psychoanalytická teorie spolu s moderními výzkumnými metodami ukazují, proč je tomu tak. Šebek v úvodu pokračuje: „Sbližování psychoanalytických teorií s poznatky neurověd má před sebou nepochybně velkou budoucnost, kterou Freud předvídal. V psychoterapii psychosomatických poruch se pokoušíme najít spojení tělesného příznaku s představovaným a symbolickým světem pacienta, které bylo buď ztraceno, nebo se pokoušíme ho nově vytvořit“.
Všem našim čtenářům moc doporučuji se s tímto Šebkovým textem seznámit. Je srozumitelný a kompetentní.
Druhé velmi povedené číslo Revue ze zimy 2024 se znovu věnuje dospívajícím. K tématu Dospívání v zrcadle současnosti i minulosti se vyjádřila řada našich i zahraničních autorů a všichni stojí za přečtení, zvláště pro ty z nás, kdo se věnují poruchám dospívání, jakou je genderová inkongruentní dysforie (GID). Chaos, jaký způsobila vlna GID v řadách pediatrů, sexuologů, endokrinologů, gynekologů, psychiatrů i pedagogů, kteří byli zvyklí se postarat o těch několik desítek pacientů s transsexualitou ročně, je těžké přehlédnout. Na první pohled nepochopitelný fakt, že se dítě s tělesnými znaky dívky cítí být chlapcem (nebo obráceně), nelze bez znalostí hlubinných psychologických procesů přijmout. V tomto čísle Revue se čtenář ujistí, že proces hledání vlastní identity, včetně té pohlavní, tady byl vždy, v historii, je zde dnes a bude i v budoucnosti. Jde o přirozený proces hledání vlastní identity. Stejné úkoly, stejné pochybnosti a překážky, jen probíhá v jiném kontextu, v jiném prostředí, v období dramatické proměny komunikačních technologií a pod tlakem ohromného množství informací, nad kterými jsme ztratili kontrolu. Nelze se divit, že pod tlakem velkého množství dospívajících, kteří propadli zmatkům na této cestě, přišli někteří s nápadem co nejrychleji vše vyřešit přijetím sebediagnózy nezralého dospívajícího, rychle umožnit tranzici a riskovat, že vše může být v dalším vývoji zpochybněno (tzv. afirmativní „léčba“). Nelze se ani divit aktivistům, kteří se ochotně ujali této zoufalé skupiny dospívajících, a tlačí společnost do rychlého přijetí neuváženého a nepromyšleného, protože příliš rychlého řešení. Jde však více o jejich vlastní úzkost, se kterou se vyrovnávají právě aktivitou než o skutečné zdraví zmatených dospívajících. Těm je třeba věřit jejich prožívání, ale je třeba pro ně získat čas ke zrání, aby se nakonec sami mohli správně rozhodnout.
Výborné jsou všechny texty v tomto čísle Revue, které je jako vždy připraveno s velkou pečlivostí. Pozornosti našich čtenářů však vřele doporučuji především text Slavoje Titla Identita, psychologické hranice a čas (str. 46-62). Sám autor uvádí v úvodu: „Popisuji osm základních hierarchicky seřazených charakteristik vývoje identity – 1. paměť jako nositele kontinuity; 2 vytvoření bezpečného vztahu s mateřskou osobou jako základ osobnosti a jáství; 3. proces separace-individuace a tvoření mentálních hranic self; 4 řešení základních oidipských problémů a vytvoření superega; 5. narcistický vývoj, který umožňuje truchlit nad nesplnitelným a přijmout omezení a najít „požitek z pouhé existence“; 6. teprve splnění předchozích bodů umožňuje schopnost flexibilně regredovat ve službách já, hrát si a zachovat si humor i v náročných situacích; 7. schopnost introspekce a nakonec i 8. nalezení smyslu života. Integrovaná, zralá identita je charakterizovaná schopností emočně (ne jen kognitivně) rozlišovat v osmi vývojových liniích, v nichž se tvoří hranice: 1. mezi mužem a ženou a schopnost ocenit jejich rozdíly, funkce a význam; 2. mezi dítětem a dospělým; 3. mezi dítětem a rodičem; Mezi bolestným a libým, mezi láskou a nenávistí; 5. mezi životem a smrtí, mezi živým a neživým fetišem/přechodovým objektem; 6. mezi „moje“ a „tvoje“; 7. mezi myšlenkou (fantazií) a činem; mezi zneužitím a použitím objektu.“
Nejde o to, abychom naše pacienty s GID předávali psychoanalyticky orientovaným psychoterapeutům. Na to by ani jejich řady z důvodů kapacity nestačily. Jde o to, podívat se na úkoly, které stojí jak před dospívajícím, tak také před námi, kdo jsme jim v léčbě k dispozici. To hlavní, co potřebujeme my i oni, je čas. Nejen k čekání, ale hlavně k práci.
Revue pro psychoanalytickou psychoterapii a psychoanalýzu můžete objednat na e-mailu: revue@cspap.cz

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0