Vydání 1-2/ 2024
Honzák R.: Kritická analýza nebo vědecký hoax?
(PSYCHOSOM, 2010;8(1), Postgraduální vzdělávání, s.10-18)Ve vědě poněkud nestandardním postupem (mediální kampaň předbíhající již několik měsíců dosud neotištěnou publikaci1, takže někteří „potrefení“ se o článku dozvěděli až ze seriózního, ale též z bulvárního tisku) a dosti drsným až nevybíravým způsobem pod patronací svých školitelů z Univ. Calif. San Diego první autor – studující PhD na MIT – zkritizoval a strhal výsledky 54 studií sledujících souvislost některých psychosociálních a emočních situací s výsledky funkční magnetické rezonance (dále fMRI) v mozku. Pokud jde o publicitu na stránkách věnovaných (nejen) psychosociálním vědám, je srovnatelná s publicitou tajemství Mayského kalendáře končícího o Slunovratu 2012 na stránkách bulváru. Motivem a východiskem pro jeho práci byla údajně neobvykle vysoká korelace (dosahující až r > 0,8) mezi laboratorně navozenými sociálně-psychologickými či emočními stavy a jejich „promítnutím“ v určitých mozkových strukturách, které se zobrazilo pomocí fMRI. Jako exaktního vědce ho pochopitelně takto těsné korelace naplnily nedůvěrou. Proto s týmem odborníků podrobil uvedené práce analýze, spočívající v porovnání technických parametrů a psychosociálních situací, a také statistických metod užitých k vyhodnocení výsledků. Dle jeho názoru „chybujícím“ autorům pak rozeslal dotazníky, které si kladly za cíl upřesnit sporné body v těchto souvislostech. Autory pak zařadil na „červenou listinu“, nebo se k nim zachoval milosrdněji. Zajímavé je, že některé autory2 se stejnými postupy a výsledky už do celého souboru nezařadil vůbec. Možná proto, že ke svým výsledkům měli i přesvědčivé výsledky a korelace biochemické3. Na závěr odvedl statistickou analýzu, jejímž výsledkem je, že autoři jím kritizovaných prací nevzali v úvahu nikoli-nezávislé faktory (tj. nejprve použili statistických metod, které dále nikoli-nezávislým způsobem zpracovali a z toho pak vyvozovali závěry) a dopustili se tak statistických chyb při třídění výsledků. Počínaje klasickou prací otištěnou v Science v roce 2003 zachycující odraz experimentálně navozeného sociálního odmítnutí v přední cingulární kůře, což je oblast významně participující na vnímání a modulaci bolesti4 , která odstartovala sérii výzkumů vedoucích k plauzibilnímu závěru, že není zásadní rozdíl mezi bolestí tělesnou a bolestí psychickou (viz citace 2) a konče recentními studiemi sledujícími např. rozdíly v aktivitách mozku při učení motivovaném strachem či naopak odměnou5. Kritika se dále týká vyhodnocování zobrazovacích metod a jejich statistického zpracování. Některé voxely6 jsou vyhodnocovány regionálně, navíc s jinou velikostí, jiné funkčně, další nepřesně definovány k minimální sledované oblasti. Z přísně metodologického hlediska, je zde podrobena kritice skutečnost, že každá práce, má poněkud jinou metodiku. Nicméně v začátcích bádání to tak bývá, na druhé straně řada aplikovaných psychosociálních podnětů směřuje do vzájemně shodných cílových oblastí mozku. A to je pro autory kritiky skutečnost, která se jim také jeví jako podivná. Další výhrady mají autoři k reliabilitě vyhodnocování indukovaných emočních a emočně behaviorálních stavů, které jsou příliš subtilní, než aby mohly být zachyceny jednoduchým způsobem, jak se dělo ve všech studiích.. (Odbočka pro laiky, jímž jsem byl před několika málo roky já sám; těm, co to přijde moc primitivní, se omlouvám, ale i já jsem si to tenkrát musel maximálně zjednodušit. Podobně jako v zeměpise máme poledníky a rovnoběžky, máme ke zmapování mozku určité souřadnice. V síti těchto souřadnic máme pro zobrazení menších útvarů či oblastí pomocnou metodu užití pixelů – což zná každý fotograf, jaká je nejmenší zachycená ploška obrázku – a voxelů, které reprezentují třetí rozměr pixelu. Takže jeden pixel 1x1 mm může být v zobrazení obohacen na jeden voxel 1x1x1 mm. Tento minimální rozměr však není závaznou jednotkou, takže mohou existovat i voxely 5x5x5 mm, tedy 125 mm3 . V těchto oblastech pak fMRI graficky zobrazuje „aktivaci“, která je dána především spotřebou kyslíku ve tkáni. Velikost aktivované oblasti je určována počtem voxelů. Takže zjistí-li fMRI, že v mé levé mozkové kůře mapované souřadnicemi x, y, z, začne „svítit“ na místech A a B vyšší aktivita při početním úkolu kolikže je 19x81, že právě tam je můj mozek aktivován a pokud se to podaří u 20 lidí, udělají vědci závěr, že násobení – přinejmenším těchto dvou čísel – aktivuje korovou oblast v uvedeném místě. V hlubších strukturách mozku to může být buď dosud nezmapovaná oblast nebo určité jádro neboli významný shluk buněk, o kterém se navíc ví, že se podílí např. také na práci regulace srdečního rytmu, svalového napětí, nebo něčeho jiného. Nic víc, nic míň, protože o mozku a jeho práci toho víme zatím ještě moc málo). Zde je právě síla i slabost citované práce, která spočívá v zásadním postoji: korelace ještě neznamená kauzální souvislost . Je dobře, že autoři na to upozornili, nicméně jen na základě tohoto axiomu, není možné smést se stolu řadu zjištěných poznatků, označit výsledky zobrazovacích metod za „novodobou frenologii“ a kritizované práce spálit na hranici. Námitky kritizovaných autorů, kteří již reagovali na neformálně publikovaný text se shodují v tom, že rozhodně nedošlo k nikoli-nezávislé chybě, protože korelaci velikosti voxelů nelze považovat za základní statistickou metodu. Prohlašují, že zjišťovaná velikost aktivované mozkové tkáně a psychologické reakce jsou reálné, že v žádném případě nešlo o kritiky podsouvaný šum. A to, že korelace jsou těsné rozhodně neznamená, že tato zjištění jsou nemožná, není tedy třeba nálepkovat je pojmem „voodoo“. Zásadní námitkou je, že kritika, která se údajně zaměřuje na sociální neurovědy nemá s touto oblastí ve skutečnosti nic společného a vztahuje se de facto pouze na metodiky zobrazovacích metod (hlavně fMRI), které jsou propracované a všeobecně používané7. Ztotožnil bych se s názorem autora jednoho z četných diskusních příspěvků, a to „že Vul se spolupracovníky misinterpretovali celou problematiku a místo reality vytvořili jakéhosi „strašáka“, do kterého se nyní trefují.“ Zajímavé na samotném článku i na celé diskusi je, že nikdo ze zúčastněných nevzal v potaz selskou logiku a přesvědčivý pohled z „opačného gardu“, čímž mám na mysli neurochirurgické stereotaktické studie prokazující, že podráždění některé oblasti mozku vyvolá psychofyziologickou reakci. To už totiž o kauzalitě je! V roce 1999 popsal Bejjani se spolupracovníky8 těžkou depresivní reakci u 65leté ženy s negativní psychiatrickou anamnézou vyvolanou iatrogenní vysokofrekvenční stimulací oblasti levé substantia nigra9 při terapeutickém pokusu ovlivnit farmakorezistentní motorické příznaky Parkinsonovy choroby. Kritická elektroda přitom byla zavedena pouze o 2 mm níž, než elektrody, jejichž aktivita přinesla terapeutický efekt. Celý postup dvakrát zopakovali s naprosto stejným výsledkem, pořízen byl také impresivní videozáznam. Tedy stoprocentní korelace. Obdobných příkladů lze najít v literatuře doslova stovky, navíc klinická zkušenost jednoznačně potvrzuje, že v případě postižení oblasti levých bazálních ganglií cévní mozkovou příhodou se vyskytuje deprese u více než 60 % nemocných. Obsah Vulovy práce a především její prezentace chtě nechtě vnucují myšlenku, že autoři vytvořili jakýsi vědecký HOAX, který se jim podařilo úspěšně rozšířit. Pokud jde o motivy jejich počínání, lze se jen domýšlet; napadají mě dva, přičemž se vzájemně nevylučují. Autor se rozhodl, že je nejchytřejší ze všech metodiků, a že to koryfejům vědy „osladí“ (asi jako my Evropě). Druhý možný motiv mi kdysi odhalil jeden vědecký machiavellista: touto cestou si autor zajistil patrně nejvyšší citovanost v daném období, protože každý, kdo mu bude oponovat, musí jeho práci uvést. I tak se dají sbírat body. LITERATURA 1. Vul E, Harris C, Winkleman P, Pashler H: Voodoo correlations in social neuroscience. In Press: Persp Soc Sci, 2009 2. Botvinick M, Jha AP, Bylsma LM et al: Viewing facial expression of pain engages cortical areas involved in the direct experience of pain. Neuroimage, 2005;25:312-319, 3. Geracioti TD, Carpenter RL, Owens MJ,et al: Elevated cerebro-spinal fluid substance P concentrations in posttraumatic stress disorder and major depression. AmJPsychiatry 2006;163(4):637-643,2006 4. Eisenberger NI, Lieberman MD, Williams KD: Does rejection hurt? An fMRI study of social exclusion. Science, 2003;302:290-292 5. Hooker CI, Verosky SC, Miyakawa A, et al.: The influence of personality on neural mechanisms of observational fear and rewarding learning. Neuropsychologia, 2008;446(11):2709-2724 6. Pixel (zkrácení anglických slov picture element, obrazový prvek) je nejmenší jednotka digitální rastrové grafiky. Představuje jeden svítící bod na monitoru, resp. jeden bod obrázku. Voxel (volume element) prostorová analogie pixelů. 7. http://www.scn.ucla.edu/pdf/LiebermanBerkmanWager(invitedreply).pdf 8. Bejjani BP, Damier P, Arnulf I., et al.: Transient acute depression induced by high-frequency deep-brain stimulation. NEJM, 199;340(19):1476- 1480 9. Substantia nigra je část středního mozku ve které je produkován dopamin 1.2.2009 MUDr. Radkin Honzák, CSc. Ústav všeobecného lékařství 1.LF UK v Praze , Albertov 7, 12800 Praha 2 radkinh@seznam.cz
Web7master s.r.o.