Vydání 3-4/ 2023
Editorial 2/2009
VLADISLAV CHVÁLA: ZVÍTĚZILA TEORIE DEGENERACE?
Nad druhým číslem Psychosomu 2009, který vychází v této podobě recenzovaného, i když neuznaného časopisu, se zamýšlím už podruhé. V prvním úvodníku, který jsem právě smazal, jsem se zabýval fňukáním nad faktem, že Rada pro vědu a výzkum nezískala dostatek důvěry v životaschopnost našeho počínání a do seznamu recenzovaných časopisů nás nezařadila. To ještě pod vlivem rozbíhající se diskuse na toto téma (viz Diskuse). Jako první mě na ufňukanost upozornila jazyková korektorka. Brzy na to se ozval Pavel Čepický se svým stenickým postojem a zkušeností vydavatele dobře fungující Moderní gynekologie. Jistě, lze namítnout (a taky jsem namítl), že něco jiného je realizovat takový časopis bez podpory u zavedeného oboru, jako je gynekologie, a něco jiného u psychosomatiky. Při vší pestrosti diskusních příspěvků k tomuto tématu je jasná jedna věc: má-li být tento časopis živým médiem, který bude podporovat rozvoj psychosomatiky, a o to nám jde, nepomohou nám žádné „pouze“ formálně správně napsané články, které by stejně nikomu nic neřekly. V tom má Čepický pravdu, ať už důvodem pro odmítnutí Psychosomu bylo cokoli. Pojďme pokračovat v tom, co jsme před 7 lety začali, hledejme dobré texty, troufejme si na psaní kasuistik, kterých máte určitě všichni plné ordinace, pomáhejme si navzájem předáváním informací. A my v redakci můžeme dbát na to, aby i forma byla „správná“. Bez obsahu by to ale nebylo k ničemu.
Zdá se mi, že při tom všem je druhé číslo v tomto formátu příkladem, že to může jít. Všechna témata se mi zdají být užitečná. I když třeba kolem stati Dany Stackeové o Alexandrově technice měla jedna z recenzentek pochybnosti, zda sem patří, jsem přesvědčen, že patří. Shodou okolností to více než jasně vyplývá ze zprávy Evy Křížové o vzdělávání v alternativních technikách (Mezinárodní kurz o komplementární péči pro studenty zdravotnických oborů), který najdete až docela na konci v Aktualitách a informacích, hned za stručnou zprávou o traumaterapii, kterou zorganizoval výbor Sdružení pro psychosomatiku vedený Ondrou Masnerem a Pavlem Roubalem. Doufejme, že se toho o metodách traumaterapie dozvíme v příštích číslech více. Hlavím tématem výzkumné originální práce je syndrom vyhoření u zdravotnického personálu léčebny v Horních Beřkovicích, doufám, že to nepřeskočíte, je to totiž poučné.
Letos oslavuje Středisko komplexní terapie v Liberci dvacetileté výročí svého vzniku. Zdá se tedy, že je na čase začít rekapitulovat. První ze série článků se zabývá historií vzniku a ukazuje základní parametry souboru více než dvaceti tisíc případů, které zde byly ošetřeny. Doufejme, že bude možné pokračovat v rozborech jednotlivých skupin pacientů z tohoto ohromného množství. Určitě zpracujeme k publikaci kasuistiky, aby plody naší práce mohla využívat i zdravotnická veřejnost. Za nejzávažnější téma tohoto čísla ale považuji Váchovu úvahu na téma genetického determinizmu. Když bylo jedné z mých dcer asi tak 15 let, přečetla si na stole otevřený článek o genetické podmíněnosti alkoholizmu a s prostotou dítěte se zeptala tak, jak by autora článku ani nenapadlo: „A co budou s těmi lidmi dělat? Když mají geny pro alkoholizmus, tak to je, tati, zabijí?“ Udeřila tak hřebíček na hlavičku, stejně jako dítě v pohádce o císařových nových šatech. K čemu vlastně směřuje genetický výzkum, pokud je spojen s představou genetické podmíněnosti nejen celé řady nemocí, ale i chování? Kam směřuje tato společnost, pokud se vědci vzdávají vědomí svobody člověka a jeho odpovědnosti za svá rozhodnutí? Jasně, výzkumníci budou určitě reagovat především „etickými argumenty“. Kdo by chtěl mít nemocné dítě? Když uděláme genetické testy, budeme moci takové těhotenství „ukončit“ a rodinu i společnost uchránit před téměř jistou patologií, kterou by genetická vada zcela jistě přivodila. Ale domysleli jsme důsledky takovéto „prevence starostí“, jak by se taková péče o člověka dala také nazvat? Vlastně je zde znovu na scéně teorie degenerace: člověk nemůže za své nemoci, protože jeho geny degenerovaly a nutí ho pak k nemocnému nebo asociálnímu chování. Nikoli komplikované vztahy s dvěma či třemi manželkami a dětmi, které jsem s nimi zplodil, ale geny, které mě donutily k nevěře, geny, které mi způsobily vysoký tlak, donutily mě pít a co horšího, způsobily, že jsem v zuřivém – a jistě vrozeně genem Y podmíněném raptu – některou z vyčítavých žen zabil. Kdo by u soudu neosvobodil takového nešťastného člověka, který se stal doslova obětí svých genů? A jak se takový postoj liší od postojů německých vědců ve třicátých letech minulého století, kteří sice nebyli tak daleko, aby dokázali odhadnout, že dítě je degenerované už intrauterinně, a nemohli tedy matku preventivně donutit k potratu, ale v zájmu „čisté rasy“, začali likvidovat všechny ty degenerované jedince (se špatnými geny) v plynových komorách? Mnoha lidem dnes uniká fakt, že to byli vědci, kteří především ve velkých psychiatrických léčebnách začali s likvidací zdravotní a sociální patologie ve společnosti ještě dříve, než začali likvidovat Židy a Romy, podle všech tehdejších „vědeckých předsudků“ zdroj sociální patologie. Morální jizva na svědomí Evropy je z té doby tak mohutná, že si dodnes nikdo netroufne usnadnit umírajícím umírání, protože by to mohlo byť i jen připomínat zneužití eutanazie vědci Třetí říše. Ale to, že genetický výzkum s následným „čištěním rasy“ zabitím dítěte ještě intrauterinně směřuje ke stejným koncům, my lékaři nedomýšlíme. Možná se nechceme zabývat etickými otázkami, nechceme slyšet hlasy filosofů, nebo dokonce kněží. Asi není náhoda, že Marek Vácha je nejen biolog, ale také kněz a filosofující etik. Buďme rádi, že vyučuje mediky. Třeba zaseje pochybnosti, ze kterých vyklíčí naděje pro laskavější a širší uvažování nové generace lékařů, snad už generace bez degenerace. V.Ch.31-5-09
Web7master s.r.o.