Vydání 3-4/ 2023
M.VÁCHA: GENY, PROSTŘEDÍ…
Marek Vácha
… A SVOBODA?
THE GENES, THE ENVIROMENT… AND FREEDOM?
SOUHRN
Pokrok molekulární genetiky, sekvenování genomu člověka a rozvoj genetiky behaviorální stále ostřeji vymezují, co vše je v našem jednání ovlivněno geny. Možnost, že tímto vymezením podobně ostře vystoupí, co v našem jednání geny ani jiným měřitelným faktorem ovlivněno nemusí být, není tak zcela nelogická, jak se na první pohled zdá. Člověk totiž ve svém jednání není determinován toliko geny a výchovou, otázkou zůstává, zda bychom k těmto dvěma měřitelným vlivům ještě neměli přidat neměřitelnou kategorii svobody. Klíčová slova: geny, prostředí, metodologický naturalismus, vědomí, svoboda
SUMMARY
A progress of molecular genetics, sequencing of the human genome and advancement of behavioral genetics demarcate more and more clearly what is in our behaviour determined by our genes and by environmental influences. This process could lead to a discovery of what is not in our behaviour determined by genes or by any other mesurable element. A man and his behaviour is not determined by genes and environment only, the philosophy adds the non-measurable category of freedom. Key words: genes, environment, methodological naturalism, consciousness, freedom
ÚVOD
Na dotaz, proč jsme takoví, jací jsme a proč se chováme, jak se chováme, můžeme dát celkem tři různé odpovědi. Přírodovědec by poukázal na geny a prostředí, filosof by přidal prožitek „já“, manifestující se například ve svobodě. Zatímco vliv genů a prostředí je více či méně snadno měřitelný a spadá do metodologie přírodních věd, fenomény subjektivních vnitřních prožitků, či otevřenost člověka pro svobodu a odpovědnost se přírodovědecké metodologii vzpírá, to ale neznamená, že by tyto neměřitelné vlastnosti byly méně reálné.
GENY
Od dob Gregora Mendela jsme si velmi dobře vědomi, že geny ovlivňují u rostlin takové vlastnosti, jako je barva květů, barva a tvar semen, tvar lusků, velikost rostliny a mnohé další. U živočichů i u člověka nacházíme podobné genetické ovlivnění barvy očí drosophily, barvu srsti u myší, peří u andulek a mnohé další. U člověka je málokterý rys přenášen jen jedním genem, jako je tomu u květu hrášku, ale přece jenom: přirostlý nebo povislý ušní lalůček, rovné zakončení vlasů nad čelem nebo tzv. „widow’s peak“ („kouty“), ochlupení hřbetu prstů či schopnost stočit jazyk do ruličky jsou studenty biologie oblíbené tělesné rysy, které se dědí podle klasické mendelovské dědičnosti. Mnohem zajímavější oblastí je však genetika behaviorální. Pavouk při tkaní sítě vykoná až 1400 pohybů a u řady druhů arachnid se rodičovská generace se svými potomky nikdy fyzicky nesetká. Schopnost tkaní sítě tedy musí být nějak zakódována již na úrovni DNA. U sarančat a kobylek dospělci umírají s nástupem mrazu, druh přežije zimu pouze ve stadiu vajíček, a přesto na jaře nově vylíhlá generace dobře ví, jak se živit, před kým skrývat, jak vypadá rozmnožovací partner, co dělat pro jeho přilákání etc. Celé komplikované umění života tedy nějak musí být zapsáno již v jejich genech. Zřejmě nejefektnějším příkladem behaviorální genetiky jsou naši úhoři říční, kteří žijí ve sladkých vodách, v dospělosti se nechají proudem splavit až do ústí řek a svá trdliště mají až daleko v Sargasovém moři u Bermud. Rodičovská generace po vytření hyne a monté, potěr vylíhlý z jiker, pluje tři roky k evropským břehům, vystoupá proti proudu řek a usadí se v jejich tocích, aby na sklonku života byla dlouhá cesta zopakována. Zdá se, že monté se musí spolehnout toliko na informaci obsaženou v DNA – jak ale do čtyřpísmenného textu DNA vložit informaci o tahových cestách bez znalosti glóbu a navigace, a konec konců informaci o celém životním cyklu, zůstává záhadou. Zbývá připomenout banální pravdu, že geny kódují proteiny, a že mezi proteinem a behaviorálním projevem je ještě velmi dlouhý kus cesty. Pokud DNA ovlivňuje nějak tělesné parametry nebo chování zvířat, náš druh pravděpodobně není výjimkou. O tom, že mutace v genech způsobuje cystickou fibrózu, fenylketonurii či jinou genetickou chorobu, není pochyb. U člověka dnes známe přibližně 4000 nemocí, jejichž příčinou jsou defektní geny nebo jejich chybná exprese. Geny ale ovlivňují nejen tělesné parametry, nýbrž i naše myšlení, psychickou konstituci člověka, jeho emoce, paměť a inteligenci. Individuální rozdíly v chování mezi jednotlivci nebo i mezi skupinami mohou mít genetický podklad: na východním pobřeží Afriky (Etiopie, Keňa) se rodí běžci na dlouhých tratích, na západním pobřeží Afriky především sprinteři. Evoluční psychologie dokonce konstatuje určitý vliv genů na takové oblasti lidského chování, jakým je monogamie, sexuální morálka, žárlivost, kritéria výběru partnera, kreativita, ale také infanticida, alkoholismus, strach z noci, deprese a nejrůznější úzkosti. Je pravda, že mysl člověka při narození zcela jistě není tabula rasa a alespoň dispozice k určitým behaviorálním projevům, například k agresivitě, v sobě máme již od embryonálního vývoje. Někteří genetici vtipně připomínají, že geny v nás agresivitu nepochybně ovlivňují: bylo totiž zjištěno, že neuvěřitelná polovina lidské populace je nositelkou genetické konstelace, která způsobuje 16× větší pravděpodobnost, že tato část populace skončí ve vězení – je to Y chromosom, jehož nositelem jsou výhradně muži.
GENETICKÝ DETERMINISMUS
Bylo by velmi zajímavé sledovat dějiny přírodních věd od 17. století do současnosti a povšimnout si, jaké etické důsledky současné přírodovědné paradigma mohutně podporované úspěchem molekulární genetiky přineslo. Od Reného Descarta a Francise Bacona jsme začali pohlížet na živé bytosti jako na res extensa a vzhledem k tomu, že existují ve hmotě, prostoru a času, jsme je začali zkoumat pomocí nového nástroje vědy – metodologického naturalismu. V 19. století se zdařilo s úspěchem prokázat, že živá těla neobsahují žádné látky, které by bylo možno syntetizovat mimo tělo, kybernetika předvedla, že modely negativních a pozitivních zpětných vazeb mohou fungovat v tělech i v umělých systémech, a sociobiologie ukázala, že mnohé stránky lidského sociálního jednání se dají vyložit jako výsledek jeho prospěšnosti pro přežití (5). Ateismus 19. století škrtne lidskou duši chápanou v náboženském kontextu a z descartovského pojmu „bête machine“ (zvíře-stroj) se stává „l’homme machine“ (člověk-stroj). Z metodologického naturalismu (v přírodě si budeme všímat toliko měřitelných fenoménů) se stává nový filosofický směr, zvaný ontologický naturalismus (nic jiného než měřitelné fenomény neexistuje). Tento zdánlivě nepatrný posun do užitečné metodologie k nové filosofii má pro etiku devastující následky: vzhledem k tomu, že nic než oblast měřitelna napříště nebude existovat, res cogitans mizí a lidské jednání je synchronně sociobiologií a její mladší nástupkyní evoluční psychologií výlučně vysvětlováno jako vliv genů či evolučně vzniklých adaptací, popřípadě maladaptací. Člověk se tak stává „nic než“ res extensa vydané na milost či nemilost nevyzpytatelným genům. Člověk chápaný jako velmi složitý chemický vzorec, dynamická soustava mnoha chemických rovnic nebo kus hmoty vzniklý evolucí či pacient vnímaný jako suma orgánů, které je třeba případně opravit, postrádá jakoukoli důstojnost a jeho odpovědnost za cokoli se hroutí. Nositel Nobelovy ceny za objev struktury DNA Francis Crick napsal zcela v tomto duchu knihu s provokativním názvem Věda hledá duši (The Scientific Search for the Soul). Podtitul knihy zní udivující hypotéza. (The Astonishing Hypothesis). Crick se v celé knize věnuje neurofyziologii mozku a až v závěru knihy uvádí, co je to ta udivující hypotéza: ať mozek rozpitváme jakkoli, duši ani nic nehmotného neobjevíme. Nějaké nehmotné „já“ tedy neexistuje, soudí Crick. Jeho kolega James Watson na dotaz, z čeho se skládá živá hmota, odpovídá: „jen z atomů“ (8). Ještě jednou James Watson: „Myslili jsme si, že náš osud je zapsán ve hvězdách. Nyní víme, že z velké části je zapsán v našich genech.“ (9) Důsledky jsou nabíledni. Především z popularizačního tisku se následně dozvídáme, co vše v nás geny determinují: nevěra ženská i mužská, návyk k alkoholu, nikotinu či heroinu, sklony k agresivitě, a dokonce i politická volba je v nás předem pevně nastavena. Tento postoj ironizuje Steven Rose: „Po ulicích chodí bezdomovci s geny pro bezdomovectví, jsou zde alkoholici s geny pro alkoholismus, násilníci s geny pro násilnictví, akademici s geny pro inteligenci, homosexuálové s geny pro homosexualitu a depresívní ženy s geny pro depresi.“ (4) I když se odborný tisk většinou varuje termínů „gen pro…“, popularizační texty tento obrat často užívají: poselství pro běžnou populaci je úlevné, a na místo výčitek za naše lapsy v manželství, nezvládnutou agresivitu či neschopnost korigovat své chování můžeme jen bezmocně pokrčit rameny: já nic, to jen ty moje geny. Filosofa ale zajímá právě ono „já“. Stálo by za to vyzvat biology (a některé lékaře), aby byli důslední a svůj ontologický naturalismus domysleli: svoboda by se tak stala „nic než“ hrou akčních potenciálů mezi jednotlivými neurony, láska nic než biochemií a z viny zůstane pocit viny, jakási špatná chemikálie v mozku, od které pacientovi pomůže šikovný farmakolog. Čtenář podobných textů se neubrání dojmu, že snad ani hlasatelé ontologického naturalismu nemohou své závěry myslet příliš vážně.
PROSTŘEDÍ
Krom genů ovlivňuje výsledné chování člověka i prostředí, kam patří všechny environmentální vlivy, klima, potrava a podobně. Vliv prostředí je klíčový: příroda totiž není pouze „prostředím“, jevištěm pro expresi genů organismu, ale sama tento proces upravuje a moduluje (6). Kdybychom ovšem drželi v ruce celou délku DNA nějakého neznámého tvora a měli k dispozici dokonalý počítač, nebudeme přesto nikdy schopni „vypočítat“, jak bude daný organismus vypadat. Pokud mluvíme o embryonálním vývoji jedince, je totiž velmi zavádějícím slovem právě pojem „vývoj“, který implikuje rozvinutí nějakého předem daného programu, asi tak, jako když „vyvoláváme“ fotografii ponořením do fotografické vývojky. Vývojka k fotografii nemůže nic přidat ani ubrat, jen způsobí, že obraz bude pro nás patrný. Metafora „vývoje“ totiž implikuje rigidní vnitřní predeterminaci organismu svými geny, tedy představu, že DNA si stačí sama o sobě. Vývoj jedince je vysvětlen jako rozvinutí či odvinutí sekvence událostí, které jsou nastaveny v genetickém programu (3). Geny však nejsou program, který se beze změny přehrává v průběhu života organismu, geny jsou spíše jen jakýmisi mantinely, uvnitř kterých se realizuje vývoj jedince. Mnohé alely se neexprimují mimo vhodné prostředí, nebo se jejich prospěšnost či škodlivost může projevit teprve až při zcela specifických životních historiích. U želv a krokodýlů teplota vývoje zárodku rozhoduje, zda se narodí sameček či samička. Obrazně řečeno, na jednu klaviaturu dokáže prostředí zahrát řadu skladeb a samotná znalost klaviatury ještě nezaručuje, že umíme zahrát skladbu daného organismu. Sekvenování genomu člověka a dalších organismů odhalilo překvapivý fakt, že DNA všech živočichů včetně člověka je nečekaně velmi podobná. Když byl v roce 2005 sekvenován genom šimpanze, vědecká komunita čekala se zatajeným dechem, zda bude objeveno něco jako gen pro lidství – a nic takového se nenašlo. Od šimpanze se na úrovni molekul nelišíme ani tak sekvencí jednotlivých písmenek DNA (se šimpanzem máme snad až 98,6 % shodu) jako spíše tím, které geny se v kterých životních fázích přepisují a jakou rychlostí. Termín „nature – nurture“ razí v roce 1863 bratranec Charlese Darwina Francis Galton. Debaty geny-prostředí jsou z biologie známy již z konce 19. století a v průběhu 20. století je možno pozorovat, jak se v různých státech a různých obdobích měnily názory na determinaci člověka v rozmezí obou extrémů. Zatímco ve Velké Británii se spíše preferoval vliv genů, ve Francii tomu bylo naopak a nastávající maminky byly vyzývány, aby se během těhotenství vyvarovaly stresů, dodržovaly zásady správné výživy a naslouchaly vážné hudbě.
BEHAVIORISMUS
Ve své zjednodušené a vulgární podobě hlásá behaviorismus v zásadě opak genetického determinismu: geny hrají nulovou roli, za vše může prostředí. Snad ve všech známějších učebnicích psychologie je uváděn citát Johna Watsona: „Dejte mi tucet zdravých dětí a možnost je vychovávat a zaručuji vám, že každého z nich, kterého náhodně vyberu, budu schopen vychovat do jakékoli profese chcete – doktora, právníka, umělce, obchodníka – anebo, ano, žebráka či zloděje; to vše bez ohledu na jejich talenty, schopnosti, dovednosti či rasovy původ jejich předků.“ (7) I když je třeba říci, že Watson sám neviděl ve svých ostatních textech věci natolik vyhroceně a byl si velmi dobře vědom vlivu genů na lidské jednání (1). Avšak i tato představa má pro etiku devastující následky. Člověk se v ní totiž stává čímsi jako kusem plastelíny, který prostředí, rodiče, vychovatelé či učitelé mohou formovat do libovolné podoby. I zde pak odpovědnost za skutky mizí, watsonovský žebrák či zloděj mohou opět pokrčit rameny a poukázat na svou výchovu; já nic, za mou agresivitu je odpovědná společnost, výchova, neutěšené rodinné poměry etc.
FENOMÉN ŽIVOTA
I když by zřejmě úvahy o tom, jak je to s pojmy, jako je svoboda, vědomí etc. u zvířat překračovaly rozsah tohoto textu, spokojme se s úvahou Hanse Jonase (2), který přesvědčivě poukazuje na fakt, že při průzkumu organismů na nižších a nižších patrech evolučního stromu (systematičtí biologové prominou tuto formulaci) se vědomí jaksi ztrácí, bledne či vyhasíná. Intuitivně bychom řekli, že šimpanz má nějak větší možnosti svobody a vědomí než, řekněme, krásnoočko, ale co toto vědomí či svoboda přesně je, není přesně známo a přírodovědecké disciplíny vinou svého metodologického naturalismu na něj zřejmě nebudou nikdy schopny odpovědět.
ZÁVĚR
Vliv genů a prostředí je – byť občas obtížně, ale přece jen – měřitelným jevem, spadá zcela do oblasti přírodních věd, pro přírodovědce jsou tyto fenomény více méně uchopitelné a současnými biology jsou neproblematicky akceptovány. Člověk jako doposud jediný nám známý organismus ale vykazuje i filosofickou kategorii svobody. Pokud bychom nechtěli zůstat na poli velmi extrémního genetického determinismu (za všechno mohou geny) či neméně extrémního behaviorismu (za všechno může prostředí), musíme konstatovat, že geny a výchova sice mají na behaviorálních projevech člověka značný podíl, ale kdesi nad nimi leží ještě empiricky nedetekovatelná schopnost tvořit morální rozhodnutí a brát za ně odpovědnost. Molekulární genetika tak poskytuje etice paradoxní službu: tím, že začíná být schopna načrtávat, k čemu všemu geny člověka provokují, se samotným vymezením demarkační linie mezi vlivem genů a prostředí na jedné straně a reálným jednáním člověka na straně druhé ostřeji ukazuje, za co vše v nás geny odpovídat nemohou ani náhodou. Pokud si mohu na závěr dovolit osobní odhad, problém vědomí (a fenomén života samotného) nebude vyřešen ještě dlouho a navzdory úspěchům molekulární genetiky zůstanou svoboda a odpovědnost jako výlučně lidské vlastnosti, které budou i v budoucnosti úspěšně vzdorovat pokusům o odvysvětlení z pozic přírodních věd. Etici tak mohou zůstat klidní, o práci nepřijdou, a návrh zakladatele sociobiologie Edwarda Wilsona, aby se fakulty humanitních studií staly podkatedrami aplikované biologie, zůstane zřejmě navždy toliko na papíře. LITERATURA 1) Bazett, T. J., (2008) An Introduction to Behavioral Genetics. Sinauer Associates, Inc. Publishers. Sunderland, Massachusetts. p. 195 (2) Jonas, H., (2001) The Phenomenon of life. Toward a Philosophical Biology. Northwestern University Press, Evanston, IL (3) Lewontine, R., (2001) The Triple Helix. Cambridge, MA: Harvard University Press (4) Rose, S., (2005) Lifelines. Life Beyond the Gene. Vintage, London, p. 277 (5) Vácha, J., (2008) Vědy se nebojme, ale nezbožňujme ji. Perspektivy - Příloha Katolického týdeníku p. 1–2 (6) Vácha, M., (2009) Genové terapie. Stvoření člověka k obrazu … koho vlastně? Universum, Revue České křesťanské akademie, Nakl. Portál, str. 24–27 (7) Watson, J. B., Behaviorism, W. W. Norton, New York 1925 (8) Watson, J., Biology: A necessarily limitless vista, cit. v Rose, S., Lifelines. Life Beyond the Gene, Vintage, London 2005, s. 88 (9) http://www.newstatesman.com/200007030045.htm (10) Wilson, E. O., (2000) Sociobiology: The New synthesis. Cambridge MA: Harvard University Press Došlo do redakce: 12. března 2009 Upraveno a doplněno: 7. dubna 2009 Přijato k tisku: 3. května 2009 O AUTOROVI: MGR. MGR. MAREK VÁCHA, PH.D. *1966 v Brně, katolický kněz Na Přírodovědecké fakultě MU v Brně vystudoval obor molekulární biologie a genetika, teologii studoval v Olomouci a v Bruselu. V letech 1997 a 2000 se účastnil dvou výprav do Antarktidy. V roce 2002 žil šest měsíců v trapistickém klášteře Sept-Fons ve Francii. Na Biskupském gymnáziu v Brně učí biologii a náboženství. Je přednostou Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity. Je administrátorem ve farnosti Lechovice u Znojma. Na Fakultě sociálních studií v Brně vede seminář zaměřený na vztah křesťanství a ekologie. Publikuje v řadě odborných i populárních periodik, zabývá se tématy evoluční biologie a lékařské i environmentální etiky.
Web7master s.r.o.