Vydání 3-4/ 2023
EDITORIAL
EDITORIAL
V. Chvála: Pomáhají peníze léčit?
I v tomto prázdninovém čísle Psychosomu dominuje diskuse o metodologii výzkumu a oprávněnosti psychosomatické a psychoterapeutické medicíny řadit se mezi vědecké disciplíny. Této diskusi nemůžeme uniknout ani tím, že si budeme myslet svoje s tím, že práce je i tak dost. Pavel Čepický se pustil do kritiky uveřejněné kapitoly z čerstvě přeložené učebnice Základní psychosomatická péče (viz rubriku Diskuse). Uvádí náročná kritéria „vědeckosti“ a vypadá to, že jsme převzali z Německa něco, co je sto let za opicemi, přestože německým kolegům, kteří mají oproti nám dvacet let náskok v organizaci psychosomatické péče oproti nám, dobře ke vzdělání slouží. Ono to v tom Německu zase nebude tak růžové, jak se dozvídáme z cenné zprávy Ondřeje Masnera o tom, co vykorespondoval se třemi německými kolegy. Nepřehlédněte to v rubrice Politika, koncepce. Posun znalostí je jistě v naší medicíně značný, a tak učebnice rychle stárnou. Přes veškerý neustálý pokrok ve výzkumu nemůžeme ani my, ani naši pacienti čekat, až bude všechno, každý detail naší léčebné praxe prozkoumán věrohodným výzkumem. Potřebují se léčit už teď, stejně jako to potřebovali před padesáti, sto, dvěma sty nebo tisíci lety. Jde tedy takříkajíc o léčbu za pochodu, při které se snažíme využít všeho, o čem víme, že by mohlo pomoci, co se tedy traduje, že pomohlo. Ony se ty naše lidské problémy příliš nemění, podstatné druhy konfliktů jsou nejspíš stále tytéž, dnes jako v době Kristově. Z jeho doby známe zajímavé kazuistiky. Zachovaly se dodnes, i když teorie se zůstala jediná- víra tvá tě uzdraví. Všichni vědí, jak byl uzdraven slepý, malomocný, ochrnutý. Dnes nebývá kazuistika ve vědeckých kruzích prý příliš ceněna, co je to jeden pacient, jeden případ! Ale není to tak, jak se dozvíme ze zprávy ze semináře o metodologii kvalitativního výzkumu s americkým lektorem profesorem Volicerem z University of South Florida. Chtěl bych našim kolegům připomenout, že také u nás jsou pracoviště, na kterých se věnují kvalitativnímu výzkumu. Určitě je to směr, který by mohl pro oblast psychosomatické a psychoterapeutické medicíny nabídnout vhodnou výzkumnou technologii. Jen směle do publikování kazuistik, je to také svého druhu kvalitativní výzkum. Jak jinak si vzájemně ukázat, jak pracujeme, s čím se v terapii setkáváme. Máme ambici uveřejnit v každém čísle jednu původní kazuistiku, doufejme, že od různých terapeutů. V té dnešní ukazujeme složitost bio-psycho-sociálního přístupu k nemoci v oblasti malé pánve, chronické ke gynekologické pacientce s pelvialgií a endometriózou. Tu dobře dokresluje diskuse dvou gynekologů doplněná o názor Radkina Honzáka o psychosomatice a vědě. Doufáme, že se k diskutujícím přidají další. V rubrice Výzkum tentokrát nenaleznete výzkumnou práci, ale úvahu zkušeného výzkumníka docenta V. Břicháčka, kterou napsal pro náš časopis. Nechtěli bychom to s tlakem tímto směrem přehánět, ale přece. Pokud jde o naši pýchu na výsledky nejmodernějších výzkumů, ony často potvrzují to, co už bylo i bez výzkumu v praxi známo. Má to svoji cenu, jistě, ale neznamená to podle mého, že máme každých pět let vyházet všechno, co bylo dosud napsáno, z knihovny. Když si přečtete třeba Adlerovu útlou knížku Umění rozumět z roku 1928, přeloženou Zbyňkem Vybíralem (Práh, 1993), ve které Adler ukazuje svůj způsob uvažování nad spontánní výpovědí jedné ženy, dozvíte se na str. 60 o tom, co si myslí o významu peněz pro člověka, který trpí nedostatkem kontaktů a nízkým sebevědomím. Jde o čistou spekulaci o tom, co je skryto za touhou po penězích: „Je to zápas o rovnocenné postavení. Tím, že v naší kultuře začaly peníze poměřovat cenu člověka, třebaže ne úplně, má každý člověk sklon vidět v sumě peněz svou cenu… i děti chtějí pocítit, že mají svou cenu.“ Moderním výzkumníkům se tento předpoklad individuální terapie podařilo prokázat rafinovanými pokusy až docela nedávno. To, že zklamání ze ztráty oblíbenosti je prožíváno v oblasti stejných mozkových struktur jako vnímání bolesti, zjistil tým vedený Naomi Eisesnbergerovou už před devíti lety. Teprve letos se podařilo trojici vědců Sin-jüe Čou ze Sun I-sienovy univerzity v Číně, Kathleen D. Vohnsové z Minnesotské univerzity a Royovi F. Baumaisterovi z Floridské státní univerzity podložit solidním výzkumem také další část psychoterapeutova předpokladu o vlivu peněz na zdraví člověka. Z jejich zprávy vydané v časopise Psychological Science vyplývá, že uspořádali 6 experimentů, ve kterých se ukázalo, že pro osoby, které dostaly zprávu o své neoblíbenosti, mají peníze větší cenu než pro osoby, které se dověděly, že jsou oblíbeny. Navíc se ukázalo, že lidé s myšlenkami na bolest si cenili peněz více, než lidé bez bolesti. Dokonce se ukázalo, že lidé, kteří v experimentu počítali peníze (což bylo vydáváno za test zručnosti) snesli více bolesti než lidé, kteří počítali jen obyčejné papírky. Výzkumníci usoudili, že peníze pomáhají léčit. Podívejme, jak je ten výzkum užitečný! Věc však nebude, jak už to v životě chodí, tak jednoduchá. Hned se nám množí spousta dalších otázek. Jaký vliv mají peníze na zdraví osob, které je získaly podvodem nebo zločinem? A jak by se to dalo zkoumat? Možná bychom mohli navrhnout takové experimenty, které by ukazovaly, zda jsou nemocnější pracovníci skláren než stejně staří poslanci poslanecké sněmovny. Ale nevím, jestli by to nebylo zkreslováno jinými faktory. Raději přestaňme filosofovat a podívejme se ještě na otázku, zda má tělo ruku nebo ruka tělo, kterou si klade kolegyně Helena Kalábová v rubrice Filosofie. Kdo hádáte, že je to typická otázka zastánců fenomenologie, máte pravdu.
Web7master s.r.o.