Vydání 3-4/ 2023
FILOSOFIE
Ruka má tělo a řeč má celého člověka.
(Heidegger, M.: Parmenides, 1984) Helena Kalábová
Souhrn:
Hlavním úkolem je poukázat na fenomenologický kontext nemoci. Cílem léčby je obnovit harmonii těla a mysli, odstranit bolest a navrátit energii k životnímu pohybu. Hermeneuticky zaměřená metoda je založena na celostním pojetí léčení, základem je obnovení Areté. Klíčová slova: fenomenologicky zaměřená filosofie Husserla, Heideggera, Patočky s aplikací do psychosomatické medicíny, porucha hybnosti horní končetiny, životní pohyb v nemoci, imaginace celku v terapii.
Summary:
The main to important to show phenomenologically context illness. The aim is to restore the harmony of body and mind,remore the pain and return the energy for living motion.The hermeneutic metod is based on integral treatment conception,the basis is restoring Arete. Arete is not only a quality of a human being. It is important for it allows fenomenalization of all things,relations,meanings, of seance. Key words: fenomenological philosophy of Husserl,Heidegger,Patočka with the aplication in the area of psychosomatic medicine,disorder mobile upper arm, living motion and illness,whole imaginationes in therapy system. Areté není jen kvalita lidského života, význam je pro umožnění fenomenalizace všech věcí, vztahů, významů a smyslu člověka.
Úvod:
Ve své ordinaci pozoruji nárůst pacientů, kteří přicházejí pro déletrvající bolest horní končetiny /syndrom rameno-loket-ruka/, klasický způsob léčby orientovaný na místo bolesti již proběhl, bolesti však přetrvávají a objektivní nález neozřejmuje subjektivní potíže. Opakované konzervativní léčení bolesti nevyřešilo, někteří pacienti jsou po operačním zákroku, obtíže mění charakter, leč neustupují… Na lidské tělo nelze pohlížet pouze jako na předmět, který je rozebírán na jednotlivé části, a pak jsou popisovány funkce a spojení mezi nimi. Člověk je jedinečnou existencí v místě a čase, nemůže být pouze předmětem sofistikovaného působení lékaře, i když velice erudovaného a vybaveného teoreticky, prakticky i technicky k výkonu své profese. Karteziánské myšlení vedlo k reifikaci – zvěcnění člověka a jeho zabsolutizování ve výlučné objektivní platnosti vedlo k zapomnění, že tento „objekt“ také cítí, je veden motivacemi psycho-sociálně-spirituálního charakteru a jeho cítění, myšlení a chtění má intencionální strukturu. Člověk je vždy jednotou, bytostně tendující k vlastnímu Telos – vnějšímu účelu, k horizontu. Tělo není věc, má vlastní způsob rozumění a vnímání, a je-li nemocné, nelze k němu přistupovat jako k nefungujícímu stroji s cílem opravit ho, aby mohl fungovat jako dříve. Při sebepřesnějším vyšetření somatických struktur zjistíme „jen“, jaký je rozdíl mezi počtem převážné části lidí a vyšetřovaným nemocným člověkem. Jde o kvantitativní výsledek, který je důkazem mezi mnohým a jediným. Kvantitativním zachycením zjistíme náš vztah k danému, je to cesta přesné metodologické vědeckosti. Problém u nemocného a počátek potíží nezjistíme žádným poměřováním, je to relativní poměr k věci, nutné je orientovat se v příběhu nemocného (hermeneutické rozkrývání nemoci), každý konkrétní čin nese v sobě stopy po směřování z akce i z habituality. Potencionální zaměřenost lidské individuality má habituální a aktovou stránku. K té habituální se nelze dostat přes součty jednotlivých vyšetření a pozorování.
Co je třeba?
Uchopit životní pohyb nemocného jako celek, a to lze jen intencionálně. Dle Husserla - intencionální celkové zkoumání procházející skrz život jednotlivé egoity, jenž v sobě nese univerzální styl světa v transcendentální genezi, jenž proniká vším.1 U nemocných s bolestí horní končetiny je problematika daleko širší, než jak je vnímáno orgánově orientovanými terapeutickými postupy, léčba cílená na místo bolesti účinná být nemůže. Myšlenka, že ruka má tělo (ne tedy, že tělo má ruku) je jeden z velice důležitých momentů Heideggerovy filosofie. Jde o projev původní usebranosti člověka se světem, tj. o logos. Pro filosofii těla a pohybu to znamená, že člověk je člověkem až tam, kam dosáhne jeho ruka, kam dosáhnou významy jeho slov.2 Člověk tedy nekončí tam, kde končí kůže na povrchu těla, končí tam, kam až dosahuje jeho tělesnost. Tělesníme pomocí rukou a pomocí řeči. Ruka centruje intenci směrem do světa nejvíce. Je to právě ruka, která zakládá lidský čin. Ruka má velikou hodnotu, je to ona, která zachovává člověka, a je to i symbol moci. Tělesnění je zvláštním pohybem vpřed, je vedeno rukou směrem k věcem kolem nás (v horizontalitě) a řečí, která nás táhne do vertikality. Tělesnost není hmota, je to rozvíjení viditelna do vidoucího těla, hmatatelného do dotýkajícího /3/. Vyhmatávání podob je hledáním cesty životního pohybu, o němž nejlépe mluví Jan Patočka. A právě toto vyhmatávání cesty je tělesněním, je vedeno rukou a řečí, a je vždy určeno protencionalitou a výzvou bytí samotného. Problematika ne-moci spočívá v „tělesnění ve své takovosti a samosti“. Heideggerovsky pojato – je to nemožnost životního pohybu ve smyslu fysis, ve smyslu překonávání překážek, které se přirozeně na životní cestě každého člověka nacházejí směrem k cíli z daného počátku – Arché. V životě člověk vyvstává do pohybových figur, čemuž se říká ex-sistence. Toto vycházení těla do nejrůznějších pohybových figur je řízeno jedinou intencí, která míří z těla do světa. Celý lidský život je pohybem, směřujícím ven, po oblouku, kterému můžeme říkat oblouk životního pohybu. Myslet oblouk lidského životního pohybu znamená myslet celek mezi tělem a řečí, protože řeč je prodloužením ruky. Ruka, která má tělo, směřuje ke jsoucnu v prostoru a čase. Prodloužená ruka je slovo, které směřuje tam, kde nelze již nic ohmatat a uchopit, směřuje k nekonečnu. Řeč jako prodloužená ruka posouvá člověka k bytí samotnému, tam ta první postrádá svoji moc. Myšlení – prodloužená ruka není v prostoru, kde ruka pracuje. Práce – výkony však podávají svědectví o tom, že člověk „je“, že existuje, ozřejmuje se ve skutcích, ergonech. Pokud člověk ztrácí možnost výkonu, má pocit, že není, že neexistuje. Ztráta výkonnosti činí člověka více úzkostným, ztrácí „legitimnost“, zužuje se mu otevřenost světa. Ruka i slovo jsou významem otevřenosti, aristotelovsky řečené Dynamis (výběr možností) je odvislé od něčeho v člověku. Dasein je řídícím momentem lidského pohybu na cestě životem, otevřenost je pak nabídkou možností. V terapii má místo bolesti důležitou roli, ale ne takovou, jaká je vnímána v léčení formou iatreusis. Cílem terapie vedené cestou hygiensis je navrácení možnosti volby, překonávání překážek, ozřejmování se v ergonech – činech, vycházejících z Arché, a následné znovuobjevení smyslu života. /4/ Kontex obtíže je v rovině bio-psycho-sociálně-spirituální, a to zcela neoddělitelně. V léčbě je nutné se dotknout základních fenomenů lidskosti – Arché, Dynamis, Energeia, Telos. Žít znamená vycházet ze sebe ven do figur, které jsou pohybovými figurami. Prostřednictvím nich se vylaďujeme na svět v pohybu – Dasein, ale i na Celek. Toto vyhmatávání podob je skryto v intenci. Ruka a prodloužená ruka – slovo zapadá do neubauerovského výkladu podoby a tvaru, řeč a podoba ruky je výsledkem vzcházení a vyhmatávání světa. Řeč je světem samým a je i klíčem k pochopení.
Závěr:
Zajímavé je poslouchat pacienta, sledovat jeho pohyby těla a obě ruce. Nejen ta s bolestí má výpovědní diagnostickou hodnotu. A také je velice důležitá v léčení pacientovy bolesti terapeutova ruka. Špičkové přístroje fyziatrické léčby, opichy, ozařování, farmakologie a jiné intervenční prostředky indikované u těchto pacientů jsou jednou, ne však jedinou možností. Ruka terapeuta a prodloužená ruka terapeuta – slovo – je zapomínaná, leč velice důležitá část léčby. Pro terapeuta je to možnost pacienta sokratovsky „rodit“ do větší svobody, vyvádět ho z nevědomosti ke světlu a ozřejmení, a tím mu pomoci se zbavovat strachů, úzkostí a bolestí. Léčba v rovině techné však zdraví ve smyslu hygiensis navrátit nemůže. Na karteziánských pozicích usiluje o původní stav fungování, zdraví ve smyslu fyzis však nedodá. Být „in situ“ znamená být vždy v určité otevřenosti a zároveň nezajištěnosti. Je nutné vědět, že každá situace v životě člověka je neuzavřená, člověk se neustále učí žít v nejistotě, „vyhmatává“ volby a možnosti, které nejvíce odpovídají přirozenosti jeho Arché a Telos, a pokud to takto není, je porušena spojnice mezi herakleitovským lukem a cílem střelby. /5/ Lidský život pojatý jako neustálé originální rození se do nových situací je životem autentickým, a to proto, že je vždy absolutním celkem, podmíněným absolutní jedinečností jeho prožívání. V Liberci, duben 2009
Literatura:
- Husserl, E.: Karteziánské meditace, Svoboda, Praha 1993
- Úvod do fenomenologické filosofie, Academia, Praha 1996
- Hogenová, A.: K fenoménu pohybu a myšlení, Eurolex Bohemia, Praha 2006
- K problematice těla, PedF UK, Praha 2005
- Merlau-Ponty: Viditelné a neviditelné, Oikúmené, Praha 1998
- Heidegger, M.: Heraklit, Praha 1979
- Parmenides, Oikúmené, Praha 1984
- Básnicky bydlí člověk, Oikúmené, Praha 1993
- Hérakleitos z Efesu: Řeč o povaze bytí, Praha, 1993
PhDr. Helena Kalábová, fyzioterapeutka a psychoterapeutka (dokončuje dasainsanalytický výcvik), propojuje ve své ordinaci v Liberci práci s tělem s verbálními technikami u psychosomatických pacientů. Má kurz práce s tělem podle Schmidta (Siegrid Klotzbach) vedle svého fyzioterapeutického vzdělání. Zabývá se studiem fenomenologie a dokončuje doktorská studia.
Web7master s.r.o.