Vydání 3-4/ 2024
RECENZE I
M. Kala, J. M. Veselý: Třinácté komnaty aneb zázraky a náhody ve zdraví a nemoci.
Praha, Makropulos, 2000, 125 s., cena neuvedena Všichni známe z vlastní praxe příběhy, které se vymykají ze statistického rámce vědecké medicíny a nad kterými jsme zůstali stát v úžasu. Medicína se však zajímá spíše o to, jak nemoci potírat, než o to, kudy a jak probíhají samoúzdravné pochody. Zatímco psychogenně podmíněná zhoršení zdravotního stavu a úmrtí se právem dostala do oblasti zájmu vědecké medicíny (stresové koncepce, smrt woodoo), netěší se zázračná uzdravení ani další „anekdotické příběhy“ neprávem zdaleka takové pozornosti, jakou zasluhují, a jsou často odkazovány do oblasti metafyziky. Recenzovaná knížka přináší takovýchto příběhů osm. První z nich je společným dílem obou autorů a zaznamenává zázračné uzdravení Otce J. M. Veselého z fatálně probíhající těžké otravy krve s abscesy na mnoha místech a sekundárním nefrotickým syndromem s otoky při špatném výživovém stavu (1955) v želivském internačním středisku pro kněze. Kapitola podrobně popisuje nejen vývoj chorobného a úzdravného procesu, ale i následná zkoumání vatikánské Kongregace pro svatořečení, která svými závěry přispěla k blahořečení dominikánského kněze Hyacinta Maria Cormiera. Další příběhy pocházejí již z pera docenta Kaly a jsou proto situovány vesměs do jeho profesionální oblasti. Případ 73letého muže, který po opakovaném masivním subdurálním krvácení prožil několik měsíců v bezvědomí, byl ošetřujícím personálem již „odepisován“ a po roce se objevil v autorově ambulanci jako dobře oblečený a kultivovaně vystupující starší muž. Etická rozvaha o nákladech versus efektivnosti intenzivní péče v takovýchto případech rezonuje rovněž s každodenní zkušeností každého lékaře. Z autorova textu cituji: „Politikové prý vědí, že peněz ve zdravotnictví je dost a lékařů snad až příliš. Chybí mi jejich jistota. Snad by si troufli i na selekci léčitelných a neléčitelných pacientů. Tuto funkci bych jim však určitě nesvěřil… O postavení zdravotníků v našem státě se raději nebudu zmiňovat vůbec.“ Také další popisované případy jako by byly ilustrací známého provolání: Člověk vydrží víc než zvíře, jen mu dát příležitost! Kuriózní nález kostěného výrůstku na jednom z krčních obratlů, který téměř uzavíral páteřní kanál, a který změnil během let v postižené oblasti tvar míchy do podoby úzkého pásku, atypický průběh míšní komoce, jejímž důsledkem byla opožděná přechodná obrna obou dolních končetin, heroické řešení edému mozku, spontánně vymizelé mozkové nádory a neuvěřitelný příběh ženy střelené z revolveru „přímo mezi oči“, jíž zachránila život anomálně silná lebka, takže střela změnila směr a vydala se cestou mezi lebečními kostmi a kůží hlavy. Závěrečná kapitola je poeticky zpracovaným textem o láskyplné službě pacientce s poliomyelitidou, o křesťanském chápání oběti jako činu, který nepřináší ztrátu, ale pocit radosti. Nejde přitom o idealizující slzotvorný slaďák, kritické připomínky týkající se prostředí vytvářeného naší společností „vozíčkářům“ jsou pregnantní: Zdravý člověk, svobodný v pohybu a jiných projevech své vůle, často nese známky podvýživy smyslů a ducha… Bezbariérový dům v ulici a městě plném bariér je bidýlko pro kanára ve velkém zámeckém pokoji s tím, že bidýlko obklopuje velká drátěná klec. Klec je bezbariérová. Kanár v ní má naprostou volnost pohybu. Majitel kanára splnil svou povinnost. Kanár je v bezpečí a má se „dobře“. Chirurgové většinou nepíší rádi, a to ani překladové zprávy. Pokud však v této činnosti najdou zalíbení, jsou jejich výsledky stejně zdařilé jako jejich operace. Domnívám se, že je to dáno jejich schopností vnímat ostře detail, a přitom neztratit souvislost se stavbou a činností celku. Recenzovaná knížka zaslouží zájem jak odborné, tak široké čtenářské obce. R. Honzák, 2000 Přijato 25. 6. 2009