Vydání 3-4/ 2023
Chvála V.: Dvacet let poté...
...psychosomatika v Čechách
PSYCHOSOM, 2009;7(4), Editorial, s.226-228
Uzávěrka čtvrtého čísla Psychosomu na konci roku 2009 se odehrává v listopadových dnech, kdy se na nás ze všech sdělovacích prostředků valí oslavy dvacátého výročí sametové revoluce. Bez ohledu na to, zda je co slavit, nebo zda byla sametová, či zda vůbec revoluce. Ale to zastavení užitečné je. V přehršli všech těch vzpomínek mě nejvíce zaujaly dvě: na Vltavě 18. listopadu pořad „Už je to tady“, a úvaha Stanislava Komárka „Dvacet let poté – Portmann v Čechách“ v prvním vydání Kulturních novin (http://www.kulturni-noviny.cz/) (Komárek je jen v tištěné verzi). Komponovaný pořad na Vltavě byl mimořádně zdařilou mystifikací o fiktivním příjezdu Michaila Gorbačova do Prahy i s přímým přenosem z jeho tiskovky s prezidentem Václavem Havlem. V ní oba bývalí státníci s plnou vážností informovali novináře o situaci. Gorbačov prohlásil: „Před dvaceti lety jsme se v Moskvě dohodli se všemi vedoucími představiteli států sovětského bloku, že je třeba ověřit, jakým hodnotám dávají naši občané přednost. Proto jsme se rozhodli k odvážnému experimentu s demokracií. A dnešním dnem tento experiment končí.“ Dost šokující. Naštěstí Vltavu poslouchá necelé procento posluchačů, takže žádná odezva v ulicích. Kulturní noviny zatím nečte skoro nikdo, a sdělení profesora Komárka tak zůstává zcela důvěrné. V něm se vyznává ze svého omylu. Když se kdysi v cele socialistického bloku seznámil se samizdatovým překladem Portmannovy knihy Nové cesty biologie (Praha, Jůza a Jůzová, 1997), nabyl dojmu, že toto je biologie, která ho zajímá, a ta kvete na Západě za železnou oponou. Toto setkání spolu s přednáškou okouzlujícího myslitele Zdeňka Neubauera změnily jeho životní trajektorii. Netušil, že je to i tam venku „fenomén takřka singulární“. Musel to zjistit až po emigraci a studiu na západních univerzitách. Ani nově založená Katedra filosofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy vedená profesorem Neubauerem se nestala centrem, z něhož by se toto tvořivé a nadějné myšlení v biologii šířilo, když ne celosvětově, tedy aspoň celoevropsky. Portmannovský myšlenkový proud, který v době svého vzniku budil značnou pozornost, a představoval řadu let známou a rozšířenou alternativu, byl postupně s napojováním společnosti na informačně-postindustriální západní civilizaci zatlačen do pozice okrajového a historizujícího proudu. Málokdo si uvědomuje, že si z celé té obrovské samoobsluhy jevů vybírá naše věda jen to, co se jí hodí, a ostatní zametá pod koberec. Ten, kdo nejde s hlavními proudy v informačních médiích, „kdo na tomto rejdění neparticipuje, vlastně ani není, je mrtev už zaživa“. Je to horší, než Komárek popisuje: pokud to, co si můžeme uvědomit, a tedy co „svým vědomím vidíme“ – nikoli tedy jen to, co je bezprostředně percipováno našimi smysly, ale čemu rozumíme, tedy umíme rozlišit rozumem – je fatálně závislé na diferenciaci, a tedy rozvoji naší mysli. Kdo nerozvinul svého ducha souzněním s portmannovskými pracemi, s úvahami Zdenka Neubauera, nemůže vidět, co vidí oni. To zní dost elitářsky. Ale nedá se nic dělat, je to tak. Společnost, která nepěstuje nějaký druh myšlení, zůstává k některým jevům slepá. Myšlenkové proudy, které třeba proto, že nejdou s komerčním duchem doby, zanikají; tím ale společnost jako celek ztrácí schopnost vidět jevy, které ony byly schopny zobrazit. Je to, jako bychom díky mysli měli tisíce očí, které se diferenciací mysli zmnožují, nebo také postupně zanikají. Stačí si vzpomenout, jak fatálně slepá k některým jevům byla totalitní společnost, postavená na jediném správném „vědeckém“ názoru, totiž na nesmyslném „vědeckém“ komunismu. Nevzpomínáte? Já ano. Bolestně. Podobně jako Komárek jsem se setkal s pracemi Gregoryho Batesona, Humberta Maturany, Zdeňka Neubauera, Adolfa Portmanna, Ilyi Prigogina s Isabellou Stengersovou, Ruperta Sheldrakea, Niklase Luhmanna, Fritjofa Capry a dalších. Také jsem s nadšením vítal tohoto nového ducha fyziky i biologie s nadějí, že tam na Západě je věda mnohem dál, než tady v temném koutě světa. Nemohl to být jen sen! Dodnes tady jejich knihy mám, mohu je kdykoli vzít do ruky a číst je. A když jsme po pádu železné opony vyjeli za hranice heidelberská setkání systemicky a systémově orientovaných lidí z nejrůznějších oborů lidské činnosti z celého světa a řadu z těch autorů jsme potkali osobně, dojem o nové vědě se změnil v jistotu. S tou jsme se pustili do budování nového způsobu práce s pacienty v naději, že toto bude hlavní proud nové vědy. Nikoli pohled zaměřený na jednotlivost, na detail, na orgán izolovaný od všeho ostatního, ale rozvíjení schopnosti vnímat celek člověka s jeho sociálním okolím, to byla naše nová naděje. Nic jsem si nedělal ze zuřivého výpadu stárnoucího primáře kdesi daleko na pražské klinice, který prý řval na nebohého Honzu Špice, mého učitele rodinné terapie, poté, co vyšel můj nadšený článek „Systemická teorie a lékařská praxe“ v Praktickém lékaři. Prý, co jsem si to dovolil napsat! Jestli do té doby živořil psychosomatický diskurs v Čechách, protože se nehodil ideologům totality do krámu, žili jsme v obrovské naději, že teď, po pádu železné opony, se vše změní. Všichni přece musí uvidět! Kolegové ze Západu nás přece podpoří, oni přece vědí! Léta dřiny na úhoru psychosomatiky než jsme pochopili, že tady je nová medicína. Ale ne ta naše, ne ta lákavá, subjektivní a osobitá, vlídná a vstřícná, tvořivá, respektující, dialogická nýbrž komerční, silná až násilná, mocná, paternalistická, dvojitě slepá a objektivistická, bratru za celých 220 miliard ročně. Přibývá mediků, kteří medicínu opouštějí, protože s tím, co pak musí dělat, nesouhlasí. Dvacet let jsme vydrželi pracovat po svém. Během těch let jsme nelenili a vedle mnoha hodin strávených s pacienty jsme „kazili mládež“, udržovali zdroj okrajového myšlenkového proudu živý. Jako naschvál se současně s pádem opony nahrnulo do našich krajů úplně všechno, nejen byznys a demokracie, ale i spousta jiných způsobů myšlení, kterými lze vidět jiné a další jevy. Ten náš systemický a systémový zůstal na okraji, ale stále tady ještě je. Ještě stále skrze něj lze nahlédnout do složitých sítí lidského života. Umožňuje nebýt slepý, ale sotva jím lze slepé přesvědčit. To lze jedině nadšením a osobní zkušeností, ale k tomu nám starším už ubývá sil. Naštěstí se za těch dvacet let přece jen zvedlo víc zájemců, jsou mladší a snad se nám je podařilo trochu nakazit, než sami složíme ruce v klín. Když však už jsem začal tím dvacetiletým výročím pádu opony, napadá mě, jestli před námi neleží ještě jeden nepříjemný úkol, který by umožnil, abychom se mohli podívat jeden druhému do očí, abychom se mohli přestat stydět, že jsme žili tak, abychom přežili nejen my, ale i myšlenky psychosomatické medicíny. Abychom konečně opustili všechno to, co se nám stalo nebo co jsme si udělali. Něco jako reflexe minulé doby. Anebo si to už naše generace nedovolí a všechny ty křivdy a viny si odneseme do hrobu? Ti mladší, kteří se narodili do nové doby, už nebudou vůbec chápat, co to s námi bylo. Budou prostě a jednoduše zdraví, sebevědomí, bez pocitů viny, se samozřejmostí rozvíjet mezi sebou bohatý dialog ve prospěch sebe, svých pacientů a celé medicíny. Kéž by se tak stalo. V Liberci 2. 12. 2009
Web7master s.r.o.