Vydání 1-2/ 2024
Konečný M.: Diskuse ke kazuistice...
... Do roka a do dne (Psychosom 3/2009)
PSYCHOSOM, 2009;7(4), Pošta, diskuse, s.284Vláďu obdivuju jako geniálního praktika přesně tak, jak ho vnímá zřejmě kolega Čepický, ale nesdílím jeho teoretická východiska (ale jinak než Čepický: nejde mi o EBM, ale o to, jak s pacientem hovořit, jak s ním VÉST rozhovor a také jak indikovat jednotlivé terapeutické přístupy; a hlavně: jaký s pacientem vytvářet vztah; rodinnou, obecně systémovou či systemickou terapii indikuji u dospělých pouze tam, kde chybí předpoklad pro facilitaci individuálního procesu: ten u Vláďovy pacientky evidentně probíhal, dokonce si terapii na individuální setting sama postupně převedla, velmi rychle rozvinula přenosový vztah; již z přípravného sezení (mapování rodinného systému) byla zřejmá témata typická pro individuální proces; otázkou proto je, zda byl rodinný systémový přístup správně indikován; pak totiž ve zmatku došlo s největší pravděpodobností k tomu, že v rámci pro rodinnou terapii (setkání cca 1x měsíčně, omezený počet sezení, většinou kolem 10) probíhala ve skutečnosti NEDOKONČENÁ individuální terapie, během níž zůstala zcela nereflektována neschopnost pacientky utvářet vztah (terapeut byl idealizován, protože nevědomě vyhověl nenáročným settingem snížené schopnosti klientky utvářet intenzivní vztahy s muži; kdyby terapie probíhala minimálně 1x týdně a s dlouhodobým výhledem, dříve nebo později by došlo k obrovskému konfliktu s terapeutem, který by teprve mohl být počátkem skutečné úzdravy); takto chaoticky uspořádaný setting může vést sice ke změně prostě tím, že uvede vše do pohybu, ale těžko může napomoci k hlubokému uvědomování sebe sama a tím k zásadnímu posunu v rozvoji osobnosti; nejde totiž pouze o to psychosomatické symptomy odstranit (!), ale využít jejich "terapeutický" potenciál k osobnímu růstu.) M.K. Ostrov n.O. 15.11.2009 (konecnym@gmail.com)
Odpověď autora:
Souhlasím s námitkami k publikované kazuistice. Je to ale něco, na co budeme muset vždy znovu narážet při vzájemných diskusích mezi lékaři pracujícími s psychosomatickými pacienty a mezi psychoterapeuty psychodynamických směrů. Jako praktik, zaměřený na chronické průběhy somaticky se projevujících poruch, jsem uvykl odporu pacientů k psychoterapii. Jejich pozornost je zaměřena primárně na tělesný příznak. Oprávněně žádají po lékaři úlevu od potíží, nikoli pokrok v osobním růstu. Ten nemají zpravidla vůbec v zorném poli. Pokud pacientovi lékař nemůže nabídnout úlevu, jen obtížně ho získá pro hlubší sebezpyt. Psychoterapeut má poněkud snazší práci. Přichází k němu pacient již získaný pro psychoterapii. A pokud ne, nezabývá se jím. V případech, jako byl tento, kdy operatér již čeká na pacientku, není moc času na změnu. Pacientka si nechtěla ponechat symptom. Byla ale natolik vystrašená a zoufalá, že byla ochotná absolvovat alespoň několik sezení i s partnerem- gynekologický symptom celkem jasně ukazoval na potíže v sexuálním životě. Od této reflexe se začala odvíjet změna, spolu s tělovou, na symptom zaměřenou terapií pak vedla nejen k úlevě, ale k celému řetězu událostí, které nepředstavovaly sice hlubokou proměnu pacientky, ale v první řadě zabránily případné jatrogenizaci rozsáhlým operačním zásahem v malé pánvi, a obrátily pozornost k prožívání vztahů pacientky. To není málo. Rodinná terapie takový potenciál má a podle mých zkušeností se dobře hodí k první změně v orientaci pacienta od tělesných ke vztahovým fenoménům a to i jinde, než jen u dětí a neseparovaných členů rodiny. Pak může přijít čas na hlubší individuální práci v psychoterapeutickém procesu jinak orientovaném, který ovšem není mým nástrojem a tak předávám pacientku příslušnému odborníkovi. V Liberci 30.12.2009