Vydání 3-4/ 2023
Chvála V. J.: Komunikovat znamená zneklidňovat
Jistě jste to také zažili. Těšili jste se na to, jak si s přáteli poklábosíte, ale místo toho jste se po večírku vrátili rozladění a zneklidnění. Někdo s vámi souhlasil, někdo nesouhlasil, jiný přinesl docela nečekaný pohled na věc a váš pohled znejistil. Kdo si prostudoval Luhmannovu knihu Sociální systémy (CDK, Praha, 2006), nebude překvapen. Slavný sociolog tvrdí, že „…komunikace nemůže být chápána jako systém integrující činnost, nemůže být chápána jako nastolení konsenzu“ (Luhmann, 2006, str. 196). Podle autora „…k nejdůležitějším činnostem komunikace patří senzibilizace systému pro náhody, pro poruchy, „noise“ všeho druhu. S pomocí komunikace je možné činit srozumitelným nečekané, nevítané, zklamání… Prostřednictvím komunikace systém zvyšuje svou citlivost a vystavuje se prostřednictvím trvalé senzibility a drážditelnosti evoluci.“ Prakticky jsme to zažili nedávno, když jsme s kolegyní přijali pozvání kolegů diabetologů, abychom se přidali k jejich jednání o složité situaci jejich pacientů – diabetiků. Přednesli jsme kazuistiku, na které jsme ilustrovali náš názor k vývoji „hyperglykemického chování“ v rodinném systému. Chtěli jsme přinést ještě jiný pohled, než jen zaměřený na genetickou výbavu či autoimunní reakci organismu. Vlastně jen pohled rozšířit od čistě biologických také k psychologickým a sociálním aspektům složitého stonání v rodině. A ani to nebyl moc nový pohled, takto se na věc díval už v sedmdesátých letech minulého století náš kolega rodinný terapeut Salvador Minuchin. A dokonce to výzkumně doložil. Jenže se to diabetologům nedoneslo, nebo za ta léta ztratilo. Možná to ale není náhoda, všimli jsme si totiž, že naše sdělení zneklidnilo kolegy, kteří mají opravdu dobrou vůli slyšet i jiné názory, proto také svůj interdisciplinární seminář pořádají. Čtenář sám může zkusit, co s ním udělá takový jiný pohled na věc. Zjistí, zda jeho zneklidnění bude plodné (totiž bude plodit nové nápady), v takovém případě ho posune k větší diferenciaci a novému chápání souvislostí, nebo neplodné (nebude plodit nápady), to tehdy, když na neznámý pohled zareaguje jeho odmítnutím a zpevněním ve svých vlastních pozicích. Obě reakce jsou legitimní a možné, bez kladného či negativního znaménka. Kazuistiku si můžete přečíst v tomto čísle a na vlastní kůži zneklidnění vyzkoušet. Některé rozdílné pohledy mohou být zdrojem takového neklidu, že vedou k akci, protestům, stížnostem, dovolávání se pravdy… bez ohledu na fakt, že každý účastník téže události nutně musel vidět věci jinak, tedy lze najít jen dílčí pravdivost, dílčí pohled na věc. Takový byl osud kazuistiky v minulém čísle, kterou napsali sami pacienti, účastníci porodu. Bylo nám jasné, že zdravotníci viděli věc zcela jinak a považují svědectví pacientů za vymyšlené. Dověděli jsme se také, že bychom jako seriózní časopis neměli publikovat takováto „neověřená svědectví pacientů“. Jak ověřená? Z policejního protokolu? Ze záznamu videokamer? Copak něco takového je možné? Pacient zažívá kontakt se zdravotnictvím po svém, zcela jinak než zdravotník, a jestliže se neustále vyhýbáme konfrontaci s jeho pohledem, dále nás to od sebe izoluje. Kolegové v Německu už se tímto rozdílem zabývají delší dobu a dávají svědectvím pacientů velký prostor. Na svých setkáních záměrně pacienty vítají, a to tak, že nelze ani rozlišit, kdo je tam odborník a kdo pacient. Na to my ještě zdaleka nejsme zvyklí. Článek německých kolegů na toto téma zde přetiskujeme. Sami zvažte, jak velký rozdíl v chápání vztahu mezi lékařem a pacientem je u nás a v německých zemích. Místem, kde oprávněně vzniká neklid z komunikace, je psychosomatická konference v Liberci. Schází se tu společnost různých profesí a na diskusi mezi nimi zde klademe důraz. Snad proto tak klademe důraz na přátelské prostředí, aby „to bolelo co nejméně“, aby byl neklid spíše plodný, než neplodný. Přes všechnu námahu, kterou při organizaci konference jednou za dva roky v Liberci podstupujeme, zažíváme radost ze setkání jako by šlo spíš o malou slavnost, než o konferenci. A pokud jste o konferenci přišli, můžete si ji skoro celou poslechnout díky audiozáznamu na CD nosičích. A ještě jedna událost způsobila v našich řadách neklid- promítání krátkého filmu o psychosomatice „Hranice v psychosomatice“ v České televizi. Pan režisér Slávek Novák, který se problematice věnuje již několik let, přivedl ke konečné podobě bezmála půlhodinovou verzi původně zamýšleného hodinového filmu. Jako správný umělec vyhmátl z oblasti, kterou se zabýval, některé fenomény, které ho zaujaly. Myslím, že pravdivě nás zahlédl jako lékaře na okraji medicíny, kteří se věnují pacientům s velkým nasazením, ale nemají za to velké uznání. Zahlédl strach, nejistotu, pochybnosti. Chtěl ukázat, jak vypadá taková terapie, ale co lze vlastně z naší práce ukázat atraktivního v obrazech? Tak se v úvodu filmu objeví Jiřina Prekopová se svou terapií pevným objetím, což řadu diváků odradí. Proč? No protože to přece vyvolává příliš silné zneklidnění. V tak krátkém filmu nešlo ukázat celou šíři toho, co psychosomatická a psychoterapeutická medicína dnes u nás už obsahuje. Mladší generace se pustila do práce s velkou vervou a asi by se u nich už nenašly stopy strachu a pocitu méněcennosti, ale naopak zaujetí a radost ze smysluplné práce. A tak jsme nutně zažili nejrůznější reakce od velmi kladných až po záporné. To je ale snad dobře, ne? Film ostatně obdržel cenu Vesmíru za nejlepší film z oblasti přírodních věd (sic!) na letošním Academia filmu Olomouc. Doufám, že toto číslo ve Vás vzbudí žádoucí neklid, a třeba Vás povede k tomu, že o své práci také napíšete. Vedle výzkumné práce, jakých bychom rádi tiskli více (tato se týká stresu pracovníků vězeňské služby), stojí za přečtení teorie z pera Jana Poněšického. A pokud nemáte vůbec čas, potěší vás dvě glosy. Zato na obě dnešní recenze si času nechte více, určitě se nebudete nudit. Mám jen starost, abyste nás nezačali považovat za humoristický časopis. V Liberci 8. května 2010 chvala(zav)sktlib.cz
Web7master s.r.o.