PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

ad Šimek J.: Byla to autonomie ženy v porodnictví, která nás dovedla tam, kde jsme? (PSYCHOSOM, 2010;8(1), s. 85)

(PSYCHOSOM, 2010;8(2) Diskuse, s. 120-122)

Milý Jirko, napsal jsem článek, v kterém jsem popsal situaci v současném porodnictví. Troufám si říci, že problémy českého porodnictví znám ze všech stran a ze všech úrovní. Sedím ve výboru Perinatologické sekce České gynekologické a porodnické společnosti; sedím ve výboru České gynekologické a porodnické společnosti; pořádám doškolovací kurzy, kde se setkávám se stovkami řadových gynekologů; napsal jsem víc než sto znaleckých posudků. Každý rok trávím měsíce na ambulanci hovory s těhotnými, týdny na porodním sále a dny u soudů. Dostalo se mi od Tebe poučení z akademické pracovny, zcela izolované od reality. Nevíš o reálném životě a reálných problémech nic. Teď právě vystupuji jako znalec v jedné porodnické kauze, kterou porodníci nepochybně prohrají. Postupovali přesně tak, jak píšeš. Opakovaně s rodičkou mluvili, opakovaně vysvětlovali, snažili se vyhovět, pokud to bylo únosné, nakonec rozhodli sami, když se to stalo neúnosným, všechno docela pečlivě zapsali a všechno je kromě toho doloženo svědeckými výpověďmi. Dítě je poškozeno hypoxií a nikdo jim to neodpáře. Celý soud se točí kolem toho, že nemají podepsaný formální písemný revers. Ale – mezi námi – i kdyby ho měli, moc by jim to nepomohlo. Porod je děj dynamický a fakticky by si museli každou půlhodinu, v závěrečné fázi pak i častěji, nechat podepisovat reversy stále nové a další. Píšeš, že to „dosvědčí druzí pacienti“. To skutečně myslíš vážně? Byl jsi někdy u nějakého soudního jednání? Četl jsi někdy výpověď „druhého pacienta“? Nehledě k tomu, že na porodním sále obvykle „druhý pacient“ není a hovoří-li lékař s pacientkou, tak by tam žádný druhý pacient ani být neměl, a nehledě k tomu, že tahat „druhého pacienta“ po policii a po soudech – nevím, jak se to slučuje s etikou. (Stranou nechávám problémy spojené s povinnou mlčenlivostí, když bych vůbec prozradil, že nějaký „druhý pacient“ byl, a dokonce na něm požadoval výpověď.) Píšeš, že „lékař je úzkostný, když pacient neposlechne“. Aby nebyl, hrozí mu nepodmíněné odnětí svobody, hrozí mu zákaz činnosti ve zdravotnictví, což znamená profesní a často i existenční likvidaci. I v nejpříznivějším případě mu hrozí roky se vlekoucí proces se všemi finančními, časovými, emočními důsledky – a se zcela nejistým a zcela nepředvídatelným výsledkem. Nu nic. Popsal jsem problémy českého porodnictví, které já sám pokládám za zásadní a základní. Rozbití vztahů mezi klientkami a lékaři je zásadnější problém, než je nedostatek peněz. Nemluvím o nedostatku lékařů – ten je víc důsledkem těch problémů, které jsem popsal, než nedostatku peněz. Porodníci mizí – stačí jedna žaloba a oddělení opustí ne jeden, ale hned několik lékařů a uchýlí se do gynekologických ambulancí. Nová generace neexistuje, fakticky neexistuje už ani střední generace. Kvalitního primáře neseženeš za žádný plat – žádný plat neodpovídá právnímu riziku. Strach z žaloby ovlivňuje rozhodování, a jak už to bývá, přibývá průšvihů jinde. Dopady na kvalitu a výsledky jsou nabíledni. Vývoj jde kupředu rychleji, než jsem si já, známý pesimista, myslel. Za rok 2008 jsme dohledali („dohledali“ – systém hlášení se zásluhou ministerstva zdravotnictví rozpadl) 19 mateřských úmrtí. Což je tak na úrovni 70. let minulého století a evropská ostuda. Ještě před 10 lety jsme mívali 4–5 úmrtí za rok a řešili jsme, jak to snížit. Perinatální mortalita se zatím drží zásluhou neonatologů. Ale to je jenom otázka krátké doby – závažná perinatální morbidita už stoupá druhý rok. A bude hůř. Když ses ozval, doufal jsem, že mi lékařské etika Tvými ústy či Tvým perem něco poradí. Dostalo se mi akademického pokárání ze zaprášené pracovny, zcela odtržené od reálného života. Ale máš pravdu, neměl jsem to psát. Slibuji, že už to víckrát neudělám. Pavel Čepický

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0