Křížová Eva: Porodní drama z pohledu zdravotnického systému...

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

... a nad rámec psychosomatiky (ad Rak, T., Chvála, V. Psychsom 2010: 8 (1), s. 16–27)

(PSYCHOSOM, 2010;8(2) Diskuse, s.122-125)

Přiznám se, že jedním dechem jsem přečetla příspěvek Porodní drama očima rodičů, zatímco ostatní články jsem povětšinou pouze přelétla s tím, že je dočtu jindy, nebo si předem dokážu představit jejich pokračování či závěry, popřípadě úvod, pokud bych četla od konce. Je to tím, že vědecké články mají logiku, ale životní příběhy ne, a zasáhnou nás svou autentičností každičkého detailu, od samého začátku do samého konce. Popsaný příběh je velmi silný, nejen proto, že skončil narozením těžce postiženého miminka, ale i intenzivním zápasem, který nastávající rodiče ze své perspektivy svedli s víceméně neochotným a nevstřícným zdravotnickým systémem. Znovu se přiznám, že jsem si příběh trochu odžila s rodiči a připomněla si vlastní obavy a strachy v souvislosti s těhotenstvím a porodem i vlastní porodní či jiné nemocniční zážitky. Na tomto místě není možné a ani důležité prověřovat tzv. pravdu příběhu, jistě by zdravotníci viděli situaci jinak než rodiče (vlastně jeden z rodičů). Já ve svém komentáři vycházím z toho, že věci se pro otce děly tak, jak je popisuje, a přinejmenším že je tak partneři vnímali. Již dávno se ví, že „situace je reálná, je li reálná ve svých důsledcích“, jinými slovy a srozumitelněji, podstatné pro naše prožívání a konání je to, jaké významy situacím přikládáme a jak je interpretujeme, jak situaci subjektivně definujeme. Někdo, když vidí postavu s punčochou přes hlavu, se zasměje a zeptá, kde mají karneval, jiný dá ruce vzhůru a vysype rychle peněženky a kreditky. Ve vztahu mezi pacienty (klienty) a zdravotníky, jsou to pacienti (klienti), jejichž potřeby mají mít (dle mého názoru sociologa, ne zdravotníka) přednost a na jejichž potřeby má být systém primárně orientován. Mnohokrát bylo popsáno, že moderní zdravotnické instituce, zracionalizované a zbyrokratizované ve své podstatě, leckdy dávají přednost cílům instrumentálním před finálními (vyjádřeno žertem „pacient se vzbudí, aby mu mohly být podány prášky na spaní“), to se skutečně děje a lze to do jisté míry i chápat, ale je třeba říci, že ač se to děje a může dít, vždy je to chyba a je třeba ji napravovat, tedy je třeba opakovaně a znovu upomínat na pravý, primární cíl zdravotnictví, jímž je poskytování péče těm, kdo ji potřebují, v souladu s jejich potřebami. I zdravotníci mají své potřeby, jak opakovaně zdůrazňují, a jsou také oprávněné, ale je tu jeden podstatný rozdíl. Uživatelé péče jsou apriorně znevýhodněni oproti zdravotníkům svými obavami (o zdraví, život, nový život apod.), svou neznalostí situace a prostředí, náhlou expozicí zážitkům, s nimiž nemají předchozí zkušenost. Narození dítěte takovou mimořádnou událostí je, většina žen má na rozdíl od žen žijících před sto lety jednu dvě takové zkušenosti za život, pouze výjimečně jde o častější zážitek. Zcela jistě i zdravotníci mají právo na systémové, stereotypní rolové chování a také oni najdou porozumění pro některé profesní projevy či profesní deformace i mezi psychosomaticky a humanitně orientovanými odborníky. Chovali bychom se asi stejně, kdybychom byli jako zdravotníci vychováni a pracovali v byrokratickém systému, ale toto uvědomění si situace a identifikace problému zde nekončí, neboť musí přirozeně směřovat k nápravě směrem k žádoucímu stavu. A tímto žádoucím stavem je schopnost zdravotnického systému a zdravotnických služeb reagovat na zdravotní a psychosociální potřeby uživatelů. V celém vyspělém světě se vstřícnost (responsiveness) zdravotnictví stala novou kvalitou a představuje otevřenost systému vůči potřebám uživatelů, schopnost s těmito potřebami počítat při plánování a samotném poskytování služeb. I naše zdravotnictví se k této hodnotě oficiálně hlásí a schopnost reagovat na potřeby klientů je důležitou součástí sledování kvality péče při akreditačním řízení. V porodnici v městě N., kde se příběh stal, jistě o sledování kvality péče či vstřícnosti a akreditaci neměli valné ponětí. Celý příběh je o řetězení problémových momentů a jejich dramatizaci v důsledku neschopnosti či neochoty přerušit tok nedorozumění. Rodiče pravděpodobně udělali také mnoho interakcí, které by žádná příručka sociální psychologie či komunikace nedoporučila, a jistě nestavěli příliš na sociálních dovednostech ani diplomacii, ale v konfrontaci laiků a zdravotníků jsou to laici, pro které má mít zdravotnický systém pochopení a trpělivost, jsou to laici, kteří mají i právo na chybu, neboť jejich rozhodování je motivováno tím nejvyšším zájmem – aby se miminko narodilo tak, jak má, správně, protože oni s ním budou žít, ne zdravotníci. Představy o správnosti a přiměřenosti mohou být různé nejen mezi laiky a zdravotníky, ale i mezi zdravotníky samými, obzvlášť nápadné jsou interkulturní rozdíly v přístupu k rodičce či pacientovi. I kdyby rodiče reagovali podle názoru zdravotníků nepřiměřeně dané situaci (odmítli indukci v daný den, trvali na přirozeném začátku porodu, měli své představy o indikaci k císařskému řezu apod.) a jevili se jako neposlušní, nespolupracující (zdravotníci by řekli hysteričtí či kverulanti), přesto všechno příběh obsahoval mnoho momentů, kde byla evidentně porušena základní vstřícnost systému (poznámka porodní asistentky, že čeká další klientku, chůze do 3. patra bez doprovodu sestry). Důležitým profesním znakem kvalitních služeb a jejich nepominutelnou součástí je laskavost, schopnost uklidnit a utišit a něco, co bych se dokonce odvážila nazvat schopností „ničím nepodmíněné lásky“ k nemocnému nebo „ničím nepodmíněného přijetí“, jež se může projevovat tím, že ho zdravotník nebude ve vypjatém momentu napomínat (i když by si to třeba zasloužil), odsuzovat, nota bene strašit, prohánět či trestat a že se bude snažit, aby tento dojem vůbec na straně nemocného (uživatele péče) nevznikl. Poznámky o kvalitě dokumentace a porodopisu jsou natolik závažné, že by se k nim mohl kvalifikovaně vyjádřit jen právník, jímž já nejsem. Úzkost a strach zhoršuje průběh nemoci, léčby, i těhotenství a porodu. Skoro se zdá, že čím víc obav, tím horší výsledek, ale takto schematicky to nefunguje. Vzpomínám si na jednu obdobnou kazuistiku z amerického prostředí (bohužel ji nejsem schopná dohledat). Těhotná žena, rovněž aktivní ve svém zájmu o to, jak porod bude probíhat a mající vlastní představu o správnosti porodu (bez medikace, co nejpřirozenější) je v závěru těhotenství nečekaně hospitalizována z důvodu zhoršených laboratorních testů indikujících potíže na straně miminka a potenciálně ohrožující i ji. Sdělení příběhu by se dalo stručně vyjádřit takto: dokud se žena aktivně zajímala o to, jaké procedury ji čekají, proč jsou indikovány, jaká mají rizika a jaký očekávaný prospěch, dařilo se jí i miminku čím dál hůř a situace se dramatizovala (horšily se laboratorní a jiné nálezy), až dospěla do bodu, kdy se rodička z důvodu tělesného kolapsu nemohla dál projevovat aktivně, v důsledku tělesné slabosti a zhoršení všech parametrů musela vzdát svůj zápas a oddat se pasivně rozhodnutí zdravotníků, vůči kterým již neměla sílu se bránit. A v tomto bodu se začala situace její i jejího miminka obracet a byla úspěšně zakončena. Příběh nechce dokazovat, že poslušnost se vyplácí, protože to odporuje empirické pravdě, jež říká, že poslušnost se ne vždy vyplácí (a jak to poznat předem?). Zároveň ale příběh naznačuje cosi důležitého, a sice že pacient, který přijme roli a pozici pacienta (ať již důvěřuje nebo je přinucen svou tělesnou slabostí a indispozicí), teprve může z poskytované péče takto nastaveného systému profitovat (zdravotníci chtějí v podstatě dělat věci dobře), zatímco ve chvíli, kdy se intervencím aktivně brání, svádí boj, který nemá dobré vyhlídky. Kdybych to aplikovala na jeden moment v příběhu (těsně před dojezdem do porodnice N.), za dané situace asi bylo nejrozumnější přijmout telefonické tvrzení primáře o tom, že „lepšího porodníka než dr. Č. si nemohou přát“. Mnozí by se na tomto místě uklidnili a radovali se z této informace, ale patrně pro tento pár již bylo na získání důvěry v tento dramaticky probíhající den pozdě. Na obou stranách mohlo být ledacos uděláno jinak a příběh by býval mohl být jiný (i když lze těžko říci, zda by byl zvrácen nešťastný výsledek, jímž je narození postižené dcerky). Rodič na konci naznačuje systémové chyby v porodnici, když zmiňuje, že podobná příhoda se v zařízení opakovala. Ani toto nelze vyloučit a muselo by to být předmětem dalšího šetření. Měli bychom vnímat projevy nespokojenosti i jako příležitost reflektovat problémy včas a předcházet dalším pochybením. Stejně tak jsou na pováženou dlouhé prodlevy na straně rodičovského páru, které je přivedly do porodnice až v 16.20, když první známky žena pozorovala již kolem čtvrté hodiny ranní. Tak jako tak se mi zdá, že ještě více než informace o psychosomatických souvislostech nemocí (a těhotenství) by čeští zdravotníci potřebovali základní kurz buddhismu, který říká, že lidský život (natož výkon zdravotnické profese) je pouze tehdy hodnotný, když jsme schopni projevit základní soucit s člověkem v nouzi. Porodní asistentka, která přišla sama od sebe po porodu za rodiči, aby je podpořila, takový soucit projevila. Pokud by byl buddhismus pro české poměry silné sousto (již slyším námitky), doporučuji českým zdravotnickým manažerům zjistit, jaké kurzy absolvují pracovníci na přepážkách České spořitelny, protože jejich laskavé reakce na leckdy stupidní dotazy finančně negramotných klientů jsou lekcí vstřícnosti a profesionality vůči klientovi. V České spořitelně správně chápou, že klient je ochráncem mocného. Rovněž z veterinární praxe je známo příkladné chování personálu vůči majitelům domácích mazlíčků (možná i v našem příběhu hrálo roli to, že maminka byla veterinární lékařka a patrně byla zvyklá se určitým způsobem chovat k svým klientům a toto očekávání přenášela do humánní medicíny, ale to je jen má spekulace). Situace rodičů je velmi smutná a tento příběh bude trvalou součástí jejich mladých životů a životů jejich širších rodin, bude stále s nimi, bude je přivádět k otázkám, na něž nejsou odpovědi, nebo na něž jsou odpovědi různé, pouze kusé, nejasné a tak podobně. Jejich pocit, že se chovali příliš slušně a že by bylo účinnější „zařvat“, je naprosto věrný a zažívá ho mnoho lidí, kteří byli vážně zklamáni zdravotnickým systémem, když byli oni nebo jejich příbuzní v opravdové nouzi. Ukazuje to na vážnou věc, že za určitých okolností je v českém prostředí snazší si některé věci sprostě vyřvat než vyjednat, a také na to, kolik zloby musí zůstat v myslích nespokojených pacientů i jejich příbuzných a jak se tato zloba asi transformuje. Zcela stranou zůstává otázka, že si mladí rodiče na tuto péči, se kterou byli tak hrubě nespokojeni, přispívají ze svých příjmů, a tedy je zcela legitimní jejich očekávání, že jako uživatelé péče budou mít možnost své představy o péči uplatnit, vyjádřit, ventilovat. 30. března 2010

  • Eva Křížová, Technická univerzita v Liberci, Ústav zdravotnických studií, evakriz@centrum.cz
  • Přijato 30. března 2010
  • Zařazeno k tisku 30. dubna 2010

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0