PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

(PSYCHOSOM, 2010;8(2) Úvahy, názory,s.126,127)

Dívám se na studium medicíny prizmatem 20 let lékařské práce. V práci se potkávám se studenty medicíny, jednoho máme doma. Znovu a znovu se zabývám úvahami, jak ještě jinak by se dala medicína učit, aby student po absolvování byl připraven na to, co ho čeká. Připraven pro pacienty, připraven pro sebe, pro týmovou práci. Zažili jsme léta ládování EB informací do našich hlav. Splnilo to účel připravenosti na frustraci, sebezapření, procvičili jsme paměť, vytrvalost. Jistě i další osobnostní rysy nám studium vycizelovalo. Málo nás naučilo co dělat s úzkostí z neúnosné odpovědnosti. Nepřipravilo nás na zlost na pacienty, na vztek pro zneužívání nočních služeb. Na tlak zdravotnického systému, který se namísto o léčbu a zdraví stará o finanční zisky a ztráty. Nenaučili jsme se co dělat, když vnímáme zneužívající a agresivní chování rodičů k dětem. Jak zacházet s dětmi, když jim při ošetření uší děláme bolest, neztišitelně se bojí, kopou, řvou. Jak setrvat v kontaktu s umírajícím. Nedověděli jsme se jak zacházet se zbožnou důvěrou, kterou někteří pacienti do ordinací přinášejí. Co s tím, když pacient není schopen žít s námi v terapeutickém vztahu nebo se v něm na nás závisle pověsí. Jak pomáhat tomu, kdo se sám poškozuje… Čtenář ať doplní, co tu chybí. Tím a mnohým dalším se zabývá psychoterapie, výcviky. Kdo se ve výcviku potká s psychosomatickým přístupem, začne podobné jevy řešit snáz. Výcvik doplní, co škola neudělala. Z praxe mi vyvstala otázka, proč vykládat systematicky psychosomatiku (pro pedagoga i studenty je to nudné). Odpověď neznám. Jako kdybychom nebyli slovy schopni postihnout podstatu. Až když uchopíme příběh, kazuistiku, metaforicky posluchačům předáváme, co jsme chtěli. Jistě můžeme hovořit o odlišnosti v odebírání anamnézy, o vrstveném diagnostikování, třídit pacienty podle různých hledisek, ale stále to není „ono“. Žádné nabyté vědomosti nenahradí základní, vztah. Jak se vztahujeme k pacientům, jejich rodinám, jak se v terapeutickém procesu vztahujeme sami k sobě. Podstatné je uloženo pod slovy, v hloubce naší osobnosti. Vztah se učíme jedině ve vztahu. Nevím, jak se to děje, ale o terapeutickém vztahu se na fakultách mluví málo nebo vůbec. A tak jako potomci šamanů potřebujeme šamana, který by nás zasvětil. Do čeho? Možná právě do vztahů. Víc než vysokoškolského pedagoga dnešního typu (je uštvaný, přetížený, nedostatečně placený, málo spokojený) hledáme guru. Nikdo není pro terapeutickou práci všestranně vybaven ze své původní rodiny. Domodelováváme si své vztahy ve výcvicích, v kurzech. Potkáváme své další „mámy a táty“. Zprvu „nezasvěceni“ pronikáme k nepoznaným stránkám člověka a necháváme člověka pronikat k nám. Nestačí být vycvičen a vyučen, potřebujeme někoho, kdo nás zasvětí. Na některé pedagogy se pak vzpomíná. Když tohle nazírám, potěší mě zpráva, že na jedné fakultě medicíny stáže v posledním ročníku probíhají tak, že dvojice studentů má svého asistenta. Nikoli houf bezejmenných, sledující tok řeči bezejmenného. Člověk má svého člověka. Co na tom, že je to ve Francii. Aspoň že někde na Zemi. Pokud se to podobně děje i někde v Čechách, dejte mi, prosím, vědět. MUDr. Zina Hánová ORL klinika, foniatrická ambulance zina.hanova@gmail.com Poznámka šéfredaktora: Nutno říci, že s touto skepsí stran výuky se ujala Zina Hánová své přednášky z oblasti ORL v kurzu Základní psychosomatická péče IPVZ v květnu t.r. a bylo to velmi dobré. Doufám, že to potvrdí i některý ze čtyřiceti účastníků kurzu. Je vidět, že pochybnosti mohou vést k hledání a to k nalézání vhodné cesty. Přednášky těch, kdo mají zkušenost z praxe, jsou ve výuce vítány, protože jednak ukazují, že to jde, a jednak jsou samy o sobě věrohodné.

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0