Chvála V.: Co pořád máte s tou duší?! (Editorial 4/2010)

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

V tom zápalu jsem si ani nevšiml, že už pro někoho taky může být té psychosomatiky dost, že dokonce může někdo považovat naše upozorňování na existenci také psychických a sociálních aspektů stonání vedle těch většinově chápaných biologických, za škodlivé, ba traumatizující. Copak, když to říkají kolegové, co věří jen na biologické poruchy, které buď lze zobrazit, nebo vůbec nejsou, tak to není nic nového, ale když se taková řeč ozve z vlastních řad, tak to mi jde hlava kolem! Kolegyně, která se zabývá ženami trpícími sterilitou, píše doslova: „Já bych byla strašně ráda, kdyby se nějak pozapomnělo na psychické příčiny nemocí. Nemáme metodologii, která by je prokázala, vysvětlující principy bývají často ještě mechanističtější než v samotné chuděře biomedicíně a tak je to dvousečná nebezpečná zbraň. Já bych byla ráda, kdybychom se věnovali lidem, kteří trpí. Mně by prostě úplně stačilo, kdyby se do medicíny dostalo vzdělání v pravém slova smyslu (= umět své řemeslo, znát hřiště, na kterém se pohybuji, chápat věci v širokém kontextu), normální lidská slušnost, tolerance a dobrá vůle. A když se tímhle sfoukne i nějaká ta psychická příčina - proč ne? Jen být setsakramensky pokorný a velmi, velmi pochybovat. Myslím, že jediné, na co se v tomhle složitém, nejistém, chaotickém, neznámém, nepoznatelném světě můžeme spolehnout, je paradoxně to nejméně spolehlivé, a to je lidský vztah... Ten přece jen jaksi můžeme mít ve svých rukou, když k tomu obě strany poctivě přispějí...“ Kolegyně doc. PhDr. Hana Konečná, PhD. z Jihočeské univerzity je přitom psycholožka a odvolává se na jiného docenta, psychoanalytika Tewes Wischmanna z Heidelbergu, který má podobný postoj.[1] Je pravda, že jakékoli přehánění je škodlivé a to jak jedním tak druhým směrem. Mám svolení jiné naší kolegyně, psychoterapeutky, vyprávět o její její zkušenost s tím, jak onemocněla plicním nádorem, jehož příznaky vypadaly jako úzkost. Somatičtí lékaři ji uklidňovali, že to nic není, že je jen úzkostná, doporučovali jí psychoterapii, snad celý půlrok. Když pak konečně objevili bronchiální nádor, bylo už skoro pozdě. Sám jsem považoval únavu jedné své příbuzné za „psychogenní“, dokud se neukázalo, že jí chybí železo, protože trpí perniciozní anemií. Všechny ty nepochybné také psycho-sociální aspekty její únavy pak vyřešilo pár ampulí s vitaminem B12.  Určitě se všichni můžeme mýlit, jen nedokážu odhadnout, zda jsou častěji naši pacienti „poškozováni“ svými lékaři z nedostatku znalostí „psycho-věd“ než „bio-věd“. Ale podle toho, jaký je poměr mezi čistě biologicky vzdělanými lékaři apsychology či psychoterapeuticky ovlivněnými lékaři se obávám, že častější bude ta první varianta. Vůbec nejlepší by samozřejmě bylo, kdybychom všichni uměli své řemeslo, kdybychom se učili stejnou měrou jak o biologických tak o psycho-sociálních případně i duchovních aspektech zdraví i nemoci už na fakultách a ani jedno ani druhé by nebylo bagatelizováno, nýbrž bylo samozřejmou součástí našeho vědění. A kdybychom především uměli pracovat se vztahem. Pacient by pro nás nebyl jen diagnózou, číslem chorobopisu, kolonkou ve výkazu práce, ale jedinečným člověkem. A naše setkání s ním skutečnou singularitou, jedinečností. Na toto téma proběhla v Karolínu na konci minulého týdne konference[2], kterou zorganizovali kolegové, zabývající se aristotelovskou medicínou. Doufali jsme, že se tam sejdeme s filosofy a lingvisty, kteří se dílem starověkého velikána zabývají. Že si budeme moci vzájemně vyměnit zkušenosti. Chtěli jsme se zeptat, proč se medicína stále tolik brání nějaké komplexnější teorii, která by byla schopna zahrnout kromě biologických také psychosociální aspekty do svých zkoumání, jakou je třeba systemická teorie.[3] Sešli jsme se ve vzájemné úctě, ale odpověď jsme nenašli. Jen jsme si znovu museli povzdychnout nad tím, jak si připadáme nevzdělaní proti starým lékařům, kteří se málokdy věnovali jen medicíně, obyčejně i filosofii, geometrii, matematice, fyzice, etice ale i umění. A to způsobem, který dodnes vzbuzuje úctu. Možná se na množství bio-dat, která musíme nastudovat, jen vymlouváme. Takovým vzorem vzdělaného lékaře pro mě je vlastně literární postava z Márquesova románu Láska za časů cholery.  Ale je vůbec dnes ještě možné se stát skutečně vzdělaným lékařem nebo vzdělancem vůbec?  Rakouský vysokoškolský profesor Konrad Paul Liessmann (*1953) ve své knize Teorie nevzdělanosti (Academia, 2010) tvrdí, že ne. Systematicky dovozuje, že mnohé z toho, co se propaguje pod názvem „společnost vědění“, jsou jen rétorické fráze. Ve skutečnosti nejde o ideu vzdělání a vědění, ale o silné politické a ekonomické zájmy. Čím více se přísahá na hodnotu vědění, tím rychleji ji vědění a vzdělání ztrácí, uzavírá autor.[4] Vzhledem k tomu, že tento „nevzdělanec“ obdržel ve své zemi v r. 2007 vyznamenání „vědec roku 2006“, něco na tom asi bude. Kniha i u nás vzbudila pozornost. Pak ovšem nemusíme s psychosomatikou mít problém: jde nejspíš o fenomén toho, co Liessmann popisuje: nevzdělanost. Pak bych ale mohl souhlasit s kolegyní, která tolik nemá ráda psychosomatiku a volá po větším vzdělání. Nic víc a nic méně. V Liberci 5. 11. 2010 chvala@sktlib.cz


[1]http://www.dr-wischmann.privat.t-online.de/welcome.htm

  [2] Medicína jako mathesis singularis a mathesis universalis, Praha 5.11.2010 [3] Úvahu na toto téma uveřejníme v příštím čísle Psychosomu [4] Liessmann K.P.: Teorie nevzdělanosti, Academia2010

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0