Vydání 3-4/ 2023
Stackeová D., Böhmová M.: Psychologické aspekty přítomnosti otců u porodu (TEORIE 4/2010)
Katedra fyzioterapie, FTVS UK Praha (vedoucí katedry doc. PhDr. Dagmar Pavlů, CSc.) STACKEOVÁ D., BÖHMOVÁ M.: PSYCHOLOGICKÉ ASPEKTY PŘÍTOMNOSTI OTCŮ U PORODU; PSYCHOSOM, 2010; 8(4), s. 253- 278 Souhrn: Otázka asistence otců u porodu se jeví aktuálním problémem. Na rozdíl od doby před rokem 1989 je dnes přítomnost otce či jiných osob z řad „nezdravotníků“ u porodu běžná, otázkou je, zda ve všech případech vhodná a přínosná. Článek přináší v úvodu základní informace k danému tématu a jeho hlavní část je zaměřena právě na problém přítomnosti otců u porodu, která má svoje pozitiva i negativa. Jeho cílem je na základě analýzy předložených informací hledat potenciál posílení pozitiv a minimalizace možných negativ. Významným předpokladem je dle našeho názoru předporodní příprava otců, přičemž nepovažujeme asistenci otců u porodu za generalizovaně pozitivní s nutností respektovat psychologickou individualitu partnerů i jejich vztahu. Klíčová slova: porod, asistence u porodu, otec u porodu, alternativní porod STACKEOVÁ D., BÖHMOVÁ M.: PSYCHOLOGICAL ASPECTS OF THE FATHER´S CHILDBIRTH ATTENDANCE; PSYCHOSOM, 2010;8(4), pp. 253- 278 Summary: Problem of the father’s childbirth attendance is very actual. Father’s or other nonmedical person’s chilbirth assistance is normal today in comparison with the time before 1989 but it is debatable question if it is possitive or not in all cases. This article offers basic information on this topic in the first part and its main part focuses on the problem of father’s chilbirth assistance, its advantages and disadvantages. Its aim is looking for empowering possitives and lowering possible negatives potential on the basis of presented information analysis. Prenatal courses for fathers are very important in our opinion whereas we don’t consider father’s chilbirth assistance to be positive generally because it is necessary to respect psychological individuality of the both partners and their relationship. Key words: childbirth, chilbirth assistance, father’s chilbirth attendance, alternative childbirth
Úvod
Otázka asistence osob z řad „nezdravotníků“ u porodu je dnes aktuálním problémem naší praxe. Na rozdíl od doby před rokem 1989 je dnes přítomnost otce či jiných osob u porodu běžná, otázkou je, zda ve všech případech vhodná a přínosná. Tímto problémem se chceme zabývat v našem článku. Asistenci u porodu je možné považovat za jev kulturně univerzální. I přes svoji univerzálnost však porodní praktiky v průběhu historie lidstva nabývaly různých forem. Porodní umění spadalo nejprve do rukou žen, tzv. porodních bab, které neměly s vedením porodu často jinou zkušenost než prožitek vlastního porodu. Změna přišla až s nástupem osvícenství v 18. století, kdy se na porodnictví začalo nahlížet jako na exaktní vědu, v jejímž čele poprvé stanul vzdělaný lékař-porodník. V té samé době se porody začaly pomalu přesouvat z domácností do prostředí porodnic. K rozhodujícímu přesunu rodiček do porodnic dochází však až ve století dvacátém, kdy je tento přesun veden snahou zvýšit bezpečnost matek a jejich dětí při porodu za využití nových technologií a tišících prostředků. Jak se brzy ukázalo, moderní porodnictví, charakterizované lékařským způsobem vedení porodu, s sebou nepřineslo jen vítané změny v oblasti snížení úmrtnosti rodiček a novorozených dětí, ale promítalo se často záporně do psychiky rodících žen. V důsledku toho se začal prosazovat nový přístup, tzv. přirozený způsob vedení porodu, který klade důraz na roli psychiky rodičky za účelem snížit medikaci porodního děje. Tím začala tzv. humanizace porodnictví, jejíž součástí je i příchod nastávajících otců na porodní sály. Přítomnost otců na porodních sálech se začala objevovat v sedmdesátých letech minulého století a stálo za ní jednak přání nastávajících rodičů, jednak tlak z řad odborníků, kteří byli nakloněni přirozenému způsobu vedení porodů. Předpokládalo se, že ve svém důsledku se účast otce u porodu kladně promítne nejen do samotného průběhu porodního děje, ale zároveň do následného vztahu mezi otcem a dítětem. Jak se však brzy ukázalo, přítomnost otce u porodu nemusí mít ve svém důsledku vždy jen kladný vliv. Kolem protikladných výsledků výzkumů se začali formovat zastánci a odpůrci přítomnosti otce u porodu. Předložená stať se nechce přiklonit na stranu žádné z těchto skupin osob, jejím cílem je úvaha nad tím, jak vzbudit potenciál přítomnosti otce u porodu, tj. jak posílit pozitivní vlivy této účasti a potlačit její negativní dopady.
Způsoby vedení porodu
V důsledku negativních vlivů moderního porodnictví na psychiku ženy se otevírá otázka, zda by se na porod nemělo přestat nahlížet jen jako na fyziologický děj, který je potřeba vyléčit nejmodernějšími vymoženostmi medicíny, ale zároveň také jako na důležitý mezník v životě rodiny, do jehož průběhu se promítá psychická stránka osobnosti rodičky. Tato diskuse se vede především mezi stoupenci dvou odlišných způsobů vedení porodu. Jedním z nich je lékařský způsob, tím druhým pak přirozený způsob. Lékařský způsob vedení porodu se na území České republiky začal užívat po první světové válce, a to jednak jako termín, jednak jako praxe. Lékařský způsob vedení porodu byl umožněn rozvojem porodnické analgezie (později i anestezie) pro tlumení porodních bolestí a objevem sterilizace, aseptických zákroků a účinků oxytocinu (později prostaglandinů) pro urychlení porodu. Z toho vyplývá, že se tento způsob řízení porodu začal stávat všeobecnou a rutinní praxí teprve ve chvíli, kdy se rodičky začaly soustředit do nemocnic. V domácnostech nebo v malých porodních centrech, která nebyla vybavena dostatečným technickým zázemím a důslednou sterilizací, nebylo možné tento způsob vedení porodu provádět (Hašková, 2001). Lékařské vedení porodu lze charakterizovat také takto: „Děj porodu je koncipován a organizován jako gynekologická operace. Odehrává se zpravidla na operačním sále za přítomnosti specialistů, pod reflektory koncentrovanými na operační pole. Rodička je dezinfikována, slyší komentáře sester a lékařů v odborném jazyce, kterému nerozumí. Mnohdy se užívá medikace, někdy částečné narkózy, nastřihuje se, a potom zašívá perineum, vše ve sterilním prostředí operačního sálu, bez možnosti do průběhu zasáhnout, nebo dokonce vyslovit se pro alternativní řešení. Po narození dítěte je přestřižen pupečník a novorozenec je urychleně převáděn na okysličování krve dýcháním. Donedávna byl matce zpravidla jen ukázán a odvezen na novorozenecké oddělení. V tomto schématu je z mnoha důvodů pochopitelně vyloučena přítomnost příbuzných i jakékoliv laické osoby. Na začátku první doby porodní je žena zpravidla odvezena do porodnice a zachází se s ní jako s pacientem. Je administrativně přijata, prohlédnuta, je jí přiděleno lůžko, nemocniční oděv a především končí její kontakt s manželem a rodinou.“ (Kapr, Koukola, 1998, str. 51–52) S takto původně charakterizovaným lékařsky řízeným způsobem porodu se již v současné době nesetkáme. I on podlehl v průběhu času změnám a lékaři tak upouštějí od některých rutinních praktik, jakými byly například medikamentózní urychlení porodu a tlumení bolesti (Hašková, 2001). Dnešní práce v medicínských oborech již není myslitelná bez vhodného psychologického přístupu. Přirozený způsob vedení porodu je vyústěním radikální kritiky výše popsaného způsobu lékařsky vedených porodů. Podle zastánců přirozeného porodu je porodní proces aktivními zásahy zdravotníků narušován, aktivita lékařů by se proto měla omezit pouze na psychickou podporu rodičky a občasné neinvazní kontroly postupu porodu, aby byla v případě komplikací včas rozpoznána potřeba zásahu akutní medicínou (Hašková, 2001). Tento způsob vedení porodu se snaží zajistit, aby se porod stal pro rodičku významným životním okamžikem, nikoli jen bolestivou a nepříjemnou událostí, na kterou ženy nechtějí vzpomínat. Spočívá v komplexním přístupu, což znamená, že kromě zajištění bezpečnosti průběhu porodu „vychází vstříc osobnosti těhotné ženy a podporuje její aktivní roli v těhotenství, při porodu a v poporodním období“ (Gogela, Malý, 2000, str. 201). K největším výhodám přirozeného porodu patří podle jeho zastánců psychosomatický komfort, který vyplývá „z odbourání strachu z porodu a komplikací způsobených preventivními zásahy“ (Hašková, 2001, str. 17).
Psychoprofylaxe
Termínem psychoprofylaxe rozumíme přípravu těhotných žen k porodu, která vznikla jako metoda porodnické analgezie (původním a dlouhou dobu také jediným záměrem této metody bylo snížení porodní bolesti rodičky). Psychoprofylaxe se vyvinula z hypnosugestivní metody, tedy ze snah o vedení porodu v hypnóze. První zpráva o hypnosugestivním vedení porodu se objevila již v roce 1833, tehdy však metoda ještě nesla označení magnetismus. Ve větším rozsahu zavedl hypnózu do porodnictví von Oettingen v Heidelbergu. Německými autory se nechali inspirovat leningradští psychiatři Platonov a Velvovskij, kteří od dvacátých let minulého století začínají publikovat zprávy o využití hypnózy a sugesce v porodnictví. Z jejich metody se později vyvinula tzv. porodnická psychoprofylaxe, která se udržela dodnes, ovšem známá pod názvem Lamazova metoda. Nezávisle na hypnosugesci vznikla v Anglii ve třicátých letech minulého století koncepce přirozeného porodu, kterou vytvořil porodník Grantly Dick-Read. Jeho metoda později víceméně splynula s porodnickou psychoprofylaxí, i když teoretická východiska těchto koncepcí jsou odlišná. Teoretickým základem Dick-Readovy metody je triáda úzkost-napětí-bolest. Podle Dick-Reada úzkost aktivuje sympatický nervový systém, což vede k napětí dolního děložního segmentu. Výsledkem je ischemie, která následně způsobuje bolest. Na základě této hypotézy vytvořil Dick-Read praktický postup, pomocí kterého mělo docházet k snížení napětí a úzkosti. Úzkost se pokoušel snížit například tím, že porodník trávil u rodičky maximum času, o kontrakcích nemluvil jako o bolestech, ale jako o stazích, na sále neměly být viditelné nástroje apod. Napětí rodiček chtěl odbourat nácvikem svalové relaxace. Dnes je nácvik svalové relaxace zjednodušen na tři základní cviky: hluboké dýchání v I. době porodní; rychlé dýchání na konci II. doby porodní; nácvik tlačení (Kuželová, 2003; Kopřivová, 2007). Teoretickým východiskem leningradského psychiatra Velvovského byly poznatky I. P. Pavlova. Snažil se předcházet porodním bolestem tím, že zvyšoval aktivitu mozkové kůry rodící ženy (např. hlazením břicha či učením hlubokému dýchání během kontrakce) za účelem vytvoření tzv. pozitivního centra podráždění. Tím mělo dojít k negativní indukci, která pak vyvolá necitlivost na bolestivé podněty. Bolestivé vzruchy se tak neměly převést do vědomí rodící ženy (Ratislavová, 2008). Velvovskij časem vytvořil metodu s oficiálním názvem „Metoda psychoprofylaktické přípravy těhotných k porodu“. Konkrétní postup přípravy těhotných žen na porod tvořilo šest sezení, která se skládala ze tří částí: lékařské celkové a porodnické vyšetření, teoretický kurz a praktické cvičení, fixace naučeného opakováním ve stavu polospánku. V roce 1951 navštívil Sovětský svaz francouzský porodník Ferdinand Lamaze, kterého „Metoda psychoprofylaktické přípravy těhotných k porodu“ od Velvovského natolik zaujala, že ji začal v modifikované formě propagovat také v západním světě. Jistě není překvapující, že v zemích východního bloku byla tato metoda propagována masově. Hlavní zásluhu na propagaci, rozpracování a rozšíření přípravy těhotných žen k porodu u nás měl ředitel Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí doc. Vojta. Padesátá a šedesátá léta minulého století se pak vyznačovala ohromným množství vydaných publikací na téma analgetických účinků přípravy těhotných žen k porodu. V sedmdesátých letech začalo nadšení pro psychoprofylaxi silně opadat. V té době publikoval výsledky svých vědeckých výzkumů kanadský fyziolog Ronald Melzack, autor vrátkové teorie bolesti. Podle jeho zjištění neměla psychoprofylaktická příprava na pokles bolesti při porodu velký účinek. Bolest byla i po této přípravě rodičkami pociťována velmi intenzivně a potřeba medikamentózního snižování bolesti (především pomocí epidurální analgezie) zůstávala stejná. To vedlo Melzacka k myšlence, že těhotnou ženu je potřeba nejen připravovat na fyziologický průběh porodu, ale seznámit ji i s možnými komplikacemi a operacemi, které se mohou v průběhu porodního procesu dostavit. Z těchto myšlenek následně vzešla nová koncepce přípravy těhotných žen, která už nezdůrazňuje analgetický účinek předporodní přípravy, ale snaží se ženu informovat o reálném průběhu porodu (Kuželová, 2003; Kopřivová, 2007). V České republice je v současné době předporodní příprava založená na koncepci, kterou v osmdesátých letech minulého století vypracovala Psychosomatická sekce Gynekologické a porodnické společnosti. Také v této koncepci se klade hlavní důraz na snížení úzkosti a strachu prostřednictvím nabytí reálného postoje k porodu. Žena je zde v rámci šesti lekcí po 60 minut připravována na změny, které doprovázejí těhotenství, na situace, které mohou nastat během porodu, na příchod nové role matky. Hlavními autory této „Koncepce psychologické přípravy k porodu“ jsou MUDr. PhDr. Pavel Čepický, CSc. a PhDr. Marie Pečená (Kuželová, 2003; Kopřivová, 2007; Ratislavová, 2008). Pokud se pár rozhodl pro přítomnost otce u porodu, absolvovali partneři kurz předporodní přípravy společně a bez něj nebyla přítomnost otce u porodu možná.
Francouzská škola porodnictví
Ferdinandem Lamazem se vývoj francouzské porodnické školy nezastavil. Lamazovým následovníkem byl Pierre Vellay, který propojil psychoprofylaxi s teoretickými předpoklady psychoanalýzy. Vellay předpokládal, že k vytvoření emočního pouta mezi dítětem a matkou je nutné, aby matka prožila porod bez jakýchkoli farmakologických přípravků. Vellay tak striktně odmítal jakoukoli porodní medikaci. Přímým následovníkem Vellaye jsou dva tvůrci alternativních myšlenek k lékařskému způsobu porodnictví. Prvním z nich je francouzský porodník (i když on sám se považoval spíše za filozofa) Ferdinand Leboyer, autor tzv. něžného porodu. Ten otevřel zcela novou kapitolu v oboru porodnictví tím, že jako první zaměřil svou pozornost na právě narozené dítě. Podle Leboyera přichází novorozené dítě na svět vybavené všemi lidskými smysly, které jsou naprosto otevřené okolním vjemům. Vjemy, které na novorozence dopadají z porodních sálů (ostré světlo, hluk, chlad, apod.), jsou pro něj velmi bolestivé, což je patrné z křiku novorozence i z jeho výrazu tváře. Leboyerovým cílem bylo, aby porod přestal být pro novorozence traumatickým zážitkem. Zásadními metodami, kterými chtěl tohoto cíle dosáhnout, bylo šero, ticho a teplo při porodu; trpělivost, pozornost a naprosté soustředění lékařského personálu; vložení dítěte ihned po porodu na nahé břicho matky; masírování novorozence matkou; přestřihnutí pupečníku až po jeho dotepání; koupel novorozence ve vodě teplé 38°C (Leboyer, 1995). Leboyer byl také zastáncem celodenního rooming-in, tedy celodenního pobytu novorozence na pokoji s matkou. Porodnické alternativy hledal také další francouzský porodník, Michel Odent. Na rozdíl od Leboyera se však Odent nesoustředí na novorozené dítě, ale na rodící ženu. Charakteristickým znakem Odenta je důvěra v instinktivní a intuitivní chování ženy během porodu, které nesmí být nikým narušováno. Odent usiluje o to, aby porod přestal náležet do rukou muže-porodníka, ale aby se vrátil zpět do rukou žen (veliký potenciál porodnictví proto shledává v porodních asistentkách). Chtěl zajistit, aby se porod stal pro rodící ženy hlubokým a intimním zážitkem. K tomuto účelu vybudoval v malé porodnické klinice v Pithiviers tzv. „primitivní pokoj“. Rodící ženy zde měly soukromí, pohodlí a svobodu pohybu (Odent, 1995). Michel Odent je také autorem myšlenky porodu do vody. K myšlence volného pohybu během porodu přivedly Odenta jeho zkušenosti z vojenské služby v Africe. Zde měl možnost pozorovat rozdíl mezi snahou afrických žen rodit vestoje nebo vsedě a pokyny evropských lékařů nebo porodních asistentek, aby porod probíhal vleže na zádech.
Porod jako možnost volby
Zatímco lékařsky řízený porod se vyznačuje standardizací pracovních postupů a jejich rutinním používáním (Hašková, 2001), přirozený způsob vedení porodu respektuje individuální přání rodičky. Pro ženy, jejichž těhotenství mělo fyziologický průběh, se tak porod stává možností volby. Jako hlavní alternativy k zavedenému způsobu porodnictví se jim nabízí (Hohlová, Malý, Podalová, 1999; Gogela, Malý, 1999; Gogela, Malý, 2000; Hájek, 2006):
- Prostředí – v rámci přirozeného způsobu vedení porodů se předpokládá pozitivní působení prostředí na pocity a vjemy rodičky. Porodní pokoje by proto měly být zařízeny po vzoru domácího obývacího pokoje a měly by být vybaveny postelí, pohovkou, křeslem apod. Součástí tohoto pokoje by měla být vana, WC a sprcha, telefon či audiovizuální technika. Zdravotnické pomůcky by měly být před zrakem rodiček ukryty tak, aby je bylo možné v případě jakýchkoli komplikací kdykoli použít. Osvětlení pokoje by mělo být tlumené, ze zvukových podnětů by zde měl převládat buď klid, nebo tlumená hudba. V tomto prostředí by navíc měla mít rodička zajištěný klid a intimitu. Je vhodné, aby se rodička s prostředím porodu seznámila již během těhotenství, v rámci předporodní přípravy k porodu.
- Vertikální poloha a volný pohyb – zavedení horizontální porodní polohy nebyl krok výhodný pro matku a dítě, ale usnadňoval práci porodníků. Porodník měl díky této poloze možnost vědecky pozorovat porodní děje a zároveň mu to usnadňovalo lépe do průběhu porodu zasahovat. Z hlediska rodičky není poloha na zádech příliš vhodná, protože se při ní snižuje krevní průtok dělohou. Významná je tak změna obvykle používané horizontální polohy rodičky do vertikály s využitím zemské gravitace. Rodičce se ponechává také volnost pohybu v průběhu celého porodu.
- Nefarmakologické prostředky tlumení bolesti – v průběhu přirozeného vedení porodu je žádoucí, aby se využívalo co nejméně analgetických prostředků. (Analgezie při porodu však nesmí být považována za zbytečnou. I přes primární preferenci nefarmakologických metod tlumení bolesti by měla být možnost podání analgezie k dispozici.) Mezi tyto prostředky patří například aromaterapie, akupunktura a akupresura, masáže, hypnóza, relaxační techniky (např. Schulzův autogenní relaxační trénink, během kterého dochází k navození pocitů tíže, tepla a uvolnění), koupel.
- Porod do vody – jako první začal s porody do vody experimentovat v Sovětském svazu Igor Charkovsky v roce 1963. V Evropě rozšířil myšlenku porodů do vody Michel Odent. Výhodou porodu do vody je méně bolestivý porod, menší poranění porodních cest i menší ztráta krve v porovnání s klasickým porodem. Podmínkami pro takové vedení porodu je však neustálá přítomnost kvalifikované osoby a schválení vodní lázně, která musí být součástí porodního sálu, hygienikem.
- Porod doma – porody doma jsou rozšířené především v Holandsku. Důvodů k tomu je hned několik. Jedním z nich je nepřerušená tradice. V Holandsku nedocházelo po 2. světové válce k hromadnému přesunu porodů do porodnic, ale k propracování metody domácích porodů. Bylo zde tedy možné navázat na zkušenosti porodních asistentek. Dalším důvodem je dokonale vypracovaný systém porodnické péče. K dispozici jsou zde sanitní vozy s potřebným vybavením pro resuscitaci matky i dítěte. Díky dokonalé infrastruktuře jsou navíc tyto sanitní vozy schopny dovézt rodící ženu do nejbližšího porodního zařízení do deseti minut. Otázka porodů v domácnosti je velmi diskutovaným tématem především z hlediska bezpečnosti pro matku a dítě. I těhotenství s fyziologickým průběhem může skončit komplikovaným porodem, průběh porodu nelze nikdy předem odhadnout. Je tak otázkou, zda navrácení porodů do domácího prostředí není v porodnictví krokem zpět a zda by se neměly rodičkám nabízet spíše jiné alternativy, které by jim porod v porodnicích domácí prostředí nasimulovaly.
- Přítomnost blízké osoby na porodním sále – „přítomnost blízké osoby podporuje pocit bezpečí a snižuje pocit strachu z neznáma i vnímání bolesti. Umožňuje lépe překonat stres. Snižuje pravděpodobnost potřeby analgezie a operačního ukončení porodu. Působí kladně na chování rodičky i personálu“ (Gogela, Malý, 2000, str. 201). V současné době začínají rodičky využívat služeb tzv. dul, tedy speciálně vyškolených žen, které matce poskytují psychickou i fyzickou oporu během těhotenství, porodu a poporodního období. Role dul tak navazuje na praxi využívat během porodu zkušené ženy (Klaus a kol., 2004), známou z historie porodních praktik i z antropologického exkurzu k porodním praktikám přírodních národů. Nás však v dalším textu zajímá především přítomnost partnera rodičky u porodu. Právě přítomnost partnera byla od přesunu porodů do anonymního prostředí porodnic důležitým požadavkem rodiček.
Přítomnost otce u porodu
V zahraničí přestávají být porodní sály uzavřenými aseptickými prostory v sedmdesátých letech minulého století a začínají se otevírat pro blízké rodinné příslušníky rodičky (Roztočil, 1996). Nejčastěji přitom rodičku doprovázel její partner, tedy nastávající otec dítěte (Marek, 2002). V České republice se tyto změny v přístupu k fyzické účasti nastávajícího otce u porodu odehrávaly v osmdesátých letech minulého století, v plné míře propukly však až po pádu komunismu, tedy v letech devadesátých (Pařízek, 2005). K první účasti nastávajícího otce u porodu došlo v České republice 29. března 1984 ve znojemské nemocnici. Propagátory porodu za přítomnosti partnera byli znojemští porodníci Slezák a Štimpl (Mlynářová, Tošner, 1995). Ačkoli se přítomnost otce u porodu jevila být zvláštním výstřelkem, během posledních let se z této skutečnosti stala běžná praxe. Dalo by se dokonce hovořit o komercionalizaci přítomnosti otce u porodu. V posledních letech začalo v USA rodit společně asi 90 % dvojic, ve Velké Británii a u nás je to asi 70 % dvojic (Mlynářová, Tošner, 1995). Z hlediska historie nebyla v Evropě mužská přítomnost u porodu nikdy běžnou záležitostí. Na porod se nahlíželo jako na čistě ženskou problematiku, do které muž nemá vstupovat. Trvalo dlouhou dobu, než se porodu začal účastnit alespoň muž-lékař, ten byl po dlouhá léta akceptován jako jediný muž, který se smí porodu účastnit. Pokud se porodu účastnil nastávající otec, byla to vždy výjimka. Většinou se jednalo o situace, kdy nebylo možné sehnat pomoc zkušených žen (Mlynářová, Tošner, 1995). Také u přírodních národů k přímé fyzické účasti otce u porodu většinou nedochází. Žena se zde před porodem odebírá do porodní chýše, kam ji doprovázejí zkušené ženy ze společenství. Během této doby vykonává nastávající otec řadu rituálů, které nesou označení kuváda. Tento termín pochází z francouzského couver (v angličtině se setkáváme s výrazy couvade nebo též couvade syndrome), což v překladu znamená sedět na vejcích. Jako první použil tento termín v roce 1865 britský antropolog Edward B. Tylor (Skočovský, 2004). Hlavní smysl rituálního zapojení nastávajícího otce do porodu lze spatřit jednak ve snaze odpomoci své ženě od porodních bolestí (Cichá, Fleišmanová, 2007), jednak si muž jejich prostřednictvím potvrzuje svoji roli otce ve společnosti (Trevathan, 1987). Konkrétní příklad kuvády můžeme spatřit například u šošonských mužů. Ti dodržují na znamení účasti s manželčiným a potomkovým stavem přísný půst, kdy mají dovoleno živit se pouze chlebem a vodou. K překonání manželčiných bolestí a k urychlení jejího „uzdravení“ přispívají šošonští muži zase několikakilometrovým během. Po narození dítěte přichází rituální praktika, která muži přikazuje ponořit se do studeného potoka, čímž na sebe symbolicky přebírá roli dítěte, které je vykoupáno ve vodě teplé. Jelikož musí dítě i se svou matkou žít do doby, než u nich dojde k obnovení rovnováhy a čistoty, v porodní chýši, trvá ještě několik týdnů, než muž svého potomka skutečně spatří (Cichá, Fleišmanová, 2007). V jiných společenstvích lze nalézt praktiky, kdy má nastávající otec nejen zakázáno jíst určité pokrmy, ale zároveň musí žít odděleně od ostatních členů svého kmene. V Irsku a Skotsku zase muž napomáhal své ženě od porodních bolestí tím, že nosil kus jejího oděvu (Skočovský, 2004). U některých přírodních národů může být podoba kuvády ovlivněna představou, že původcem všech nemocí jsou zlí duchové, kteří mohou do těla nejsnadněji vniknout otevřenou ránou. Nastávající otec se tak snaží zlé duchy odlákat od své rodící ženy tím, že si rozedře kůži a na lůžku předstírá těžce zraněného a lehce zranitelného člověka. Rodička naopak neprojevuje žádné známky bolesti, tváří se vesele a bezprostředně po porodu se vrací ke své původní práci. Takový průběh kuvády lze spatřit například u brazilského kmene Boróro. Jde o etnickou skupinu jihoamerických Indiánů žijících v jižní části Mato Grosso v Kolumbii a v pohraničí Brazílie a Paraguaye. Spolu s kmeny Otuké ve východní Bolívii tvoří společnou jazykovou skupinu původního obyvatelstva. Jejich počet není v současné době uváděn. Představují zbytky původních lovecko-sběračských společností Indiánů na náhorních plošinách Jižní Ameriky, kteří se vyznačovali výraznými obyčeji a zvyky. Rituály, spadající pod kuvádu, kdy manžel prožívá porodní bolesti své ženy, u nich popsal český etnograf A. V. Frič (in Wolf, 1984). Rodičky z tohoto kmene ihned po porodu přeplavou řeku a jdou do lesa sbírat jedlé kořeny. Na tváři mají přitom veselý a spokojený výraz. Jejich muži vypadají naopak velmi uboze, leží na lůžku, pláčou a naříkají. Všichni členové kmene se k muži, jehož žena právě porodila, seběhnou a snaží se ho bezúspěšně utišit. Nakonec prohlásí, že je tento muž těžce nemocen (Marek, 2002). Obdobná podoba kuvády provázela porod dítěte také na území dnešního Španělska a v některých částech Asie. Ženy zde rodily na odlehlém místě mimo domov a mnohdy se stalo, že se bezprostředně po porodu pustily opět do práce. Nastávající otec mezitím ležel v posteli a sténal bolestí. Po svém návratu domů ho žena nakrmila a zahrnula péčí (Skočovský, 2004; Doležal, 2001).
Sociální změny a proměna sociálních rolí mezi pohlavími
Důvodem, proč začali být k porodům bráni především partneři rodiček a nikoli ženy z jejího blízkého okolí (např. matka či sestra), jsou jednak změny odehrávající se na úrovni rodiny, jednak proměny sociálních rolí muže a ženy. Soudobá rodina je nejčastěji označována termínem nukleární, ale po vzoru francouzského sociologa Émila Durkheima se můžeme setkat také s označením manželská, párová či vztahová rodina. Durkheim tušil základní charakteristiky současné rodiny již v roce 1892, kdy ve své přednášce o manželské rodině tvrdil, že rodina je stále více zaměřená na osobní vztahy než na rodinné hmotné statky. Důraz na vzájemné, zejména afektivní vztahy se začal projevovat především ve svobodné volbě partnera. Ducha rodiny tak přestávají tvořit věci, ale vztahy mezi mužem a ženou a mezi rodiči a dětmi. V souladu s durkheimovskou představou, podle níž je moderní rodina založena na vztazích, tvrdí také americký funkcionalistický sociolog Talcott Parsons, že se dnešní rodina definuje hlavně emoční podporou, kterou svým členům zaručuje (Singly, 1999). S rostoucím zaměřením na osobní vztahy, které zatlačilo do pozadí zřetel, jenž byl po tak dlouhou dobu historie rodiny kladen především na majetek, je spojeno zúžení rodiny na nukleární jádro. Centrální zóna současné rodiny se tak skládá z muže, ženy a jejich malých dětí. Společně se zúžením, kterým se vyznačuje současná vztahová rodina, se do popředí dostává idea větší autonomie manželského páru vůči příbuzným a předešlým generacím. Talcott Parsons hovoří dokonce o „izolaci manželské párové rodiny“ a o „absenci výraznější solidarity s rodinami předků a potomků v obou liniích“, francouzský sociolog François de Singly se nicméně přiklání k ne tak radikální durkheimovské terminologii, a to konkrétně k pojmům „autonomie“ a „pocity nezávislosti“ dospělých lidí, především těch, kteří žijí v manželství. Je tedy zcela zřejmé, že logika individuálního výběru, svobodné volby a nezištnosti, která oficiálně řídí afektivní vztahy mezi muži a ženami v rámci manželství, se specifickým způsobem rozšiřuje i na ostatní rodinné vztahy. Význam příbuzenstva se v současné společnosti zcela mění. Moderní rodina se tak vyznačuje větší nezávislostí na okruhu příbuzných (Singly, 1999). Zvyšování mezigenerační nezávislosti a rostoucí význam manželské rodiny lze vysledovat na základě několika ukazatelů. Jedním z nich je například změna ve způsobu udělování křestního jména dítěti. Dříve se chlapci jmenovali podle mužů z otcovy strany a dívky podle žen z matčiny strany, tedy nikoli podle rodičů biologických, ale podle rodičů duchovních (kmotra a kmotry). Dnes rodiče dávají dítěti křestní jméno zcela podle svého vlastního výběru, bez jakékoli snahy zdůraznit kontinuitu mezi generacemi. Talcott Parsons zase upozornil, že v současné společnosti nezávisejí manželé na svých orientačních rodinách ani v uspořádání domácnosti, ani v získávání příjmů. Profesionální statut manželů je tak zcela nezávislý na zvláštních vztazích k rodičům. Typická manželská rodina je navíc ekonomicky zcela nezávislá na orientačních rodinách a žije od nich odděleně. Ve velké většině případů je navíc mezi orientačními rodinami a rodinou manželskou značná zeměpisná vzdálenost (Singly, 1999). Toto samostatné bydlení manželské (prokreační) rodiny, které se prosazuje v moderní společnosti, nese označení neolokalita. Z uvedených skutečností tak vyplývá, že v moderní společnosti se stal pro matku otec dítěte víceméně jedinou důvěrně blízkou osobou, která ji může v průběhu těhotenství, a především při porodu podpořit (Odent, 2004). Kvůli neolokalitě prokreační rodiny je manžel či partner rodící ženy také často jedinou osobou, která je v době započetí porodního procesu nablízku, a může ženu tak v době porodu fyzicky doprovázet (Trevathan, 1987). Nástupem kapitalismu s charakteristickou dělbou práce se začalo o člověku uvažovat jako o pracovníku, jenž je univerzálně použitelný ve výrobním procesu bez ohledu na jeho osobnostní charakteristiky, a to včetně rodové specifiky. „Moderní společnost nemůže fungovat než za předpokladu, že lidé obou pohlaví jsou nejenom uzpůsobeni pro tutéž práci, ale percipují i shodně realitu a mají, s jistými zcela marginálními variacemi, tytéž potřeby“ (Možný, 1990, str. 102). Odlišnosti mezi mužem a ženou tak vycházejí do popředí pouze při plození a rození dětí, jinak se rozdíly mezi pohlavími jeví v perspektivě kapitalistické společnosti jako zcela nepodstatné (Možný, 1990). Zatímco v tradičních společnostech převládal rodový dualismus a komplementarita rolí mezi muži a ženami, v dnešní společnosti se pod vlivem urbanizace a industrializace předpokládá víceméně úplná zastupitelnost mezi pohlavími. Vlivem těchto změn se místa dříve uzavřená příslušníkům mužského pohlaví a místa doposud uzavřená příslušníkům ženského rodu otevřely lidem obou pohlaví (Možný, 1990). Příkladem může být právě přítomnost otce na porodním sále, se kterou se v průběhu historie či napříč kulturami příliš často nesetkáváme a která je příznakem moderní doby. Tyto změny odpovídají pozitivistické představě o tom, že člověk je řízen především vnějšími stimuly. V rámci pozitivistického pojetí jsou „tradiční rozdíly v sociálních rolích mužů a žen – s výjimkou těch, jež plynou z rozdílné účasti v reprodukčním procesu – ne-přirozené, a tedy ne nutné v tom smyslu, že jsou dány pouze panujícími kulturními vzorci. Jedinec si je osvojuje učením, a učením jsou přenášeny z generace na generaci. Lidská plasticita jim dala historicky vzniknout a lidská plasticita umožní je i změnit“ (Možný, 1990, str. 137). Vůči tomuto pojetí se vymezují sociobiologická pojetí, v rámci kterých je člověk chápán jako vnitřně řízený organismus. Biologické a psychologické faktory se podle biologicky orientovaných vědců odrážejí v sociokulturním uspořádání společnosti (Poněšický, 2004). Podle nich přitom existuje nápadná podobnost mezi vrozenou psychickou výbavou mužů a žen a tím, jak se ještě historicky nedávno doplňovaly mužské a ženské role (Matoušek, 1993).
Příchod otců na porodní sály
S přesunem porodů do porodnic začaly ženy pociťovat odosobněný styl vedení porodů a požadovaly podporu blízké osoby. Z výše uvedeného vyplývá, že touto osobou byl pro rodičku nejčastěji její partner, nastávající otec dítěte (Odent, 2004). Vzhledem k převládající koncepci lékařsky vedeného porodu, v jejímž rámci nebyla matkám přisuzována kompetence spolurozhodovat o záležitostech porodu, musely mít však argumenty rodiček oporu také v lékařské obci, tzv. oporu „seshora“ (Hašková, 2001). Té se jim dostalo v roce 1970, kdy se myšlenka „partnerství při porodu“ zrodila také na konferenci Americké společnosti ženských lékařů. Zde si získala mimořádnou pozornost přednáška profesorky Newtonové, pojednávající o humanizaci porodů. Jak tato profesorka uvedla: „Lékařské předpisy všeobecně zakazují otcům, aby přihlíželi narození vlastního dítěte a poskytli ženám psychickou podporu v pokročilém stadiu bolesti, a to navzdory skutečnosti, že porodní tým nemá čas, aby rodičku v jejích bolestech potěšil. Každý porod provází psychologická krize. V krizi je člověk obzvláště náchylný k silné závislosti na lidech, kteří jsou okolo něho. Jestliže manžel zůstane vyloučen z účasti na bolestech a porodu, hledají mnohé ženy intenzivní spojení s pomocníky při porodu – místo se svými manžely“ (Mlynářová, Tošner, 1995, str. 217). V Americe se tak krátce na to rozšířil názor, že humanizaci mezilidských vztahů by opravdu mohlo pomoci společné prožívání porodu matkou i otcem dítěte. Předpokládalo se, že by tak vztah otce k dítěti i matce mohl dostat pevnější základ. Myšlenka porodu za přítomnosti otce dítěte byla brzy vyzkoušena v praxi a krátce na to se rozšířila i do Evropy, kde se její propagace ujali především francouzští porodníci. Z výše uvedeného textu vyplývá, že hlavními argumenty pro přítomnost otce u porodu bylo:
- Poskytnutí psychické opory rodičce v prostředí anonymních porodnic, tedy humanizace porodnictví.
- Využití zkušenosti s porodem jako vhodného impulzu k navázání vztahu otec-dítě, tedy humanizace mezilidských vztahů.
Protikladné postoje k přítomnosti otce u porodu
Na téma přítomnosti otce u porodu lze v literatuře nalézt rozporné názory i výsledky výzkumů. Na základě tohoto rozporu se tak mezi odborníky i laiky mohou objevovat příznivci i odpůrci přítomnosti otce u porodu. Dle našich zkušeností, a to bylo i jedním z důvodů, který vedl k napsání tohoto článku, převažuje spíše nekritická propagace přítomnosti otců u porodu a nadhodnocování jejích pozitiv. O pozornosti, která je tomuto tématu věnována, svědčí i množství kvalifikačních prací na akademické půdě, bohužel však ani zde až na výjimky nenalézáme kritickou diskusi o problému, ale pouze konstatování pozitiv (Navrátilová, 2008; Matyášová, 2007; Slováčková, 2009; Pašková, 2006; Dvořáková, 2010). O důležitosti motivace otce k přítomnosti u porodu a jejích dalších psychologických aspektech s upozorněním na možná negativa diskutuje ve své práci Přítomnost otce u porodu – trend či svobodná volba z pohledu muže Rejchrtová (2010). Příznivci přítomnosti otce u porodu vyzdvihují přínos tohoto přístupu ve dvou ohledech. Zaprvé to je fakt, že žena prožívá porod za přítomnosti partnera „lehčeji a klidněji“, a zadruhé, že muž, kterému je po porodu vloženo do rukou jeho dítě, se o něj dokáže v příštích měsících lépe starat a pečovat o něj (Mlynářová, Tošner, 1995). Podle příznivců přítomnosti otce u porodu tak byly splněny oba dva argumenty, na základě kterých se přítomnost otce začala v porodnicích prosazovat: tedy humanizace porodu poskytnutím psychické opory rodičce, a zároveň humanizace mezilidských vztahů získáním vhodného impulzu k vytvoření vztahu otec-dítě. Ve svém postoji se mohou příznivci přítomnosti otce u porodu opřít o následující výzkumy. Podle některých autorů (David, Kentenich, 1993. In: Čoupek, Šporcrová, 1999; Henneborn, Cogan 1975. In: Trevathan, 1987) přítomnost muže u porodu značně snižuje obavy matek z porodu, zmírňuje porodní bolesti, předchází porodním komplikacím a zkracuje délku porodu. Snížené vnímání porodní bolesti bylo zjištěno na základě skutečnosti, že ženy, jejichž partneři byli porodu přítomni, vyžadovaly podání medikamentózních prostředků tišení bolesti v menší míře než ženy, které u porodu oporu v podobě doprovodu svého partnera neměly. Ve světle současného konceptu přirozeného porodu, který kritizuje jednostrannou medikalizaci porodu a hovoří o nepříznivém vlivu tišících léků na celkový průběh porodu i na psychický stav rodičky a stav bdělosti novorozence, se jeví přítomnost partnera u porodu jako velmi přínosná. Gungor a Beji (2007) chtěli ve své studii experimentálně ověřit vliv přítomnosti otce na prožitek porodu. Sledovali padesát párů, z toho polovina tvořila kontrolní a polovina experimentální skupinu. Užili test Perception of Birth Scale a z kvalitativních metod strukturované rozhovory s otci. Závěrem jejich studie bylo, že přítomnost otce u porodu pomohla matkám k pozitivnějším prožitkům v průběhu porodu. Nezjistili na rozdíl od jiných studií žádný vztah mezi podporou otce při porodu a délkou porodu, užitím anestetik nebo dalšími intervencemi porodníka. Cronenwett a Newmark (1974) provedli studii, kdy 152 otců odpovídalo na dvacet osm otázek dotazníku sestaveného pro účely této studie, jejímž cílem bylo hodnotit jejich pocity v průběhu porodu, jejich vztah k matce a k dítěti. Nebyly zjistěny žádné rozdíly ve vztahu k dítěti u tří skupin otců: těch, kteří byli u porodu a absolvovali předporodní přípravu, těch, kteří ji neabsolvovali, a těch, kteří u porodu nebyli přítomni. Na otázky týkající se vztahu k ženě a prožitků spojených s porodem odpověděli muži, kteří byli u porodu přítomni, na jedenáct otázek z devatenácti signifikantně pozitivněji než ti, kteří u porodu přítomni nebyli. Výsledky této studie celkově skórovali pro podporu přítomnosti otců u porodu a rovněž pro význam kurzů předporodní přípravy. Pestvenidze a Bohrer (2007) popisují program institutu v the Healthy Women in Georgia (HWG) potvrzující nezbytnost kurzů předporodní přípravy, které spojené s moderními postupy při porodu a zvýšením účasti otců v těhotenství a porodu vedou k lepším výsledkům v porodnictví. Tvrdí, že aktivní účast otců u porodu zlepšuje jeho průběh, přináší lepší prožitek porodu a má pozitivní vliv na zaujetí otcovské role a vazbu mezi partnery. Nichols (1993) provedl studii, ve které byli dotazováni otcové, kteří byli přítomni u porodu, na jejich prožitky. Čtyřicet čtyři otců odpovídalo na tři otázky s otevřeným koncem, které se týkaly jejich prožitku u porodu a chování, jež nejvíce pomohlo jejich ženám. Odpovědi otců, kteří prošli předporodní přípravou, byly hodnoceny zvlášť. U těchto otců bylo zaznamenáno více negativních pocitů v průběhu porodu (to může být pravděpodobně způsobeno i větší informovaností a empatií k ženám v průběhu porodu). Vnímání porodu bylo však obecně pozitivní a také se dotazovaní domnívali, že byli svým partnerkám u porodu maximálně nápomocni. Swiatkovska-Freund, Kawiak a Preis (2007) provedli studii, ve které dotazníkovou metodou sledovali reakci třiceti sedmi párů po porodu a motivy otce k přítomnosti u porodu (dotazování proběhlo od jednoho měsíce do jednoho roku po porodu). Hlavním motivem sledovaných párů bylo prožít porod spolu. Patrneři s tímto rozhodnutím vyjádřili spokojenost a autoři studie rovněž ve svých závěrech konstatovali upevnění vazby mezi partnery po společně prožitém porodu. Motivy pro účast otce při porodu se ve své studii rovněž zabýval Palkovitz (1987). Třicet sedm párů očekávajících první dítě absolvovalo strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami zaměřenými na jejich motivaci k účasti při porodu. Výsledkem bylo zjištění, že motivů bylo poměrně široké spektrum, většina z nich zapadala do sociálního kontextu a žádný významně nepřevažoval. Sledování společných prožitků párů při porodu a jejich emocionálního stavu po něm bylo i předmětem studie Moreau, Kopff-Landas, Séjourné a Chabrola (2009). Třicet tři párů bylo dotazováno dva dny po porodu. Byl použit Questionnaire on childbirth experience. Výsledkem bylo zjištění, že matky se cítily méně spokojené a více trpící než otcové. A navíc očekávaly větší aktivitu otců a větší podporu, což může být spojeno s jejich aktuálním stavem po porodu (a zajímavé by jistě bylo srovnání s dotazováním provedeným s větším časovým odstupem). Podobně tak Li, Lin, Chang a kol. (2009) sledovali možné prožitky bezmoci a úzkosti otců u porodu a to, jak mohou kurzy předporodní přípravy tyto emoce zmírnit. Osmdesát sedm otců, kteří se účastnili porodu v Tchaj-wanu, vyplnili dotazník hodnotící jejich očekávání od porodu a dotazník Trait Anxiety Inventory měřící jejich rysovou úzkost. Dvě hodiny po porodu vyplnili otcové State Anxiety Inventory, tj. dotazník měřící jejich stavovou úzkost. Nebyl nalezen žádný vztah mezi tím, co očekávali od porodu, a jejich rysovou úzkostí. Ukázal se signifikantní vztah mezi absolvováním kurzu předporodní přípravy a nižší hladinou úzkosti po porodu. Draper (1997) provedl rešeršní studii 190 článků, analyzující klíčovou literaturu, jež se zabývá účastí otců u porodu. Jeho hlavním závěrem bylo poukázat na nezbytnost věnovat se prožitkům otců při porodu, nejen jejich praktickým činnostem při porodu a podpoře ženy. Olin a Faxelid (2003) provedli studii zaměřenou na popis prožitků párů při porodu i po něm, a především na to, zda páry touží absolvovat po porodu rozhovor o svých prožitcích při něm i po něm a o přípravě na porod. Byl předložen dotazník 350 matkám a 343 otcům v porodnici ve Stockholmu, vyhodnoceny byly odpovědi 251 matek a 235 otců. Byly analyzovány rozdíly mezi rodiči, kteří měli první dítě, a těmi, kteří měli další z dětí. 66 % prvorodiček, 74 % vícerodiček a 58 % otců majících první dítě a 30 % otců majících další dítě vyjádřili přání o prožitcích při porodu hovořit. Tyto závěry jistě vedou k úvaze, zda nejen předporodní psychologická příprava, ale i péče po porodu není stejně důležitá. Podle výzkumů, které se v souvislosti s účastí muže u porodu zaměřily na utváření pevné vazby mezi otcem a dítětem, jevili muži s porodní zkušeností o novorozence větší zájem, než jaký projevovali muži, kteří porod s partnerkou neprožili. Zvýšený zájem se projevoval například upřeným pozorováním novorozence, častými doteky a interakcí tváří v tvář. Otcové, kteří se účastnili porodu svého dítěte, jím byli krátce řečeno následně zcela zaujati (McDonald, 1978; Greenberg, Morris, 1974. In: Trevathan, 1987). Naopak výzkum Palkovitze (1985) nepotvrdil, že by přítomnost otce u porodu a kontakt s novorozencem měly tak často propagované pozitivní efekty a rovněž kritizuje metodologické postupy studií s pozitivními výsledky. Tato kritika není jistě od věci, snaha kvantifikovat podobné jevy, navíc často spojená se zaujatostí při formulaci hypotéz a problém s pravdivostí odpovědí respondentů (a rovněž s tím, že racionalizace jejich odpovědí nemusí vyjadřovat skutečné, těžko verbalizovatelné prožitky), může skutečně vést k jisté neobjektivitě podobných studií a jejich závěry lze těžko generalizovat (otázkou je, zda lze v tomto případě vůbec generalizovat). Muži, kteří se zúčastnili porodu, se většinou na základě této zkušenosti následně více podíleli na péči o dítě (Liukkonen, Vehvilainen-JuLkunen, 1997. In: Čoupek, Šporcrová, 1999). Z tohoto hlediska se může jevit účast otce u porodu jako velmi adaptivní, protože v dnešních mobilních nukleárních rodinách je právě otec jedinou osobou, která se může spolu s matkou na péči o dítě podílet. Otec potřebuje získat důvěru, že je schopen v péči o novorozence obstát. Tuto důvěru mu může zkušenost s přítomností u porodu poskytnout (Trevathan, 1987). Wiliams (2007) provedl ve své disertační práci kvalitativní studii věnovanou přítomnosti otců u porodu. V rámci konceptu identity analyzuje problém „stát se otcem“ jako komplikovaný proces, ve kterém právě přítomnost u porodu může být vnímána jako okamžik, kdy se muž otcem stává, a je třeba věnovat proto prožitkům otců při porodu velkou pozornost. Výzkumy, které sledovaly možný dopad přítomnosti otce u porodu, byly prováděny také na území České republiky. V roce 1992–1093 se přítomností otce u porodu zabývalo gynekologicko-porodnické oddělení Krkonošské porodnice ve Vrchlabí (Kavan, Konvalinová, 1993. In: Čoupek, Šporcrová, 1999). Ve svých závěrech uvádějí, že právě manžel rodičky je pro ni ideálním průvodcem porodu, jelikož on nejlépe zná její psychiku. Vzhledem k tomu, že je manžel, popřípadě partner rodičky osobou, u které se předpokládá, že bude do péče o dítě spolu s jeho matkou nejvíce angažována, je pro něj zkušenost s porodem velmi přínosná. Gynekologicko-porodnické oddělení SNsP Ostrava (Koťátková, Malík, Postupa, Vlček, 1992) podává svědectví o tom, že přítomnost partnera na porodním sále vyvolává v rodičce kladné emoce, které se následně promítají pozitivně do průběhu porodu. Svědčí o tom především zkrácení I. doby porodní a snížený počet porodních poranění. Další výzkum zaměřený na přítomnost otce u porodu proběhl v době od 1. března 1991 do 30. června 1992 v okolí Brna pod vedením Ivony Šporcrové a Petra Čoupka (Čoupek, Šporcrová, 1999). Data byla získána prostřednictvím mezinárodního longitudinálního projektu ELSPAC (European Longitudinal Study of Pregnancy and Childhood). Soubor, se kterým výzkumníci pracovali, obsahoval 1479 rodin. Experimentální skupinu tvořily páry, kde otec byl účasten porodu, do kontrolní skupiny pak byly zařazeny dvojice, kde žena rodila bez přítomnosti otce (v některých případech byla tato skupina rozdělena na podskupiny – vydělena byla skupina, kde žena rodila zcela sama bez přítomnosti druhé osoby, další podskupiny tvořily ženy rodící s účastí jiných osob, než byl otec). Těhotné ženy výzkumníci sledovali v průběhu těhotenství (od třetího trimestru gravidity), v době porodu a v období šestinedělí. Informace od respondentů získávali dotazníkovou formou. Autoři výzkumu si stanovili tyto hypotézy:
- Přítomnost otce u porodu bude souviset s omezením aplikace anestezie/analgezie v průběhu prvních dvou dob porodních.
- Otcové účastnící se porodu se budou více angažovat v pracích zabezpečujících chod domácnosti.
- Skupina otců, která přijala účast u porodu, se bude významně lišit v podílení na péči o dítě od skupiny otců, kteří u porodu nebyli.
- Společné prožití porodu oběma partnery bude mít pozitivní dopad na kojení.
Podle Ivony Šporcrové a Petra Čoupka z tohoto výzkumu vyplývá, že „účast otce při porodu se po narození dítěte pozitivně odráží v jeho pomoci při činnostech zabezpečujících chod domácnosti a v přijetí podílu péče o dítě. Svou přítomností u porodu otcové zároveň kladně podporují kojení“ (Čoupek, Šporcrová, 1999, str. 35). Nepodařilo se však prokázat souvislost mezi přítomností otce u porodu a omezením aplikace anestezie/analgezie. Pravděpodobný důvod nepotvrzení této hypotézy zřejmě spočívá v tom, že se muži účastnili ze statistického hlediska komplikovanějších porodů. Na základě svých zjištění se autorům výzkumu jeví situace, kdy má být otec přítomen u porodu, jako velmi přirozená. Mnohé páry podle nich zcela spontánně signalizují potřebu být v momentě porodu spolu. Nabídku možnosti společného prožití porodu tak vnímají velmi pozitivně a přínosně (Čoupek, Šporcrová, 1999). K nejznámějším odpůrcům a kritikům fyzické účasti otce u porodu patří již zmiňovaný Michel Odent. Ten přítomnost partnera u porodu vidí jako kulturní nárůstek, kterého je potřeba porod zbavit, aby se mu navrátila jeho přirozenost a instinktivnost (Odent, 1995). V rámci svého pojetí porodů upozorňuje Odent především na snahu všech savců o izolaci během porodu. Mnoho druhů savců rodí ve tmě, v klidu a stranou od ostatních členů svého druhu. Na rozdíl od savců si rodící ženy často přejí, aby poblíž nich byl někdo, koho znají, a potřebují si v průběhu porodu vytvořit speciální vztah alespoň k jedné osobě, přičemž dnes bývá touto osobou nejčastěji otec dítěte. Michel Odent však tvrdí, že přítomnost otce u porodu nemusí být vždy pro ženu to nejlepší. Proces porodu považuje za nedobrovolný proces, kterému se nedá napomáhat, a přítomnost dalších lidí může průběh porodu z jeho pohledu jen narušovat (Odent, 1995). Rizika plynoucí z fyzické účasti nastávajícího otce u porodu vidí Michel Odent především v tom, že mužům bývá zatěžko přijmout a pochopit ženino instinktivní chování v průběhu porodu. Místo toho se žena podle něj často snaží zadržet, aby nevypadávala z racionálního a sebekontrolujícího stavu. Muže vnímá Odent především jako racionální bytost, která může způsobit, že se žena při porodu nedokáže oprostit od své vlastní racionality a nechat porod plynout jen pomocí hormonální činnosti. Teprve když muž odejde, projevuje se žena bez racionality, začíná křičet a sténat, což podle Odenta znamená, že začíná skutečně rodit (Odent, 1995; 2004). Z tohoto pohledu není pro Odenta skutečnost, že v tradičních civilizacích a přírodních národech asistují rodícím ženám nikoli muži, ale jiné ženy, které už předtím porod prožily, jen shodou okolností. Ačkoli je tak podle Odenta pro průběh porodu nejlepší, když se odehrává v naprostém soukromí a bez zásahu dalších osob, ženská pomocnice při porodu se Odentovi jeví jako lepší volba, než přítomnost nastávajícího otce. Jak tvrdí Odent, kontakt mezi společníkem přítomným u porodu a rodící ženou může být neobyčejně intimní a nesmírně intenzivně prožívaný. Rodící žena je v mimořádně zranitelném stavu a na svém společníkovi u porodu se může stát minimálně na okamžik zcela závislou. Sexuální podtext, který může doprovázet takový kontakt, pokud tímto společníkem přítomným u porodu je muž, může na rodící ženu působit rušivě v tom smyslu, že se nemusí chovat tak otevřeně a spontánně, jak by si přála, nebo se pak může cítit zahanbená, co všechno ze sebe dala najevo. Kvůli této důležitosti pohlaví partnera při porodu volá proto Odent po renesanci porodních asistentek (Odent, 2005). Podle Michela Odenta může být porod za účasti otce mnohem delší a bolestivější. Pokud se otec chová jako pozorovatel a ujímá se funkce dokumentaristy, kameramana a fotografa v jedné osobě, může být rodící ženou, která potřebuje být ve svém vlastním světě, kde nemusí mluvit ani myslet, vnímán velmi negativně. Odent varuje také před příliš upovídanými otci či otci s nadměrně vlastnickým chováním. Partner, který se snaží svou ženu chlácholit či se jí neustále dotýkat, ji tím vlastně vyrušuje v jejích základních živočišných funkcích a porod tím ztěžuje. Jen málokterý muž podle Michela Odenta pochopí, že žena nepotřebuje v průběhu porodu stimulaci, ale spíše klid. Těhotenství a porod podle tohoto porodníka často změní ženu v úplně jiného člověka. Tento stav v ní může probouzet skryté, po tisíciletí stejné pravěké instinkty a živočišné reakce, kterými může být novopečený otec nepříjemně zaskočen (Odent, 1995; 2004). Michel Odent vidí negativní dopad účasti otce u porodu také v sexuálním životě partnerů. Porod podle něj může posílit přátelství mezi mužem a ženou, ale zároveň může naprosto ochromit jejich sexuální vztah (Odent, 2004). Obecně lze říci, že nejčastějšími námitkami, kterými odpůrci přítomnosti otce u porodu argumentují, jsou (Mlynářová, Tošner, 1995):
- Přítomnost otce u porodu komplikuje práci porodnického týmu, a to zvláště v těch případech, kdy dochází k nečekaným komplikacím.
- Muž slabší povahy by mohl při pohledu na porodní děj omdlít a způsobit tak personálu další starosti.
- Svým nevhodným chováním (dokumentace porodu, rozmlouvání s ženou v době, kdy potřebuje klid apod.) muž narušuje průběh porodu.
- Sledování porodu může být pro muže traumatické a může to ovlivnit jeho další vztah k partnerce, především v sexuální oblasti.
Cílem této práce není rozhodnout letitý spor příznivců a odpůrců přítomnosti otce u porodu. To jistě není ani možné. Zástupci obou skupin se opírají o vědecké poznatky či letité zkušenosti, z čehož jasně vyplývá, že přítomnost otce u porodu může mít ve svém důsledku jak pozitivní, tak i negativní dopad. Sporné však mohou být obavy z impotence. Odpůrci přítomnosti otce u porodu často argumentují tím, že přítomnost otce u porodu má negativní dopad na sexuální oblast páru po porodu. Pro obavu z impotence však neexistují žádné objektivní důkazy. Je proto otázka, zda nejde jen o vhodnou příležitost, jak zakrýt impotenci z jiného důvodu, nebo nechuť k pohlavnímu styku s manželkou v případě existence paralelního mileneckého vztahu (Mlynářová, Tošner, 1995). Otázkou však zůstává, zda existuje způsob, jak vzbudit potenciál přítomnosti otce u porodu, tzn. zda lze posílit pozitiva přítomnosti otce u porodu a potlačit negativa tohoto jevu
Předporodní příprava pro muže
V rámci konceptu přirozeného způsobu vedení porodů se začalo uvažovat o tom, že psychický stav rodičky může ovlivnit průběh porodního děje (v rámci tohoto konceptu tak vzniká psychosomaticky orientované porodnictví). Porod začal být vnímán jako náročná životní situace, na kterou je potřeba se připravit. Od dvacátých let minulého století jsme přitom svědky snah o psychologickou pomoc těhotné ženě v přípravě k porodu. Do praxe začínají být tyto psychoprofylaktické metody zaváděny v padesátých letech minulého století (Čepický, 1992; Ratislavová, 2008). Psychologická příprava těhotných žen k porodu si ve svých počátcích kladla za cíl odbourat porodní bolest za účelem snížení nebo naprostého odstranění medikalizace porodního procesu. Pod vlivem výzkumů Ronalda Melzacka ze svých cílů následně slevila a měla přinést rodičkám především reálný pohled na průběh porodu a odstranění falešných představ o něm. Současné trendy psychoprofylaxe tak ženy připravují také na možnost patologického nebo operačního porodu. Součástí této přípravy je navíc příprava k rodičovství (Čepický, 1992). Již Ferdinand Lamaze upozorňoval na nutnost, aby se předporodní přípravy účastnil také partner těhotné ženy. Anglická odbornice na přípravu k porodu Sheila Kitzinger, která v rámci předporodní přípravy využívá znalosti ze sociální antropologie a sociologie a nezohledňuje tak pouze fyzické a psychické faktory, ale zároveň také faktory sociální, pracovala v přípravě na porod s páry, aby upevnila partnerskou oporu během těhotenství, porodu a pozdější péče o dítě (Ratislavová, 2008). Jako důležitý faktor, který by mohl vzbudit potenciál přítomnosti otce u porodu, tj. odstranit jeho negativní dopady a posílit pozitivní vlivy, tak shledáváme předporodní přípravu. Pomocí předporodní přípravy se muž může chystat jednak na svoji úlohu během samotného porodu, jednak na roli otce.
Příprava na porod
V rámci předporodní přípravy si muž může osvojit tyto dovednosti:
- Vědět, co porod obnáší, jaká je jeho normální fyziologie, jaké zásahy se provádějí, kdy jsou nutné a kdy je lepší se jim pokud možno vyhnout.
- Znát psychologii rodící ženy, být připraven na změnu jejího normálního vědomí a nenechat se vyvézt z míry neobvyklostí jejího chování při porodu.
- Ovládat praktické dovednosti pro úlevu od bolesti a vědět, jak může zcela konkrétně pomoci v různých situacích.
- Být schopen se přizpůsobit momentálním potřebám rodící ženy a přijmout, že je při porodu kvůli ní. Její přání a reakce budou určovat způsob, jakým bude pomáhat.
- Tyto dovednosti následně mohou z muže učinit dobrého partnera k porodu (Labusová a kol., 2004), jehož přítomnost bude mít kladný dopad na průběh porodního děje.
Penny Simkinová (Simkin, 2004) popisuje úlohu muže během jednotlivých fází porodu. Během I. fáze porodu, která může být velmi zdlouhavá a bolestivá, lze u matky spatřit nejrůznější reakce. Nastávající otec by jí měl v této fázi poskytovat především psychickou oporu a napomáhat od bolesti různými nefarmakologickými metodami (např. pomocí masáží či sprchování). Druhá fáze porodu, fáze vypuzovací, je pro ženu fyzicky velmi náročná. Nastávajícímu otci je v rámci této fáze doporučováno, aby byl matce nablízku a aby nešetřil pochvalami. I v této fázi tak nastávající matka potřebuje od svého partnera dostávat především psychickou oporu a jeho pozornost. Během III. fáze porodní se již otec může plně věnovat novorozenému dítěti. Zároveň se může ujmout funkce, kterou většina páru považuje za symbolickou. Jde o přestřihnutí pupečníku. Pokud je otec napřed dobře připraven a ví, jak porod probíhá, neměla by být jeho přítomnost komplikací pro porodní tým (Mlynářová, Tošner, 1995). Zároveň nebude porodu jen pasivně přihlížet, ale naplní svoji účast aktivní pomocí rodící ženě (Velemínský jr., Velemínský sr., 2005). Pomocí předporodní přípravy si tak otec může osvojit dovednosti, prostřednictvím kterých se pak jeho účast u porodu může kladně promítnout do kratší doby trvání porodu, menší potřeby medikace, nižšího výskytu porodnických komplikací či lepší poporodní interakce s novorozencem.
Příprava na roli otce
Vzhledem k tomu, že lidská mláďata přicházejí na svět značně nesamostatná a odkázaná na péči dospělého člověka, je péče o novorozence a rodičovské chování bezpochyby determinováno biologicky (Čepický, 1992). Na univerzální psychobiologické predispozice rané rodičovské péče, která poskytuje dítěti podporu a usnadňuje mu učení, komunikaci a regulaci vlastního chování, poukazují poznatky manželů Papouškových (Skočovský, 2004). Ti vrozené vzorce rodičovského chování nazvali pojmem intuitivní rodičovství. Do repertoáru intuitivního rodičovství patří bohatý rejstřík prototypických vzorců chování. Četná pozorování ukázala, že rodiče zjednodušují a přehánějí mluvu a mimické chování, či mají tendenci strukturovat interakce tváří v tvář do jakýchsi dialogů. Nejcharakterističtějším chováním v rejstříku intuitivního rodičovství je typická reakce pozdravení s nepatrným záklonem hlavy, zvednutým obočím a doširoka otevřenýma očima a otevřenými ústy (Papoušek, Papoušek, 1992; Dittrichová, Papoušek, Paul a kol., 2004). Ačkoli současné poznatky o intuitivním rodičovství ukazují, že raná rodičovská péče má v základě univerzální psychobiologické predispozice, neznamená to, že by intuitivní rodičovství bylo naprosto odolné vůči rušivým faktorům. Nežádoucí účinky na jednoho nebo oba partnery mohou mít různé biologické či sociokulturní faktory (Dittrichová, Papoušek, Paul a kol., 2004). Co se týče rozvíjení vrozených rodičovských kompetencí u mužů, mohlo by zde jako negativní faktor působit společenské přesvědčení, že jejich význam není pro vývoj a výchovu dětí příliš podstatný. Toto přesvědčení plyne především z kultu mateřství, který nastolil Sigmund Freud svými hypotézami, ve kterých vyzdvihl mateřskou roli jako jedinečnou a bezparalelní, a potvrdil John Bowlby vědeckými poznatky a termínem mateřská deprivace (Chvála, Trapková, 2004). Na zapomenuté otce v rodinách se začalo myslet až v sedmdesátých letech minulého století. „Situace byla tak extrémní, že mladý psycholog z Yaleovy univerzity, Bowlbyho pokračovatel Michael Lamb ve svém článku dokonce pojmenoval otce zapomenutými přispěvateli k vývoji dítěte“ (Chvála, Trapková, 2004, str. 139). Postupně vznikalo celé hnutí znovuobjevující význam mužů pro výchovu dětí (Chvála, Trapková, 2004). Je otázkou, jakým způsobem vzbudit v mužích jejich rodičovské sebevědomí, tj. jak vzbudit jejich vrozené predispozice k utváření pevných vazeb se svými potomky, které jsou u nich často zatemněny společenským očekáváním. Jako podpůrný faktor pro rozvoj vrozených rodičovských schopností by zde mohla zafungovat přítomnost otce u porodu, opřená o kvalitní předporodní přípravu. Na porod se bezprostředně váže konstituce rodičovství, která je v přírodních národech provázena rituály. Rituály, jejichž prostřednictvím si muži osvojují otcovskou roli v přírodních národech, jsou známé pod termínem kuváda. Dlouhou dobu se myslelo, že kuváda je jen jakousi exotickou záležitostí, avšak kanadská psycholožka Anne Storeyová se svými spolupracovníky zjistila, že u nastávajících otců v moderních podmínkách dochází k hormonálním změnám, které následně vedou k nejrůznějším převratům v chování. K projevům kuvády se tak pod tíhou nových důkazů přidaly kromě rituálních předpisů také fyzické a psychické změny a zvláštnosti, které se vyskytují u nemalého podílu nastávajících otců (10–30 %, ovšem údaje mohou být v závislosti na zvolených kritériích mnohem vyšší) v moderní společnosti (Skočovský, 2004). Anne Storeyová například ve svých výzkumech zjistila, že nastávající otcové mají oproti kontrolní skupině bezdětných mužů v průměru asi o 30 % nižší hladinu testosteronu. (Jistá variabilita je zcela normální, protože množství tohoto hormonu v krvi kolísá mimo jiné též vlivem denní doby a ročního období. Anne Storeyová vzala však tyto biologické rytmy v úvahu.) Přibližně polovina nastávajících otců měla snížený testosteron během celého těhotenství, bezprostředně po porodu i několik měsíců poté, u ostatních docházelo k jeho poklesu pouze v období po porodu. To by mohlo tlumit agresivní chování u novopečených tatínků a zároveň podporovat otcovskou péči a vazbu na dítě (Skočovský, 2004). Ve výzkumech byla prokázána také zvýšená hladina prolaktinu či estradiolu. Všechny tyto hormony u nastávajících otců vyvolávaly kromě změn v chování také tělesné příznaky jako nechutenství (nebo naopak touhu po určitém druhu jídla), trávicí potíže, nevolnost a zvracení, bolesti hlavy či bolesti zubů (Skočovský, 2004). Z výše uvedených poznatků vyplývá, že to není jen žena, kdo se v průběhu těhotenství připravuje díky hormonálním změnám na svou novou rodičovskou roli a může jí tak lépe přivyknout. Vedle těhotenství žen se proto začalo hovořit také o „těhotenství mužů“ (Skočovský, 2004). Stávat se otcem a naplňovat otcovskou úlohu je z pohledu pojetí intuitivního rodičovství dlouhodobý proces, který začíná již před porodem a pokračuje mnoho let po něm (Skočovský, 2004). Z hlediska pojetí intuitivního rodičovství je tak možné angažovanost muže do průběhu těhotenství a porodu považovat za vhodný faktor v rozvíjení vrozených otcovských kompetencí. Předporodní přípravu lze chápat jako přípravu k rodičovství, svou přítomnost u porodu pak mohou muži vnímat jako důležitou součást svého otcovství. Hlavním účelem předporodní přípravy je získat informace i praktické návyky a dovednosti, které mají nastávajícím rodičům pomoci zvládnout těhotenství, porod a šestinedělí a ulehčit jim péči o novorozence. Průběh předporodní přípravy může být velmi rozmanitý a odvíjí se od nejrůznějších faktorů, ke kterým patří: pořadatel, rozsah, cíl, osoba vedoucího lektora, atmosféra mezi účastníky kurzu či skladba účastníků. V současné době již předporodní příprava neprobíhá pouze v rámci porodnických zařízení, ale připravují ji i různá občanská sdružení či neziskové organizace. Jednou z těchto neziskových organizací je u nás i Liga otevřených mužů, která vede předporodní přípravu přímo pro nastávající otce.
Diskuse a závěr
Přítomnost otce u porodu prošla během své existence vývojem. Zatímco se zpočátku jevila jako zvláštní výstřelek, v současné době se stává běžnou praxí. Změna v přístupu k přítomnosti otce u porodu vede k otázce, zda se v průběhu let neproměnily také důvody, které muže na porodní sály vedou.
Dříve si musely partnerské dvojice v systému lékařsky řízených porodů právo na účast muže na porodním sále vybojovávat, a to za pomoci odborníků, kteří byli nakloněni přirozenému řízení porodů. Z toho lze usuzovat, že účast otce u porodu byla projevem oboustranné touhy nastávajících rodičů. Otázkou je, zda lze i v dnešní době přítomnost muže na porodním sále chápat jako projev společného rozhodnutí partnerů, nebo zda jde spíše o módní záležitost, která patří k dobrému tónu.
Přítomnost otce u porodu začala podléhat společenskému očekávání a pro mnohé muže se stává povinností. Předpokládá se, že muž k porodu svého dítěte půjde, přičemž tato samotná účast či neúčast slouží pak k zhodnocení, jakým je muž otcem. Muž je hodnocen jako dobrý či špatný otec pouze na základě toho, zda byl či nebyl u porodu. Dopad takové účasti není již podstatný. Dobrý otec je zkrátka ten, který u porodu byl, ačkoli jeho účast neměla žádný přínos, špatný otec je ten, který k porodu nešel, i když mohlo jít o vzájemnou domluvu obou partnerů a muž se mohl na příchod dítěte aktivně připravovat.
Příchod mužů na porodní sály představoval skutečnou humanizaci porodů. Předpokládalo se, že se přítomnost otce u porodu kladně promítne jednak do samotného průběhu porodního děje, a jednak do následné péče otce o dítě. V průběhu času se však ukázalo, že přítomnost otce u porodu může mít ve svém důsledku jak pozitivní, tak i negativní dopady.
Kolem protikladných výsledků výzkumů i dlouholeté praxe se začaly formovat skupiny zastánců a odpůrců přítomnosti otce u porodu. Zastánci porodů za přítomnosti otce zdůrazňovali kladný vliv na porod a rozvoj otcovských kompetencí. Odpůrci často argumentovali komplikacemi, které muž svou přítomností na porodním sále způsobuje porodnímu personálu, možností, že otec při pohledu na porodní děj omdlí, či nevhodným chováním, kterým muž do porodního děje zasahuje a tím ho komplikuje.
Na základě dostupných výzkumů a informací se nelze přiklonit na stranu ani jedné z těchto skupin osob. To ani nebylo úmyslem práce. Naším cílem bylo zjistit, zda existuje způsob, pomocí kterého je možné vzbudit potenciál přítomnosti otce u porodu, tj. jak posílit jeho pozitivní efekt a potlačit negativní dopady. Jako vhodná metoda k tomuto účelu byla shledána předporodní příprava zaměřená na partnerskou dvojici a na otce. V rámci této předporodní přípravy muž získá reálné představy o průběhu porodu a o možných komplikacích, které mohou nastat, a zároveň si osvojí dovednosti, pomocí nichž pak může ženě pomoci od bolestí. V současné době je navíc do předporodní přípravy zahrnuta také příprava na rodičovskou roli. Předporodní příprava a účast otce u porodu tak může v muži vzbudit jeho vrozené kompetence k otcovství.
Předporodní příprava zaměřená na partnerskou dvojici a na otce není jistě jediným vhodným předpokladem k tomu, aby mohla být přítomnost otce u porodu ku prospěchu. Nejdůležitějším předpokladem k tomu, aby mohla být přítomnost partnera u porodu přínosná, je vzájemné přání nastávajících rodičů prožít porod společně a nikoli jen snaha naplnit společenské očekávání. Nutno respektovat individualitu obou partnerů i jejich vztahu. Nicméně pro naši současnou praxi považujeme za důležité věnovat předporodní přípravě včetně její psychologické složky (především analýza motivace k účasti otce u porodu i očekávání obou partnerů, akcentace aktivního přístupu) rozhodně větší pozornost, než se tomu tak v praxi děje (dříve bylo absolvování kurzu nezbytnou podmínkou pro možnou přítomnost otce u porodu). Možností by byla i kratší alternativa tohoto kurzu, popř. alespoň doporučení psychologické konzultace ze strany ošetřujícího lékaře. V případě, že by odborník považoval vzhledem k osobnostním dispozicím jednoho či obou z partnerů, popř. problémům v jejich vztahu účast otce u porodu za nevhodnou, pak toto doporučení respektovat. Rovněž osvěta v této oblasti, objektivní informovanost včetně upozornění na možná negativa a redukce onoho někdy až fanatického přístupu propagujícho přítomnost otců u porodu za každou cenu se nám vzhledem k současné praxi zdá žádoucí. Pouhá „přítomnost“ otce u porodu jako pozorovatele, popř. „dokumentátora“, může skutečně přinést více negativ než pozitiv.
Přítomnost otce u porodu se často stává hodnotícím kritériem pro to, jakým je muž otcem. Ve své podstatě je ale tato účast na porodním sále pouze vhodnou příležitostí k tomu, jak začít otcovskou úlohu teprve naplňovat. Negativní roli zde mohou sehrát komerční vlivy (přítomnost otce u porodu jako placená služba) včetně zkreslené mediální prezentace. Přítomnost otce u porodu je jednoznačně pozitivní tehdy, pokud je společným a informovaným rozhodnutím obou partnerů, nejen přizpůsobením aktuálním společenským požadavkům, s aktivním přístupem již v období těhotenství (kurzy předporodní přípravy i další individuální informování a příprava). Ze strany zdravotníků je tento postup jistě náročnější a možná i to je důvodem, proč se od povinnosti absolvovat kurz předporodní přípravy ustoupilo k možnosti umožnit otci přítomnost u porodu bez jakýchkoliv nároků na jeho připravenost.
PhDr. Daniela Stackeová, Ph.D. (*1972)
Absolvovala magisterské studium fyzioterapie na FTVS UK v Praze se specializací na somatopsychoterapii a postgraduální studium i rigorózní zkoušku na téže fakultě. Od 1999 se věnuje pedagogické práci na katedře fyzioterapie FTVS UK, kde vyučuje psychologické předměty a psychosomatiku. Zabývá se rovněž problematikou fitness a zdravého způsobu života. Kontakt: stackeova@volny.cz
Bc. Michaela Böhmová (*1985)
Absolvovala bakalářské studium Fakulty humanitních studií UK v Praze. Prezentovanému tématu se věnovala ve své bakalářské práci.
Literatura:
1. CICHÁ, M.; FLEIŠMANOVÁ, Š. Těhotenství a porod – vybrané zvyklosti a rituály. Florence. 2007, roč. 3, č. 1, str. 20–22
2. Cronenwett, L. R., Newmark, L. L. Fathers’ responses to childbirth. Nursing Research, Vol. 23(3), May, 1974. pp. 210–217
3. ČEPICKÝ, P. Psychologie ženy. Učební text pro střední zdravotnické školy, obor porodní asistentka. Vlastním nákladem, Praha 1992, str. 19–35
4. ČOUPEK, P.; ŠPORCROVÁ, I. Co přináší přítomnost otce u porodu. Praktická gynekologie. 1999, roč. 3, č. 5, str. 31–36
5. DITTRICHOVÁ, J.; PAPOUŠEK, M.; PAUL, K. a kol. Chování dítěte raného věku a rodičovská péče. Grada Publishing, Praha 2004, str. 77–100. ISBN 80-247-0399-8
6. DOLEŽAL, A. Od babictví k porodnictví. Karolinum, Praha 2001. ISBN 80-246-0277-6
7. Draper, J. Whose welfare in the labour room? A discussion of the increasing trend of fathers' birth attendance. Midwifery. 1997 Sep;13(3):132–138
8. Dvořáková, Y. Přítomnost partnera u porodu. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Fakulta zdravotnických věd, Olomouc 2010
9. GOGELA, J.; MALÝ, Z. Porodnické alternativy. Moderní gynekologie a porodnictví. 2000, roč. 9, č. 1, str. 201–203
10. GOGELA, J.; MALÝ, Z. Porod do vody, pro a proti. Čes. Gynek. 1999, roč. 64, č. 2, str. 126–128
11. GORDON, R. Podivuhodné dějiny lékařství. Melantrich, Praha 1995. ISBN 80-7023-208-0
12. Gungor, I., Beji, N. K. Effects of fathers' attendance to labor and delivery on the experience of childbirth in Turkey. Western Journal of Nursing Research, Vol. 29(2), Mar. 2007. pp. 213–231
13. HÁJEK, Z. Alternativní vedení porodu. Moderní gynekologie a porodnictví. 2006, roč. 15, č. 4, str. 496–500
14. HAŠKOVÁ, H. Názorové diference k současným změnám v českém porodnictví. Sociologický ústav AV ČR, Praha 2001. ISBN 80-85950-97-9
15. HOHLOVÁ, S.; MALÝ, Z.; PODALOVÁ, S. Srovnání bezpečnosti vertikální a horizontální porodní polohy. Čes. Gynek. 1999, roč. 64, č. 2, str. 100–102
16. CHERTOK, L. Psychosomatické metody bezbolestného porodu: historie, teorie a praxe. Státní zdravotnické nakladatelství, Praha 1966
17. CHVÁLA, V.; TRAPKOVÁ, L. Rodinná terapie psychosomatických poruch. Portál, Praha 2004. ISBN 80-7178-889-9
18. KAPR, J.; KOUKOLA, B. Pacient: revoluce v poskytování péče. SLON, Praha 1998. ISBN 80-85850-49-4
19. KLAUS, M. a kol. Porod s dulou: rádce pro rodiče a doprovázející osoby při porodu. One Woman Press, Praha 2004. ISBN 80-86356-34-5
20. KOPŘIVOVÁ, D. Psychoprofylaxe. Moderní babictví [online]. 2007, roč. 5, č. 12 [cit. 2010-05-05] Dostupné z WWW:
Web7master s.r.o.