EDITORIAL 1/2011

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Chvála V.: Nemocnice na kraji města…

Tak nám zabili Ferdinanda… pardon, zavřeli jediné lůžkové oddělení v Ostrově nad Ohří. Mám to z první ruky, od primáře a přítele Martina Konečného. Vlastně nezavřeli, jen už nechtějí dále spolupracovat se zakladatelem a autorem koncepce psychoterapeuticky a psychosomaticky orientovaného oddělení psychiatrie v malé nemocnici. Těžko říci, co je za tím. Naši pacienti tam byli nadmíru spokojeni a měli jsme je konečně kam posílat – zkuste somatizujícího pacienta bez náhledu na zdroj jeho stresu hospitalizovat na běžné psychiatrii, když na interně, ortopedii nebo dermatologii je to marné. Samozřejmě, že všechno se ambulantně vyřešit nedá. Ale copak to tady máme v zákulisí za škůdce, že nám ta psychosomatika ne a ne z řečí do rukou se vraziti ráčí… Bezejmenní škůdci psychosomatiky škrtli ostatně také seznam psychosomatických pracovišť z dlouho připravovaného metodického pokynu MZd. „K problematice pacientů s chronickou únavou“ s odůvodněním, že žádná taková pracoviště přece u nás nejsou. Takže celý pokyn ztratil nakonec smysl, protože když nejsou psychosomatická pracoviště, nelze nabídnout těmto pacientům kromě podrobných vyšetření vlastně nic. Aktuálně má naše velká medicína jiné starosti. Unavení lékaři děkují a odcházejí a nedocházejí, je to jako s kozou na ledě. Mluví se o penězích. Jasně, my lékaři jsme špatně placeni, ale to už dlouhá léta. Ne že by zdravotnictvím proteklo málo peněz, za 260 miliard ročně (!) se dá leccos pořídit. Však se taky pořizuje, a jak draho! Najednou všichni vidí, jaký je zdravotnictví báječný tunel na státní peníze, vlastně penězovody, které „je třeba správně nasměrovat“, jak se před časem pregnantně vyjádřil bigamista Rath, když se zmocňoval velké části našeho společného veřejného prostoru. Teď si lékaři stěžují, oproti slušným evropským demokraciím jde z celkové sumy na jejich platy jen 40 % místo 60 %. O větší část se rozdělí dodavatelské, zprostředkovatelské a parazitující poradenské firmy. Ale co jsme vlastně my sami udělali po roce 1989 pro to, aby to bylo lepší? Tehdy zaostalé instrumentárium předimenzované sítě socialistických zdravotních služeb bylo třeba obměnit, takže nikoli duch, ale statky hmotné přišly na řadu v prvé řadě. A s heslem CT do každé vesnice, defibrilátor do každé rodiny, zaplavili chřadnoucí a bezbranný stát obchodní cestující v dobrých autech. No nekupte to. S novým prostředím v nemocnicích se toho proti dřívějšku hodně zlepšilo pro pacienty, už si ani neumíme představit, v jak neutěšeném prostředí jsme někdy museli pracovat a naši pacienti tu státní „péči“ přijímat. Jenže chování lékařů se změnilo jen málo. Stále ty uspěchané, sedřené, nevyspalé bílé pláště z Nemocnice na kraji města, snad uvnitř dobrosrdeční, ale stále více svázáni úředním šimlem. Aniž se dověděli něco víc o psycho-sociálních aspektech nemocí nebo o komunikaci, přibylo hrozeb, že udělají něco špatně. Rozevírají se nůžky mezi těmi „dělníky vědy“, mladými lékaři při lůžkách nemocnic, a úspěšnými odborníky v soukromých klinikách orientovaných jen na lukrativní výkony, plastiky, i.v.f., výměny kloubů všeho druhu atd. Medicína je nemocná. Hodně. A doktor Sova spí, nebo co, a Strosmayer je někde za holkama. Ale zpátky k našemu tématu, vlastně k tématům prvního čísla Psychosomu v roce 2011. Shodou mnoha okolností máme tu čest otisknout výjimečný text Heleny Klímové a Věry Roubalové, shrnující jejich čtrnáctiletou práci s klienty z rodin, v nichž se minulé generace dostaly do soukolí holokaustu a utrpěly těžké trauma. Systematická dehumanizace vybrané části obyvatel a jejich postupné vyvražďování zanechaly v naší populaci nesmazatelnou stopu. Dokud se však nikdo o další osud těch, kdo přežili, nezajímal, neměli jsme ponětí, jak hluboce toto trauma ovlivnilo jejich potomky. Tuto mezeru u nás zaplňují autorky právě touto svou studií. Je poněkud rozsáhlejší, než je v našem časopise obvyklé, práci však podle názorů redakce nebylo možno krátit, aniž by se ztratilo něco podstatného. V teorii tentokrát uveřejňujeme překlad práce Tewese H. Wischmanna „Psychogenní neplodnost – mýty a fakta“. Heidelberský profesor psychologie polemizuje s rozšířeným názorem, že někdy může být pro ženy hamletovská volba, zda být, či nebýt matkou, tak zapeklitou otázkou, téměř Sofiinou volbou, že raději ani neotěhotní. Pokud to je možné, pak jistě většina toho váhání a pochybností budoucí matky není samozřejmě vůbec vidět, protože se, jak předpokládáme, odehrává v řádu světa k uvěření, tedy v neověřitelném předivu vztahů, nadějí, zoufalství, lásky a nenávisti, životních plánů, předpokladů, spoléhání na toho druhého, systémových sil celého rodu…, tedy toho všeho, co nejspíš tvoří obsah naší duše. Bez možnosti ověřit to metodikou EBM. A o tom je tato práce, kterou jsme získali díky Haně Konečné z Univerzity v Českých Budějovicích, která nemá ráda slovo psychosomatika, ale přitom pro ni nejspíš dělá hodně dobrého. Nemá však ráda, když se to přehání, a obává se, že zrovna pojem psychogenní sterilita ženám škodí, že jim ubližuje už jen ta možnost, že by něco takového bylo možné, a ony za to tedy nesly odpovědnost. To je ale velké téma psychosomatiky. Kéž by si takové otázky kladli i kolegové, kteří hlava nehlava in vitro fertilizují, zda třeba také dovedně „vyřešená sterilita“ nemůže být někdy těžkým jatrogenním poškozením… Abychom to vyvážili, v oddílu Filosofie je přednáška kolegy Poněšického na téma těla a duše nejen v psychosomatice. Přednesl ji na konferenci na téma Medicína jako mathésis singularis, nebo mathésis universalis? Bylo nás tam v krásném sále Karolina jen pár, takže jsem rád, že nám kolega dal text k dispozici, aby obohatil širší okruh čtenářů. Na psychoterapeutické scéně, tedy v těsném sousedství psychosomatiky, se rozhořel oheň vášní proti osobě Jiřiny Prekopové, snad v obavě, aby její metoda pevného objetí neměla příliš obětí. Po shlédnutí životopisného filmu o dnes už dvaaosmdesátileté psychoterapeutce a psycholožce „Jsem tu pro lásku“ se zvedly hlasy zneklidněných rodičů, kterým se nelíbily záběry autistického dítěte bránícího se pevnému objetí své matky. Nedivím se, je to drsné, tělo na tělo, jasná zpráva o tom, kdo je tady matka a kdo dítě, kdo je odpovědný za život toho druhého, kdo je komu k dispozici. Z hlediska nejen rodičů, ale i laskavých a naslouchajících nedirektivních psychoterapeutů, volajících po svobodě člověka a po jeho nezávislosti, problematická metoda. Některé obrazy by se asi neměly ukazovat. Třeba porod patřil dlouho mezi ně. Ještě by ho zakázali, že není hezký, etický a nectí práva dítěte. V diskusi nás zaujala metoda argumentace: Nelíbí se nám, co děláte, Jiřino Prekopová, nemáte to vědecky (našimi metodami) dokázané, tak napíšeme ombudsmanovi, aby to zakázal. A jestli jsou nějaké rodiny, kterým to pomohlo, to není žádný argument, to je náhoda, nebo jste je zblbla. Nelíbí se mi tato argumentace, protože vylučuje názor jiného kolegy, útočí na medicínu a psychoterapii založenou na zkušenosti, přidává se k davu, který hodnotí, aniž rozumí. Možná ve snaze ubránit se nepříjemným pocitům viny, které v nich tvrzení Jiřiny Prekopové o potřebě lásky k dítěti mohou vyvolávat. Kdo ví? A příští podobný útok může mířit třeba na techniky orientované na tělo, které zrovna v psychosomatice mají své významné místo. Kdo se nás pak zastane? Tak o tom je dnes aktuální diskuse. Přeji dobré čtení. MUDr. Vladislav Chvála, SKT Liberec. Sexuolog a psychoterapeut. chvala@sktlib.cz

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0