Vydání 1-2/ 2024
DISKUSE 3
Jak to vidí Jiří Šimek
Motto: „Když se doktorky Jiřiny Prekopové lidé ptají, proč se z její ordinace dětské psycholožky ozývá pláč a křik, odpovídá, že naproti je zubař – od něj se ozývá pláč daleko častěji.“ Erik Erikson uvažoval ve své poslední knize (Životní cyklus rozšířený a dokončený. Nakl. Lidové noviny, Praha 1999), že jedním z úkolů psychoanalýzy by mělo být odhalování nevědomých problémů (konfliktů) nejen v jedinci, ale i ve společnosti. Jinými slovy řečeno, psychoterapie by se měla zabývat i tím, co soudobá společnost nevidí a popírá. Ve Freudově době byla tabuizována a popírána sexualita. Freud jako jeden z prvních odhaloval její velikou sílu a důležitou roli jak při budování mezilidských vztahů, tak i při hledání duševní rovnováhy jedinců. Během dvacátého století proběhla sexuální revoluce a po dřívější tabuizaci sexuality již není ani stopy. Nabízí se otázka, co popírá či tabuizuje současný člověk. Tabuizuje vůbec něco ve své současné bezbřehé otevřenosti? Moje psychoterapeutická zkušenost znova a znova naráží na fenomény, které na cosi neviděného odkazují. Společnost se rozpadla na jedince, kvalita života jedince se stala až modlou současné medicíny a psychoterapie. Proč v situaci dosud nebývalé svobody jedince se tolik lidí svazuje se zvířaty? Čtyřnozí miláčci se obvykle těší takové pozornosti jako nikdo z lidí. Proč lidé, ochotni pro třicet korun stát frontu v nemocniční lékárně, vydají za léčení nemocného psa nebo kočky bez rozpaků tisíce korun? Přitom částka na léčbu přestárlého zvířete často několikanásobně převyšuje částku potřebnou k zakoupení stejného zvířete, mladého a při plné síle. Nejspíš dávají zvířata současnému člověku něco, co mu lidé neposkytují. Dosti častým problémem mých pacientů je nedostatek vřelosti v jejich vztazích. Životní partner, partnerka jsou často věrní, spolehliví, ale nepohladí, neobejmou, neřeknou laskavé slovo. A když pacient či pacientka o něco takového požádá, ten druhý vůbec nerozumí, o co je žádán. Slovo láska má v češtině odvozeninu – laskavost. Zabývá se někdo v současném světě hlouběji otázkou, co je to vřelost či laskavost ve vztazích, jak se projevuje a kde se bere? Nejdeme někde úvahy o tom, že s laskavostí je to podobné jako se sexualitou? Že u někoho je ta potřeba silnější, u někoho slabší, jsou lidé, kteří ji téměř postrádají. A stejně jako v případě sexu v devatenáctém století, nikdo dnes nedostatek vřelosti za problém nepovažuje. Není to ta neviděná, popíraná až tabuizovaná síla, která stojí za epidemií depresí, mentální anorexie a jiných neurotických poruch? V době Freudově byla vysoce ceněna racionalita, když chtěl Sigmund Freud něco sdělit světu, napsal vědecké dílo nebo přednesl přednášku. Dnešní člověk chce všechno vidět, zažít. Traktáty dnes nefungují, nikdo je nečte, obávám se, že ani odborníci. Možná proto paní doktorka Jiřina Prekopová ani tak nepíše vědecká díla, ale názorně předvádí, co to s člověkem udělá, když ho někdo pořádně sevře do náručí. A zdá se, že to dělá divy. Kdoví, kolik skutečné vřelosti zažily od své matky děti, které při jejím objetí křičí zlostí a strachem. (Pokud jde o autistické děti, byl možná problém na jejich straně, ne u matky, ale kdo ví, proč je autismus stále větším problémem?) Když Freudova pacientka zjistila, že potřebuje a chce sexuální uspokojení, jistě narazila na spoustu překážek a nejedné se pak z toho udělalo dost zle. Když dnešní člověk zjistí, že potřebuje vřelost, laskavost či objetí, také mu to může zkomplikovat život. Vždyť i ti pacienti, kteří na to sami přišli, s tím mají neřešitelné problémy. O metodě pevného objetí doktorky Jiřiny Prekopové nevím o mnoho víc, než je v dokumentu české televize, který najdeme na internetu (viz motto). Jako psychoanalyticky vzdělaný psychoterapeut neumím kontaktní metody obdivovat. Mne učili, že na pacienta se nesahá, rozhodně se nebere do náruče. Ale z výše zmíněných důvodů ji neumím ani odsoudit. Co když nás paní doktorka a její metoda zlobí právě tím, že názorně odhaluje silnou potřebu, kterou máme skrytou v nevědomí, obestavěnou systémy popření a reaktivních výtvorů? A tak si myslím, že bychom místo rychlého odsouzení měli věnovat pozornost konkrétním kazuistikám a nezaujatě se ptát, jak se pacientům po terapii daří a z čeho je jim eventuálně špatně, a pak teprve dělali nějaké závěry. Z etického hlediska bych žádal jediné: Každý pacient vstupující do léčby by se měl dovědět, že jde o experimentální léčbu, která by mohla mít nepříjemné vedlejší účinky. (Nežádám mnoho, já to tak říkám všem pacientům, kterým jakoukoliv psychoterapii doporučuji. I mou psychoanalytickou.) 29. 1. 2011 Doc. MUDr. Jiří Šimek, CSc. Sledujte další diskusi- Bohumila Baštecká zde...
Web7master s.r.o.