PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Od vydání prvního čísla Psychosomu v tomto roce uplynuly teprve 3 měsíce, ale kolik se toho událo! Dobře jsem to mohl sledovat na proměnách témat pro úvodník druhého čísla. Nejprve se jako naléhavé jevilo téma o vlivu zamlčených traumat ve společnosti na zdraví a celých komunit. Ještě ani nezapadlo za obzor a už bylo aktuálnější téma rozdílu mezi jazykem politiky a jazykem terapie. Jak bezcenná je naše ochota porozumět a moderovat dialogy znepřátelených stran, jestliže nemůžeme počítat s bazální důvěrou. Nahlédnutí za oponu politické scény, byť jen na základní úrovni obce, ukazuje, že zde panují naprosto jiné zákonitosti pro komunikaci, než je mezi lidmi běžné. Mohli bychom propadnout pokušení pesimismu z celospolečenské krize, kterou bezesporu procházíme. Nedivím se kolegovi Hnízdilovi, že se pustil do boje proti stavu současné demokracie u nás (www.neo2011.cz) s tím, že naše zdravotnictví není reformovatelné. Nepřipadá mi náhoda, že se do čela boje za občanskou společnost staví lékař, který se věnuje psychosomatice. Zdá se, že rozšiřování pohledu na zdraví a nemoc vede znovu a znovu k podobným závěrům: nemocná společnost škodí zdraví. Má-li lékař dostát svému závazku léčit nebo aspoň neškodit, nezbývá mu než se pokusit uzdravovat celou společnost. To je ale velké pokušení. Obyčejně to dopadá špatně – vzpomeňme na Wilhelma Reicha, Freudova žáka. Přidal se k velkým hnutím dvacátého století, která slibovala „úzdravu společnosti“, mezi jinými též k nacionálnímu socialismu. Brzy pochopil, že je to jinak, a odešel z Evropy, která se pokoušela o léčbu svou vlastní cestou – obyčejně si uštědřila jen další kruté rány, ať už rukou Hitlera nebo Stalina. To neznamná, že bychom měli nechat věci tak, jsou-li špatně. Tomáš Halík ve své knížce ‚Stromu zbývá naděje‘, z pozice filosofa, sociologa, teologa, psychoterapeuta a religionisty dnes už evropského formátu dělá brilantní diagnózu našeho rozpadajícího se světa: „Vědecký rozum, …, a věda, která se zdála být ‚účelem sama o sobě’, se postupně staly pouhým prostředkem; naopak zisk a peníze se z pouhého prostředku staly účelem a dostatečným, všeospravedlňujícím nejvyšším cílem. Kupříkladu dnešní vědecký výzkum v mnoha oborech už dávno nemá ctižádost ani svobodu naplňovat touhu lidského ducha po poznání pravdy, jak to pateticky deklaroval racionalismus raného osvícenství, nýbrž poslušně plní zadání diktovaná ekonomickými, případně politickými zájmy svých mecenášů (nejvíce patrné je to snad na manipulaci lékařského výzkumu zájmy farmaceutických firem). Zisk se stal pravdou vědy.“ Zdá se, že v oblasti, ve které působí Tomáš Halík, můžeme čerpat podporu a inspiraci. Jedním z takových textů, který dnes Psychosom přináší, je Svědectví Jiřího Růžičky v rubrice Filosofie. Určitě ji nepřeskočte. Kolem tohoto textu vznikla už před jeho uveřejněním vášnivá diskuse, která poněkud pozdržela vydání celého čísla. Vyvstala totiž otázka nanejvýš ožehavá, zda je přiměřené uvažovat o tom, jaký Bůh je či není, nebo dokonce- zda se vyvíjí. To je ale na vážnou teologickou a jistě nikdy nekončící disputaci, ve které se už na začátku k mému překvapení teologové shodli, že Růžička to zjednodušuje, že je z hlediska rozsáhlé teologické literatury takříkajíc „na začátku“. K tomu chci říci rovnou, že text není pro mne textem o teologii ale o psychoterapii. I když je dost rozsáhlý, zdá se mi být otevřeným svědectvím o přesahu věcí, které se při psychoterapii dějí. Pokud se těšíte na kazuistiku, tentokrát jde o popis práce terapií pevného objetí Jiřiny Prekopové z pera mladé autorky Zuzany Masopustové. Určitě je takový pohled na proces terapie lepším příspěvkem do diskuse o vhodnosti toho či onoho terapeutického směru než pouhé deklarativní odsuzování. Takto navazujeme na téma minulého čísla. Posledním textem, na který chci čtenáře upozornit, je Siřínkův zahajovací projev na první české konferenci Boyden-Pesso psychomotorické terapie. Máme zde mimořádnou příležitost nahlédnout do raných fází vzniku terapeutického směru. Nenechte si ji ujít. Většina z uznávaných směrů už má totiž stadium zrodu a prvního předávání od autora prvním následovníkům dávno za sebou. Možná se k některým z našich čtenářů donesla zpráva, že jsem byl nedávno poctěn jednou z pacientských organizací v rámci ankety Lékař roku Hippokratovou cenou, která je udělována lékaři, jenž prokázal nebo vykonal čin nebo činy lidskosti. Ty z vás, kteří mohli podlehnout dojmu, že je to průlomová situace pro českou psychosomatiku, musím zklamat. Sám jsem byl velmi zmaten, když jsem se o ceně dověděl. Ale faktem je, že na cenu mě navrhla státní správa města Chrastavy za rychlou a účinnou pomoc při živelné katastrofě. Toho, kdo ví, že jsem sexuolog, určitě napadne, o jakou mohlo jít katastrofu, že se moje služby jevily tak nepostradatelné. Abych tedy věci uvedl na pravou míru, musím říci, že šlo o loňskou letní povodeň, která postihla řadu obcí u nás na severu Čech. S Lídou Trapkovou jsme na výzvu tajemníka Chrastavy vyjeli neprodleně do deště a byli jsme obyvatelům k dispozici po několik prvních dnů. Moc zdravotnické pomoci nepotřebovali, spíš obyčejný lidský kontakt, informace a účast. Bylo to pro nás poučné a užitečné. A druhé poučení přišlo při udělení Hippokratovy ceny. Zdá se, že k tomu, aby si odborné či pacientské společnosti všimly přínosu těch lékařů, kteří se věnují psychosomatické medicíně, je třeba vyběhnout do deště a zachraňovat lidi z povodní.

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0