FILOSOFIE 2/2011

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Růžička J.: Svědectví

Souhrn:  
RŮŽIČKA J.: SVĚDECTVÍ. PSYCHOSOM, 2011;9(2), s. 113-134
Okolo Vánoc jsem při pravidelné přípravě krátkého textu pro přátele a nejbližší známé uvažoval o poselství křesťanství. V době okolo Velikonoc jsem s textem pokročil natolik, že jej mohu nabídnout k přečtení. Východiskem se stal Starý zákon a jeho pojetí Boha jako determinující síly a moci, postavení člověka jako osoby ve vztahu k Hospodinovi v protikladu s Novou úmluvou, jež byla počata návštěvou Archanděla Gabriela u Marie, pokračovala narozením Krista a završila se jeho ukřižováním. Moje uvažování se odehrávalo na zcela světském pozadí, kterým byla moje psychoterapeutická zkušenost se studenty i lidmi trpícími duševními či některými tělesnými poruchami a neduhy. [1]

Summary:
RŮŽIČKA J.: TESTIMONY. PSYCHOSOM, 2011;9(2), pp. 113- 134
At around Christmas, while writing a regular short text for my friends, I thought about the message of Christianity. By Easter time I had progressed with the text so much that I was able to offer to read it. The starting point was the Old Testament and the concept of God as the determiner of strength and power and the role of man and his relation to the Lord, in contrast to the New Convention, which was initiated by Gabriel visiting Mary. The text continued with the birth of Christ and concluded with his crucifixion. I was thinking from a purely secular background, which was my psychotherapy experience with students and people suffering from mental or physical conditons. ¹
Úvod

Okolo Vánoc jsem při pravidelné přípravě krátkého textu pro přátele a nejbližší známé uvažoval o poselství křesťanství. V době okolo Velikonoc jsem s textem pokročil natolik, že jej mohu nabídnout k přečtení. Východiskem se stal Starý zákon a jeho pojetí Boha jako determinující síly a moci, postavení člověka jako osoby ve vztahu k Hospodinovi v protikladu s Novou úmluvou, jež byla počata návštěvou Archanděla Gabriela u Marie, pokračovala narozením Krista a završila se jeho ukřižováním. Moje uvažování se odehrávalo na zcela světském pozadí, kterým byla moje psychoterapeutická zkušenost se studenty i lidmi trpícími duševními či některými tělesnými poruchami a neduhy. [2] Starost o Boží bytí Heidegger v časopise Spiegel (Spiegel, 1966) řekl, že již jen nějaký bůh nás může zachránit. Tento povzdech plynul z bezvýchodně vyhlížející technologizace[3] lidstva, způsobu bytí, které se vydalo cestou energie[4], moci a síly prostřednictvím techniky. Ukazuje, jak technický charakter bytí nivelizuje prostorovost i časovost i další existenciální určení lidského života a lidské společnosti, civilizace. Díky technickému pohledu na svět, přístupu i veškerému takovému jednání jsou jsoucna disponovatelná, manipulovatelná a reprodukcí nahraditelná. Povaha techniky je tak krajní podobou vyprázdněného bytí.

Od technického pojetí bytí Heidegger nic nečeká, neboť již ukázalo své možnosti[5]. Křesťanství, jak z rozhovoru Spieglu s Heideggerem plyne, již podle něho neskýtá onu novou naději, kterou kdysi slibovalo, neboť neumí světu síly, moci a nadvlády techniky poskytnout smysluplnou alternativu. Heidegger své bohy vyhlíží již v jiné perspektivě, než v jaké se mu ukazuje křesťanství. Chce bytí znovu promyslet a naději spatřuje v novém uvažování o jsoucím v rámci součtveří Země a Nebe, božské a bytí smrtelníků. Zřejmě mu uniká, že křesťanství chce bytí spíše než myslet především nově žít,[6] a tím je i nově nechat vyvstat. Jak to ale, že nové učení nevedlo k tomu, co od něj přímí následníci Krista čekali? Co se stalo (či co se nestalo), že spíše nežli k lásce, bratrství a trvalému míru mezi lidmi i národy docházelo po celou dobu křesťanské Evropy k tak temným obdobím a událostem, že již od druhé poloviny století 19. hovoříme o konci křesťanství a s ním ve století 20. o duchovním, a posléze i kulturním a politickém zániku západní civilizace? (Spengler, 2010; Huxley, 2010; Zakaria, 2005) Můžeme se zamyslet jen nad některými skutečnostmi, které situaci charakterizují.
Starý zákon a Nová úmluva

Křesťanství tak, jak je známe z jeho vývoje i současného stavu, je náboženstvím dvojí nauky i víry, které jsou v základním určení neslučitelné. Vězí v tomto rozporu po staletí a nenašlo dosud ani vůli, ani odvahu se z něho vymanit.

V čem ona podvojnost spočívá? Jeden pohyb v křesťanství vychází ze Starého zákona (Bible, 1979; Jeruzalémská Bible, 2009; Starý zákon, 1978) a druhý ze Zákona nového (1973). Ve Starém zákoně je Bůh bytostí, která je původcem i Tvůrcem veškerenstva; je bytostí všemohoucí, bytostí nadanou nejvyšší energií a vůlí. Je autorem Všehomíra, prvním hybatelem, jak vidíme zřetelně v Genesis. Je Stvořitelem, původcem všeho živého a neživého včetně člověka. Z látky, ze které byl stvořen Adam, z jeho podstaty vyňal druhou lidskou bytost a určil její rodovou podobu, a tím založil povahu lidské identity i rodové vzájemnosti. Starozákonní Bůh nenechává nikoho na pochybách, že je nejen původcem světa, tvůrcem lidského života, ale také určuje, jakým způsobem má být žit. Určuje cíle, prostředky i metody, a dokonce i základní prvky životního stylu. Je zákonodárcem, který přikazuje, co je a co není v lidském životě správné, zkoumá a posuzuje lidské skutky i jejich motivace, důvody i pohnutky mysli lidí, které vedou či brání bohulibému životu. Ze začátku to jsou jednotlivé a konkrétní příkazy či doporučení. Adam a Eva nemají jíst ze Stromu poznání a mají se starat o svět, jenž byl člověku svěřen. Slovo Boží je pro člověka zákonem. A porušení zákona Hospodin sleduje, soudí a také trestá. Je první, kdo objeví hřích, poslední soudce, i ten, který „předhazuje lvům[7]“. To ale je jen část jeho podoby, jen aspekt, ke kterému se váže další, a tím je Hospodinova starost o to, aby jeho lid byl spasen. Hospodinův zájem není pouze mocenský a v průběhu Starého zákona se ukazuje evoluce jeho vztahu k člověku a zároveň i vývoj vztahu člověka k němu. Ve zkoušení Abraháma se otevírá jedna z kapitol Boží a lidské vzájemnosti. Při testu věrnosti a oddanosti Izákova otce vůči Hospodinu Abraháma nejen zkouškou prověřuje, ponižuje a trápí, ale má s ním nakonec i milosrdné slitování. Požádat otce, aby dokázal svou oddanost a víru krvavou obětí na jediném synovi, je veliká a troufalá věc. Na otci je žádáno, aby zničil mladý život v rozpuku, přeťal veškeré vazby i naději, kterou otec vkládá do svých dětí, do syna. Znamenalo by to nejen zničení jednoho života, ale také podetnutí hlavní větve života všech v rodině, oslabilo by to celý rod. Boží vůle a Abrahámův čin by však také nenapravitelně narušil vztah mezi jím a manželkou, příbuznými i společenstvím národa. Ti by jistě ocenili pevnost a oddanost Abrahámovy víry, ale také by v nich bylo zaseto semeno pochybností o Boží lásce a milosrdenství a v hloubi jejich duší by začal neodbytně žhnout plamínek nevole a odporu, který by, byť by to mělo trvat celá tisíciletí, nakonec přerostl v zásadní konflikt důvěry.[8] Od Abraháma již člověk s Hospodinem může mluvit volněji, protože Bůh jeho ruku prostřednictvím archanděla Gabriela zadržel. Člověk od té doby ví, že Bůh je milosrdný a jeho požadavky na člověka nejsou absolutní. Zdá se rovněž, že vzájemná komunikace dostává nové rysy, člověk k Bohu přichází s menšími obavami a menší bázní a větší jistotou, vděčností a láskou. Je to láska k bytosti, jež převyšuje lidi ve všech souměřitelných určeních, obsahuje obavu pramenící ze vztahu Pána a jeho poddaného. Je to láska závislá, nerovná, podmíněná tím, co mu Bůh předepsal a vyjadřoval ústy svých proroků a k tomu vyvolených, souhrnně pak v Knize přikázání. Desaterem Bůh prostřednictvím Mojžíše předkládá, v jakém duchu, pro jaké skutečnosti má člověk žít. Učí jej jak rozpoznat dobro od zla, jak se dobru přiblížit a zlu odolat, je rovněž obrazem starosti, kterou Bůh s lidmi má. Právě na Desateru se ukazuje Boží zájem o člověka v celém rozsahu jeho existence, ve všech oblastech jeho bytí. Ani v samotném Desateru nejde pouze o holý příkaz, požadavek a pokyn, ale také o jejich vysvětlující zdůvodnění. Deuteronomium (1974) pak obsahuje instrukce, pokyny a praktické rady, co a jak má člověk činit během svého života za různých životních okolností a v rozmanitých podmínkách. Stalo se základem praktického náboženství každodenního života. V různých situacích, okolnostech i složitých situacích, ve kterých bylo potřebné i užitečné se orientovat, těžit z moudrosti Boží a nikdy neztratit mravní vodítka a jistoty víry. Obsahuje rady i konkrétní návody jak žít život radostně, úspěšně a šťastně již na tomto světě, s výhledem na blaženost ze spásy v trvalé blízkosti Hospodina. Nikdy však, Adamem počínaje, ani lidem pozdějším, nikomu z Izraele po celou dobu platnosti Staré úmluvy nedává Bůh úplnou nezávislost, neponechává nepodmíněnou svobodu, zůstává nejvyšší mocí Všehomíra, je největší Silou. Stvořitelem, Vládcem, Zákonodárcem i Soudcem. Ale pokud je tomu skutečně tak, pak nejenže člověk není svobodným tvorem, ale ani Bůh Síly, Zákona a nejvyšší Vůle nemůže být bytostí nezávislou, a tudíž svobodnou. Jako každá síla, je i on nakonec předvídatelný a vypočitatelný. Každá síla totiž je uvězněna ve svých určujících či zákonitých možnostech. Každá síla musí být rovněž poháněna jinou silou, spotřebovává ji a sama je také konzumována, a tak také nutně spěje k zániku. Jelikož je každá síla vzbuzována, silový Bůh není jediný hybatel, neboť je závislý na síle, která jeho energii uvádí do pohybu. I kdyby byl sám sobě hybatelem, neměnilo by to nic na skutečnosti, že je závislý na zákonech, byť jsou to zákony vlastní. Starý zákon vymezuje Boží vztah ke světu příčinně. Bůh sám je první příčinou, neboť z něj vznikl svět, On je prvním hybatelem, je tudíž i nejvyšším projevem vůle. Pokud je Bůh síla, pak je také pomíjivý, protože každá síla se spotřebovává, a tudíž zaniká. Takový Bůh také nemůže být dokonalý, protože se stále stupňuje, a tudíž ještě není dokončený[9]. Je uvězněn v systému příčin a jejich následků, geneze i zániku. Jakmile totiž je něco příčinou, již uvízlo v silovém vztahu působení, již se stalo součástí příčinného děje. Podléhá pak tomuto zákonu, a tak se stává vězněm systému, z něhož již nelze vystoupit. A jeho případným zrušením by Síla negovala sama sebe a tak by přestala být nekonečnou. Co však k tomuto také patří, je propast mezi jednou i druhou stranou příčinných souvislostí, mezi subjektem a objektem. Vše se podle Starého zákona uskutečňuje z Boha příčinným způsobem a nejvyšší jistota je v jeho subjektu. Pokud je subjekt vázán k protějšku příčinnými vztahy, nemůže být ani jedna ze stran navzájem volná, nemůže mít vztah, který je ze závislosti uvolněn, nemůže být proto také bytostně osobní, a tudíž svobodná. Absolutní všemocný subjekt je absolutním vládcem všech jiných subjektů, jenž se z povahy silového uspořádání řádu bytí proměňují v objekty tohoto vztahu. Subjektem je pouze taková bytost, která svobodně a nezávisle určuje svůj vztah k jiným subjektům. Zrušením subjektivity je zrušena svoboda, zrušením svobody zaniká subjektivita. Z toho se dále ukazuje, že nejen člověk, ale ani Bůh nemohu být v totálním vztahu vůči sobě subjekty. Neboť svojí úplnou závislostí na Bohu jej člověk činí závislého na sobě. Bůh se tak skrze lidskou závislost na něm stává paradoxně závislý na člověku. S mírou závislosti se osobní bytí obou krátí, jako subjekty vzájemného vztahu postupně zanikají oba, člověk i On. Víme, že osobní vztah je ten vztah, ve kterém mají obě strany vůči sobě navzájem zajištěnou vždy určitou míru volnosti. To ale v kauzálním systému možné není. Pokud ovšem i rozhodování nepodřídíme těmto vazbám a osobní význam svobody neponížíme na pouhé zdání. Jak je to tedy ve Starém zákoně s možností člověka určovat věci podle sebe, podle vlastní vůle? Starý zákon je v této věci rozkolísaný. Jednou je člověku přiznána značná volnost, jindy je tomu zcela naopak[10]. Je zákonité, že pokud mezi jednou a druhou osobou panuje nepoměr v moci a síle, pak slabší je v silovém poli vydána silnějšímu. I proto mezi Bohem a člověkem zůstává nepřekročitelná propast. I proto zde panuje občasně podivný chlad, oboustranná nedůvěra, cizota a osamocení, propast, kterou si jako prázdnotu člověk také uvědomuje[11]. Z důvodu vlastní subjektivity člověk nemůže k Bohu blíž, neboť si musí chránit a schovávat svoje soukromí, své bytí sám sebou. Je nucen před Ním vždycky něco skrývat. Třeba jen kamínek. A to navzdory, ba právě proto, že Boha považuje za všemocného a vševědoucího. Z toho, co jsme řekli, rovněž plyne, že člověk je odsouzen k tomu, aby hřešil[12]. Musí některé věci dělat po svém, neboť hřích se v této totalitě stává jediným způsobem, jak se z ní vymanit, a tím si udržet sama sebe coby subjektivitu[13]. Skrývání se je v Totalitě považováno za hřích vždycky. Stejně jako subjektivita. Kterákoli totalita je také důvodem svého zániku, a to buď proto, že zničí osobitost toho, komu vládne, a pak již neguje svoje určení, a tak zaniká, nebo ten, jemuž vládne, ji zruší tím, že se z ní osvobodí. Subjekt se subjektem bez druhého subjektu nemůže stát, ani jím být v čase. To, co panuje v kauzálně deterministickém prostoru věcí, má stejnou podobu v společenském i teologickém prostoru. Starý zákon tyto rozpory nemohl nikdy vyřešit, a proto čekal na Nové ujednání, Nový zákon.
Zvěstování

Situace se začíná měnit zvěstováním příchodu Vykupitele. Měl se stát člověkem, což předpokládalo ještě další, vstupní podmínky. Nebylo by na místě se například narodit královské matce, ani ne matce bohaté, zajištěné, či ženě se světskými výsadami, kterými by přesahovala jiné. Musela to být obyčejná, prostá a chudá žena, musela však mít dobrou a bezúhonnou pověst. Neboť jinak by tato její velká role, kterou proměnila v poslání, i pro malé pochyby ztratila na důvěryhodnosti.

Další, zdánlivě jen úvodní kapitolka, se točí okolo staletých sporů týkajících se neposkvrněnosti početí. Tato skutečnost nemá s biologickými záhadami oplodnění nic do činění. Je klíčová ze zcela jiného nežli přírodovědeckého hlediska. Návštěva Anděla[14] většinou vypadá, jako by Marie dostala od Anděla oznámení sice z míst nejvyšších, ale nakonec se dověděla přání, které se neodmítá, a lze se mu jen podrobit. Na jednom z mnoha obrazů této nedostižné chvíle vidíme to, co je nutné domyslet[15]. Marie nebyla pouhou vykonavatelkou Boží vůle, nedostala z vyšších míst povolávací rozkaz, jak se běžně tvrdí, ale byla Bohem prostřednictvím Anděla o službu požádána. Byl jí ponechán čas na rozmyšlenou a nikoli jen proto, aby se ze šoku vzpamatovala, a připravila se jako ovce podrobit příkazu Nejvyššího. Nevyhrála v loterii soutěže mezi jinými ženami. Jinak bychom přece mohli právem uvažovat o nesvobodném vztahu mezi Pánem a služebnicí, kdyby nemohla mít čas na rozmyšlenou a musela se rozhodovat pod nátlakem, pak bychom oprávněně hovořili o manipulaci, nesvobodě a zneužívání moci, mohli bychom prostě říci, že byla znásilněna. A pokud by se Marie podrobila ze strachu nebo pro společenskou výsadu plynoucí z toho, že si ji vybral sám Hospodin, právem bychom ji měli za oběť či za ctižádostivou ženštinu, která se nejen zpronevěřila pravdě svého bytí, ale zneužila k tomu ještě svého manžela Josefa. Takové početí by přece bylo právem nazváno poskvrněným z mnoha důvodů již od samého jeho počátku[16]. Za daných okolností bychom pak my, křesťané, s Bohorodičkou vězeli v silovém poli Boží zvůle. Ať již byla Marie jakkoli Bohu oddána, ať si ji vybral k tomu, aby se z ní narodil Boží syn, nemohl Bůh od počátku nového začátku zatížit vztah tím, že by nerespektoval svobodnou vůli Marie. Musel jí dát na rozmyšlenou pro tuto svobodu a Marie, byť oddaná a věrná služebnice, pokud měla zůstat bytostí svobodnou, potřebovala by čas na rozhodování, musela by jí také zůstat možnost tuto nabídku odmítnout[17]. Mariin život tak, jej známe z pramenů, ale především s ohledem na povahu řádu lidské existence, ukazuje, že Marii tato možnost upřena nebyla. To, co se událo po narození Krista, během jeho života i v souvislosti s jeho smrtí, jeho poselství lásky, k takovému výkladu opravňuje, ba přímo k němu vybízí. Marie již dříve, podobně jako Izraelci v té době, věděla, že se čeká na nového proroka, možná i Mesiáše, ale o tom, že by měla být právě ona oslovena a požádána k přijetí nezvyklého údělu, který ji byl zvěstován, nemohla mít žádné tušení. Jak dlouho měla na rozmyšlenou, není pravděpodobně známo, ale jistě přiměřeně dlouho[18]. I když lidé Starého zákona obecně byli pokorní, poslušní a Hospodinu oddáni, antropologicky není možné, aby neměli své vlastní, nezadatelné svobody a k nim přiléhající lidská práva, z nichž právo na svobodné rozhodování o vlastním životě a autentických krocích v něm je předpokladem být člověkem. Máme je jako lidstvo vepsáno v duši již od chvíle, kdy jsme se stali lidmi, každý jedinec je jí obdařen a takto i určen od svého početí. Z tohoto práva, jež není primárně věcí jurisdikce, ale tuto teprve zakládá, plynou další, jmenovitě teologické, filosofické, psychologické, politické, sociálně právní, výchovné a další skutečnosti. Marie se Hospodinovy nabídky možná polekala, také lze předpokládat, že jí byla i potěšená, byla to velká pocta, které se jí dostalo. Musela však mít čas o všem přemýšlet, velela jí k tomu odpovědnost za své rozhodnutí. Kromě toho byla zasnoubená, a proto nemohla jen tak obejít závazky vůči Josefovi a jeho rodině. Byla považována nejen za věrnou služebnici Hospodina, ale také za dobrou dceru, příbuznou, ženu svého společenství. I Josef musel souhlasit, ani on nemohl být jen zcela pasivní postavou zbavenou stejných práv, jaká měla Marie.[19] Oba potřebovali čas na rozmyšlenou, aby neměli pochyby, že přijetí nabídky neohrozí jejich svobodu i důstojnost, ani nebude spojováno se ztrátou jejich soudnosti a nedojde k ohrožení jejich dobré pověsti v obci ani u lidí.[20] Je třeba si připomenout, že i lidé Starého zákona měli tato přirozená práva vetknutá v duši a z nich odvíjející se potřebu se svobodně rozmýšlet a také o sobě svobodně rozhodovat.[21] Ať už rozhodování nazveme jakkoli, Marie jím prošla, ba takovou chvílí projít musela, neměla-li být zbavena lidské přirozenosti, nechceme-li ji chápat jako loutku, pouhý instrument byť Boží vůle, vedle Josefa jen další figurka na hracím stolku Božích úradků. Je možné a také pravděpodobné, že její rozmýšlení neprobíhalo týdny či měsíce, je možné, že k rozhodnutí dospěla s pomocí Josefovou – ten se, jak víme, později o rodinu příkladně staral až do své smrti – ve velmi krátké době, ale i kdyby tak či jinak, na věci to nic nemění[22]. Marie nedostala příkaz, úkol, ani nebyla přinucena, ale byla oslovena a požádána a měla možnost odmítnout[23]. Neboť ten, kdo se měl narodit, přicházel k nám lidem na jiném principu než ve jménu moci. Právě tento důvod je pravděpodobně nejdůležitější, protože Boží rezignace na moc nad člověkem, ba dokonce možná na moc vůbec, se jeví jako jádro Jeho obratu.[24] Je také začátkem věku, kdy se dva do té doby promíchané principy nadobro oddělují a rozcházejí.

 

Nová doba jako poselství lásky

S početím Ježíše se začíná nová doba. Poprvé v dějinách lidstva se totiž stalo, že nějaký Bůh sestoupil k lidem tak, že byl člověkem počat, porozen, žil s nimi celý svůj život beze zbytku a bez ustání a zemřel jejich vlastní rukou a svůj život i smrt pojal jako důkaz i dar, jako jedině možný počin, chtěl-li člověka ponechat jako svobodnou bytost, a přitom se pokusit o navázání takového vztahu, který by člověku přinesl spásu.

Proč ale? Jaký měl k tomu důvod? To, co si my lidé můžeme představit, co je v našich možnostech porozumění, se vztahuje ke klíčové skutečnosti, a tou je rozpor mezi skutečností absolutní moci Boha vůči člověku a nutnosti jeho svobody coby předpokladu subjektivity. Smysl absolutní moci v důsledku existence lidské svobody, jenž má možnost volby o způsobu své existence, se vyprázdnil.[25],[26] Dosavadní Bůh, stejně jako jiní bozi, lidem vládne, má nad nimi moc a člověk je mu vydán. Bůh je totiž Zákon. I když jej bez ustání vede a má k tomu, aby ho člověk miloval, i když mu umetá chodníčky a slibuje věčné nebe, mezi oběma stojí ta ošidná, leč rozhodující otázka poměru moci a síly. Jak vůbec milovat beze zbytku a svobodně bytost, která má ve všech ohledech nakonec navrch a poslední slovo? Která, když se necítí být dosti milována, si lásku a poslušnost vymáhá násilím, hrozbou, a člověk pak žije permanentním strachem. Bůh nutí člověka k lásce a vděčnosti, ale nedává mu skutečnou volnost v lásce, neposkytuje mu možnost jej svobodně odvrhnout a opustit, neponechává mu právo na bezbožnost. Bez bázně a beze strachu lze milovat pouze toho, jenž sice může být silný, může mít i dílčí, nikoli však absolutní převahu, jako někoho v určité míře či oblasti sobě rovného. Tou mírou je právě subjektivita, vědomí vlastní důstojnosti, samostatnosti a možnosti myslet i jednat svobodně. To jediné, co Hospodina a člověka může zrovnoprávnit, je vzájemná svobodná láska. Leč starozákonní člověk nemůže žít vedle Hospodina, s ním, ani pod ním bez obav, bez bázně z jeho zlosti, s děsem, se kterým se budí v noci obtěžkaný strachem a špatným svědomím. Jak jej může milovat nade vše, a přitom se má obávat jeho hněvu, síly a pomsty? Přitom Hospodinu od člověka nic srovnatelného nehrozí. Bůh si uvědomil již dávno, co člověk ještě neví, jak je již od samého počátku zapleten do vlastních tenat absolutní moci. V důsledku toho mu i samotnému Bohu hrozí ztráta svobody a samota nerovného vztahu. Je zároveň zbavován možnosti milovat láskou, kterou přetéká Jeho srdce, a být takto milován bytostí, která je schopna téhož. Leč člověk do doby narození Krista není ve vztahu k Bohu zbaven bázně, nemá žádnou možnost v osobním vztahu strach zcela odložit. Naopak do strachu je vržen a v něm ukován. Teprve život bez bázně přináší svobodu. Kdo se přestane bát, je skutečně volný. Pouze ten, kdo je svobodný, může milovat nepodmíněně, upřímně a cele. Právě taková pak může být i jeho láska, pevná, upřímná a spolehlivá. Starozákonní Bůh chtěl od člověka nejen poslušnost, ale přál si, ba potřeboval lásku člověka. Nikoli však jen lásku poddaného dítěte, nesvéprávné bytosti, slabšího a závislého tvora, ale lásku, která by pramenila ze svobody, nezávislosti a vědomí vlastní hodnoty. Potřeboval být potvrzen svobodnou bytostí, což bylo při vzájemném nepoměru možné pouze v lásce rovnocenným člověkem. To v dobách První úmluvy nebylo možné a Kristus, Boží syn, měl svým příchodem na svět vše změnit. Na Ježíšově osudu vidíme Hospodinovy úvahy. Dospěl k závěru, že starozákonní poměry se vyčerpaly. Bylo třeba od základu změnit celou situaci a vzájemný vztah mezi ním a člověkem. Jako jediná možnost, jak se zcela a beze zbytku lidem přiblížit, se nakonec ukázalo to, co učinil Kristus. Totiž vzít na sebe lidský úděl. Neuvěřitelná úvaha, ještě neuvěřitelnější[27] skutek, prostý závěr[28]. Chtěl-li Bůh překročit staré možnosti absolutní nadvlády nad světem a být pro lidi věrohodný, musel se stát jedním z nás, musel se stát člověkem. A tím dát lidem také nezávislost v lásce a svobodu věnovat stejně tak, jako ji nemít. Pak mohl nastat onen den, který nám trochu barvotiskově, ale působivě, připomíná betlémská hvězda, noc, do které se narodil Syn Boží. Chlapec, podobně jako jiné děti, potřeboval mateřskou i otcovskou péči, do puberty se významně nelišil a jako ostatní děti jeho vrstvy neměl žádné mimořádné životní podmínky. Víme však také, že od jinošských let svůj život zasvětil poznání Starého zákona i dalších spisů a svoji pozornost věnoval lidskému údělu ve vztahu k Bohu. Byl poslem Nové úmluvy a jeho nový výklad Starého zákona přinášel neslýchané názory na Boží úradky i činy a otevíral nový pohled člověka na sebe sama a Boha ukazoval ve zcela jiném než dosavadním světle. Jeho učení bylo postaveno na víře v život zbavený strachu, na nových vztazích mezi lidmi, a především hovořil o proměně vztahu mezi Boží trojjediností a člověkem. Byl tím, který přijímal hříšníky, měl úctu k malomocným, miloval děti a sklonil se ke každému z nejmenších. Neboť má-li být láska svobodná, nesmí si vybírat, nemůže určovat předem, kdo bude milován a kdo ne. S těmi, kteří jej hanobili a poslali na kříž, měl soucit, neboť viděl, jak se sami vrhají do záhuby. To všechno umožňoval a k tomu také vedl nový řád světa. Jeho smyslem, jeho ideou, jeho praxí, způsobem vědění i jednání, horizontem horizontů byla láska. Já jsem Láska, hlásal. Co je z lásky, nepodléhá zákonům moci, síly. Lásku nelze vynutit, naplánovat a vyprodukovat, nelze ji předepsat ani vymýtit. Nelze ji opatřit algoritmem, je nepředvídatelná, neopakovatelná, nepřenosná. Nemůže být vynucena, není ji možné učinit předmětem směny, neboť láska není komodita. Stejně tak jako svoboda, nepodléhá žádným zákonům kromě svých vlastních. Není odvoditelná, redukovatelná, není možné se jí zmocnit ani ji vyložit odjinud než z ní samé. Láska proto nemůže být ničím, co vzniká v člověku, ba dokonce ani v Bohu, ale je darem, kterého se dostává vždy odjinud. Člověku od Boha a Bohu od člověka. Protože dar není žádná věc, tou jej lze pouze vyjádřit, také lásku nelze zaměnit na cokoli, čím se nám ukazuje. Láska je tajemná milost, do které jsme byli Kristem uvedeni vzájemným vztahem, dar, který dostáváme od Boha a on od nás. Jen v takové lásce se může stát, že člověk stojí sebevědomě, nezávisle a bez bázně tváří tvář Bohu, a ten je i ve své nesouměřitelné velikosti ve vzájemném vztahu v prostoru lásky roven nepatrnému člověku. Kristovo poselství lásky bylo umožněno jeho vlastní lidskou zkušeností[29]. Rozuměl tíži lidského údělu, byl si vědom křehkosti a snadné zranitelnosti jeho duše, viděl, jak málo dokáže podvrátit důvěru a jak mnoho je třeba, aby byla obnovena. Věděl, jak potřebuje v těžkých chvílích mít po boku druhé, jak nezbytná je jejich přítomnost a jak děsivá je opuštěnost v kosmu, v němž se ztrácí, ale zároveň viděl odvahu a vytrvalost, s jakou se mu snaží rozumět a také jím proniknout. Znal dobře zápas člověka se Zlem, sám zakusil jeho nesmírnou sílu, drtivý vliv a děsivou vydanost jeho mrazivé moci, nepředstavitelné energii a běsnivé pomstychtivosti při pokusu se mu vzepřít. Právě díky této zkušenosti mohl měnit „mocenskou doktrínu“ do nové podoby, na novém základě, v nové perspektivě. Neboť na vlastní kůži zažil a také pochopil, že lidská duše je slabá, zranitelná, bez ochrany a bez opory vydaná strachu, obavám a úzkosti a zbloudí snadno a rychle. I skutky, které se zdají být těmi nejhoršími, omluvil, „neboť nevědí, co činí“[30]. Tohoto člověka zbaveného všech jeho převleků, kostýmů, rolí, postavení, klopýtajícího a bloudícího ve světě Bůh skrze Krista a Kristus skrze Boha miloval. Mohl tak učinit teprve tehdy, když vstoupil na Zem. Sám totiž jsa člověkem zjistil, že má-li v srdci lásku a v ní i svoji víru, je schopen obětovat pro ni všechno, dokonce i svůj křehký život, a tak přesáhnout všechny meze, neboť právě láskou mohou být zrušeny. Pokud se mu takové lásky dostane, již nikdy nebude sám. Toto ohromující zjištění mělo odzbrojující následky. Kristus coby člověk právě touto cestou prošel až do konce, i on zakusil, že důvěra a láska mohou být otřeseny v základech a poznal, jak snadné je ztrácet naději. Všechny jeho jistoty byly zpochybněny a nakonec je, s pomocí Boží, přece jen neztratil[31]. Pak mohl nakonec udělat to, co bylo nezbytné. Coby člověk, jehož důstojnost, láska a víra nebyly zlomeny, pak vložil svou duši do rukou Otce. Prostřednictvím této oběti se Bůh v Kristovi stal novým subjektem, neboť jeho vztah k člověku, jeho láska, překonala nejen vlastní smrt. Jeho život i smrt k němu přiváděli lidi. Cítili se připoutáni nikoli silou vůle, mocí zákonů, ale výmluvností osobní lásky. Tak, jsa sám již zcela osobou, jedincem, v plném smyslu od početí až do samého konce a tak napořád, se vzdal možnosti vše změnit a v pokoji, zcela bezmocný skonal. Nikoli však do prázdna, ale do rukou svého Otce, jenž jej, jako lidskou bytost a svého syna tolik miloval.[32] Rozhodnutí, ke kterému Bůh dospěl, a čin, který vykonal, jeho samého spasil před prázdnotou bytí bez existence, před chladem absolutní moci, před zatracením. Jelikož ta, nemaje již žádný subjekt, nikoho druhého – vždyť vládne pouze věcem – ztrácí sama sebe, a tím spěje k nicotě. Rozhodnutí bylo nedělitelně spásné pro všechny. Totéž, co vykonal pro jednotlivce, se dostalo národům. Člověk mohl být spasen tím, že byl láskou osvobozen z moci totalitních sil. To ovšem neznamenalo, že svět byl zbaven moci a sil, ty ale ztratily svoje absolutní postavení i působnost. I v posledním období života Kristus zůstal věrný Bohu, sobě i lidem. Má porozumění pro Petra a lítost nad Jidášem. Když je veden na smrt, mnozí jeho nepřátelé i mnozí příznivci očekávají, že v poslední chvíli použije božské moci a nenechá se zahubit. Jeho činy se vyznačují úsilím nepodlehnout strachu. Pochopil, že kdyby bázni nedokázal čelit, kdyby se mu poddal, navždy by pohřbil své dílo, zničil by smysl toho, pro co a jak kdy žil, a stal by se nevěrohodný. Nemohl se proto ani pokusit o to, co se nabízelo, požádat Otce o pomoc, uniknout nepřátelům a zachránit si život. Na svoji záchranu však nemohl použit žádnou moc, ani sílu, neboť by se jen potvrdilo, že nakonec je to ona, co všemu vládne. Byly tu možnosti záchrany, stačilo vyhovět Pilátovi, ale zároveň by byl pohřben smysl věrnosti, pravost lásky, její kosmický význam, její nové poselství. Pokud by nebyla aktem svobodného rozhodnutí, Kristova oběť by byla jen vynucenou reakcí a tak by ztratila svůj smysl[33]. Ukázal, že lze podstoupit zápas se strachem, úzkostí a slabostí, plynoucí z vědomí vlastních limitací, tváří v tvář nicotě smrti a hrozbám Zla, a zůstat neporažen tehdy, je-li mezi ním a Hospodinem vzájemná důvěra a láska. Poznal, že láska musí projít zkouškou této důvěry a obnovou naděje, aby zůstala sama sebou, aby se neproměnila v dočasnost, jen vznět, pouhé zdání. Pochopil, že láska bez obětí zaniká, neboť ta je její živou podmínkou, je součástí života v lásce. Kristus se vydal cestou Boží lásky i lásky lidské, a bylo jen otázkou času, kdy se stane její obětí. Ukázalo se mu, že svobodným rozhodnutím pro lásku se život stává dobrovolnou obětí[34]. V lásce vždycky člověk zapomíná na sebe, a toto zapomínání sama sebe je jinými slovy ve svém důsledku obětováním svých vlastních zájmů milované věci či bytosti. Neznamená to ovšem, že oběť je obětinou proto, abychom mohli milovat, není jejím hybatelem. V lásce dochází k oběti vždy, ta k ní patří, je její přirozenou a samozřejmou součástí. Hospodinovi, a tak i nám se vyjevil její nový smysl spočívající ve svobodné volbě se vydat vztahu s milovaným protějškem zcela. Odtud je patrné, že dřívější oběti bohům měly jiný smysl, neboť v sobě chovaly prvek vynucení, byly vykonávány v kontextu nadřazenosti a podřazenosti, pána a jemu poddaného člověka. Byly vyžadovány a tím se odcizily svému původnímu smyslu. V souvislosti s láskou, která je svobodná, o takové dary neběží.[35]

Nový smysl oběti

Zároveň však vidíme i Boží proměnu vztahu k člověku, neboť od Krista již Hospodinu nejde o oběť, ale o lásku.

Aby svou lásku nevystavil podezřením, aby byla nezpochybnitelná trvale, musel ji Kristus prokázat, musel jí obětovat vše a musel ji též nechat podrobit drsnému testování. Nechal se falešně obvinit, nespravedlivě odsoudit, mučit a bolestně usmrtit. Vzdal se do poslední kapky všeho, co jako člověk měl. I o jeho šaty byl metán los. (N. Z., evangelium Sv. Matouše). Toto pak bylo nejzazší možné, člověku pochopitelné potvrzení věrnosti, přízně a oddanosti Boží člověku. Byl to také srozumitelný důkaz hodnoty, kterou lidská bytost pro Nejvyššího má. Láska také nemohla být prostředkem, ale nepodmíněným výrazem jeho voleb, jeho rozhodnutí ve jménu jí samé. Neboť kdyby byla takto jen účelem, Bůh by musel mít ještě jiný důvod svého vztahu k člověku, který by patřil ještě další motivaci, jež by ležela vně lásky. Jinými slovy, průběh Kristova života nemohl být, a také nebyl naplánován, nýbrž se vyvíjel sám ze sebe a situací, které přicházely. Svoboda i láska zůstaly nepredikovatelné, a tudíž i nejisté, tím však i samy sebou. Kristus svůj život neplánoval k smrti, pouze tušil, znalec lidských srdcí, jenž velmi dobře chápal politické a náboženské podmínky doby, že okolnosti se pro něj vyvíjejí nepříznivě, a chce-li ukázat cestu, pak po ní musí kráčet do konce, i za cenu krajních rozhodnutí. A tak se i stalo[36]. Součástí lásky je péče o toho, koho milujeme. Není tu tedy jen péče Boha o člověka, ale také péče člověka o něj. Jejím důkazem ani projevem proto nemůže být prosba o odpuštění a stálé pokání, o lásku člověk nemůže jen prosit. Už totiž není pouze v roli toho, kdo naléhavě žádá, ale bytostí, která může a také umí milovat, o jejíž lásku stojí také Bůh, uchází se o ni. Jelikož je láska věcí vzájemnou, nepečuje výhradně o člověka Bůh, ale o Nejvyššího pečuje také člověk. Protože je Bůh proměněn láskou a princip jeho bytí se nachází mimo oblast síly a moci, není zde také důvod pro to, abychom neviděli, že Bůh naši péči potřebuje a my mu ji můžeme poskytnout. Bude-li Bůh moci a také chtít. A tak tomu je i naopak[37]. Do narození Krista platilo, že žádný Bůh se své nadvlády nikdy skutečně nevzdal. Kristův život v lásce se tak stal výrazem a na konci, v smrti, i důkazem lásky, kterou nabídl lidem. Smrt sama však nic nevykupuje, neboť je jen bránou. Tou Ježíš prošel, ale předtím byl vystaven největšímu pokušení uniknout odsouzení a celému dalšímu utrpení. Tím by se však ukázalo, že nakonec všemu vládne moc a ovládající síla, že svoboda a láska nezaručují nic. Pak by jeho poselství, které svým životem bezezbytku odevzdal, byla jen vypjatá iluze, marnost, nepraktický a nevýhodný nesmysl. To, co osvobozuje z temnot absolutní moci, je Kristova cesta, kterou prošel až do konce. Ukázalo se, že je osvobozující a zároveň vyvádí člověka do světla bytí. Celou tuto cestu již není třeba beze zbytku podstoupit a vše na ní opakovat, již byla vykonána.[38] Stačí se jen vydat jejím směrem, který je zároveň jejím smyslem. Musíme ještě připomenout jednu skutečnost, a tou není nic menšího, než je svět všeho stvořeného, přírody. Zůstal nám ponechán a svěřen se svými vlastními přírodními zákony a pravidly. Je na nás, abychom se o něj jako hospodáři, nikoli jako páni, také starali (Starý zákon, I-Genesis, 1978).[39] To je to nové poselství křesťanství, zvěst, která přinesla novou Boží podobu. V něm již Nejvyšší není Bohem síly, ale bytostí, která se své moci, své absolutní síly, své absolutní vlády zřekla pro něco, k čemu nás zve, ke spolubytí v lásce. K důvěrnému pobývaní zbaveného strachu. Bez obav a nedůvěry k bohům, lidem i andělům, k bezstarostné a nezpochybňované radosti ze (spolu)bytí, jež se ukazuje jako čas, který se v této přítomnosti ustaluje a tak také naplňuje. Vše je tedy již připraveno, hostina je na stole, ale jak se k ní dnes, v době vítězství idejí síly, zákonů a konzumní předvídatelnosti a blahobytu smyslů (jen pro některé), v čase zlomů civilizací a kultur, dobrat? A jak tohle vše souvisí s psychoterapií?

 

Psychoterapie jako cesta k pravdě bytí

Psychoterapie již od svého počátku se stala zcela původním a svébytným pohybem k pravdě. Vyžaduje nepředpojatou otevřenost vůči všem fenoménům, jež se člověku, který se vydal na její cestu, bezprostředně a autenticky ukazují jakožto něco, co nemůže být uchopeno ani vyloženo jinak, nežli z toho samého. Proto je ve své původní podobě i výrazu základním nastavením, které umožňuje, aby se věci ukázaly ve své bytostné podobě (Boss, 1975). Pravda jakožto zjevená otevřenost je zavazující především pro výchovu a sebevýchovu k pravdě o sobě samém.[40] Stal-li se člověk, jenž prošel psychoterapií, samostatným, pak proto, že úspěšně prošel výchovou k pravdě o sobě samém (Freud, 1986). Tato pravda o sobě samém není pouze věcí myšlení, věcí od přirozeného světa abstrahovaného rozumu, ale je životním pohybem lidské existence ve světě, k němuž je bytostně a původně také vztažena a jemu také otevřena. Poněvadž je touto otevřeností člověk sám, tak také vlastnímu pohybu ve světě, a tak i světu vždy již nějak výkonem své existence také rozumí. Svět, jenž se člověku zjevuje rovnou a samozřejmě ovšem není žádnou dílčí abstrakcí prováděnou specializovanými obory, ale východiskem, ze kterého kroky jednotlivých disciplín, byť zpravidla nereflektovaně vycházejí.

V psychoterapii pak o tomto pohybu hovoříme jako o nepředpojaté otevřenosti vůči sobě i světu a svobodné vztaženosti vůči těm jsoucnům, se kterými se ve světě setkáváme. Psychoterapie vede k tomu, aby se člověk stal samostatnou existencí schopnou vést svobodný a nezávislý, od předchozích neblahých vlivů oproštěný autentický život. Duševní nezávislost a duševní zdraví nejsou nikdy hotovým stavem lidského bytí, ale usilovným pohybem k pravdě vlastního bytí v přirozeném světě.[41] O svobodu a nezávislost svého bytí se musíme starat, což předpokládá neustálé oprošťování od úzkostí, fobií, zastrašujících obav, nedůvěry a podezíravosti vůči lidem i světu, zbavování se demoralizujících závislostí a dalších nepříznivých životních vztahů i postojů k sobě, světu a lidem v něm. Je trvalým úsilím o harmonické vztahy. K bytí v pravdě svého života ve světě patří odolávání svodům lákavých, leč zbloudilých a pokleslých názorů a přesvědčení, ale také zbavování se nadvlády nectností, které mravní oslabení proměňují v úpadek, za určitých předpokladů také v duševní poruchu.[42] To vyžaduje nejen dobrou vůli, ale také ochotu a úsilí pracovat a učit se od sebe i od druhých lidí, jak se pro věci ctností a dobra smysluplně angažovat. Psychoterapie uvádí člověka k důvěře ve vlastní osobní zkušenost tou měrou, že ji bude považovat za domovsky původní a spolehlivé zázemí pro svůj životní pohyb ve vlivných, byť ne vždy bezpečných podmínkách žitého světa. V tom z velké části spočívá její výchovná účinnost, mravní hodnota a duchovní, síla, k tomu je ostatně též povolána. Psychoterapie vede k tomu, aby člověk svoji osobní zkušenost považoval za vlastní, a tím i skutečnou. Potíží je, že jsme se naučili tuto zkušenost vyjadřovat řečí, která je úměrně deformacím, mezi které patří i duševní nemoc této zkušenosti, odcizená. Používáme řeč a její jazyk již hotově připravený a významy patřící vůči ní k vnějším určením. Neuvědoměle a bez možností kritického odstupu tak do naší zkušenosti vnášíme jiné skutečnosti, které s naší bezprostřední zkušeností nemají společnou půdu, totiž přirozený svět. Původní zkušenost je pak vyjadřována nepůvodním jazykem, a to automatickým a bezduchým způsobem. Tím jsou vyvlastňovány nejen jazyk a řeč, ale i lidské bytí, jež je pak určováno a ovládáno jinými vodítky nežli řádem přirozeného světa (viz Heidegger, 2006). Psychoterapie má více možností než většina disciplín tuto původní a osobní zkušenost ponechat tím, čím je, a pokusit se ji vyjadřovat autenticky, důsledně výstižně, a tak i věrně. Protože každá zkušenost je zkušeností něčeho, pak autentická zkušenost v pravdě svého bytí je i výpovědí o pravých a v tomto smyslu pravdivých skutečnostech světa. To, co vystupuje ze skrytosti do světla bytí, rozpoznáváme vlastní zkušeností jako skutečnost takto jsoucí, skutečnost původně reálnou a v tomto výměru i pravdivou. Psychoterapie nám otevírá nově nejen přístup k pravdě vlastního bytí, ale zároveň i k pravdě bytí světa.[43] Proto také se má ráda s uměním, neboť to rovněž má za určitých okolností schopnost věrně a výstižně podat svými vlastními prostředky zprávu o bezprostřední zkušenosti bytí, a tak o bytí samém. Zkušenost bytí a bytí samo zde nestojí ani izolovaně, ani v protikladu, ale v původní jednotě lidského bytí ve světě (Heidegger, 1996; Boss 1979–1982).

 

Svědectví

Úvodem chci upozornit na to, že naše svědectví z psychoterapeutické zkušenosti neznamená, že ji považujeme za jedinou a zcela výjimečnou disciplínu, jejímž prostřednictvím výhradně lze dosáhnout oné zkušenosti, o které pojednáváme. Pouze zde říkáme, že k ní zde došlo, a také jsme si vědomi podmínek, za kterých jsme ji získali. Pro jiné oblasti, například výchovné, pracovní nebo politické sice platí ony obecné předpoklady, ale podmínky a způsoby jejich naplnění je třeba vždy konkrétně prozkoumat, uskutečnit a dále cíleně kultivovat.

To, co jsem zažil spolu s výukovým společenstvím v komunitně-skupinové psychoterapii, které jako výcvikový psychoterapeut vedu, jsem zakusil se svými pacienty i se studenty dříve již mnohokrát. Znám to i ze svého výcviku, kde jsem byl aktivním účastníkem, a také ze soukromého života. Ale zkušenost, o které mluvím, nebyla pouze epizodou ve výukovém dni, netýkala se pouze mne nebo jiného člena vzdělávacího společenství, ale všech zúčastněných, a trvala několik dní bez ustání a s časem neutuchala. Ba právě naopak narůstala, takže ji nebylo možné přehlédnout, volala po zastavení. Co se tam tehdy stalo, co se vlastně dělo a čím to bylo umožněno? Nešlo o žádnou senzaci, extázi, nic, co by člověk, který provádí a učí psychoterapii, nebo kdo žije ve společenství dobrých přátel, kamarádů, v pěkných rodinných vztazích, neznal. Ale tohle bylo přece jen něčím mimořádné. Byl jsem s mým svolením a po dlouhých pochybách vtažen do výcvikového dění, ve kterém se člověk setkává ve vzájemné otevřenosti s druhými lidmi cele. Tato otevřenost nemá nic společného se senzačními sděleními, nejedná se o prozrazení nějakých nechutností či nebezpečných a utajovaných informací, o nepublikovatelné zprávy nebo úžas či pobouření budící chování, které nakonec lidé pod slibem mlčenlivosti druhým odhalí. Jde o věci velice intimní, na první pohled spíše běžné, obvyklé, svou obecnou povahou prosté a banální. Podstata intimity nespočívá v jejím obsahu, ale v tom, že soukromé není veřejné. Proto o intimním není snadné hovořit. Každý z nás má svoji věc, o které nerad mluví nebo nemluví vůbec, a to proto, že se stala součástí jeho identity.[44] To je jediný a skutečný důvod, proč lidé před druhými udržují nějaká svá tajemství. Tehdy však, když se lidé stanou blízkými, můžeme jim svěřit to, co je soukromé, co jsem již beze zbytku já.[45] Jednou z takových skutečností jsou i naše záliby, některé prožitky, vzněty či sny a snění, náš soukromý život. Některé záliby bez problému uvádíme, jiné zase nikoli. Pokud je např. moje záliba hrát na piáno nebo skládat verše intimní, nebudu o ní hovořit ani ji provozovat na veřejnosti, budu svoji zálibu skrývat a tajit. Pouze tehdy, když budu mít okolo sebe lidi, kterým důvěřuji, které mám rád, o nichž vím, že mne i s mou věcí nechají být a nebudou se snažit se do ní dobývat, pak tyto lidi možná někdy zavedu i na ta místa ve světě, a takto i k srdci, která dosud zůstala před světem skrytá. Také musím mít jistotu, že nebudu pro takové věci ostatními souzen, ponížen, ani zesměšňován, nebudu o ně olupován, ale budu s nimi přijat, tolerován a respektován. V takovém společenství a v takto vybudované atmosféře – její vytvoření trvalo pět let – jsem se tedy nacházel. I já jsem se vydal druhým cele, samozřejmě při vědomí i respektování mého specifického, nezastupitelného a zřetelně určeného úkolu stát v čele vzdělávacího programu.[46] Prodlévali jsme tam v pracovní otevřenosti, odhodlaně jeden pro druhého i pro věc samu, a to všichni, každý ze všech svých vnitřních sil, poctivě ve svých možnostech jsme se na sobě samých učili psychoterapeutické profesi. Právě díky oněm skutečnostem se naše setkání něčím významným lišilo od jiných. Trvalo mi chvíli, než jsem si uvědomil, až hmatatelně pocítil tu odlišnost, totiž, že nikdo nemáme z nikoho strach. Ne takový ten běžný, kdy člověk ví, že v „civilizovaném světě“ nakonec nic nehrozí. I jindy jsme k sobě měli blízko a naše vztahy i jednání byly otevřené, ale přece jen jsme k sobě nechovali takovou důvěru, která se usadila mezi námi tentokrát. Nebyla tam totiž přítomna žádná předchůdná, „zbytková“, obvyklá nastraženost, žádné obavy, úzkosti, nebylo zde ani předstírání, skrývání, i obvyklá stylizace kamsi vymizela.[47] Dívali jsme se jeden druhému do tváře a viděli právě jeho, vnímali a byli oslovování holou, neskrytou a přítomnou osobitostí druhého. Tyto chvíle, ve kterých se ustálil její čas, patřily k nové zkušenosti: „zde bytí bez bázně“. A také, což se ukazuje rovněž jako nezbytná podmínka, prakticky vůbec se během té doby nevyskytovala jindy běžná, byť třeba jen lehká, přece však nadřazená hodnocení, kritické dodatky tak trochu za zády, žádné úšklebky, poťouchlosti, nebyla zde žádná čnící apriorní kritika, ani již hotový, vždy trochu arogantní názor na druhé, lidé se ani nepředváděli, nebylo moralizování, ani umravňování jsem neviděl.[48] A přitom lidé říkali, co se jím líbí, i co právě nechtějí, vyjadřovali to, co cítí, a nikoli soudy o věci. Převážil respekt a z něj pramenící tolerance. Panovala důvěra a celodenní uvolněnost. Nechali jsme sami sebe pobývat svobodně, s respektem k sobě i druhým, s tolerancí pramenící z velké důvěry, přiměřených nároků a jen malých očekávání. Lidé k sobě byli o onen potřebný milimetr pozornější, o zlomek tolerantnější, o stupeň více si naslouchali a nic, prakticky vůbec nic u nikoho, ani sami u sebe nevystavovali kritickému ukazováčku „měl bych…!“, či „měl bys!…“, chybělo také rozhořčené „jak to, že?…“ a „proč zrovna?…“. Nebylo zde žádné „co je za tím, před tím, pod tím?…“, nic podobného. Jen sdílená a komunikovaná přítomnost. A když se tohle dělo, když lidé říkali zcela obyčejné, a přitom osobní a jindy zakrývané věci, když se projevovali spontánně, poctivě a otevřeně, když vnímali projevy druhého s tolerancí, začalo se rodit něco nového, co jsme předtím v oné míře, ale především v nové kvalitě nezažili. Druzí lidé se nám vynořovali jaksi nově, v barvách a vlastnostech hezkých a i v mnohdy prekérních situacích se jevili jen lidsky, a proto i přijatelně, srozumitelně, mnohem více než kritiku jsme k sobě projevovali účast a starost o sebe navzájem. Byli jsme společně po relativně dlouhý čas a místo plíživé atmosféry „ponorky“, kdy po celý ten čas společenství nesklouzlo do obvyklých distancí (asi pro to všechno), jsme začínali pociťovat, ba přímo jsme mohli nahmatat, že přišla chvíle milosti a vstoupila k nám láska. Jistě, měli jsme ji každý také ve svém srdci, ale tohle byla jiná chvíle, objevila se jako světlo, zlatavá záře, přízeň, které se nám všem dostalo zvenku. A tak tam s námi ta záře pobývala jako vzácný host a my se usadili v ní. Nikdo se té vzácnosti nezalekl natolik, že by musel utéct, také ji nikdo nezkoušel doopravdy odehnat, zmocnit se jí či cynicky zpochybnit, nechali jsme vše tak, jak bylo. A tu mne napadlo, že tohle je to, oč v křesťanství běží. Tak prosté, obyčejné a vzácné, úplné a nepodmiňované přijetí, respekt, úcta a ochota naslouchat a rozumět druhému člověku. Beze strachu a bez obav, jsme se zříkali, postupně, až jaksi maně rozmanitých snah mít moc a vládu nad situací, a tak i nad druhými (srov. Scheler, 1968). Tehdy mezi nás vstoupilo ono světlo, o kterém, jak tomu rozumím a jak se také až hmatatelně ukázalo, hovoří Nový zákon, a zůstalo s námi celý ten čas. Určitě si mnozí z nás odvezli onu zkušenost s sebou domů, u některých z nás zanechalo pevnou stopu, nebo aspoň vzpomínku. A chápu dobře, že mohlo vzbudit i jakousi kocovinu. Vždyť tak silnou kávu nesnídáme každý den a někteří z nás jsme ji pili možná poprvé. Co všechno následovalo, je zajímavé a zasluhuje další pojednání, neboť v tomtéž společenství došlo k dalším pozoruhodným událostem, které jen potvrdily, že co v psychoterapii léčí a pomáhá, je lidské setkání, kde je respektována naprostá a nepodmíněná svoboda člověka, samozřejmostí je úcta, přijetí není podmiňováno ani relativizováno, aniž by cokoli z řečeného mělo absolutní aspirace. Stalo se tak i proto, že porozumění druhému vycházelo ze situace samé, oproštěné od apriorních soudů a dodatečných hypotéz. Naše společné chvíle byly jako čerstvá voda, odkudsi zvenčí k nám přišla milost, jež člověka uzdravuje. Vše ostatní, co v psychoterapii děláme, o čem se hovoří, učí, cvičí a odehrává, to vše se ukazuje jako užitečné, mající spíše než finální, tak pomocnou, přípravnou, dílčí, intermediární povahu. Pokud se vytratila láska, pokud setkání nejsou oboustranně otevřená tomu, co nás bezprostředně oslovuje, jestliže léčba není vedena v pravdě autentického zde bytí v bezpředsudečné otevřenosti světu, jestli jsou psychoterapeutická setkání pouhými účelovými činnostmi, pak jsme zcela v zajetí principu moci a síly, pak přitakáme nesvobodě a ztrátě základního motta křesťanského Západu (srov. Zakaria, 2005). Neboť i její vykazatelné úspěchy definované principy zvěcnělého světa jsou zavádějící. Pokud byly dosaženy na úkor svobody lidské existence a odloučeny od dober Nové smlouvy, pak je třeba se znovu ptát, jak rozumíme člověku, jeho onemocnění a léčbě, co je za léčbu a uzdravení považováno a čím ve skutečnosti jsou.

 

Závěr

Co z toho všeho vystupuje a čím k nám promlouvá? Pokud naše životy nebudou určeny strachem, bude v nich důvěra a pečující náklonnost o sebe navzájem, budeme-li s to druhé přijímat nepodmíněné s porozuměním a v úctě pro ně a jejich věci, proměníme-li tyto zásady v kulturu, pakliže budeme usilovat o pravdu svého bytí duchem i činem, vstoupí mezi nás Láska, můžete se spolehnout!

Umění o ni pečovat a rozvíjet ji je dědictvím, které dosud nebylo patřičně ustaveno v novém duchu v nových horizontech, ani v každodennosti jsme se mu dosud nenaučili. Ale víme o něm a také je umíme uplatňovat, rozvíjet a předávat. V duchu i jménu toho, který nás vždy ve všem převyšuje, přesahuje, uniká. Kromě prostoru vzájemné lásky, ve kterém se s námi On osobně, tváři v tvář, jako rovný s rovným, ve vzájemném prostoupení, v důvěrném spojení setkává a v němž se také společně s Ním proměňujeme.

 

Do redakce přišlo: 30. 3. 2011
Recenzní řízení: 15. 5. 2011
Do tisku přijato: 20. 5. 2011
Literatura
  1. Augustin, A. Vyznání, Kalich, Praha 1992
  2. Bible. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1979
  3. Boss, M. Psychoanalýza a daseinsanalytika. Samizdat, přel. O. Čálek, Praha: 1979–1982
  4. Boss, M. Grundriss der Medizin und der Psychologie. Huber, Stuttgart 1975
  5. Culianu, J. P. The Encyclopedia of Religion, Collier Macmillan, New York 1987
  6. Descartes, R. Rozprava o metodě. Svoboda, Praha 1992
  7. Eliade, M. Dějiny náboženského myšlení. Oikoymenh, Praha 1995
  8. Eliade, M. Culianu, J. P. Slovník náboženství. Argo, Praha 2001
  9. Freud, S. Beyond The Pleasure Principle. London: Standard Edition of the Complete Psychological Works of Sigmund Freud, Hogarth Press, 1920
  10. Freud, S. The Complete Letters of Sigmund Freud to Wilhelm Fliess, 1887–1904, Belknap Press, 1986
  11. Hegel, G.W.F. Fenomenologie ducha. NČAV, Praha 1960
  12. Heidegger, M. Der Spiegel Interview. 1966.
  13. Heidegger, M., Bytí a čas. Oikoymenh, Praha 1996
  14. Heidegger, M. Básnicky bydlí člověk: německo-česky. Oikoymenh, Praha 2006
  15. Huxley, A. Konec civilizace. Maťa, Praha 2010 (3. vydání).
  16. Jeruzalémská bible, Karmelitánské nakladatelství, Praha 2009.
  17. Kant, I. Kritika čistého rozumu. Oikoymenh, Praha 2001.
  18. Nový zákon. Čtyři evangelia. Kalich, Praha 1973.
  19. Patočka, J. Přirozený svět jako filosofický problém, Oikoymenh, Praha 1992
  20. Růžička, J. Psychoterapie a koncepce dobra a zla. in: Koťa. J., (ed.): Dobro, zlo a řeč v psychoterapii. Triton, Praha 2009
  21. Růžička, J. Ego-analýza. Kritická studie. Triton, Praha 2010.
  22. Scheler, M. Místo člověka v kosmu. Academia, Praha 1968
  23. Spengler, O. Zánik Západu. Academia, Praha 2010
  24. Starý zákon. I-Genesis. Kalich, Praha 1978
  25. Starý zákon. Numeri deuteronomium. Překlad s výkladem, Kalich, Praha 1974
  26. Zakaria, R. Budoucnost svobody, Academia, Praha 2005

    PhDr. Jiří Růžička, PhD. klinický psycholog a daseinsanalytik doc. PhDr. Jiří Růžička, Ph.D., je rektorem Pražské vysoké školy psychosociálních studií, kterou založil v r. 2001, od r. 1994 vede Psychoterapeutickou a psychosomatickou kliniku ESET nalézající se v Praze 4, společně s doc. MUDr. Jaroslavem Skálou, CSc., a PhDr. Antonínem Šimkem založil v r. 1991 Pražskou psychoterapeutickou fakultu a ve výčtu záslužných aktivit kolegy Růžičky by bylo možné pokračovat. Není pochyby o tom, že se jedná o zakladatelskou osobnost české psychoterapie a klinické psychologie.  

[1]. Initially, I became a psychoanalyst. However, all my experience and theoretical considerations led inevitably to daseinsanalysis.  
[2] Původně jsem se stal psychoanalytikem. Veškerá moje praxe i teoretické uvažování však směřovaly neodvratně k daseinsanalýze.
[3] Především u dvou antických myslitelů, Platóna a Aristotela, je techné řemeslnou, věcmi se zabývající, speciální, učením osvojenou, dílčí dovedností, jež se tříbí používáním a jejímž účelem je cíl, výsledek. K jeho dosažení je také určena, jejím dosahováním se uplatňuje. Oproti tomu u stejných autorů stojí vědění, epistémé. Z vědění se ovšem stala theoria, abstraktní idea, kterou již karteziánství, ale také např. Hegel (1960) považuje za skutečnost vyššího řádu. Přírodovědecký pozitivismus abstraktní ideje podřídil objektivní vykazatelnosti, opakovatelnosti experimentem.
[4] Energeia je pojem především aristotelovský a znamená „uskutečňování“. Hraje v dějinách myšlení naprosto rozhodující roli. Díky Aristotelovi se postupně stává tím, čemu dnes říkáme podstata bytí. Na otázku energie mne v této souvislosti upozornila prof. Hogenová v korespondenci (srpen 2009).  
[5] K tomuto tématu se Hogenová vrací v korespondenci z r. 2010.
[6] Již několikrát jsme poukázali na to, že myšlení a prožívání, cítění bylo postupně a uměle od sebe odděleno (Růžička, 2010). Pokud je myšlení odloučeno od cítění pro údajnou nespolehlivost, zbavujeme je soudnosti. Myšlení pak se stává samostatnou a vydělenou duševní mohutností (Kant, 2001; Descartes, 1992), která ale nemůže existovat bez vnímavého pociťování, Nejde jen o to, že by myšlenky bez obsahu byly prázdné, ani že by jen pocity bez jejich rozpoznání byly slepé (Kant, 2001), ale vytratil by se svět, který a ve kterém se naše bytí uskutečňuje a který je vždy našeho myšlení i cítění účasten. Navíc pak žádné myšlení ani cítění neexistuje samo o sobě, ale je vždy osobní. V naší bezprostřední zkušenosti se ukazuje, že prožívání něčeho, nějaké skutečnosti, již je zároveň a rovnou také jejím poznáním. Tak například když dítě prožívá strach, jeví se mu určitá věc jako něco nebezpečného. To, že jeho strach může být neopodstatněný, na této skutečnosti nic nemění, dodatečná znalost světa může nakonec dítě strachu zbavit. V každém případě však poznalo, že určitá věc má za určitých okolností nebezpečné stránky, které když pominou, situaci i význam věci v ní změní. Můj pocit nadšení odpovídá vidění věci jako něčeho nebývalého a úžasného, co mne svým projevem povznáší a udivuje. To zároveň znamená, že jsem něco spatřil, porozuměl tomu jako něčemu výjimečnému, srovnal jsem to s jinými banálními skutečnostmi a zároveň s představou neuskutečněných možností onoho jevu, které se právě, aspoň dílem, naplnily. Strach ze psů ukazuje na to, že jsem spatřil ve výrazu vyceněných tesáků určité možnosti, které ozubený pes má, totiž nebezpečně kousnout. Obecně až posteriori, primárně, zda ohrožuje kousnutím mne či ty lidi, kteří jsou mi blízcí a které by takové kousnutí mohlo obzvláště ohrozit. I obyčejný vjem je komplexní osobní zkušeností, která je vždy také součástí dalších bytostných určení, jež se v ní vždy uplatňují. Psychologické zobecňující abstrakce spíše nežli pomáhají, naše původní nekrácené porozumění jevům světa reduktivně deformují.  
[7] Tím, kdo předhazuje lvům, je míněn asyrský král, který údajně osobně zajal, odsoudil a pak předhodil lvům lidi nebezpečné králi, zemi a jejímu lidu.  
[8] Ačkoli byli lidé krvavě obětováni v jiných náboženství té doby běžně, u vyvoleného národa se Boží požadavek lidské oběti objevuje prvně.
[9] Na souvislost mezi dokonalostí, jejím stupňování a nedokončeností Boha mne upozornila Hogenová ve vzájemné e-mailové korespondenci i v rozhovorech v letech 2009–2011.
[10] Dalším problémem je člověkovo místo a určení v přírodě. Bůh jej vedle sebe činí nejen dělníkem zahrady v Edenu, ale také jejím vládcem (Starý Zákon, 1974).  
[11] Tuto propast nám odhaluje naše smrtelnost. Jsme vůči ní naprosto bezmocní, jsme jí zcela vydáni, není zde žádná míra svobody, není zde žádný osobní vztah. Tato nepřekročitelná závislost vztah zcela znemožňuje. Ruší jej v samém zárodku, ještě před jakýmkoli počátkem. Tam, kde smrt není totálním vládcem, stává se již jen epizodou, přechodníkem, možnou postavou.
[12] Problém ale podle mého soudu je v postavení Adama, kterému Bůh nedal svobodu, ale Ráj. Postavení Adama v Ráji bylo zcela závislé, a nebyl proto člověkem, svobodnou bytostí ve smyslu, jak tomu rozumíme nyní. Okamžikem jeho vyhnání z Ráje do časovosti, se mu otevírá prostor spásy (eschatologie) a je nucen se každodenně ve svých skutcích o spásu usilovat. S příchodem Krista je zřejmé, že svoboda člověka byla nově potvrzena, ale i vymezena. Již se totiž pro svoji spásu může rozhodovat.  
[13] Stejně absurdní jako trest za to, čím se člověk stal nikoli ze svého rozhodnutí, je patrný ve výchově. Nikoli všechny, ale nepochybně nepominutelná část kázeňských prohřešků je obranou svobodné vůle a nikoli vůle zlé. V tomto bodě dochází k neřešitelným situacím, zde jsou prameny nedorozumění, ve výchově i politice, v kultuře. Z toho též pramení mnohé sociální konflikty a problémy v zákonodárství, legislativě a soudnictví.  
[14] Jedná se o Archanděla Gabriela, který ve Starém zákoně patří mezi archanděly (Jeruzalémská Bible; St-zákon, 2009). Byl přejat i prvním křesťanstvím a unikátní postavení mezi nimi získal zvěstováním početí Marii. Za archanděla však není považován evangelíky. Své významné místo zaujímá i v islámu, neboť Kur´an, (Korán) byl předán Mohamedovi právě Gabrielem (Eliade, 1995; Culianu, 1987, Eliade, Culianu, 2001).
[15] Zvěstování je na křesťanských obrazech pojato různě. Zatímco Fabrizio Boschi (1572–1642) vidí Marii jako nedůvěřivě zaskočenou, ba dokonce vyplašenou ženu, Federico Barocci situaci vyobrazil tak, že Archanděl Gabriel před Marií klečí, a dokonce ji i jaksi přemlouvá, a Marie mu předkládá podmínky. Philippe de Champaigne (1620–1674) pojal věc tak, že Gabriel naléhá, zatímco Marie jeho nápor mírně, ale rozhodně tlumí. Jinde však zvěst jen pokorně přijímá (viz např. Škréta 1610–1674).  
[16] Na jednom psychoterapeutickém semináři se ukázalo, jak je také možné rozumět „neposkvrněnému početí“. Jedna žena měla sen, ve kterém se jí zdálo, že jí shůry na ruku spadlo vytoužené, avšak uschlé dítě. To, že vztáhla ruce a ponechala je otevřené směrem k nebi, se ukázalo jako projev víry ve skutečnost, která není obyčejná, vysvětlitelná, kterou nelze koupit, vymyslet, získat nějakým výkonem, ale která přichází shůry. Dítě pak jako dar víry, který sám o sobě je pouhou trestí, „seschlým plodem“. Jakmile však o dítě začala pečovat, ožilo do životaschopné podoby. Proto také nelze neposkvrněné početí chápat jako mysteriózní biologický úkaz, ale jako pochopení, že víra je zázrakem, něčím, co přesahuje prvoplánové a jednodimenzionální rozumění světu a dění v něm. Neposkvrněné početí se nejspíš vůbec netýkalo sexu, ale víry. Maria uvěřila cele, oddaně a s důvěrou, a protože tak žila před i po zvěstování, byla a zůstala neposkvrněnou. Neboť to, co v lásce poskvrňuje, není sex sám o sobě, ale nedostatek víry, důvěry a lásky. Nikoli to, zda dojde k takové či onaké milostné pozici, nýbrž povaha vzájemného vztahu se všemi okolnostmi, které k němu patří, rozhoduje. I proto je třeba nahlížet na celibát jinýma očima nežli očima zaujatýma sexem.
[17] Neposkvrněnost početí spočívala mj. v tom, že Marie přijala Boží nabídku bez dalších podmínek, bez jí požadovaného osobního (a tedy i sexuálního) zisku. Tak tomu bylo po celou dobu jejího mateřství i po zbytek života.
[18] Poselství Gabriela namaloval zcela dnešním pohledem Antonello da Messina (1430–1479). Marie již vyslechla výzvu. Její obličej je hluboce soustředěný, klidný, právě byla oslovena. Její ruce však ukazují na další hnutí mysli. Levá ruka přidržuje přehoz, který nosily ženy té oblasti po staletí tak, aby v něm zůstaly zahaleny. Pravá ruka je velmi, velmi pozorná. Ještě nepřijala sdělení, dokonce jako by nechtěla, aby se jí zmocnilo. Ještě má pochyby, zda je skutečně určeno jí. Ještě váhá, zda je vůbec může akceptovat. Výraz očí už svědčí, že Marie se dívá do budoucnosti. Má pozorné oči a pevný, otevřený pohled. Není v nich žádná bázeň, hrůza, nedůvěra. Je to chvíle, kdy je sama sebou u sebe. Je si vědoma toho, že nastalá chvíle je významná, ale ještě potřebuje čas, aby vše mohla promyslet, vyrovnat se a rozhodnout se. Také se zdá, že obraz nepostihuje moment zvěstování, ale čas, který nastal bezprostředně poté.  
[19] Naše úvaha nemůže být relativizována ani evangeliem, kde Matouš hovoří o tom, že Archanděl Gabriel navštívil i Josefa a ten poselství přijal. Nevíme, jak rozhovor vypadal, ale to, že Gabriel zašel také za Josefem, nepřímo ukazuje, že Josef byl Hospodinem zpraven. Bůh musel přece vědět, že i když v době před dvěma tisíci roky lidé neznali svá přirozená práva explicitně, přijde doba, kdy si je uvědomí, a pak by zpětně nehlédli, že Bůh jednal proti smyslu i duchu Nové úmluvy. A proto i Josef musel podle mého soudu být požádán o Mariino propuštění a nikoli jen obeslán Jeho vůlí.  
[20] Je zde ještě jedna možnost, že totiž Marie byla těhotná s Josefem a počaté dítě bylo vyvolené Hospodinem jako syn Boží. Samotná víra by Marii mohla být výrazem její neposkvrněnosti. Zůstal by nám zde ale Josef, jemuž by bylo dítě odňato, aniž by se ho někdo na cokoli zeptal. To se nám, vzhledem k duchu a smyslu Hospodinova obratu, zdá být nejméně pravděpodobné.  
[21] Lidská práva jsou člověku vrozena, dostala se mu s početím. Žádná jiná datace není možná i proto, že bytí člověkem nemůže být určeno žádnou speciální disciplínou. Každá věda totiž přisoudí lidská práva člověku v jeho různém věku, a to podle svých oborově vymezených kritérií. V praxi to znamená, že se mezi sebou badatelé zpravidla neshodnou, nehledě na to, že se i jejich názor v průběhu času mění. Jejich rozhodnutí proto nemůže být považováno ani za spolehlivé, ani rozhodující. Navíc se pak ze svého úzkého pohledu snaží postihnout celou podstatu problému, o který běží, což není možné. Není pochyb o tom, že celá problematika lidských práv, jak je nechal zviditelnit pohyb novověké filosofie, má filosofické a legislativní kořeny v Antice, v křesťanství však dostávají nový základ a také jsou z něj nově antropologicky odvozena.  
[22] Ostatně Hospodin by se dopustil hříchu, jenž plyne z devátého přikázání Desatera. Jako Bůh si to jistě mohl dovolit, ale příkladný skutek by to věru nebyl.  
[23] Podobně mohl odmítnout sňatek s Marií i Josef. I pro něho to byla těžká chvíle, neboť se měl o svoji nastávající dělit, byť se samým Hospodinem. Je zjevné, že i on se musel podílet na rozhodování ve věci početí. A nakonec i on dal nepochybně svůj souhlas.  
[24] Rezignace na moc ovšem zanechává člověku vesmír k použití. Pokud pozná všechny zákonitosti a pravidla, může jej opanovat. Na druhou stranu je v něm člověk Bohem opuštěn v okamžiku, nepřistoupí-li na podmínky nebo nepochopí smysl Nové úmluvy.
[25] Viz. Oidipus re-loaded (Růžička, 2010).  
[26] Je také možné, že v Kosmu jsou ještě jiné podoby osobního života, ale těch se fenomén svobody a nesvobody týká stejným způsobem jako lidí, v případě, že budou bytostmi, které existují tak, že jim o jejich bytí běží, a to jim samým skrze toto bytí. V jiném případě jsou otázky osobní svobody bezpředmětné
[27] V této situaci se zdá, že něco absolutního lze snad ještě i stupňovat.  
[28] Přece jen se nabízela ještě jedna možnost, a tou bylo člověka povýšit na svoji úroveň. Učinit z něj boha. Ale ani tento krok by podstatu věci nezměnil, neboť jen jediný Bůh mezi bohy může být nejmocnější, a pokud tak tomu je, nerovnovážný poměr zůstává stejný. A člověk by navíc přestal být člověkem. Řešení daného problému povýšením lidí mezi nesmrtelné můžeme vidět na řeckém Olympu. Vzpoura andělů je jiným příkladem mocenského sporu.
[29] Být bohohočlověk je obtížně myslitelná skutečnost, ale je možné ji se vší naléhavosti, zranitelnosti, křehkosti i utrpením – a tak i tělesností – jak vidíme u Krista, prožít. V této souvislosti však, jak naznačuje sv. Augustin, člověk Boha obsahuje a sám je jeho obsahem (Augustin, 1992).  
[30] Když přemýšlím po celý svůj život, co vedlo Adolfa Hitlera k jeho nenávisti k jiným rasám, k mnohým národům a vrstvám, obecně k lidem – nenáviděl totiž také Němce – pak jako motiv, jenž spustil jeho kroky k činům, do míst, ze kterých již není návratu, byl nekonečný strach. Bál se a nebyl nikdo, komu by mohl o svých úzkostech a děsech říci, svěřit se, kdo by mu řekl: „Adolfku, pojď ke mně, vždyť já jsem tady s tebou, nemusíš se ničeho bát, už nejsi sám.“ Myslím si, že velikými strachy trpěl od útlého dětství, a žil se svými děsivými stavy sám a napořád. A ze strachu a úzkostí se zrodila, bujela a zvrátila se spolu s dobou taktéž vyděšenou k smrti, do šílenství, které zachvátilo celou Evropu, jeho scestná ideologie i její ničivé prostředky.
[31] Lásku si uchoval i na kříži, přislíbil účast na věčném životě i lotru, jenž byl s ním ukřižován, Jana pak ustavil synem své matky.  
[32] Čím více je, či se cítí být subjektivita ohrožena, tím více pro své zachování potřebuje moc. To ovšem nestačí, člověk potřebuje rovněž nabýt novou důvěru v to, že jeho svoboda a nezávislost není ohrožena. Pak se může přestat chránit a bránit, potom se může v důvěře a víře otevřít druhému subjektu a tak začít svobodně i milovat.
[33] Někdy je Kristus vykládán jako Bůh, který sestoupil na Zemi a stal se napůl Bohem, napůl člověkem. Ježíš musel být člověkem cele a po celou dobu svého života, poněvadž by všechny jeho skutky, všechen pobyt byl jen pouhým skvěle zrežírovaným představením, hrou, převlekem, nějakým jinotajem. A proto také žil svůj život v existenciálních nejistotách, stejně tak jako každý jiný člověk. Kristův život i skutky tomu nasvědčují.  
[34]A to i tehdy, když chce člověk subjekt své lásky jen pro sebe, ba i tehdy, když se jej pokouší zmocnit. I ve zvrhlé lásce se někdo musí stát obětí. Není to ovšem člověk zvrhle milující, ale oběť jeho deviované lásky. Míru deviace pak můžeme určit s mírou toho, jak se vlastní obětování přesouvá na druhého člověka, jenž je pak obětován.  
[35] Oběť je ve Starém zákoně chápána jako projev vděku za vlastní bytí, Boží ochranu a odpuštění hříchů proti Bohu a nakonec bývá projevem radosti z toho, že člověk může pobývat ve stínu Pána. Je předepsáno, jakou má být podobu, kdy je vykonávána a co je jejím smyslem. Oběť jako součást lásky je zcela nově vymezena až Kristem. V kontextu naší úvahy lze říci, že se zde jedná o deviaci lásky vedoucí až k jejímu vyprázdnění. V křesťanských obřadech je ještě řada starozákonních rysů, které se s pochopením nového smyslu oběti teprve postupně proměňují.
[36] Predikovat život, o což se mnozí snaží, znát jej dopředu by přinesl konec lásky i svobody. Predikce by znamenala převzetí moci k hranici absolutna. Přinesla by zánik lidské subjektivity.  
[37] Nová situace je pro člověka nesmírně náročná. Otevírá sice prostor pro uplatnění rovnosti, svobody a práva, pro Novou úmluvu, (tento dohodovací proces ještě neskončil), jenž vychází z lásky, ale člověk zůstává v silovém prostoru Země, a tak i vesmíru, bez Boha sám, i když nikoli opuštěn. Láska k Bohu je dobrovolná. Není k ní ani nucen, na druhou stranu ji nemůže od Nejvyššího požadovat. Láska má mnoho podob a mnoho úrovní. Je za ni sám odpovědný a je na něm, aby se jí učil. Tuto stranu mince může člověk prohospodařit, pokazit i zneuctít a zradit. Rovněž je na nás, abychom si zvolili ty učitele, kteří nás novému vztahu k Nejvyššímu naučí, musí také umět svému novému úkolu dostát. A musíme říci, že právě na tomto poli zbývá mnoho co vykonat. Samostatnost a svoboda jsou těžká břemena, která člověk na svých bedrech nese. A Zlo, jenže má ve svých službách vždy pohotově falešné proroky a jejich služebníky v jeho zájmu a proti lásce, pravdě a Bohu i lidem nepřestává pracovat nikdy V této věci je na člověku, aby hledal a získal na nebesích spojence.
[38] Mučedníci nové doby, živé plameny lidských obětí (které nás tak zahanbují a rozrušují), bolestivě připomínají naši lehkomyslnost, s jakou ponecháváme cenu oněch hodnot v zapomnění, zrazujíce povinnost se o ně starat kdekoli a kdykoli na světě a probouzejí nás k Nové smlouvě, k počátku.  
[39] K odpovídajícímu porozumění přírodě a péči o ni se teprve pomalu a postupně probouzíme.  
[40] Tuto zásadu ještě na počátku nestanovil nikdo jiný nežli S. Freud, a to ještě dříve, než se vydal na cestu své vlastní doktríny, totiž psychoanalýzy. Nejenže jí podlehl on sám, ale přivedl k ní celý myšlenkový pohyb, celou dobu, jež ovládla ducha oboru a hned od začátku pohyb k pravdě vlastního bytí svedla a redukovala tak, že existence člověka byla převedena na hru přírodních sil, tzv. pudů. Síly zde byly pojaty jako výkon nadlidských a mimolidských přírodních mocností, nazvaných Eros a Thanatos (Freud, 1920). Lidská svoboda a stejně tak láska se zúžily na pudové deriváty účelově prodloužené do subjektivních pocitů a kognicí, Bůh na rozmanitou symboliku otce. Mnohé klinické studie tomu ovšem dávají za pravdu, vztah k Bohu je běžně shodný s tím, co nám říká Freud. Bývá běžně podobný vztahu k otci. Základní otázka ovšem zní, jak je vůbec možné, že člověk má Boha? Nikoli jaký je jeho vztah k němu. To druhé je odvozeno od prvního.  
[41] Virtuální svět, do kterého patří i svět vědy a umění, do přirozeného svatě svébytným způsobem patří. Z jeho půdy totiž teprve mohou vyvstávat.
[42] Duševní nemoci mají, stejně tak, jako ostatní mody lidského života, svoji stránku mravní. Ukazuje se, že duševní nemoci obírají člověka nejen o svobodu, ale i o ctnosti (Růžička, 2009).
[43] K velké lítosti a nemalé starosti všech psychoterapeutů, kteří původní Freudův odkaz přijali za svůj, již sama psychoanalýza a po ní i většina ostatních směrů nerozpoznaly dostatečně jasnozřivě její původnost a jedinečnost ve vztahu k lidské existenci a zakoušené převáděli v duchu pozitivismu na subjekt-objektový koncept a zkušenost pak prohlásili za pouhou psychickou skutečnost. Tímto oddělením subjektu od světa sice vytvořili nebývale velký manévrovací prostor pro povýšení abstrakce na skutečnější skutečnost věcného charakteru, ale zároveň bezprostřední zkušenosti vyvlastnili její původní charakter pravdivosti. Pravdu vyhrazenou pro věcné skutečnosti povýšili na pravdu nadřazenou všemu bytí, včetně lidského existování.
[44] I já, podobně jako jiní lidé, nerad mluvím o některých rodinných věcech, protože nejsou určeny zrakům a sluchu druhých lidí, nemají veřejný ráz.  
[45] Jakmile se ale věc soukromá promění ve veřejnou, nestojí již nic v cestě, aby byla publikována, i nahota, pokud ztratila ráz intimního, může být vystavena pro veřejnost. Člověk sám však zůstal v pozadí skryt za svou kůží.  
[46] V psychoterapeutickém výcviku platí zásada, že výcvikový psychoterapeut se zdržuje vstoupit do komunitního a skupinového dění podle pravidel abstinence, které vycházejí z porozumění jeho úkolů a z toho plynoucích povinností.  
[47] To, že jsme jindy přece jen byli jeden vůči druhému odtažití a že jsme sice nepatrně a také nepostřehnutelně hlídali jeden druhého, jsme pochopili až právě díky této nové zkušenosti, na jejímž pozadí jsme mohli obě tyto skutečnosti spatřit a také porovnat.  
[48] Pokud se vyjmenované postoje či chování objevovaly – nepochybně v určité míře ano – tak již natolik nevýznamně, že jim člověk nemusel věnovat zvláštní pozornost ani čas na vypořádání.

 

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0