Vydání 3-4/ 2023
STUDENTSKÁ SEKCE
Pokorný M.: Co mi dala komunikace
Toto téma jsem vybral, protože bych si po absolvování semestru předmětu „komunikace“ chtěl ujasnit, čeho jsem dosáhl. Nepřijde mi, že bych se dozvěděl něco nového z oblasti mezilidské konverzace nebo etikety komunikace jako takové. Vím, že při rozhovoru se mám dívat svému protějšku do očí nebo že je neslušné rozptylovat se během dialogu jinými věcmi. Co se týče komunikace lékaře s pacientem, což je dle mého názoru hlavní náplň tohoto kursu, je možná trochu předčasné učit se sdělovat nepříznivé diagnózy či přesvědčovat pacienty (mé spolužáky), aby podstoupili léčbu proti své vůli. Ze statistického hlediska diplom s titulem MUDr. dostane jen každý druhý z nás. Většina z těch nešťastných padesáti procent studentů navíc opustí vznešenou půdu lékařské fakulty právě ve druhém ročníku. Proto mám z tohoto předmětu trochu smíšené pocity. I nad mou hlavou totiž samozřejmě visí tento Damoklův meč. Neumím si teď představit, jak se budu bavit se svými budoucími pacienty, když mi k získání titulu a patřičných vědomostí chybí ještě velmi dlouhá a náročná cesta. Vžít se do role lékaře je v tuto chvíli pro mne proto náročné. Samozřejmě souhlasím s tím, že tento předmět má svůj význam. Lékař by měl umět komunikovat jak s pacienty, tak s jejich rodinami. Měl by být empatický, sebejistý a umět nemocnému pomoci od fyzických i duševních trápení. Moc rád bych tuto školu dokončil a věnoval se medicíně. Velmi by mě těšilo, kdyby po setkání se mnou pacienti odcházeli s pocitem, že mi na nich záleží, že jsem byl při setkání s nimi příjemný a že jsem jim naslouchal. Většinou to totiž, jak jsem slyšel, není samozřejmostí. Rovněž se mi stalo, že po návštěvě lékaře jsem si připadal, jako bych jej svou nemocí obtěžoval. Pokud je člověku špatně natolik, aby vyhledal lékařskou pomoc, není moc příjemné setkat se s panem doktorem, který počítá každou vteřinu zbývající do konce služby. Vím, že lékař je taky jen člověk a že má právo na to mít špatnou náladu. Měl by mít ale pochopení pro člověka, který se v důvěře rozhodl svěřit péči o své zdraví právě jemu. Dle mého názoru se v tomto aspektu liší lékařská profese od ostatních. Zajímalo by mě, jestli se dá takovému chování/cítění naučit. A jestli je vůbec dobrý nápad chtít po někom, aby se dlouhé hodiny strávené v ordinaci přetvařoval. Předmět „komunikace“ ale otevírá zajímavou možnost prožít si na vlastní kůži pocity člověka, který prožívá nějaké trápení. Ať už jde o poruchy vnímání, jako je hluchota či nevidomost, nebo o problémy psychické. To je trápení, jaké si zdravý člověk nedokáže představit. Cvičení, které v seminářích provádíme, se sice může zdát jednoduché a místy dětinské. Na konci aktivity mě ale vždy zaskočí, co se o sobě člověk dozví, je-li takovouto jednoduchou hrou ke kýženému pocitu doveden. Zmínil bych například cvičení, jehož cílem bylo zprostředkovat nám pocity nevidomého člověka. Se zavřenýma očima jsme pobíhali po budově fakulty a každý slepec měl u sebe svého navigátora, který jej měl rukou vést. Zpočátku jsem byl otrávený, že místo toho, abych byl ve čtvrtek večer už v klidu doma, hraji tady nesmyslné hry. Po chvilce jsem ale pochopil, jak pozoruhodný zážitek prožívám. I když jsem věděl, že můžu oči kdykoliv otevřít, snažil jsem se prožít si tuto zkušenost. Najednou člověku bleskne hlavou myšlenka, jaké by to bylo, kdyby otevřel oči a neviděl. Kdyby z ničeho nic přišel o takto důležitý smysl. Myslím si, že takovéto metody nám mohou pomoci pochopit pocity a každodenní útrapy postiženého člověka. Možná by takový zážitek měli mít šanci prožít na chvíli všichni lidé. Nejen studenti medicíny. Toto je jedna z věcí, které se mi na předmětu „komunikace“ líbí. Konečně jsem totiž pochopil, co to slovo znamená v praxi. Za to jsem velmi vděčný. Doufám, že lékařskou fakultu úspěšně absolvuji a stanu se lékařem. Chtěl bych se stát dobrým lékařem. Co ale termín dobrý lékař vůbec znamená? Je to člověk, který má dokonalé znalosti o lidském tělu a pochodech, které se v něm odehrávají? Nebo je to člověk, který se na Vás usměje hned mezi dveřmi ordinace? V ideálním případě by to asi mělo dojít k syntéze těchto vlastností a dobrý doktor by se měl rovnat sousloví perfektní člověk. Možná by bylo naivní myslet si, že ze mě někdy tento „perfektní člověk“ bude. Udělám pro to ale maximum. Je teď pro mne těžké představit si, co všechno lékařská praxe obnáší. Doufám ale, že si jednou vzpomenu alespoň na část poznatků z předmětu „komunikace“. Na závěr bych se chtěl zmínit o samotném průběhu výuky tohoto předmětu. Musím říci, že jsem byl ze začátku trochu rozčarován z toho, že mám čtvrteční podvečer trávit povídáním o věcech, jež jsou dle mého určeny až pro začínající lékaře, kteří už mají určitou jistotu, že tyto věci aplikují v praxi. Kteří už dosáhli určitého úspěchu tím, že absolvovali jeden z nejtěžších studijních oborů vůbec. Postupem času jsem ale začal pociťovat radost z toho, že mám šanci zkusit si alespoň něco z toho, co možná bude mým zaměstnáním. V ostatních předmětech se totiž hledí pouze na vědeckou otázku této disciplíny. Když se například člověk dozvídá teoreticky, jaký je průběh kancerogeneze, nemyslí při tom na to, že se tento proces děje v lidské bytosti. V myslící lidské bytosti, která prožívá jisté emoce spojené s touto změnou. Neumím si představit, jak bych se jako člověk vypořádal se situací, ve které bych měl člověku, kterého znám a ke kterému mám nějaký vztah, sdělit zprávu o závažném onemocnění, jež pravděpodobně od základu změní jeho život. Díky předmětu „komunikace“ si ale zhruba mohu uvědomit, jak se takový člověk cítí. I když jsem na začátku své práce napsal, že tento předmět dle mého názoru nepatří do druhého ročníku medicíny, jsem rád, že jsem se v tom tvrzení pravděpodobně zmýlil a že jsem ho absolvoval. Děkuju Vám, paní docentko. Klobouky u Brna 15. 11. 2010 Michal Pokorný, kruh č. 14 MASARYKOVA UNIVERZITA, LÉKAŘSKÁ FAKULTA, VŠEOBECNÉ LÉKAŘSTVÍ, 2. ROČNÍK. SEMINÁRNÍ PRÁCE Z PŘEDMĚTU KOMUNIKACE A SEBEZKUŠENOST Publikováno v PSYCHOSOM, 2011;9(3-4) S. 187-189
Web7master s.r.o.