Vydání 3-4/ 2023

DISKUSE: D. Skorunka

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Selektivní komentář k selektivní kritice Juraje Barbariče

  Když jsem si přečetl původní text kolegy Barbariče, a posléze reakci kolegy Možného, zaplavila mě směs pocitů i myšlenek. Už nejsem tak horlivý jako za mlada, takže než se mi naskytla šance k soustředěné formulaci vlastních postřehů, afekt pozvolna odezněl, ale myšlenky zůstaly. Nedbalou rukou a v trochu zlehčující formě jsem je vypustil v domnění, že půjde o pouhou emailovou diskusi. A věci dostaly spád, diskuse se rozbouřila. Dokonce se zdálo, že různí diskutéři, včetně mě samého, mají potřebu komentovat kromě textu samého i věci, které je pálí a na které text nepřímo upozornil. A resumé? Barbaričova Selektivní kritika má být po úpravách otištěna v Psychosomu a šéfredaktor tohoto periodika Vladislav Chvála by rád publikoval i reakce na něj. Mezi těmi, kdo se živí a žijí psaním, koluje rčení. Odevzdat text k otištění má autor jen tehdy, když na něm nelze nic zlepšit. Jakmile text vyjde, už v něm nic nemůžeme změnit. Je to podobné jako s řečí, jednou vypuštěné slovo je pryč navěky. Tak alespoň zní přísloví připisované původním obyvatelům jednoho vzdáleného kontinentu. Na druhou stranu není nic staršího než včerejší noviny. Prostě kdybychom se drželi tak přísných kritérií, neřekli bychom si nic. A ke čtení by toho také mnoho nezbylo. Poločas rozpadu odborných textů je snad o něco delší než u denního tisku. I když kdo ví… Každopádně jsem si před kultivací vlastního literárního výplodu znovu přečetl upravený Barbaričův text. Pečlivě, v klidu a na etapy, jinak to v tomto případě opravdu nešlo. A musím říci, že když jsem přivřel oči nad formálními nedostatky (koneckonců sám nejsem žádný Vonnegut ani Gergen), musel jsem oproti prvnímu čtení původní verze s některými tvrzeními ještě více souhlasit. Překvapivě tento souhlas nevedl k popření všech postřehů a komentářů, které jsem vnesl do emailové diskuse a které si troufám v důkladnější podobě sdělit čtenářům Psychosomu. Jen proces selekce se ukázal složitějším, Barbaričův text nabízí až příliš mnoho k polemice. V tom je jeho užitek, nutí k přemýšlení, k souhlasným i nesouhlasným reakcím, podněcuje diskusi. Ano, dualismus oddělující „mysl“ od „těla“ je ve světle stávajících poznatků z různých oborů scestný a bohužel zcela nezaslouženě přežívá nejen ve zdravotnických institucích. Hodnocení všech jevů pouze kvantitativně a s pomocí statistických metod je vskutku „nuceným výsekem“, který naše porozumění sice zjednodušuje, ale zároveň deformuje. Pokud jsou poznatky o psychoterapii, jakožto kulturně zakotvené lidské aktivitě, formovány pouze na základě kvantitativní metodologie, medicínském modelu a pozitivistickém scientismu, je naše „porozumění“ různým aspektů lidského bytí a terapeutickým procesům a výsledkům pouze částečné. Z některých citací, které Barbarič „vytrhl“ z několika kapitol knihy Současná psychoterapie (2010), opravdu při důkladnějším zamyšlení zamrazí. Zvláště máme-li s nesnadnou aplikací různých teoretických poznatků klinické zkušenosti a uvědomujeme-li si rozdíl mezi důkladným designem kontrolované studie a všedním realitou náročné psychoterapeutické práce. A co teprve když člověk zjistí, jak je to někdy s motivy výzkumných aktivit, které mnohdy slouží zejména k získání členství v elitním klubu a zajištění určité životní úrovně včetně účastí na konferencích, z nepochopitelných důvodů pořádaných v odlehlých a exotických koutech planety. Ale! Barbaričem kritizované kapitoly Současné psychoterapie odrážejí současnou úroveň a směr poznání v psychoterapeutické komunitě, alespoň té, která se již od roku 1970 ve stále hojnějším a globálnějším složení pravidelně setkává na konferencích Society for Psychotherapy Research. Společnost tvoří převážně akademické a klinické psychoterapeutické instituce z evropských zemí a dalších kontinentů. Jde o instituce, z nichž některé se mohou pochlubit dlouhodobou a systematickou prací, kombinující v různé míře výzkumné, klinické a vzdělávací aktivity. Takové instituce, jaké u nás v oblasti psychoterapie vlastně neexistují. Dominují týmy z amerických a kanadských univerzit a jiných pracovišť, ale také z Velké Británie, Německa, Itálie, skandinávských zemí. Také jsem měl to štěstí tyto akce několikrát navštívit. Poprvé jsem byl nadšený z nově otevřených obzorů, podruhé jsem byl schopen vybrat si důsledněji, co mě v programu vzhledem k mé profesi a odborným zájmům zajímalo. A potřetí jsem měl více než smíšené dojmy; žasl jsem například, co vše lze z psychoterapeutického procesu „rozpitvat“ za účelem zkoumání a prezentace na světovém fóru, také se mi leckdy zdálo, že na co jiní potřebují výzkumný projekt, průměrně vnímavý terapeut pozná za pár měsíců, popřípadě let klinické praxe. Objevovat trakař, tak tomu říkala generace našich předků. Sám nejsem kdovíjaký vědec. Vyplodit odborný článek v typicky věcném až sterilním stylu mě stálo vždy velké úsilí a přemáhání. Na rozdíl od reportáže či spíše cestovatelské črty. V těchto pokleslých žánrech, které jsou pod rozlišovací schopností Rady pro vědu a výzkum, jsem si mohl dovolit tvůrčím způsobem a s větší lehkostí zpracovat zážitky z kongresové a stážové turistiky, pochopitelně nejen ty odborné. Ale setkání s kolegy na konferencích pořádané Society for Psychotherapy Research považuji za jednoznačně přínosné, byť jsem nekonvertoval, o čemž snad jednoznačně svědčí mé poslední sólové svědectví (Skorunka, 2007). V čem setkání vpravdě třetího druhu považuji pro sebe za přínosná? Například v tom, že díky seznámení s jinými kolegy z jiných zemí a pracovních kontextů jsem objevil jiné zdroje, jiné poznatky, jiné perspektivy. A byl tak nucen některá svá přesvědčení, domněnky a zatvrzelé jistoty přehodnotit. Nemluvě o tom, že řadu cenných poznatků, se kterými jsem se mohl díky lidem z SPR seznámit, nebylo až do nedávna možné objevit v českých publikacích o psychoterapii, natož ve výcvicích. Lze i píchnout do vosího hnízda s tvrzením, že díky železné oponě a neblahým následkům v podobě nedostatku intenzivnějšího a dostupnějšího setkávání se zahraničními kolegy si někteří udělali z psychoterapie docela slušnou živnost, aniž museli prokázat své kvality v ostřejší konkurenci. Pravda, u nás na psychoterapeuty číhá ďábel v jiných detailech. Minulá mezinárodní setkávání mi umožnila zjistit, že i v té proklínané vědecké komunitě existuje diskuse o tom, o čem píše Barbarič. O epistemologii, základních předpokladech a limitech dominujících metod výzkumu, o paradigmatickém a narativním způsobu poznávání a jejich vzájemné komplementaritě. Někteří významní výzkumníci psychoterapie rozhořčeně píší, že „ocas medicíny a manažerů tzv. řízené zdravotní péče ve Spojených státech vrtí psychoterapeutickým psem“. Ale nezůstávají u rozhořčení, s nadhledem a solidní argumentací kriticky rozebírají klíčové předpoklady tzv. naturalismu, jeho omezení a nedostatky. Aniž by ho zcela nekriticky zavrhli, navrhují cesty, jak z něj vycházející metody poznání doplnit a omezení překonávat (Slife, 2004). Stejně tak v té výzkumně orientované komunitě existuje mnoho osobností, které svého renomé neužívají k posílení vlastní pozice. Místo toho důkladně reflektují prezentované poznání, kritizují jednostrannou perspektivu a samolibé podléhání iluzi, že již známe vše nebo že to, co si myslíme, že víme, je skutečně tak. Mám na mysli třeba McLeoda (2002, 2010), autora mimořádných publikací o psychoterapii a kvalitativním výzkumu včetně metody případové studie. Nebo Seikkulu (2006), spolutvůrce tzv. otevřeného dialogu a reprezentanta dialogických a sociálním konstrukcionismem inspirovaných přístupů. Dobrým příkladem jsou i u nás známí Arlene Vetere a Rudi Dallos (2005), kteří v publikaci věnované výzkumu v psychoterapii hezky ukazují, jak je možné se s tématem utkat, aniž by propadli kterékoli formě extremismu. Barbaričovo tvrzení, že „jakýkoli kvantitativní, a tudíž pozitivistický, objektivistický výzkum v oborech psychologicko-psychiatrických, tedy včetně psychoterapie, je metodologicky, z pohledu aktuální epistemologie a teorie vědy, neobhajitelný a nemá žádnou vypovídací hodnotu“, by šlo odbýt jako provokativní hyperbolu. Ale obávám se, že to myslí vážně. Pak bych mu rád napsal, že se dopouští stejně hrubé generalizace, jakou vytýká editorům Současné psychoterapie. Nejde jen o to, že i v tom pozitivistickém výzkumu „v oborech psychologicko-psychiatrických, tedy včetně psychoterapie“ lze při troše snahy objevit ledacos užitečného, není-li člověk zcela uzavřen ve svém osobním, preferovaném světonázoru. Je tu i druhá věc; k vytvoření a udržení respektované pozice psychoterapie je v současné době, vymknuté z kloubů, nutné mít k dispozici pádné argumenty o její hodnotě a hodnotách (k čemu, komu a ve prospěch čeho slouží), potřebnosti (neboli indikacích) a účinnosti (že je v některých případech lepší, když někdo psychoterapii absolvuje, a že by tudíž měla být dostupná). Bez argumentů v podobě pozitivistického výzkumu by v Německu systemická terapie nezískala legitimitu a nebylo by možné provádět ji ve zdravotnických institucích. A že je jí tam třeba. Dobře si pamatuji, jak němečtí kolegové velmi stáli v této věci o mezinárodní podporu. A o změnu ve spravedlivější stav usilovali solidárně i ti, kteří už byli lidově řečeno za vodou, hovíce si v pozici respektované autority nebo majíce dobře zavedenou soukromou praxi. Bez argumentů v podobě výzkumu, který je podle Barbariče vadný, neb pracuje se statistikou, zobecněním, rozlišováním mezi formami terapie, s manuály apod., by ve Velké Británii nadále byla rodinná/systemická terapie marginální záležitostí a práce s rodinou by ani náhodou nebyla uvedena jako vhodná a užitečná intervence v několika indikacích dle doporučených postupů National Institute of Health and Clinical Excellence (NICE, 2011). Pozice rodinné terapie ve Velké Británii je z našeho pohledu záviděníhodná, i když není jisté, jestli v kontextu společenského vývoje a postupujícího úpadku kdysi imperiální mocnosti nedojde zase k nějakým změnám. Ale posílení vlivu a rozšíření dostupnosti rodinné a systemické terapie nebylo bez výzkumných argumentů možné, a nejen v uvedených zemích. A z obsahu anglického Journal of Family Therapy v posledních letech je patrné, že „ušpinění“ výzkumem nijak komunitě neublížilo; vysoká úroveň většiny textů je samozřejmostí, i když jde o kolegy, kteří nemají akademické zázemí a věnují se výhradně praxi. Samozřejmostí je kritické myšlení, ochota podělit se o své zkušenosti, výzkumné práce a občas i bouřlivá polemika o vývoji a směřování rodinné terapie. Skloubit systemické myšlení s designem pozitivistického výzkumu také lze a může to být přínosné, o čemž svědčí deset let starý projekt London Depression Intervention Trial (Leff et al, 2000), na němž se podíleli, zpočátku asi se skřípěním zubů, respektovaní Eia Asen a Elsa Jonesová. Napsali o tom knihu, která existuje i v českém překladu, byť poněkud těžkopádném (Jonesová, Asen, 2004). Ve svém textu kolega Barbarič opakovaně zmiňuje jako psychoterapeutické vzory Miltona H. Ericksona a Harlene Andersonovou. Nic proti tomu, nechat se inspirovat a provázet zkušenějšími a moudřejšími je bez debaty žádoucí součástí osobního i profesního vývoje. I když v těch skutečně zásadních věcech jsme stejně nakonec úplně sami, jak ostatně sám Barbarič dobře ví, jinak by necitoval poetické vyjádření Karla Balcara. Proto je možná zbytečné připomínat, že inspirace není totožná s nekritickým podlehnutím kultu osobnosti. Miltona Ericksona jsem osobně nepoznal, jeho práci znám pouze povrchně. Četl jsem nicméně několik jeho kazuistik coby demonstrace jedinečného způsobu terapeutické práce. Působivé čtení, ale v některých případech také z etického pohledu přinejmenším diskutabilní. O přínosu Ericksona k našemu porozumění psychoterapie si netroufám polemizovat. Ale fakt je, že ve třech z pěti přehledových a zdařilých učebnic rodinné a systemické terapie v anglickém jazyce, které mám k dispozici, o něm zmínka je, byť v rozsahu přibližně od pár vět do dvou odstavců rozptýlených na jedné či více stranách (Carr, 2006; Dallos, Draper, 2010; Gehart, 2010). A to mluvíme o publikacích pojednávajících „jen“ o rodinné/systemické terapii, jejichž rozsah se pohybuje od 350 do 600 stran. Nejvíce prostoru Ericksonovi věnuje americká autorka a terapeutka Diane Gehart, ale i v tomto případě jde víceméně o připomenutí jeho vlivu na rozvoj strategického přístupu a na řešení orientovaných terapií. Přijde to zvláštní i mně, vždyť Miltona Ericksona v průzkumu prováděném redakcí periodika Psychotherapy Networker (2007) ve spolupráci s National Institute of Mental Health označili američtí rodinní terapeuti za čtvrtou nejvlivnější osobnost v jejich profesní dráze. Hned po Murrayi Bowenovi, Virginii Satirové a Salvadoru Minuchinovi. Možná by bylo zajímavé vědět, čím si Minuchin, žijící to nestor rodinné terapie, zasloužil první místo v této nevědecké soutěži. Protože o něm vím víc, než o Ericksonovi, odvážím se v této věci hypotetizovat. Kromě nesporného osobního kouzla, kterým byl zřejmě stejně jako Satirová, Erickson a možná i Bowen obdařen, se totiž v průběhu své dlouholeté praxe stále vyvíjel. Ano, vytvořil známý normativní model rodiny a taktéž normativní model rodinné terapie. Ale i poté o svém pohledu přemýšlel, modifikoval ho, dokázal proměnit svůj terapeutický styl, pokorně uznal své omyly, slepé skvrny a nemístná zjednodušení. Své zkušenosti předával jako oblíbený lektor i jako plodný autor. A zároveň se už v sedmdesátých letech minulého století podílel na výzkumech v oblasti rodinné terapie a psychosomatiky. Taková všestrannost je k vidění opravdu zřídka. Ještě k Harlene Andersonové. Tu jsem měl na rozdíl od Ericksona možnost poznat osobně a vidět ji při práci. Svého času jsem jí byl okouzlen, tedy přesněji řečeno jejími myšlenkovými pochody, které vznikaly během její spolupráce s Harrym Goolishianem a které tak skvěle zúročila ve své knize Conversation, language and possibilities (Anderson, 1996, ve výborném překladu Pavla Nepustila, 2009). Okouzlení bylo takové, že jsem ji kdysi pozval do Prahy. A ona přijela! Ale nechci tady foukat na vlastní trumpetu. Důležité je, že její pozvání inspirovalo další dychtivé, kteří postmoderní filozofií a sociálním konstrukcionismem inspirované přístupy rozvíjejí v Brně, a to i s mezinárodním přesahem. Díky aktivním kolegům ze skupiny Narativ tady byla Harlene letos v září znovu. Jenže… I když jsou myšlenky Andersonové teoreticky inspirativní a ona je dokáže svým jednáním demonstrovat a předávat dál, vede se o nich v zahraniční komunitě rodinné terapie diskuse. A ta není vždy jednoznačná. Různí renomovaní terapeuti, Ludewigem počínaje a Asenem konče, pojetí Andersonové kriticky komentují. Jiní mají dostatek sebevědomí k tomu, aby na přepisu jejího terapeutického sezení, který publikovala, ukázali, jak si sama protiřečí (Guilfoyle, 2003). Anebo se zarputilou důsledností vystihují nebezpečí a nedostatky skryté v nekritickém přijímání postmoderní perspektivy (Flaskas, 2002). Půvab a estetické kvality sebelepší teorie se prostě někdy (někdy často) s všední a rozmanitě jedinečnou realitou míjejí; já sám bych rád viděl, jak by Harlene v pracovních kontextech, které jsem v naší vyspělé demokracii zažil, pořídila se svým spolupracujícím pojetím. Zvláště když je to pěkně dávno, co se věnovala lidem s vážným psychickým onemocněním a těm, kteří slovy neokonzervativních politiků v tržní společnosti neuspěli, protože se dostatečně nesnažili. To jsem trochu odbočil. V úvodní části jsem si dovolil zmínit, že Barbaričův text trpí formálními nedostatky. Kromě drobností mi vadí nesourodost textu v tom smyslu, že v něm autor divoce osciluje mezi kritikou dominujícího způsobu utváření poznání v „psycho-disciplínách“ a kritikou knihy Současná psychoterapie. Jako jeden z mnoha, kteří se na obsahu knihy mohli podílet, nejsem schopen dostatečného odstupu nutného k posouzení kvalit publikace. Ale pár nedostatků jsem si během tohoto intelektuálního cvičení opakovaně uvědomil. Zapomněli jsme v té knize zdůraznit několik důležitých věcí. Zaprvé že psát o psychoterapii, realizovat výzkumné projekty, učit a přednášet a věnovat se poctivě klinické praxi, jsou různé disciplíny, k jejichž zvládání jsou zapotřebí různé dovednosti. Lidí, kteří vše uvedené zvládají ve stejném rozsahu a se stejnou bravurou, je jako šafránu. Zadruhé že současnou psychoterapii netvoří jen tato a jiné knihy, ani všechna možná sofistikovaná zkoumání a teorie, ale především pestrá, ač mnohdy únavná, frustrující a málo ceněná práce všech těch lidí v praxi. Těch lidí, kteří sice o mnohých postavách současné světové psychoterapie nikdy a nic neslyšeli, na psychoterapeutický kongres do zahraničí nikdy nezavítali a třeba ani nezavítají, ale každý den věnují svůj čas a úsilí, doslova pořádný kus vlastního života, jiným lidem, kteří mají různá trápení. Ale třeba tohle všichni dobře vědí. Anebo to tam někde v té tlusté knize je…   Literatura

  1. Anderson, H. (2009) Konverzace, jazyk a jejich možnosti; postmoderní přístup k terapii. Brno: NC Publishing.
  2. Carr. A. (2006) Family therapy; concepts, process and practice. 2nd edition, Chichester: Wiley and Sons, Ltd.
  3. Dallos, R., Draper, R. (2010) An introduction to family therapy; systemic theory and practice. 3rd Edition, Maidenshead: Open University Press.
  4. Dallos, R., Vetere, A. (2005) Researching psychotherapy and counselling. Maidenshead: Open University Press.
  5. Flaskas, C. (2002) Family therapy beyond postmodernism; practice challenges theory. London: Karnac.
  6. Gehart, D. (2010) Mastering competencies in family therapy. Belmont: Brooks/Cole.
  7. Jonesová, E., Asen, E. (2004) Systemická párová terapie a deprese. Hradec Králové: Konfrontace.
  8. Guilfoyle, M. (2003) Dialogue and power; a critical analysis of power in dialogical therapy. Family Process, Vol. 42., No. 3., s. 331–343.
  9. Leff, J. Vearnals, S., Brewin, Ch. et al. (2000) The London depression intervention trial; an RCT of antidepressants versus couple therapy in the treatment and maintenance of depressed people with a partner: clinical outcome and costs. British Journal of Psychiatry, 177, s. 95-100.
  10. McLeod, J. (2002) Qualitative research in counselling and psychotherapy. London: Sage.
  11. McLeod, J. (2010) Case study research in counselling and psychotherapy. London: Sage.
  12. NICE (2011) London: National Institute of Health and Clinical Excellence. http://www.nice.org.uk/, Vyhledáno říjen 2011.
  13. Psychotherapy Networker (2007) The most influential therapists of the past quarter- century. http://www.psychotherapynetworker.org/component/content/article/81-2007-marchapril/898-ten-most-influential-therapists. Vyhledáno červenec 2009.
  14. Seikkula, J., Arnkill, E. T. (2006) Dialogical meetings in social networks. London: Karnac.
  15. Skorunka, D. (2007) Ze světa praxe do světa výzkumu (a zpět). Psychoterapie, r. 1., č. 1., s. 12–19.
  16. Slife, D. B. (2004) Theoretical challenges to therapy, practice and research: the constraint of naturalism. In M.Lambert Bergin and Garfield´s Handbook of psychotherapy and behavioral change. 5th edition, Chichester: Wiley and Sons, Ltd., s. 44–83.
  17. Vybíral, Z., Roubal, J. (2010) Současná psychoterapie. Praha: Portál.

 

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0