Vydání 3-4/ 2023
DISKUSE: Z.Vybíral
Reakce na text PhDr. Juraje Barbariče
(zkrácená verze mého stanoviska rozeslaného spoluautorům knihy)MOTTO: Vidím mnoho neštěstí způsobených vámi! [Volná parafráze Juraje Barbariče, dále již většinou: JB] V mnohém souhlasím s Davidem Holubem. Odkazem na jeho slova mohu začít: Jurajova „filipika není vůbec o knize Současná psychoterapie. Kniha slouží jako odrazový můstek, kulisa, příležitost odrazit se a rozmáchnout k vlastnímu myšlenkování.“ Tolik David H. i já. Juraje Barbariče inspirovaly vybrané pasáže naší knihy. Sám píše, že to, co chce říct, by šlo shrnout do dvou vět. Formuluje je takto: 1. Kvantitativní výzkum nemá v psychoterapii žádnou výpovědní hodnotu. 2. Kniha Současná psychoterapie tím, že kvantitativní výzkum nezavrhuje, je hrubě vzdálená současné vědě, je zavádějící, nevědecká a nepřijatelná. Ještě stručněji by jeho premisa a konsekvence mohly vypadat takto: 1. Nevěřím ničemu, co kvantitativní výzkum v psychoterapii objeví. 2. S těmi, kdo tomu věří, „neumím a nechci souhlasit“ [= vlastní slova JB]. Přestože se opírá jen o 3 kapitoly, zobecňuje o celé knize: kniha podle něho vede k „chybnému myšlení“, učí „přemýšlet strojovitě“, pro studenty představuje nebezpečí. JB v eseji představil pohled na vývoj vědeckého poznání tak, jak ho padesát či čtyřicet let před ním formulovali Bateson, Feyerabend, biolog Maturana (a někteří jiní filosofové). JB s nimi souhlasí. Vše, co oni zkritizovali, je i podle JB zastaralé, je to šlendrián, je to dnes již nevědecké. Před čtenářem zamlčuje, že stovky vědců tuto razantní kritiku vědy z 50. až 70. let minulého století nesdílejí. Přesněji: nesdílejí její razanci. Kritika vědy podaná Gregorym Batesonem pochází z éry soupeření paradigmat. Z éry revolucionářského zápalu, s nímž se někteří pisatelé vrhali na zkostnatělé busty. Z éry, kdy např. Bateson a další zkoušeli prosadit novou epistemologii proti té tehdy převládající a dominující. Co se od té doby změnilo? Především: epistemologie Gregoryho Batesona či např. Francisca Varely, Kennetha Gergena nebo o něco pozdější stanoviska Harlene Andersonové se neprosadily do hlavního proudu vědy ani psychoterapie se vším, s čím jejich autoři vystoupili. Ale něco oni a jejich následovníci prosadili; prosadili nové úhly pohledu. Konstruktivismus i sociální konstrukcionismus zdůrazňující mj. jak individuální, tak společenskou a diskursivní tvorbu významů, jsou dnes, troufám si říci, součástí uvažování i v hlavním proudu psychoterapie. Nedá se však říct, že Batesonova nebo Gergenova epistemologie je dnes jediná správná. Takovému tvrzení je soudobá věda hodně vzdálená. Především proto, že dnes nežijeme už tolik v éře soupeření paradigmat, jako spíš v éře jejich pluralitní koexistence. Objektivismus z počátečních desetiletí 20. století je překonaný. Na ex-vědecké smetiště byly odloženy pokusy o finální teorii (takovou teorii, která by nám vysvětlila vše). Máme na výběr. V našem uvažování nás mohou vést přednostně kognitivní vědy, sociálně konstrukcionistická vodítka, rámec proměněné psychoanalýzy, teze tzv. spolupracující terapie, teze systemických myslitelů nebo něco jiného. Víme o sobě navzájem. A abychom toho věděli ještě více, vznikla kniha Současná psychoterapie. Je to kniha pluralitní, sepsaná třiceti lidmi. Jejich přesvědčení, zkušenosti a pozice jsou zákonitě různé. Ale není mezi nimi nikdo, kdo by uvízl v pozitivistickém myšlení z doby před 90 lety. Když JB ve svém textu démonizuje přežilý pozitivismus, démonizuje dnes již karikaturu (či vědeckou „fosilii“). Varuje před něčím, co nikdo – minimálně v knize Současná psychoterapie – neprosazuje. Přehlédl to JB? Nechtěl to vidět? Tolik ho dráždí, že mnozí z nás máme k designům kvantitativních výzkumů důvěru? (Vůbec ne bezbřehou, naopak – důvěru kriticky opatrnou, ale důvěru). Tolik ho irituje, že naše „epistemologické pole“ je širší a tolerantnější než jeho? Naše důvěra je podle něho „absurdní“, a dokonce neetická. Rozčilují ho výzkumy s kontrolními skupinami pacientů. Sama existence manuálů. Ale proč hned píše, že jde o „nesporně jednu z nejzrůdnějších idejí“? Není výrazem slabosti diskutéra, když potřebuje užít slovo nejzrůdnější? A patří do diskuse výraz nesporně? Je-li něco pro JB „nesporné“, spor o tom vést nemíní. Součástí každé vědy jsou pochybnosti nad nástroji, které vědec použil, a nad výsledky, k nimž dospěl. Myslím, že tyto pochybnosti v knize přiznáváme. (K manuálům jsme dodali „pro“ a „proti“.) Autor, jenž nás kritizuje, se naproti tomu pohybuje na území své jistoty. V jeho jistotě je jeho jiná epistemologie jediná správná. JB si tak zkonstruoval terč pro svou kritiku („otloukacího panáka“, jak píše David Holub). Jím vylíčená kniha má ale pramálo společného s přesvědčeními editorů a hlavních spoluautorů knihy. Koho to Juraj Barbarič tluče po hlavě? Nevím. Nějakou jím zkonstruovanou karikaturu. Je ve svém zápalu vedle. Vyjadřování JB čtenář zaregistroval jistě sám, přesto: autor ve svém textu často přehání, štěpí a vyhrocuje svá tvrzení na buď – anebo, hodnotí: toto je dobré / toto je špatné. Nadužívá některá slova: naše pasáže v knize jsou prý „nesmírně destruktivní“, „nesmírně zastaralé“… Nad spojením „nesmírně zásadní“ je zjevné, že slovo je použito redundantně, autor chce něco jako by dvakrát podtrhnout (?), dodat významu na přesvědčovací síle. JB přesvědčuje, útočí, shazuje, devalvuje (v negativním slova smyslu), je emfatický, zvolává: „Bůh ochraňuj studenty“ [před naší knihou]. Nad knihou si prožil stavy „naprostého zoufalství“. „Navádíme k takovým způsobům myšlení“, které jsou „potenciálně nesmírně nebezpečné“. Kniha podle něj obsahuje „absurdnosti“. Cosi v ní je dokonce „nevyslovitelně absurdní“. Nepíše, že něco „ignorujeme“. Píše, že „hrubě ignorujeme“. Je patetický.1) Horší je, že také rétoricky manipuluje: selekcemi, zobecněními „pars pro toto“, někde zkresluje či nepíše pravdu. Pokud odborník používá výrazy jako „nejzrůdnější“, chová se jako vyvolavatel nesnášenlivosti, jako inkvizitor či ideolog, nikoliv jako diskutující odborník. Chová se „křižácky“, rád by prosadil zákaz nebo příkaz, ale ne diskusi, nechce rozumět, ale chce vnutit svou pravdu. To je ten rys jeho textu, nad nímž David Holub píše: „zve víc do svaté války, méně k debatě.“ Budeme-li se snažit přenést se přece jen přes jeho křižáctví, můžeme mít pochopení pro některá jeho stanoviska. Kritizuje např. psychoterapeutickou léčbu na základě diagnózy. Ano, ale byli jsme to my, editoři knihy, kdo na FSSMU v Brně věnovali celé psychoterapeutické sympozium na jaře roku 2007 právě příspěvkům a diskusím nad tímto tématem! (JB se sympozia nezúčastnil.) Ve svém souhrnu JB pak upozorňuje mj. na chybný předpoklad toho, že existuje vůbec možnost, že někdo vysloví něco objektivního „na základě své expertnosti“. Snažím se tomu, jak to JB myslí, porozumět (sám výraz „objektivita“ nepoužívám). Ano, odvolávat se jen na to, že jsem expert na něco, nezaručí pravdivost/platnost mým slovům. – Ale nepřizná si JB, že ve svém textu dělá přesně to, co označuje za chybné? Vždyť nás ve svém textu poučuje „na základě své expertnosti“. Je to on, kdo uznává samu existenci „expertů“, snad i žebříčky – jinak by nenapsal o Miltonu Ericksonovi, že byl „nejefektivnějším psychoterapeutem v historii“. Toto může tvrdit jen někdo, kdo šíří porovnávání lidí typu „lepší – horší“. Není tomu dokonce tak, že se JB implicitně pohybuje v kvantifikujícím srovnávání, které zavrhuje? Mám-li brát také alespoň částečně vážně fakt, že je odborníkem na komunikaci, zarážejí mě jeho „komunikační surovosti“ (termín Davida H.). Vede z nich cesta ven? Ano. Kdyby JB své názory formuloval jako názory, a ne jako domnělé axiomy. Obdržel jsem jeho text s tím, že by nad ním mohla vzniknout zajímavá diskuse. Podle mě nemohla. „Neumím a nechci [s vámi] souhlasit,“ napsal ve svém textu JB několikrát. Podle JB je „tragické“, že kniha vyšla. Bez otevřenosti k odborné toleranci ale, myslím, diskuse možná není. Takže trochu nechápu Vláďu Chválu, proč sem jeho uzavřený, k diskusi nevyzývající text zařadil. Zbyněk Vybíral, 14. září 2011 ___________________________________________________________________________________________________________________________________ Poznámka: 1 Pateticky jsou charakterizovány např. „kvality“ psychoterapeutického vztahu, myslím, že ani užití velkých písmen není náhodné: „…to nejpodstatnější na těchto kvalitách je nesmírná, neuvěřitelná, nedocenitelná, neodhadnutelná, nepostižitelná, nepopsatelná, neviditelná totální jemnost a komplexnost psychických (možná přesněji psychofyziologických) dějů – a to jak na straně Terapeuta, tak na straně Klienta.“ Jde o reakci na původní verzi Barbaričova textu, kterou jsem obdržel 7. září 2011 oklikou od MUDr. Františka Matušky. Zářijová verze, jak jsem se dozvěděl, kolovala mezi desítkami a desítkami lidí jako příloha e-mailů, aniž ji autor zaslal editorům knihy. To by tak nevadilo. V každém případě s námi „přímo“ Juraj Barbarič nad knihou nekomunikoval ani jednou. Nemám dnes potřebu dohledávat, zda a na kterých místech J. Barbarič pro Psychosom některá svá tvrzení „zjemnil“. Jeho nejemná verze ze září 2011 „vykonala svůj vliv“ (mimo jiné se V. Chvála rozhodl text publikovat) a já již nemíním Barbaričovo myšlenkování číst potřetí. Cituji-li někde slova Juraje Barbariče a ona již ve verzi v Psychosou nejsou, jsou to přesné citace z delší zářijové verze jeho textu. Zbyněk Vybíral, 25. 10. 2011
Web7master s.r.o.