DISKUSE: V.Chvála

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Poznámky k textu Juraje Barbariče

  Rád bych k úvahám nad textem kolegy Barbariče něco přidal za sebe. Zbyněk Vybíral ví, že první moje reakce po letmém přečtení asi devíti stránek byla: „No, někdo to napsat musel.“ Mně se jeho text líbí svou vášnivostí a zaujetím, a to i poté, co jsem ho dočetl celý. A to dokonce i přesto, že mohu souhlasit s tím, co hezky vyjádřil David Holub nebo David Skorunka. I já lituji toho, že text je někde zbytečně brutální a může se zdát, že ani nepřipouští diskusi, že ji rovnou vylučuje. Hájí své stanovisko, svou vášeň pro psychoterapii postavenou na okouzlujících textech našich milovaných autorů, Humberta Maturany, Gregoryho Batesona, Paula Watzlawicka, Jaye Hayleho a celé té party z údolí v Palo Alto. A samozřejmě na okouzlujícím a kouzlícím Miltonu Homburgeru Ericksonovi, kterého nám zprostředkovával osobně charismatický Jeffrey K. Zeig (který na něm postavil celou svou profesionální kariéru). No a u nás to byli prostě Zdeněk Neubauer a Jiří Fiala a celý ten podzemní spolek myslitelů. V tom temnu a světě vyprázdněném od autorit tehdy tady za železnou oponou to byl doušek čerstvého vzduchu a zdroj naděje, že někde, někde tam, kde nejsme, se myslí svobodně. Aspoň pro mě to byly po dlouhé době celého vysokoškolského studia první texty, kterým jsem věřil (kromě Pána prstenů, ovšem). Barbarič je, tuším, o něco mladší, ale já to chápu spíš jako generační vyznání než jako „filipiku“ – to slovo mi zní poněkud zlehčujícím tónem. Osobně vůbec nemám rád tak tvrdé soudy o práci kteréhokoli kolegy, natož o knize, nad kterou se sešlo kolegů třicet. Ani ostré výroky o nesmírné škodlivosti této patrně zcela neškodné knihy (na to, aby ji studenti četli, je totiž příliš tlustá), mi nemohly zastřít smutný tón autorovy deziluze, že to, co naši generaci okouzlilo, co nás motivovalo věnovat celý svůj život něčemu tak virtuálnímu, jako je psychoterapie, se nestalo tím hlavním proudem vědeckého myšlení. Vnímám to jako vyjádření bolesti nad tím, že to, čím žijeme osm hodin denně, co neuvěřitelného zažíváme se svými klienty, zůstává neuchopitelné, nepojmenovatelné, a tedy nedocenitelné a nedoceněné. O tom, že jde více o generační zpověď než o seriózní vědecky podanou diskusi nad metodou výzkumu, svědčí i fakt, že JB cituje doslovně jeden z nejvýznamnějších projevů, který naše generace mohla zaznamenat – totiž magickou (a velmi ericksonovskou) řeč našeho váženého kolegy Karla Balcara na konferenci v Brně. Barbarič vzpomíná i na atmosféru, kterou tento projev vyvolal. Něco z étosu té končící doby je i v textu Juraje Barbariče. Možná, že jako lékař, který podlehl vábení nového paradigmatu a zcela se pro jeho ideály vzdálil svému oboru, mám pro vášeň i projevy zklamání v textu JB větší pochopení než kolegové z řad psychologů. V každodenním kontaktu s psychosomatickými pacienty samozřejmě stále cítím to, jak nás kvantitativní metody výzkumu válcují. Ta ďábelská metodika je skutečně postavena na prokazování účinnosti farmakologických preparátů a jejich obhajování – a někdy ani na to ne. V tom má JB pravdu. Naši práci takto zkoumat lze jen velmi obtížně. A pokud takový výzkum dovolíme, narušíme tím samotný psychoterapeutický proces. Možná je to jen výmluva nás, kteří jsme oběma nohama v praxi. Denně trpím tím, že to, co děláme, nemůžeme proměňovat do jiných, podstatnějších argumentů ve prospěch psychoterapie, než je prchavý vděk pacientů, kterým se v lepším případě ulevuje. Pokud bychom vzali Barbaričův text vážně jako diskusi k metodě (a ne jako generační povzdech nad ztrácením něčeho, co se nás dotklo), museli bychom oponovat, že nějak to přece musí jít zkoumat, nelze to nechat jen tak na „čarování“. Barbarič ale připomíná kvalitativní výzkumy, a já bych přidal i jiné metody, kterými by se na to dalo jít, aniž bychom se podbízeli metodologům z řad farmakologů a jejich silné akademické lobby (a nepochybujte, že tady je hodně silná). Psychoterapie a psychosomatická medicína jsou u nás stále velmi zanedbávané a zanedbané, pokud jde o jejich rovnoprávnost s biologickými metodami léčby. A nad tímto faktem bych byl ochoten napsat ještě ostřejší text, kdybych měl naději, že to něčemu pomůže. V jistém směru vnímám v textu JB podobné zoufalství, jaké dobře znám z obce psychosomatické, jíž je často vyčítáno, že jen naříká a běduje nad svým osudem minority. Jenže lépe než výkřik této věci poslouží knihy, jakou je kritizovaná Současná psychoterapie. To si tedy myslím já. A nejlépe i s odbornou diskusí, která by mohla jednotlivé kapitoly rozvíjet, nebo rozcupovat. Proč ne? Mám velké pokušení celý Barbaričův text vydat v Psychosomu. I přes to, co píší David Holub a Zbyněk Vybíral. Zkuste mi to rozmluvit. V Liberci 14. 9. 2011  

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0