DISKUSE: J.Kubánek

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Reakce na selektivní kritiku JB

  Milí kolegové, Dovolil bych si také několik autentických poznámek a postřehů. 1. Obdivuji, kolik z vás už stihlo nejenom přečíst text Juraje Barbariče (dále JB), ale i na něj písemně reagovat. Louskám to po večerech a v práci a vždy, když se začtu do nějaké reakce, už se mi za dveřmi vytvoří zástup nespokojených klientů, kteří se dožadují mé plné pozornosti. Nějak se stále potýkám s tím dělat naplno práci a ještě mít čas o tom psát a ještě mít čas o tom číst, jak to dělají jiní, a pak mít ještě čas žít to, co vlastně zprostředkovávám svým pacientům při práci – plný a spokojený život. Takže když čtu vaše reakce, jeden proud mých myšlenek se ubírá tímto směrem… Jak to ti lidé všechno dokážou stíhat? Jak to mám udělat, abych to tak stíhal taky? No a JB mi vlastně nyní poskytl trochu návod. Nebudu se zdržovat formou, uhlazováním, koherencí myšlenek, česáním textu. V tuto chvíli se to může! Proč tak úzkostlivě dbáme na správnou formu? A kdo jsou ti, kteří ji stanovují? A jakým způsobem? (Neměli bychom své články, eseje či vědecké zprávy psát třeba znovu latinsky?) Nestává se pak z vědců takový trochu elitářský klub? 2. Když jsem četl řádky JB, s něčím jsem souhlasil a s něčím méně. S něčím vůbec ne. Objevilo se mi v mysli několik obrazů. V jednom stojí maličký Newton a velký Einstein. Relativita a kvantová fyzika je dál, je větší, popisuje víc z našeho světa než Newton. Ale to, co popisuje Newton, je mnohem blíž našemu každodennímu světu, naší každodenní zkušenosti, s vědomím toho, že v mikrokosmu a při rychlostech světla toto samozřejmě neplatí. Ale kdo z nás už byl v černé díře? Myslím si, že podobné to je se zobecňováním, se snahou kvantifikovat, s pozitivismem. Zakážeme proto vyučovat Newtona a jeho fyziku? Není to celá realita, ale popisuje to dobře její výsek, který je velmi blízký našim smyslům a naší každodenní zkušenosti. Myslím, že jenom nesmíme zapomínat, že to je pouze výsek a aproximace. Druhý obraz je vlastně vtip. Profesor fyziologie se ptá při zkoušce studenta. P: „Co se stane, když vypiji tuto skleničku čisté pramenité vody?“ S: „Voda se vstřebá ze žaludku a v krvi vznikne hypotonické prostředí.“ P: „A co dělají červené krvinky v hypotonickém prostředí?“ S: „Červené krvinky v hypotonickém prostředí hemolyzují.“ P: „A co se děje s ledvinami při hemolýze červených krvinek?“ S: „Dojde k nefróze dolního nefronu!“ dodá vítězoslavně student. P: „Vy tedy chcete tvrdit, že když vypiji tuto sklenici vody, zemřu na selhání ledvin kvůli nefróze dolního nefronu?!“ Podobně to je, dle mého názoru, s tím, jak pozorovatel ovlivňuje pozorovanou situaci. Vždy ji bude nějak ovlivňovat, to je pravda, ale otázka je jak. Skončí to ovlivňování „nefrózou dolního nefronu“, nebo se stane skoro prd? Třetí obraz je tvořen malým dítětem, které potká labradora. „Pes,“ zašišlá dítě. Pak jde dál a potká foxteriéra. A co myslíte, že dítě řekne? „Pes.“ A řekne „pes“, dokonce i když potká čivavu. Zobecňování nebo kategorizování nebo škatulkování je, dle mého názoru, vrozená a přirozená tendence, proto to dělá i věda, a proto to dělá i medicína, a proto používáme diagnózy. Nic to nemění na tom, že každý pes byl jiný, že měl svůj příběh a že setkání dítěte s ním proběhlo pokaždé jinak. Pořád to byl vždycky pes. A ať byl jakýkoli, městský strážník řekne pokaždé: „Jak to, že váš pes nemá košík!?“ Domnívám se, že toto se děje i v terapii. A i když se někteří snaží nemít žádné předsudky, žádné očekávání, vyčistit svoji mysl, nemít paměť, je to jen iluze. Svoje zkušenosti, na základě kterých běží automatické zobecňování, máme stále. Můžeme se jen vědomě snažit tento proces omezit. Když ho ale budeme vědomě omezovat, část naší pozornosti, kterou bychom mohli věnovat klientovi, věnujeme sobě. Znamená to snad, že ho tím poškozujeme? Nebo ho víc poškozuji tím, že zobecňuji? Přišla za mnou 50letá klientka, vyprávěla o své smutné náladě, o své nespavosti, o svých problémech doma s mužem… náhle někdo zaklepal. Žena se mě zeptala: „Mám otevřít?“ Ujistil jsem ji, že nemusí. Pak jsem se jí zeptal, jak to má s únavou. Řekla, že to je skoro největší problém. Řekl jsem jí, že si ji umím představit, jak doma dělá hodně věcí i za ostatní. Překvapeně na mě hleděla, jak jsem na to tak rychle přišel. Dělá to totiž velice často. Zobecnil jsem to, co jsem viděl v jejím chování. Poškodil jsem ji tím? Nemyslím. Kdybychom pokračovali tímto způsobem, pokaždé vyjde, že klienta nějak poškozujeme, buď zobecňováním, nebo soustředěním na nezobecňování. Domnívám se ale, že tady zkrátka musíme začít kvantifikovat, jak je poškozování veliké. A znovu: Skončí to poškozování „nefrózou dolního nefronu“, nebo se stane skoro prd? No a teď běžím domů za rodinou. V Jeseníku 16. 9. 11 Honza Kubánek  

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0