DISKUSE: B.Holá

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Moje reakce na text JB

  Původně jsem se ke knize Juraje Barbariče vůbec nechtěla vyjadřovat, protože se s Jurajem přátelím, a mám proto v mnohém tendenci jej obhajovat. Po přečtení druhé verze reflexe Zbyňka Vybírala však ze mě proud slov vytryskl, a tak jej sdílím v naději, že přispěje alespoň malým zrnkem k debatě posledních dní. Když se mi dostala do rukou první podoba článku JB, moje reakce byla dvojí: 1. Děkuju za to, že si někdo dal práci a sepsal své pobouření nad vybranými texty z knihy do písemné zpětné vazby, která může knize dodat nový impulz, protože rozproudí diskusi nad jejím obsahem již nějaký ten čas po jejím vydání. Děkuju za to, že případná nespokojenost nebo výhrady nezůstaly na rovině kavárenských polemik a hospodského brblání, kde zárodky mnohých úžasných akademických diskusí začínají a končí. Ať už JB pobouřily pouhé dvě věty nebo tři kapitoly, donutilo ho to formulovat jisté stanovisko, které hodil do ringu a čeká na odezvu, jež vyústila ve famózní (z mého pohledu) diskusi. Nesouhlasím s tím, že JB není přístupný debatě. Několikrát jsem z jeho úst slyšela stesk, že žádal o uspořádání veřejné diskuse pro pedagogy a studenty FSS, tehdy týkající se jeho odchodu z katedry, ale že mu to nebylo umožněno. To je ale jiné téma. Častokrát jsem od něj slyšela, že neodmítne účast na žádné akci, která umožní otevřenou akademickou diskusi nad tématy, jichž se dotkl v článku. Toto vyjádření diskutovat a potkávat se s oponenty i příznivci se jistě bije s některými vyjádřeními v jeho článku, která jsou nesmiřitelná a útočná, patetická a nadnesená. Troufám si však říci, že nesmiřitelné výrazy použité v článku JB nejsou přímo uměrné jeho ochotě tváří v tvář diskutovat. 2. Druhá má reakce na článek JB zněla „ Juraji, ty ses úplně zbláznil, touto agresivní atakou ničeho nedocílíš. Ty, které by obsah tvého článku zaujal a přiměl k polemice, tím pouze urazíš a rozhořčíš. Taková agresivita a extremističnost je zbytečná.“ Myslela jsem si to o první verzi článku a částečně si to myslím i o poslední verzi, která se vám po několikerém přepracování dostala do rukou. Když jsem se JB ptala, proč nedokáže svoji odezvu napsat smířlivějším tónem bez takových rozjitřených emocí, odpověděl, že svoje myšlení a prožívání od autentických emocí oddělit nedokáže. Vím o tom, že svůj text částečně upravil, ale za jistou mez už jít nechtěl. Pochopila jsem to tak, že se určité části své útočnosti a kontroverznosti nechce vzdát, protože je vnímá jako svoji přirozenou součást a naprosté uhlazení a politicky korektní učesání jeho článku by již s autentickým projevem autora neměly nic společného. Také si někdy říkám, že zaměřením na argumentaci namísto plamennosti by se často dalo dosáhnout více. Ale i přesto podle mě text JB obsahuje myšlenky, které jsou nosné, kterými bychom se měli zabývat a které ač třebas nejsou nové a světoborné, přinejmenším mají sílu cosi rozpohybovat. Ano, souhlasím s vámi v tom, že slova, která JB volí ve svém článku, jsou mnohdy pobuřující, urážející a neadekvátní pro otevřenou odbornou debatu. Souhlasím i s detailními rozbory slovníku JB, které vypsal Zbyněk Vybíral (např. Nadužívání slova nesmírně atd.) Kdyby byl JB méně sprostý a hrubý, patetický, možná by ho více odborníků mělo rádo… Proč však terapeutická obec tolik touží po uhlazeném projevu? Proč respektujeme pouze ty terapeuty, kteří se vyjadřují politicky korektně a v rukavičkách? Proč nás tak jitří ta forma, namísto aby nás jitřil obsah nebo přínos? Je míra korektního slovníku a slušných formulací terapeuta mírou jeho odborného přínosu a dovedností? Neměl by mezi akademiky s klidným sebevědomím být prostor i pro zajímavé a ne zcela korektní excentriky? A pokud ne, tak proč? Velmi se mi líbí všechny odezvy, které se ke mně dostaly: z pera P. Možného, D. Skorunky, V. Chvály, Z. Vybírala a D. Holuba. Každá z nich je nabitá informacemi a energií. Každou z nich bych chtěla slyšet naživo a užít si vzniklou spontánní diskusi. Nesouhlasím však s jedním tvrzením. Že článek JB nenese žádný obsah. Možná jej nenese pro vás, otřískané terapeuty, věkem, zkušenostmi i znalostmi o deset či více let napřed před námi absolventy, kteří 2–3 roky po škole hledají svoji cestu. Máme přijmout skutečnost, že „New Age v terapii“ je minorita, kráčet ve vyšlapaných cestách a brát věci, jak jsou? Nebo máme právě proto, že je nám 28, zkoušet hledat cestu, jak lze odkazy Maturany, Varely, Batesona a Andersonové v praxi opravdu využít? Mnozí se o to snaží, ale potřebují inspirátory. Různorodé inspirátory. Pro mě článek JB obsah má, protože rezonuje s tím, co prožívám v kontaktu s klienty. A vězte, že mluvím i za mnohé velmi mladé kolegy, své spolužáky, kteří před 2–3 lety ukončili FSS. Neznamená to, že v JB nacházím zdroj vší moudrosti a nejsem schopna kritického odstupu. Klíčová otázka mého spisku zní. „ Proč nemůžeme tuto výměnu realizovat tváří v tvář?“ Pro všechny studenty psychoterapie. Aby byli u toho. Aby si už během formování svého přístup k terapii vyslechli řadu plamenných řečí, které je okouzlí, rozruší a přimějí brát svoji cestu k terapii vážně. Byl by to ten nejužitečnější seminář, jaký si dovedu představit. I s excentrickým Barbaričem. Protože právě z kontrastu pěti extrémních názorů si chytrý student může nejvíce odnést. Během svého studia na Sigmund Freud Uni jsem zažila několik pedagogů/terapeutů, kteří byli ve svém přístupu k terapii a výuce neuvěřitelní podivíni. I podivínštější, než je Barbarič. Když jsem se doptávala, proč tam vůbec učí, bylo mi řečeno, že přístup, který zastupují, je užitečný. Jejich přístup k terapii a jejich úhel pohledu na věc byl shledán „užitečným“. A studentům se plně důvěřovalo v tom, že jsou dostatečně zdatní na to, aby posoudili, co si z projevu každého jednoho terapeuta vezmou a co ne. Prý přístupy „new age“ nejsou hlavním, za mainstream přijatým směrem v psychoterapii. Ale vy jste nás s nimi seznámili. Vy jste nás o nich učili, o Harlene Andersonové a Goolishianovi, o neexpertním přístupu. Vy jste nám otevřeli tuto cestu a mnozí z nás už to nikdy z hlavy nedostanou, mnohým z nás teprve potom začala terapie dávat smysl. Nebyl jste to Vy sám, Zbyňku, kdo nás ve škole nadchl pro články K. Gergena, pro změnu paradigmatu z toho, co je pravdivé a nepravdivé na to, co je užitečné a neužitečné? Byl jste to Vy, protože se mi Vaše vyprávění o postmoderním přístupu k terapii vryla až do morku kostí. Článek JB ve mně čímsi pohnul. Stejně silně na mě však působí stanoviska vás ostatních. Nezůstávejme, prosím, u vyjádření sepsaných z pohodlí vlastního pracovního stolu. Uspořádejme, prosím, veřejný diskusní seminář, podle mého názoru bude velice užitečný. Děkuji, že jste dočetli až sem. V Brně 15. 9. Beáta Holá  

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0