PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Holub D.: Reakce na J.B.

Přemýšlivé a k ne-konformitě vedoucí texty Juraje Barbariče bych měl vlastně rád. Nebýt jeho zanícení, s jakým subverzivně škádlí čtenáře, zaplétá záškodnické a ne vždy podložené teze a odvádí pozornost podprahovými ataky. Okouzlili mě autoři, kteří se pokoušeli najít styčné plochy mezi systemickým a psychoanalytickým přístupem, vážím si kolegů, kteří psychoanalytický a systemický přístup tvořivě propojují a vyjadřují ze svých pozic výhrady k psychoanalýze (Titl, Strnad). I proto jsem k Barbaričově „vyznání“ přistoupil s určitou zvědavostí, vášnivá obhajoba subjektivity a nečekaně nového tázání má chytlavé kouzlo.

Každopádně s Barbaričovými východisky souhlasím v epistemologické rovině, v kritickém přístupu k předem daným, hotovým představám. Psychoanalytický asociativní přístup k „mentálním fenoménům“ nebo aktivní pěstování „nevědění“ (např. Bionovo bez paměti a touhy, binokulární vidění) se od tohoto principu zásadně neodlišuje. Sigmund Freud psychoanalýze vložil do vínku revizi teoretických konceptů. Sám několikrát zcela přeformuloval své hypotézy, pokud mu praxe napovídala, že teoretický aparát nestačí a neodpovídá klinické zkušenosti. Zcela jistě sdílím některé otazníky, které Barbarič vznesl směrem k výzkumu psychoterapie: například k aplikaci kvantitativního nebo přírodovědeckého přístupu na intuitivní fungování psychoterapeuta, jakým způsobem objektivizované poznatky přispívají k symbolizačnímu a imaginativnímu procesu uvnitř terapeuta, ke vztahu experimentace a myšlení, k rozdílu mezi observací (pozorovatelných fenoménů) a reprezentací (pozorovatelem nezachyti-telných procesů). Monstr-protest a monstr-proces s „mainstreamovou psychoterapií“ a zobecňující soudy rozsáhlou esej vyprazdňují. Kazuistickou ukázku (ke které se hlásí) autor v pasážích věnovaných psychoterapii nepředkládá, utíká od „klinické půdy“ k abstrakci a citaci duchovních/myšlenkových lídrů. Bylo by pěkné, kdyby na vlastní kazuistice demonstroval, co myslí individuálním přístupem, jak by věci dělal jinak, co myslí tím, že se učí ze svých chyb, a co vlastně za terapeutickou chybu považuje. Při čtení jeho „demolice“ strnulých a etablovaných psychoterapeutických názorů jsem se neubránil jakémusi spodnímu („emotivnímu“, vlastními slovy Barbariče) proudu, který vyvěral mezi řádky. Dojem z raněného zvířete, k němuž není možné se přiblížit. Pane, co vám tak hrozného psychoanalýza provedla? Snad rozdílnost kultur, vzpomněl jsem si na pradávné snahy jezuitů učinit z brazilských indiánů skutečně lidské bytosti pomocí křesťanské víry, na druhou stranu zvídavé pokusy těch samých indiáni zjistit, zda polapení jezuité při ponoření do vody disponují duší. Ale i v těchto brutálních metodách lze zachytit nezpochybnitelný zájem něco se dozvědět o kultuře „těch druhých“. Barbarič pohroužen v „solipsismu totálního zasnění“, zdá se, moc nového zjistit netouží. Kostky jsou vrženy a svět je už rozestavěný. Dělí se na terapeuty lidské a chápající na straně jedné a robotické techniky/tmáře/dogmatiky na opačné straně, na terapeuty milující s individuálním přístupem a na ty necitlivé/paušalizující/typizované. Barbarič ví, jak zástupci ostatních směrů pracují. Největším překvapením pro mě jsou komunikační surovosti, kterými text oplývá, a to navzdory Barbaričově důrazu na komunikaci.   1) Vytrvale uplatňuje zásadu „pars pro toto“: určitá část (některé kapitoly nebo témata) reprezentuje celek (celou knihu, myšlenky v ní obsažené). V zobecňování je Barbarič zaťatý: vyvrácením jednoho principu (objektivní/pozitivistický výzkum v psychoterapii; negativní zkušenost s psychoanalýzou) se myšlenkovým skokem hnedle dostává k tomu, že celá kniha (psychoanalýza jako taková) je scestná (nevylučuji to, že kniha Současná psychoterapie docela možná scestná je, včetně mých příspěvků, ale Barbarič si vybírá jen některé pasáže, kritiku psychoterapií klinicky nedokládá). 2) Sugestivním řazením lobotomie a Freuda hned vedle sebe dodává svým argumentům váhu spíše pomocí subliminálně manipulujících analogií než vysvětlením, proč vlastně mezi tyto metody klade rovnítko. Nálepkovat psychoterapeutický směr coby náboženství je podpásovka, od autora, který vyznává ne-diagnostikující zásady dvojnásobná. Netvrdím, že někteří zástupci psychoanalýzy neměli a nemají mocenské aspirace, jen bych od náročného Barbariče čekal kompetentnost v dokladování, co tím míní. Celému pojednání by slušelo zmírnění té sugestivní síly generalizace (celá psychoterapie, veškerý výzkum, všichni psycho-analytici etc.). 3) Domnívám se, že se Barbarič uchyluje k argumentačnímu manévru vytvoření otloukacího panáka (který je víceméně jeho konstruktem), do kterého napíná svoji kritiku, a nechce, nebo se dokonce aktivně vzpírá zkoumat, nakolik se jeho otloukací panák kryje s reálnou praxí (psychoterapie). V případě jeho pochopení psychoanalýzy – jde o NIC NEŽ o dogmatickou, manipulující, komplikovanou (existují jednoduchá řešení a krátké cesty) a znásilňující „nebezpečnou“ metodu, o náboženské hnutí. Barbarič ví, že psychoanalytici NEUPLATŇUJÍ INDIVIDUÁLNÍ PŘÍSTUP, jsou zaměstnaní víc svými idejemi než pacientem (ano, i to se v analýzách děje, ale jde o příležitost zkoumat tento jev jako výraz interakce, přenosově-protipřenosových výměn). Znovu, nepovedených analýz je jistě bezpočet, ale o těch povedených se s Barbaričem jaksi nedá mluvit. …přemýšlet strojovitě, mechanisticky, redukcionisticky – objektivisticky a pozitivisticky, bez ohledu na veškeré odlišnosti a specifika každého člověka a každého mezilidského setkání… 4) Pokud jde o myšlenkové stanovisko, nejvíc se peru s Barbaričovou nekonzistencí týkající se objektivity. Přijde mi, že jeho ne-objektivita, respektive urputná sabotáž jakýchkoliv snah o objektivitu (inter-subjektivní domluvu) má určité výjimky, které jsou nediskutovatelné, nedotknutelné a tabuizované: Výzkum je zavádějící, psychoanalýza je mocenská, studenti jsou przněni, výuka je ve všech svých podobách šlendriánská a zastaralá, názory mainstreamové psychoterapeutické obce absurdní a obskurní. Psychoanalytici pracují NIC NEŽ dogmaticky (Barbaričem vybraný kazuistický fragment má ilustrovat, že podstatou analytické práce je přesvědčovat klienty). Barbarič si je zcela jist a ví, jak psychoanalytici pracují. Rád bych ho chtěl v příštích textech povzbudit k větší konkrétnosti, a především k setrvání u staré dobré kazuistiky. Jak případně uvádí: „Vzhledem k jedinečnosti všeho, co se kolem provozování psychoterapie děje a kde je jakékoli zobecnění chybou, jsou podle mého názoru jediným způsobem reflektování toho všeho kazuistiky – podrobné a poctivé popisy konkrétního jedinečného setkání terapeuta a klienta. Napsané paralelně klientem a terapeutem, samozřejmě, nezávisle na sobě. Dnes nejlépe na základě videozáznamů jednotlivých setkání.“ Přál bych si věřit, že vtělením kazuistických ukázek a kapitolky o kazuistikách autoři publikace Současná psychoterapie dostatečně vyjádřili své přesvědčení, jak významná je kazuistika pro pochopení terapeutické práce. Nakonec myslím, že esej/selektivní kritika není vůbec o knize Současná psychoterapie. Kniha slouží jako odrazový můstek, kulisa, příležitost rozmáchnout se k vlastnímu myšlenkování. Škoda jen, že se Barbarič připravuje o příležitost prověřit svá východiska, popřípadě „učit se ze zkušenosti“, neboť partnery v diskusi selektivně vylučuje (apriorní devalvací, kradmým/neoficiálním vypouštěním eseje do kyberprostoru). A to navzdory tomu, že jeho esej otevírá bezpočet svěžích témat, o kterých bych se, nebýt tolika diskvalifikací, docela rád něco dozvěděl. David Holub, 9. 9. 2011 holub.mail@gmail.com