PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Chvála V.: Může nemocný jazyk politiky uzdravit medicínu?

Posledních více než dvacet let pracuji v medicíně jako rodinný terapeut, což je především práce s jazykem a s významy slov. V rodinách, které přicházejí pro pomoc, je zpravidla třeba rozmotat složité vztahy, do kterých se lidé sami zapletli způsobem, jakým jazyk používali, totiž jak svévolně měnili významy slov a podceňovali možné následky. Nejčastěji není vůbec jasné, kdo do rodiny patří a kdo ne, což souvisí s široce rozšířeným omylem, že je možný rozvod rodičů. I ti nejrozhádanější a rozvedení partneři totiž na celý život zůstávají rodiči společných dětí. Jakkoli se to může zdát laikovi nemožné, znovunalezení spojení slova s jeho skutečným významem, očištění komunikace od omylů a chybných předpokladů o tom druhém, bývá cestou k uzdravení, a to doslova. Protože takto s úspěchem léčíme i vážnější tělesné nemoci, jakými jsou třeba astma, ekzém nebo třeba epilepsie, u těch, kdo jsou ochotni takovou léčbu podstoupit. Když jsem přišel před více než rokem do komunální politiky, zděsilo mě, jak nemocný jazyk se v těchto kruzích používá. Dlouholetý liberecký primátor s oblibou poučuje kolegy zastupitele, kterým došla slova, že jsou sice povinni na otázky opozice odpovídat, ale „nikde není psáno, že musí být tazatel uspokojen“. Podle některých vyhýbavých odpovědí se zdá, že tím míní, že odpověď může být jakákoli. Zapomíná, a nejen on, že jde o mnohem víc než jen o pouhé formální splnění nějakého požadavku. Odpovědnost, kterou např. členové rady města mají za svá rozhodnutí, znamená, že jsou ochotni a schopni na jakékoli otázky ODPOVÍDAT nikoli jen formálně, ale obsahově pravdivě. Obsahová pravdivost se v postmoderní době jeví jako ten největší problém. Každý je odhodlán pokládat za pravdu právě jen tu svou verzi. Dokonce ani zákonem se nedá v takové společnosti dosáhnout zlepšení, když každý politik „má svůj vlastní výklad zákona“. Tak se nakonec nedá spolehnout vůbec na nic a vzniká společnost naprosté nezodpovědnosti. Chovat se odpovědně totiž doslova znamená, že jsme připraveni bez vytáček a v souladu se skutečností odpovídat každému, kdo se zeptá. Když například politik odpoví na přímou otázku, že chtěl „jen odklonit peníze od manželky“, se kterou se rozváděl, místo toho, aby řekl, že svou bývalou družku chtěl o těch šestnáct společných milionů okrást, je to přesně to, co mám na mysli. Když jazykem manipulujeme, místo abychom se dorozumívali, když mlžíme a zkreslujeme skutečnost, když druhého z dialogu vylučujeme, svou mocí druhé umlčujeme nebo svádíme lacinými, ale prázdnými hesly na scestí, pak ničíme jazyk a tím i realitu. V konečném důsledku může dlouhodobé ničení jazyka vést ke zničení rodiny, nebo dokonce celého města, jako to vidíme právě v Liberci. Město je totiž především communio. Lidé, kteří se setkávají ve veřejném prostoru. Teprve jejich spolu-pobývání vede ke vzniku živého města. Opakem živého je lživé město, které jen jako město vypadá, ale společného v něm stále více ubývá, až zanikne. Podstatou města, stejně jako léčby, je dialog. V dialogu se každý můžeme mýlit, mohli jsme být špatně informováni, něco jsme špatně pochopili, ale právě dialog slouží k nápravě takové nehody. Ten ale v současné politice, a obávám se, ani v mnohých ordinacích, neexistuje. Proto jsem byl stavem místní politiky tak zděšen. Do takové míry nemocný jazyk jsem dosud nepotkal v žádné rodině, snad s výjimkou rodin mafiánských, které naštěstí nemusíme moc léčit, ale i to se někdy stane. Zatímco jsem přemýšlel o tom, jak se o svou zkušenost z liberecké politiky podělit s ostatními, kteří mají zájem o obnovu dialogu mezi lidmi třeba na diskusních webech, ale místo toho se donekonečna jen hádají, kdo je větší blbec, narazil jsem nedávno na vynikající úvahu na toto téma z pera Karla Vrány (1925–2004) v útlé knížce Poslání a pokušení slova (Trinitas). Karel Vrána měl bohaté zkušenosti s totalitní mocí. Ukazuje, že všude tam, kde rezignujeme na pravdivost slova, kde převáží manipulativní funkce jazyka, hrozí jeho zkažení. A to má vážné důsledky. „V prostoru politického života vystupuje pokušení manipulovat a ničit slovo zvláště silně,“ píše tento autor. A dále: „Zdravé, v pravdě věci zakotvené slovo vytyčuje hranici politické moci: nemůže být manipulováno a zneužito pro svévolné cíle panující moci, a vytváří tak zdravý prostor svobody a osobní důstojnosti.“ A dále: „Totalitární držitelé moci jsou od přírody netrpěliví, vnitřně a – řekl bych – instinktivně nejistí a alergičtí na každou moc, kterou sami nevykonávají a nekontrolují. Především vůbec nedůvěřují člověku, protože sami nevěří, že by souhlasil s jejich mocenskými plány dobrovolně a s nadšením. Protože nevěří v moc pravdy, musí věřit v donucování a hrozby.“ Bylo by přehnané tvrdit, že naše politická reprezentace stačila sama zničit jazyk do té míry, jak ho dnes na sobě zažíváme, předchozí totalitní režim měl na to více času a dělal opravdu, co mohl. Pokud se naše naděje na konci osmdesátých let k něčemu upínala, byla to vlastně naděje, že se náš jazyk uzdraví. Že znovu bude věrohodný a obnoví se jeho dialogická funkce. Když jako rodinný terapeut čtu přepisy dialogů Václava Havla s představiteli komunistické moci v listopadu 1989, nemohu přehlédnout, že šlo více o práci s jazykem než o politiku. Snahu vrátit jazyku spojení s realitou. Proto byl Havel totalitní mocí tak zuřivě nenáviděn. Zlostné výpady proti těm, kdo pojmenovávají věci pravým jménem, ať jde o dluh města, špatnou vládu, která vyčerpává město, nebo neochotu mocných komunikovat s občany, jsou příznakem nemocného jazyka. Jediná cesta z toho ven vede přes bolestný proces spolehnutí se sama na sebe. Běžně si neuvědomujeme, jak dalece jsme odkázáni na moc slova. Jakkoli to může znít divně, náš svět je skutečně jazykem tvořen. A je-li jazyk zkažený, tzn.  nemá-li už žádné spojení s pravdou, je zkažený i ten svět, ve kterém žijeme. Když lékař říká, že nás léčí, musíme si dát pozor, zda nás ve skutečnosti neohrožuje na zdraví. Když policista tvrdí, že pomáhá a chrání, nemůžeme si být jisti, zda nás ve skutečnosti neohrožuje a neokrádá, může být totiž součástí nějakého gangu. Když jsme vydáni do rukou spravedlnosti, nemusíme si vůbec být jisti, zda soudce není členem mafie, proti které jsme pozvedli hlas. Když se spoléháme na to, že politik, kterého jsme zvolili, slouží ve prospěch společného majetku, můžeme se nadát toho, že ten majetek ve skutečnosti rozkrádá. A nejhorší na tom je, že každý účastník dialogu v takovém světě zkaženého jazyka má pocit, že právě on má pravdu, a navíc tak ještě i přesvědčivě vypadá. Karel Vrána takovému stupni zkažení jazyka říká přiměřeně „babylonizace“. Svět, ve kterém se nelze vyznat. Svět, který lze jen zoufale rozbít a opustit. Snad také proto stoupá násilí a anarchie, počty sebevražd mladých lidí a útěky do světa fantazie a drog. Vůbec se nemůžeme divit, že lidé v takovém světě zoufale hledají spasitele, totiž někoho, komu bude možné věřit. Víra se stává důležitou součástí původně racionálního pojetí světa, ale i pověra a magie znovu prosakují na povrch. A celé to začalo jen docela malou lží, vytáčkou nebo podvodem, snahou vyhnout se nepohodlné pravdě. A protože je stav veřejného zdraví závislý na tom, jaká rozhodnutí politici dělají, můžeme oprávněně pochybovat o tom, zda tímto nemocným jazykem mohou politici uzdravit naši medicínu. Jak by se to asi mohlo stát? Proto pěstujme dialog a otevřenou diskusi, jako způsob, jak se bránit babylonizaci a rozpadu hodnot i smyslu. Tento nezávislý časopis chce být místem, kde se medicína uzdravuje. Proto jsme vedle kazuistiky a teoretických úvah zařadili ukázku z připravované knihy Ivana Illicha Nemesis medicíny, která poprvé vyšla už v polovině sedmdesátých let. Ale k nám přichází, jako na zavolanou. V Liberci 31. 1. 2012