RECENZE: Chvála V.: Kde vzít v dekonstruovaném světě důvěru?

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Recenze knihy: Konečná H., Slouková D., Mardešič T.: Medicína založená na důvěře, Galén, Praha 2012

 

 

Skoro by se chtělo zvolat: „Ale to je kniha o docela normální lidské medicíně, žádná věda!“ Ano, kniha o medicíně, kde jeden důvěřuje druhému, pacient lékaři a lékař pacientovi, se jmenuje Medicína založená na důvěře, kde ono ‚na důvěře‘ nahrazuje přeškrtnuté ‚na důkazech‘. Vedoucí autorského týmu Hana Konečná se obyčejně poněkud provokativně distancuje od zastánců psychosomatické medicíny, vystupuje proti konceptům, ve kterých temné je vysvětlováno ještě temnějším. Přitom není pochyb, že své studenty na Jihočeské univerzitě vede k vnímání celistvosti člověka, a tak se na výuce psychosomatického přístupu, který kritizuje, sama významně podílí. V této knize zjistíme, proč neprosazuje psychosomatickou, celostní, bio-psycho-sociální medicínu, ačkoli ji vyučuje. Nejspíš proto, že by ráda viděla medicínu jako lidské, laskavé a láskyplné ošetřovatelství, péči, která je plná vzájemné důvěry. Ano, to by úplně stačilo. Na mnoha příbězích, které nahromadila v rámci výuky od svých studentů (má jich už přes tisíc), ukazuje, že by to nebylo málo. U mnoha zoufalých pacientů by bylo pomohlo, kdyby je někdo jen slyšel, kdyby se našel někdo, kdo by jim „jen“ donesl z domova zuby, které tam zapomněli při náhlém transportu do nemocnice. Nikoli pan primář, vysoce erudovaný odborník, ale studentka zasahuje, aby byla pacientka uzdravena. Nikoli věda s množstvím přístrojů, ale mladá lékařka svým laskavým slovem doslova uzdraví starou paní s amputovanými dolními končetinami, ale teprve když zkušený, avšak arogantní lékař odjede na dovolenou. To jsou příběhy, které dobře ilustrují, oč v medicíně jde. Nejen v té „vědecké na důkazech založené“, ani jen v té „psychosomatické“, ale v té všeobecné, obyčejné a vlastně také jediné MEDICÍNĚ jako takové. Nápad ilustrovat komplikované teorie skutečnými živými příběhy je moc dobrý. (Dokonce mi něco říká, že tyhle živé příběhy daly vzniknout nápadu, uspořádat knihu… a ano, autorka to v doslovu přiznává.) Živý příběh řekne mnohdy víc než sebechytřejší teorie. A v příbězích často psychosomatický obraz nemoci je nezjednodušený (např. v příběhu s infarktem P99). Nebo je to svědectví o vzniku vážné dechové poruchy (P524), často je však jakoby „somaticky“ uťatý, jako v případu s pálením sliznice ústní (P630) nebo s pokakávající se holčičkou (P241). Všechno vypadá věrohodně až na to, že najednou stačí podat projímadla, nebo jindy léky proti kvasinkám, a nemoc je vyřešena. Ale jsou tady i tragické příběhy se smrtelným koncem, jako v případě nádoru mozku (P771). Příběh má ilustrovat fakt, že onemocnět může i člověk šťastný, ačkoli by přeci podle teorie hopelessness-helpelssness onemocnět neměl. Je však třeba dodat, že zde je vylíčen člověk „navenek šťastný“, o jehož skutečném vnitřním stavu nevíme nic.  Máme přece každý svůj v nitřní svět, který nemusí být ostatním lidem dostupný a navenek patrný. Takových vztyčených ukazováků („Ale pozor!“) obsahuje kniha dost snad proto, aby se pozorný čtenář nechytil do pasti jediné pravdy. To je jistě dobrý záměr autorského týmu. Někde ale toto varování působí přímo proti pokusu o výklad teorie, jako v případě „Teorie rodiny“. V jednom odstavci autoři vyloží, co všechno může rodina „způsobovat“, ale vyberou příklad, který budí dojem psychologické obrany matky, jejíž syn v 9 letech dostal úporný kašel (P379). Ještěže bylo možné to celé nakonec svést na zánět průdušnice, jako by ten spadl na zdravého synka z prvního manželství, jehož matka právě čekala dítě s druhým tatínkem (kterého si nejspíš synek nevybral?), z čistého nebe. Chápu potřebu autorů chránit čtenáře před traumatem z uvědomění si souvislostí nemocí s naším chováním a našimi vztahy, protože právě silné pocity viny jsou nakonec tím hlavním faktem, proč je medicína zohledňující také psycho-sociální vlivy na vznik a vývoj nemoci tak často odmítána a v dějinách medicíny se stále znovu a znovu ztrácí. Autoři se stále drží takříkajíc na hraně: psychosomatický kontext tady je, ale… nic není jisté. To je ostatně pravda, práce v psychosomatice je práce v rámci kazuistik, vždy nová a objevná. Jiří Šimek, jeden z nejzkušenějších v tomto způsobu uvažování, říkává, že dobrý psychosomaticky orientovaný lékař vždy znovu s každým pacientem vymýšlí novou teorii. V tom je krása i obtíž psychosomatiky. A to je možná další důvod, proč se autorský tým tak zuby nehty drží svého paradoxního postoje k psychosomatice: byla by dobrá, kdyby tolik neškodila. A čím škodí? Zdá se, že především nedostatkem pevného zakotvení, jímž disponuje medicína čistě somatická. Tam je to jasné, laboratorní výsledky jsou daná čísla. Ale co je v psychosomatickém uvažování vlastně jisté? Jedině to, že člověk není jen tělo, ale také duše a vztahy. A do toho si troufá mluvit přece každý. Stejně jako je každý odborníkem na sex a na fotbal. Takže psychosomatice hrozí invaze laiků, kteří si mohou různé způsoby posuzování souvislostí osvojovat (na rozdíl asi od znalostí léků?) a častovat tím své okolí. Jako příklad takového terorizování si autoři vybírají sterilní páry, kterým kde kdo říká, že to mají určitě „od psychiky“, a radí jim, co mají dělat. Je sice možné, že to sterilní páry rozčiluje, ale jen proto přece nejde tak rázně vyloučit existenci psychogenní sterility, jako to dělají autoři s odvoláním na celkem ojedinělou výzkumnou práci (kterou jsme v Psychosomu uveřejnili). Laické rady sice nepomáhají, ale o to podstatnější mohou být hlubší vrstvy naší psycho-sociální reality. Zda je bude možné zahlédnout, nebo ne, hodně záleží na kvalitě vztahu s terapeutem a na jeho zkušenostech a vzdělání. To lze jen těžko nahradit naivní lidovou psychologií, před kterou autoři nejspíš čtenáře varují. Někdy to ale vypadá tak, jako by chtěli veřejnost varovat před veškerou psychoterapeutickou obcí – a to je škoda. Některé příběhy totiž působí vyloženě jako varování před celostním přístupem (P389), když ve skutečnosti jsou to jednoznačná varování před špatnou medicínou jako takovou (praktický lékař naprosto neomluvitelně odbyl svou práci a místo toho, aby udělal jednoduchá vyšetření na cukrovku, spolehl se na to, že paní po rozvodu „to má od psychiky“). Nás psychosomatiky by mohlo uklidnit, že s podobnou vervou, s jakou se autoři pouštějí do psychosomatiky, zacházejí také s výzkumy, které poukazují na životní styl jako zdroj nemoci, a varují před jeho zbožštěním. Pak, místo toho aby pomáhal, terorizuje široké vrstvy obyvatel, když zakazuje jíst to či ono. A právě tak varují před nadměrnou důvěrou v poslední výkřik medicínské vědy, medicínu založenou  na důkazu. Ta měla zajistit zaručenou spolehlivost používaných metod tím nejsolidnějším výzkumem, do jehož metodologie se ovšem dost velká část lidské reality (možná ta nejpodstatnější – naše subjektivita) nevejde. Ani tuto medicínu založenou na důkazech nijak nešetří, když poukazují na metodické nedostatky „zaručeně spolehlivých výzkumů“. Když je tedy čtenář dostatečně varován před jistotami biologické i psychosomatické medicíny, ale i před jistotami na životní styl zaměřených rad, dostává se do zvláštního stavu bez jakékoli opory. A to je přesně situace postmoderního člověka, kterou tak autoři nejen popisují, ale také navozují. Člověk po dekonstrukci všech jistot. Když se mezi citovanými filosofy ocitne také český virtuální myslitel Jára Cimrman se svou geniální teorií poznání ze hry Vyšetřování třídní knihy, uvědomíme si, že postmoderní svět se skládá ze všech možných žánrů, a autoři se tomu nebrání. Jistá míra specifického vtipu je autorskému týmu blízká a to by mohlo situaci čtenáře odlehčit. Jistě, medicína bere samu sebe asi příliš vážně a možná v tom je také část potíží, kterou s ní my lidé máme. Jenže, kde brát jistotu, kde brát důvěru, když všechny metody, které se snaží ji zvýšit, mohou selhat? Nikoli snadno se můžeme nakonec, budeme-li autorům důvěřovat, že to s námi myslí dobře (a takovou důvěru já mám), že v každém případě jde v medicíně o dobré vzdělání a dobrou vůli pomoci svému bližnímu. Být mu k dispozici s celou svou odbornou a lidskou výbavou. Bez toho je každá medicína, ať si říká jakkoli, potenciálně škodlivá. A naopak, každá medicína, bez ohledu na přívlastek, může být dobrá, když je poctivá a nebrání kontaktu člověka pomáhajícího s člověkem trpícím. Díky knize, která rozhodně neodradí svou tloušťkou, ale může naopak potěšit svou přístupnou formou, se mohou zájemci o studium medicíny či ošetřovatelství dovědět i o existenci filosofických základů vztahu těla a duše. Je tak sice učiněno podle oblíbeného bonmotu „Jen krátká návštěva potěší“, ale to nemusí vadit. Znalce v této souvislosti může zamrzet, že když už je citován jeho oblíbený autor, jako třeba Gregory Bateson, není to dost přesné. Autoři použili často citovanou větu o pojetí informace jako „rozdílu, který činí rozdíly“. Tento chybný překlad vzletného citátu se traduje v Českých zemích už dost dlouho a bylo by dobré ho začít opravovat. Původní tvar měl snad znít: „Informace je rozdíl, který činí význam.“ Ale takový už je osud všech zjednodušujících textů a nemusíme to mít autorům za zlé. Protože vedle své nedůvěry k pojmu psychosomatika se hlásí k široce pojaté toleranci Feyerabendova typu: „Žádné nápady, směry myšlení, filosofie, nesmí být zatracovány či vysmívány; to, že nejsou pro konkrétní dobu a oblast inspirativní, použitelné či srozumitelné, ještě neznamená, že jsou úplně špatné.“

V Liberci v květnu 2012

K tisku zařazeno 31.5.2012

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0