Vydání 3-4/ 2023
Recenze 1/2013
Skorunka D.: Mysl, mozek, vztahy… a psychoterapie
Recenze na knihu: The Developing Mind, Daniel J. Siegel, 2nd Edition, The Guilford Press, 2012, s. 506, ISBN 978-1-4625-0390-2, převzata pro čtenáře Psychosomu z Psychoterapie se svolením redakce
Málokterá publikace způsobí intelektuálně-vědecké pozdvižení napříč spektrem disciplín, jako jsou psychiatrie, vývojová psychologie,
psychoterapie, psychoanalýza, neurovědy a řada dalších úzce specializovaných, nebo naopak interdisciplinárních, nově se rodících oborů. The Developing Mind je ukázkovým příkladem takové publikace, a to již od svého prvního vydání v roce 1999. Je tomu díky ambicioznímu pojetí, které dobře ilustruje podtitul How Relationships and the Brain Interact to Shape Who We Are. Autorem je Daniel Siegel, absolvent lékařské fakulty Harvard University, který se postupně specializoval v pediatrii a následně v dětské a dorostové psychiatrii. Ve své bohaté klinicko-výzkumné praxi se věnoval zejména problematice rodinných vztahů, citové vazbě, emocím a rozvoji psychopatologie. Nyní je Siegel klinickým profesorem na University of California, School of Medicine a podílí se na vedení Mindful Awareness Research Center. Mimo to je plodným autorem přispívajícím do ediční série amerického nakladatelství W. W. Norton & Company věnované interpersonal neurobiology.
Spolu s Allanem Schorem a dalšími odborníky na koncept citové vazby, například Peterem Fonagym nebo Patricií Crittendenovou, patří Daniel Siegel k těm, kdo svými dílem mimo jiné rehabilitují některé psychoanalytické předpoklady v kontextu studia mozku a rozvoje neurověd. Tito odborníci přispívají k rozmachu zejména afektivních neurověd, jejichž náplní je důkladné a systematické studium vývoje mozku a klíčových emočně-kognitivních procesů, jež se odehrávají v interpersonálním kontextu života člověka. Sám Siegel razí již zmíněný pojem interpersonal neurobiology, ale při bližším seznámení s jeho působivou publikační aktivitou je zřejmé, že tato „kategorie“ zasahuje do mnoha již zmíněných teoretických a klinických oblastí poznání. Výčet všech možných oborů a mezi-oborů, kterých se Siegelova aktivita a recenzovaná publikace letmo či důkladněji dotýká, může imponovat, ale i odrazovat a děsit zároveň. Faktem ale je, že studium vývoje mozku a mysli nikoli izolovaně, jako to činí některé obory, ale v kontextu vztahů a vývoje vztahových systémů, není jednoduchou záležitostí. Redukcionismus vyčítaný mnoha přírodním, ale i společenským vědám, a stejně tak preference určité perspektivy, například té biologicko-farmakologické v současné psychiatrii, může být jen důsledkem zoufalé snahy nějak zjednodušit komplexitu soužití lidských bytostí, jejich prožitků a forem trápení, abychom alespoň trochu a vůbec něčemu rozuměli a mohli leccos částečně ovlivnit.
Náplní textu ale nemá být suchopárná úvaha na téma teorie poznání, nýbrž recenze publikace, přesněji řečeno druhého vydání The Developing Mind, které se objevilo na trhu v dubnu minulého roku, skoro dvanáct let po prvním vydání. Je nabíledni, že za tak dlouho dobu se ve zmíněných oborech mnohé odehrálo a samo o sobě rozsáhlé téma nešlo jednoduše recyklovat bez zahrnutí nečerstvějších prací. Toho si byl vědom i autor, pročež k přípravě druhého vydání přistoupil maximálně zodpovědně. Ostatně posuďte sami. Jak sám Siegel v předmluvě druhého vydání publikace uvádí, měl to štěstí, že dostal „k ruce“ 15 oddaných postgraduálních studentů. V prvních fázích přípravy měli za úkol prověřit, které z poznatků uvedených v prvním vydání již neplatí. Tým pročítal první vydání odstavec po odstavci a souběžně studoval více než dva tisíce odborných článků publikovaných v respektovaných časopisech v posledním desetiletí. Nově vznikající text byl na mnoha místech doplněn o nejnovější poznatky, někde bylo nutné zpřesnění a opravy, některá fakta se objevila v nových souvislostech. A samozřejmě se objevily i nové otázky. Mnohé z původních předpokladů v prvním vydání již novější výzkumy potvrdily, což pochopitelně přineslo celému týmu povzbuzení. Opora v relevantním výzkumu a publikacích v mnoha více či méně spřízněných oborech je v textu značná. Ač obvykle nebývám tak důsledný, čtení jsem pravidelně přerušoval, abych si v seznamu literatury dohledal detaily o citované publikaci s cílem získat ji později ve fulltextové podobě. Některé práce jsou totiž vskutku revoluční a mohly by rozšířit obzory zejména studentům medicíny, jejichž edukace je již několik let součástí mého pracovního údělu. Ale o tom ještě bude řeč. Ve finální fázi přípravy aktuálního vydání oslovil Siegel několik kolegů, kteří první vydání komentovali v odborném tisku, popř. ho užívali jako základní text ve výuce relevantních předmětů. Tento prvek vyžádané „zpětné vazby“, jen vzácně zahrnující kritické připomínky, je znát na kvalitě textu.
Po seznámení s autorem i procesem vzniku publikace je nejvyšší čas zaobírat se publikací samotnou. Jsou vysoká očekávání naplněna? Skutečně vysvětluje autor srozumitelnou formou to, co si předsevzal a co vyjadřuje podtitul – jak interakce mezi mozkovými a vztahovými procesy utvářejí naši mysl a to, kým jsme? Jsou nejnovější poznatky z neurovědního výzkumu a spřízněných interdisciplinárních oborů příslibem důkladnějšího porozumění člověku, vztahům mezi tělesnými a psychickými procesy a systemickým souvislostem? A mohou tyto poznatky, jakkoli překvapivé, nebo naopak dokládající klinickou zkušenost, přispět ke zlepšení dosavadních forem sociální opory, léčby a psychoterapie v kontextu globálního dění v 21. století? Vzhledem k obsáhlosti publikace, hutnosti textu a mimořádné „hustotě“ poznatků nelze na tyto otázky odpovědět jednoznačně a v obecné rovině. Proto budeme postupovat podle jednotlivých kapitol, aby měl zvídavý čtenář představu jak o obsahu knihy, tak o kvalitě zpracování. Pomineme-li úvody a předmluvy, pak základní text knihy tvoří 9 kapitol plus epilog a glosář základních pojmů, to vše na téměř 400 stranách. Kapitoly mají následující tematická zaměření: 1) Mysl, mozek, vztahy a perspektiva interpersonální neurobiologie; 2) Paměť; 3) Citová vazba; 4) Emoce; 5) Stavy mysli; koheze, subjektivní zkušenost a komplexní systémy; 6) Reprezentace: mody zpracování a konstrukce reality; 7) Sebe-regulace; 8) Interpersonální vztahy; 9) Integrace.
První kapitola uvádí čtenáře do tématu. I když ve značné míře přibližuje obsah celé publikace, přináší také vysvětlení základních pojmů a předpokladů interpersonální neurobiologie. Zahrnuje seznámení s některými originálními koncepty Daniela Siegela, např. se třemi aspekty toku energie a informací včetně jejich regulace a zpracování. Dále jsou zde popsány hlavní neuronální struktury, které v popisovaných procesech hrají klíčovou úlohu. Velmi stručně je nastíněn tolik diskutovaný vztah nature a nurture, tedy působení genetických vlivů a faktorů prostředí včetně jejich vzájemné interakce a epigenetické regulace. Náplní druhé kapitoly je paměť. Dozvíme se, co to vlastně je, nahlížíme-li paměť neurobiologickou optikou. Popsány jsou různé druhy paměťových systémů a jejich vztah k emocím, mentálním modelům a chování. Samozřejmě nechybí explikace významu paměti pro rozvoj vědomí vlastního já a důraz na narativní koherenci ve vnímání a zpracování prožitků a událostí životního příběhu. K tomu si přidejme ještě vliv emocí na proces ukládání, vybavování a zapomínání paměťových „stop“. Třetí kapitola pojednává o konceptu citové vazby (attachment). Na historický exkurz k základům postulovaným Johnem Bowlbym a Mary Ainsworthovou navazuje popis výsledků zkoumání některých jejich následovníků, např. Mary Mainové, Judith Solomonové a Erika Hesseho. Následuje detailní popis vzorců chování dle experimentu Strange Situation Procedure a odpovídajících „stavů mysli“ dle Adult Attachment Interview. Dále se dozvíme, jak významný vliv mají emoční zkušenosti v rámci citových vazeb na rozvoj mentálních reprezentací, na duševní zdraví a vznik psychopatologie. Ve čtvrté kapitole na nás čekají emoce. Nejprve jejich definice, primární emoční stavy, tělesný doprovod a diferenciace. Zde jsou patrné určité odlišnosti od pojímání emocí jinými autory, např. Lesliem Greenbergem, jedním z významných představitelů emotion-focused terapie. Pojednání o vědomých a nevědomých emočních procesech jistě potěší všechny psychoanalyticky orientované psychoterapeuty. A nejen je. Ono zjištění, že mnohé z neuronálních procesů nejsou přístupné vědomí, a jen na některé z nich lze opatrně usuzovat z jiných projevů organismu, přeci není tak překvapivé. K tomu si přidejme ještě oddíly věnované sdílení emocí, emoční komunikaci, významu zrcadlových neuronů a základům afektivní regulace. V páté kapitole vystupuje více do popředí autorova snaha o integraci dosud prezentovaných poznatků. Řeč je o stavech mysli, o subjektivní zkušenosti a časové kontinuitě. Jde o to, jak vznikají a udržují se ty projevy člověka, které v termínech psychologie osobnosti nazýváme rysy a dispozicemi. Opět zde vystrčí růžky systemické hledisko, to když autor píše o kontextu, sebe-organizaci, nelineárním vývoji a rekurzivitě popisovaných procesů. Text páté kapitoly občas připomene pány Maturanu a Varelu s jejich konceptem autopoietických (seberozvíjejících) systémů. Humberta Maturanu nikde v citované literatuře ale nenajdeme, Francisco Varela je, světe div se, jednou citován jako první z autorů týmu jakési studie o mozkových sítích publikované v Nature Reviews Neuroscience.
Šestá kapitola je věnována procesu konstrukce reality a reprezentacím, naštěstí těm mentálním, nikoli politickým. I tak jde ale do tuhého. Jak si můžeme vůbec navzájem rozumět? Jak poznáváme/konstruujeme svět kolem nás, když vlastně není kolem nás, protože my jsme jeho nedílnou součástí, subsystémem v subsystému jiného systému, pročež nemůžeme nikdy dosáhnout ve vědě tolik žádané pozice nezávislého a objektivně posuzujícího pozorovatele. Přiznám se, čtení této kapitoly jsem musel z důvodu únavy vlastního percepčně-kognitivního aparátu na několik dní přerušit, abych se k ní již nevrátil a raději pokračoval kapitolou další, o seberegulaci, té je mi stejně potřeba nejvíce. Seberegulace je tedy náplní kapitoly sedmé. Vracíme se v ní částečně k emočnímu prožívání a významu vztahů, zejména citové vazby mezi dítětem a rodičem nebo mezi partnery. Detailně jsou popsány základní komponenty afektivní regulace, zahrnující i příklady dysregulací, tedy když regulace nefunguje optimálně a projevuje se spíše problematicky. Siegel zde na příkladu z praxe ukazuje, jak je možné habituální formy dysregulace postupně v průběhu psychoterapie modifikovat a rozvíjet zdravější varianty, které dotyčnému (a jeho blízkým) nečiní z života peklo na zemi. Kapitola osmá; jako by byla prodlouženou rukou té o citové vazbě, jež se stejně jako červená nit táhne celou knihou. Jak se varianty interakcí mezi dítětem a rodičem „podepisují“ na rozvoji neuronálních sítí, tvorbě mentálních reprezentací, budování základů afektivní regulace? Jak různé vztahové zkušenosti „dláždí cestu“ různým směrům možného individuálního vývoje včetně různých forem emočních projevů a (dys)regulací a celkové odolnosti vůči nepříznivým životním okolnostem? Něco se o tom dozvíme, i když všem čtenářům se možná autor nezavděčí. A konečně poslední kapitola, o integraci. Tu pojímá autor dvěma způsoby: zaprvé jako základní organizující princip vývoje lidské mysli v průběhu života, zadruhé jako základ odolnosti, jako proces a cíl zároveň. Pročež cíl v tomto případě můžeme nahlížet jako pomyslný svatý Grál, o jehož dosažení je žádoucí usilovat, aspirujeme-li na život flexibilní, adaptabilní, koherentní. Myšlena je tu opět narativní koherence, jejíž neurobiologické koreláty nám autor taktéž přiblíží. Autor považuje integraci za základ zdraví, za vyšší kvalitu fungování všech vzájemně propojených a zároveň diferencovaných systémů lidského organismu. A to nejen v individuální, ale také ve vztahové rovině. Integrace v tomto pojetí není samozřejmým výsledkem vývoje, naopak jí mohou různé faktory bránit a komplikovat, ale na druhou stranu je možné ji rozmanitými faktory podporovat, a to v průběhu celého života.
A jdeme do finále. Jak vyzní celkové hodnocení? V každém případě jde o mimořádnou publikaci, která je výsledkem obdivuhodné badatelské práce. Autorovi se podařilo náročný obsah o mimořádné šíři záběru zpracovat ve srozumitelné podobě, aniž utrpěla odbornost textu, Daniel Siegel s pomocí svého týmu vytvořil čtivé dílo, které občas nabývá populárně-naučné formy v tom nejlepším slova smyslu. To aby se v textu opakovaně neztráceli ti čtenáři, pro které jde o první setkání s neurovědami. Již při čtení první kapitoly se dere na jazyk poznámka, že esencí knihy je systemická perspektiva. Autor sice tento pojem ani jednou nepoužije (kdo ví proč?), v průběhu vysvětlování vývoje neuronálních sítí a různých regionů mozku v kontextu emočně-vztahových zkušeností ale opakovaně zmiňuje základní axiomy systemického myšlení (např. emergentní vlastnosti živého systému, rekurzivní povahu interakcí mezi neuronálně prožitkovou a interpersonální dimenzí člověka apod.). Stejné je to i s implicitně přítomným psychosomatickým náhledem, který se, pravda, od systemiky v některých ohledech liší pramálo. Pojem psychosomatika netrčí ze žádného souvětí, ale je všudypřítomný mezi mnoha řádky. To proto, že autor komplexně popisuje mnohá smysluplná propojení různých systémů, které si pro potřeby studia a vykazování vědeckého výkonu „rozparcelovaly“ medicína a přírodní vědy. Tělo a mysl jsou v kontextu autorem prezentovaného poznání bez jakýchkoli pochyb dvěma stranami téže mince, které se navzájem ovlivňují, nemajíce mezi sebou ostrou hranici. Tvrdošíjné oddělování těchto dvou dimenzí reprezentanty různých disciplín patří ve světle Siegelem prezentovaných poznatků na smetiště dějin.
Nucený výsek jako důsledek mnoha specializací a sub-specializací logicky nyní vede k snahám vše znovu propojit, integrovat, nahlížet v celku a také ve vývoji. A přesně to Siegel činí. Popisuje, jak emočně zabarvené zážitky přispívají k rozvoji (nebo k narušení rozvoje) konkrétních neuronálních okruhů, mozkových regionů a k vzájemné koordinaci a propojení s vyšší úrovní složitosti a funkčnosti. Siegel trpělivě čtenáři vysvětluje, jak tyto děje souvisejí s utvářením významu a hodnoty konkrétních životních událostí, jak je s emocemi úzce spjat vznik a diferenciace různých paměťových procesů a jak s tím vším souvisí rozvoj pocitu jáství, uvědomování si vlastních duševních procesů a samozřejmě i tělesných pochodů včetně sebe-regulačních mechanismů. Emočně-kognitivní procesy, které jsou v tomto světle zároveň hybatelem i důsledkem aktivity neuronálních okruhů, představují základ našich stavů mysli, našich reprezentací sebe, vztahů, světa, které nám pomáhají adekvátně reagovat na rozmanité situace, a přitom naše „vnímání“ těchto situací zároveň v různé míře zkreslují. Pro mnohé psychoterapeuty jakékoli orientace (myslí se teoreticko-výcvikové) jde jistě o věci samozřejmé, ale zkuste udělat průzkum na katedrách fyziologie, biologie, patologické fyziologie nebo snad neurologie jakékoli lékařské fakulty. Nechci nikomu křivdit, ale dle mé zkušenosti se mnozí reprezentanti těchto oborů vyznačují vysokou mírou skepse vůči poznatkům tohoto druhu. Přitom všechny tyto vážené obory mají ve své náplni studium jen jedné dimenze toho obdivuhodného (nebo obdivuhodně nepovedeného) zázraku, jímž je složitý, mnohaúrovňový, živý organismus, jehož vznik, existence a případný rozvoj není myslitelný bez propojení s dalšími živými organismy, sociálními a ekologickými systémy. A to mnohé práce citované Siegelem byly publikovány v impaktovaných časopisech neurofyzio-logických a biologických věd. Ale abych měřil všem stejně, tak dodám, že podobné nešvary jsou typické i v té společenské části spektra lidského poznání, v níž nemálo expertů na vše lidské hledí jako na pouhé jazykové konstrukce. Těm by pozorné čtení textu Daniela Siegela rozhodně prospělo.
Je troufalé hodnotit dílo, jež je výsledkem desetileté práce několikačlenného týmu, který shromažďoval, porovnával a ověřoval poznatky z mnoha oborů, aby hlavní autor vše převedl do čtivé a přehledné podoby a ještě přidal něco z klinické zkušenosti. I s maximální možnou mírou pokory je přesto nutné napsat, že publikace má také pár nedostatků, byť jich není mnoho a nejsou nijak zásadní. Hned zkraje je patrný rys typický pro severoamerický styl odborné publicistiky – po dvou předmluvách a výčtu všech významných, nějak v projektu zúčastněných je první kapitola především stručnějším popisem následujícího obsahu publikace. Naštěstí zahrnuje i některé základní pojmy a premisy, nicméně to hlavní čtenáře čeká až od druhé kapitoly. Někomu se může protivit typicky „americké“, pozitivní vyznění, které se projevuje hlavně v posledních dvou kapitolách. Příkladem jsou optimistické formulace sdělující moudra typu „více integrace - více pozitivních emocí – více kreativity – více inteligence“. Věcně to jistě nemá chybu, jen kdyby to bylo tak jednoduché. Je mnohem snazší o podobných věcech psát, než je prožívat. Nemluvě o tom, že nesnáze a nezdary jsou nedílnou součástí klinické praxe stejně jako šťastná vyústění zauzlených životních příběhů. Součástí severoamerického stylu je i časté, v celém textu se vyskytující, opakování několika základních myšlenek. Od určitého místa a také díky své obecnosti ale působí tyto věty otravně jako kterákoli jiná klišé. Opakování je sice matkou moudrosti, ale přece jen by autor mohl mít lepší mínění o potenciální čtenářské obci. Té jinak vychází velmi vstříc snahou o maximální srozumitelnost, která je při pojednání o takto složitých tématech potřeba. Přesto se na některých místech objeví přetížené nebo obtížně srozumitelné větné konstrukce. Složité věty činí složité téma složité na chápání, takže je třeba vzpomenout filozofa Milana Machovce a jeho ideu třetího čtení. Ano, jde o text, který je třeba číst opakovaně, po malých dávkách, občas se vrátit a přečíst větu či odstavec ještě jednou, promýšlet a pomalu vstřebávat. Nejde v žádném případě o kratochvilné čtení na dobrou noc ani o kuchařku lehce stravitelných dobrot. Na mnoha místech by se hodilo využití didaktických prvků, které jinak bývají v anglo-amerických odborných publikacích běžné. Ojediněle se objeví obrázek a nákres. Dokonce autor pravidelně některé klíčové myšlenky zdůrazňuje v podobě jednoduchých vět v rámečcích podél textu, ale častější zařazení tabulky nebo schématu by přispělo k lepší názornosti a porozumění. Při současném rozvoji zobrazovacích technologií a existenci rozličných databází neuroanatomických a neurofyziologických dat je s podivem, že autor text neoživil několika vybranými brain images. Patrně by to navýšilo cenu publikace.
Tolik k formě. Co k obsahu? Opět je zde na místě vysoká míra pokory, neboť pomůžeme-li si metaforami z jiných disciplín, šíře a hloubka Siegelem prezentovaných znalostí je úctyhodná a značně překračuje úroveň znalostí průměrného recenzenta. Pokud ale popustíme uzdu fantazii, pár poznámek a návrhů na možná doplnění se najde. Siegel sice razí interpersonální perspektivu, ale někdy se nevyhne tradičnímu, a pro některé čtenáře také simplexnímu pohledu individuálně pojaté psychologie a psychiatrie, jak je patrné z formulací typu „zdroj jejích obtíží byl v její mysli“ (s. 293). Stejně tak se jen okrajově věnuje problematice somatoformních (nebo chcete-li psychosomatických) poruch, jejichž etiopatogeneze velmi pravděpodobně úzce souvisí právě s popisovanými emočně-paměťovými procesy. Nemluvě o tom, že v případě tělesných potíží nemusí být dostatečný Siegelem na některých místech textu propagovaný a preferovaný prostý „trénink“ vnímavosti/uvědomování (mindsight, mindfulness, mindful awareness). A jsou tu i jiné otázky. Co třeba důkladnější pohled na úlohu neurotransmiterů v perspektivě interpersonální neurobiologie? Ne že bych byl nějakým propagátorem receptorových teorií, ale s těmi titěrnými součástmi mozkové tkáně, jakož i se substancemi, které se mezi nimi dle určitého řádu (či chaosu) míhají, je třeba počítat. Vždyť jde o jednu z mnoha rovin komunikace mezi systémy lidského organismu. Jiná věc; čtenář obeznámený s některými novějšími publikacemi v oblasti teorie citové vazby překvapeně postrádá v Siegelově textu odkazy na práce těch, kdo ve výzkumu navazují na Bowlbyho, Ainsworthovou, Mainovou a Hesseho. Na další výzkumníky a terapeuty, kteří tuto teorii dále rozpracovávají a tvoří aplikační mosty směrem k prevenci i terapii nejen duševních poruch. A poslední poznámka, navazující částečně na ty předchozí: Úvahy o farmakologické intervenci a psychoterapii obohacené o perspektivu interpersonální neurobiologie by si zasloužily více důkladnosti a detailů. To bude totiž psychoterapeuty v praxi nejvíce zajímat. Ano z knihy je patrné, že toho víme docela dost (a dost stále ještě ne), ale jak s tím naložit v takové a takové situaci anebo v širším kontextu, kdy na mezilidské interakce a individuální procesy mysli má vliv také socio-kulturní dění? Možná se mýlím, třeba čtenáři jen pokývají hlavou a řeknou si: „Tohle už dávno víme a při psychoterapii s tím počítáme!“ A nemusí jít jen o sečtělé a zároveň zkušené vzdělance, které nezaskočí ani mystérium intersubjektivity, ani poznání, že emoce jsou nemoce. Kdo ví…
Zpět k celkovému hodnocení. Knihu lze bez rozpaků doporučit jako povinnou četbu studentům medicíny, adeptům na psychologickou a psychiatrickou profesi a samozřejmě psychoterapeutům jakéhokoli druhu. Znalost základních fyziologických a vývojových procesů je nezbytným předpokladem k tomu, abychom se vůbec mohli odvážit „pomáhat“ a „intervenovat“, abychom alespoň trochu tušili, do čeho zasahujeme a co můžeme očekávat (a co naopak ne). Siegelova práce je dle mého soudu tím typem publikace, který je zejména vhodný pro všechny, kdo zarputile trvají na terapeutickém působení jen v jedné „dimenzi“, například kognitivní nebo behaviorálně-komunikační. Tímto neduhem jsem ostatně čas od času trpěl sám, proto nyní dělám chytrého. V knize se opakovaně také objeví to, co tvrdohlavě vnucuji během některých seminářů svým studentům. Že rozlišení procesů mysli na afektivní a kognitivní je umělé, že jde o procesy úzce spjaté a vzájemně se ovlivňující. O stejném vztahu mezi tělesným a duševním ani nemluvě. Jistě není na místě kyvadlo pozornosti vychýlit z jednoho extrému do druhého, z kognitivního opojení směrem k úžasu nad emocemi. Ale vývojově starší neuronální spoje a struktury odpovídající za afektivní náboj naší zkušenosti evidentně hrají ve spojení s tělesnými fyziologickými mechanismy významnější úlohu, než bychom si ještě před pár lety byli ochotni připustit. A konkrétně v medicíně je s tím třeba počítat. Knihu lze tedy doporučit i zájemcům o psychosomatickou medicínu, jejímž středobodem je snaha o celostnější chápání tělesných, afektivních, kognitivních a interpersonálních procesů člověka ve zdraví i nemoci. Doporučení platí i přesto, že publikace kromě obecných principů nepřináší žádné převratné poznatky týkající se léčebných postupů v této náročné disciplíně. Ano, zdůrazňuje význam terapeutického vztahu a určité jeho aspekty, ale to pro psychoterapeuticky smýšlející lékaře a psychoterapeuty znalé aktuálního stavu poznání není jistě nic nového. Přesto lze s nadsázkou napsat, že Siegelova publikace je předzvěstí jiné medicíny a jiné psychoterapie. Té se možná mnozí nedožijeme a nelze ani s jistotou tvrdit, že půjde o lepší verze než ty momentálně převažující v institucích naší skvělé zdravotní péče. Ale The Developing Mind je jednou z těch nemnoha publikací, které mohou v čase získat status milníku – významného orientačního bodu na cestě rozvoje našeho poznání. A to zejména v těch disciplínách, jejichž reprezentanti se snaží porozumět vývoji a bytí složitého živého systému – člověka – v kontextu vztahů a se zvláštním zřetelem na rozmanité varianty duševního a tělesného trápení, jež jsou součástí lidského údělu.
psychoterapie, psychoanalýza, neurovědy a řada dalších úzce specializovaných, nebo naopak interdisciplinárních, nově se rodících oborů. The Developing Mind je ukázkovým příkladem takové publikace, a to již od svého prvního vydání v roce 1999. Je tomu díky ambicioznímu pojetí, které dobře ilustruje podtitul How Relationships and the Brain Interact to Shape Who We Are. Autorem je Daniel Siegel, absolvent lékařské fakulty Harvard University, který se postupně specializoval v pediatrii a následně v dětské a dorostové psychiatrii. Ve své bohaté klinicko-výzkumné praxi se věnoval zejména problematice rodinných vztahů, citové vazbě, emocím a rozvoji psychopatologie. Nyní je Siegel klinickým profesorem na University of California, School of Medicine a podílí se na vedení Mindful Awareness Research Center. Mimo to je plodným autorem přispívajícím do ediční série amerického nakladatelství W. W. Norton & Company věnované interpersonal neurobiology.
Spolu s Allanem Schorem a dalšími odborníky na koncept citové vazby, například Peterem Fonagym nebo Patricií Crittendenovou, patří Daniel Siegel k těm, kdo svými dílem mimo jiné rehabilitují některé psychoanalytické předpoklady v kontextu studia mozku a rozvoje neurověd. Tito odborníci přispívají k rozmachu zejména afektivních neurověd, jejichž náplní je důkladné a systematické studium vývoje mozku a klíčových emočně-kognitivních procesů, jež se odehrávají v interpersonálním kontextu života člověka. Sám Siegel razí již zmíněný pojem interpersonal neurobiology, ale při bližším seznámení s jeho působivou publikační aktivitou je zřejmé, že tato „kategorie“ zasahuje do mnoha již zmíněných teoretických a klinických oblastí poznání. Výčet všech možných oborů a mezi-oborů, kterých se Siegelova aktivita a recenzovaná publikace letmo či důkladněji dotýká, může imponovat, ale i odrazovat a děsit zároveň. Faktem ale je, že studium vývoje mozku a mysli nikoli izolovaně, jako to činí některé obory, ale v kontextu vztahů a vývoje vztahových systémů, není jednoduchou záležitostí. Redukcionismus vyčítaný mnoha přírodním, ale i společenským vědám, a stejně tak preference určité perspektivy, například té biologicko-farmakologické v současné psychiatrii, může být jen důsledkem zoufalé snahy nějak zjednodušit komplexitu soužití lidských bytostí, jejich prožitků a forem trápení, abychom alespoň trochu a vůbec něčemu rozuměli a mohli leccos částečně ovlivnit.
Náplní textu ale nemá být suchopárná úvaha na téma teorie poznání, nýbrž recenze publikace, přesněji řečeno druhého vydání The Developing Mind, které se objevilo na trhu v dubnu minulého roku, skoro dvanáct let po prvním vydání. Je nabíledni, že za tak dlouho dobu se ve zmíněných oborech mnohé odehrálo a samo o sobě rozsáhlé téma nešlo jednoduše recyklovat bez zahrnutí nečerstvějších prací. Toho si byl vědom i autor, pročež k přípravě druhého vydání přistoupil maximálně zodpovědně. Ostatně posuďte sami. Jak sám Siegel v předmluvě druhého vydání publikace uvádí, měl to štěstí, že dostal „k ruce“ 15 oddaných postgraduálních studentů. V prvních fázích přípravy měli za úkol prověřit, které z poznatků uvedených v prvním vydání již neplatí. Tým pročítal první vydání odstavec po odstavci a souběžně studoval více než dva tisíce odborných článků publikovaných v respektovaných časopisech v posledním desetiletí. Nově vznikající text byl na mnoha místech doplněn o nejnovější poznatky, někde bylo nutné zpřesnění a opravy, některá fakta se objevila v nových souvislostech. A samozřejmě se objevily i nové otázky. Mnohé z původních předpokladů v prvním vydání již novější výzkumy potvrdily, což pochopitelně přineslo celému týmu povzbuzení. Opora v relevantním výzkumu a publikacích v mnoha více či méně spřízněných oborech je v textu značná. Ač obvykle nebývám tak důsledný, čtení jsem pravidelně přerušoval, abych si v seznamu literatury dohledal detaily o citované publikaci s cílem získat ji později ve fulltextové podobě. Některé práce jsou totiž vskutku revoluční a mohly by rozšířit obzory zejména studentům medicíny, jejichž edukace je již několik let součástí mého pracovního údělu. Ale o tom ještě bude řeč. Ve finální fázi přípravy aktuálního vydání oslovil Siegel několik kolegů, kteří první vydání komentovali v odborném tisku, popř. ho užívali jako základní text ve výuce relevantních předmětů. Tento prvek vyžádané „zpětné vazby“, jen vzácně zahrnující kritické připomínky, je znát na kvalitě textu.
Po seznámení s autorem i procesem vzniku publikace je nejvyšší čas zaobírat se publikací samotnou. Jsou vysoká očekávání naplněna? Skutečně vysvětluje autor srozumitelnou formou to, co si předsevzal a co vyjadřuje podtitul – jak interakce mezi mozkovými a vztahovými procesy utvářejí naši mysl a to, kým jsme? Jsou nejnovější poznatky z neurovědního výzkumu a spřízněných interdisciplinárních oborů příslibem důkladnějšího porozumění člověku, vztahům mezi tělesnými a psychickými procesy a systemickým souvislostem? A mohou tyto poznatky, jakkoli překvapivé, nebo naopak dokládající klinickou zkušenost, přispět ke zlepšení dosavadních forem sociální opory, léčby a psychoterapie v kontextu globálního dění v 21. století? Vzhledem k obsáhlosti publikace, hutnosti textu a mimořádné „hustotě“ poznatků nelze na tyto otázky odpovědět jednoznačně a v obecné rovině. Proto budeme postupovat podle jednotlivých kapitol, aby měl zvídavý čtenář představu jak o obsahu knihy, tak o kvalitě zpracování. Pomineme-li úvody a předmluvy, pak základní text knihy tvoří 9 kapitol plus epilog a glosář základních pojmů, to vše na téměř 400 stranách. Kapitoly mají následující tematická zaměření: 1) Mysl, mozek, vztahy a perspektiva interpersonální neurobiologie; 2) Paměť; 3) Citová vazba; 4) Emoce; 5) Stavy mysli; koheze, subjektivní zkušenost a komplexní systémy; 6) Reprezentace: mody zpracování a konstrukce reality; 7) Sebe-regulace; 8) Interpersonální vztahy; 9) Integrace.
První kapitola uvádí čtenáře do tématu. I když ve značné míře přibližuje obsah celé publikace, přináší také vysvětlení základních pojmů a předpokladů interpersonální neurobiologie. Zahrnuje seznámení s některými originálními koncepty Daniela Siegela, např. se třemi aspekty toku energie a informací včetně jejich regulace a zpracování. Dále jsou zde popsány hlavní neuronální struktury, které v popisovaných procesech hrají klíčovou úlohu. Velmi stručně je nastíněn tolik diskutovaný vztah nature a nurture, tedy působení genetických vlivů a faktorů prostředí včetně jejich vzájemné interakce a epigenetické regulace. Náplní druhé kapitoly je paměť. Dozvíme se, co to vlastně je, nahlížíme-li paměť neurobiologickou optikou. Popsány jsou různé druhy paměťových systémů a jejich vztah k emocím, mentálním modelům a chování. Samozřejmě nechybí explikace významu paměti pro rozvoj vědomí vlastního já a důraz na narativní koherenci ve vnímání a zpracování prožitků a událostí životního příběhu. K tomu si přidejme ještě vliv emocí na proces ukládání, vybavování a zapomínání paměťových „stop“. Třetí kapitola pojednává o konceptu citové vazby (attachment). Na historický exkurz k základům postulovaným Johnem Bowlbym a Mary Ainsworthovou navazuje popis výsledků zkoumání některých jejich následovníků, např. Mary Mainové, Judith Solomonové a Erika Hesseho. Následuje detailní popis vzorců chování dle experimentu Strange Situation Procedure a odpovídajících „stavů mysli“ dle Adult Attachment Interview. Dále se dozvíme, jak významný vliv mají emoční zkušenosti v rámci citových vazeb na rozvoj mentálních reprezentací, na duševní zdraví a vznik psychopatologie. Ve čtvrté kapitole na nás čekají emoce. Nejprve jejich definice, primární emoční stavy, tělesný doprovod a diferenciace. Zde jsou patrné určité odlišnosti od pojímání emocí jinými autory, např. Lesliem Greenbergem, jedním z významných představitelů emotion-focused terapie. Pojednání o vědomých a nevědomých emočních procesech jistě potěší všechny psychoanalyticky orientované psychoterapeuty. A nejen je. Ono zjištění, že mnohé z neuronálních procesů nejsou přístupné vědomí, a jen na některé z nich lze opatrně usuzovat z jiných projevů organismu, přeci není tak překvapivé. K tomu si přidejme ještě oddíly věnované sdílení emocí, emoční komunikaci, významu zrcadlových neuronů a základům afektivní regulace. V páté kapitole vystupuje více do popředí autorova snaha o integraci dosud prezentovaných poznatků. Řeč je o stavech mysli, o subjektivní zkušenosti a časové kontinuitě. Jde o to, jak vznikají a udržují se ty projevy člověka, které v termínech psychologie osobnosti nazýváme rysy a dispozicemi. Opět zde vystrčí růžky systemické hledisko, to když autor píše o kontextu, sebe-organizaci, nelineárním vývoji a rekurzivitě popisovaných procesů. Text páté kapitoly občas připomene pány Maturanu a Varelu s jejich konceptem autopoietických (seberozvíjejících) systémů. Humberta Maturanu nikde v citované literatuře ale nenajdeme, Francisco Varela je, světe div se, jednou citován jako první z autorů týmu jakési studie o mozkových sítích publikované v Nature Reviews Neuroscience.
Šestá kapitola je věnována procesu konstrukce reality a reprezentacím, naštěstí těm mentálním, nikoli politickým. I tak jde ale do tuhého. Jak si můžeme vůbec navzájem rozumět? Jak poznáváme/konstruujeme svět kolem nás, když vlastně není kolem nás, protože my jsme jeho nedílnou součástí, subsystémem v subsystému jiného systému, pročež nemůžeme nikdy dosáhnout ve vědě tolik žádané pozice nezávislého a objektivně posuzujícího pozorovatele. Přiznám se, čtení této kapitoly jsem musel z důvodu únavy vlastního percepčně-kognitivního aparátu na několik dní přerušit, abych se k ní již nevrátil a raději pokračoval kapitolou další, o seberegulaci, té je mi stejně potřeba nejvíce. Seberegulace je tedy náplní kapitoly sedmé. Vracíme se v ní částečně k emočnímu prožívání a významu vztahů, zejména citové vazby mezi dítětem a rodičem nebo mezi partnery. Detailně jsou popsány základní komponenty afektivní regulace, zahrnující i příklady dysregulací, tedy když regulace nefunguje optimálně a projevuje se spíše problematicky. Siegel zde na příkladu z praxe ukazuje, jak je možné habituální formy dysregulace postupně v průběhu psychoterapie modifikovat a rozvíjet zdravější varianty, které dotyčnému (a jeho blízkým) nečiní z života peklo na zemi. Kapitola osmá; jako by byla prodlouženou rukou té o citové vazbě, jež se stejně jako červená nit táhne celou knihou. Jak se varianty interakcí mezi dítětem a rodičem „podepisují“ na rozvoji neuronálních sítí, tvorbě mentálních reprezentací, budování základů afektivní regulace? Jak různé vztahové zkušenosti „dláždí cestu“ různým směrům možného individuálního vývoje včetně různých forem emočních projevů a (dys)regulací a celkové odolnosti vůči nepříznivým životním okolnostem? Něco se o tom dozvíme, i když všem čtenářům se možná autor nezavděčí. A konečně poslední kapitola, o integraci. Tu pojímá autor dvěma způsoby: zaprvé jako základní organizující princip vývoje lidské mysli v průběhu života, zadruhé jako základ odolnosti, jako proces a cíl zároveň. Pročež cíl v tomto případě můžeme nahlížet jako pomyslný svatý Grál, o jehož dosažení je žádoucí usilovat, aspirujeme-li na život flexibilní, adaptabilní, koherentní. Myšlena je tu opět narativní koherence, jejíž neurobiologické koreláty nám autor taktéž přiblíží. Autor považuje integraci za základ zdraví, za vyšší kvalitu fungování všech vzájemně propojených a zároveň diferencovaných systémů lidského organismu. A to nejen v individuální, ale také ve vztahové rovině. Integrace v tomto pojetí není samozřejmým výsledkem vývoje, naopak jí mohou různé faktory bránit a komplikovat, ale na druhou stranu je možné ji rozmanitými faktory podporovat, a to v průběhu celého života.
A jdeme do finále. Jak vyzní celkové hodnocení? V každém případě jde o mimořádnou publikaci, která je výsledkem obdivuhodné badatelské práce. Autorovi se podařilo náročný obsah o mimořádné šíři záběru zpracovat ve srozumitelné podobě, aniž utrpěla odbornost textu, Daniel Siegel s pomocí svého týmu vytvořil čtivé dílo, které občas nabývá populárně-naučné formy v tom nejlepším slova smyslu. To aby se v textu opakovaně neztráceli ti čtenáři, pro které jde o první setkání s neurovědami. Již při čtení první kapitoly se dere na jazyk poznámka, že esencí knihy je systemická perspektiva. Autor sice tento pojem ani jednou nepoužije (kdo ví proč?), v průběhu vysvětlování vývoje neuronálních sítí a různých regionů mozku v kontextu emočně-vztahových zkušeností ale opakovaně zmiňuje základní axiomy systemického myšlení (např. emergentní vlastnosti živého systému, rekurzivní povahu interakcí mezi neuronálně prožitkovou a interpersonální dimenzí člověka apod.). Stejné je to i s implicitně přítomným psychosomatickým náhledem, který se, pravda, od systemiky v některých ohledech liší pramálo. Pojem psychosomatika netrčí ze žádného souvětí, ale je všudypřítomný mezi mnoha řádky. To proto, že autor komplexně popisuje mnohá smysluplná propojení různých systémů, které si pro potřeby studia a vykazování vědeckého výkonu „rozparcelovaly“ medicína a přírodní vědy. Tělo a mysl jsou v kontextu autorem prezentovaného poznání bez jakýchkoli pochyb dvěma stranami téže mince, které se navzájem ovlivňují, nemajíce mezi sebou ostrou hranici. Tvrdošíjné oddělování těchto dvou dimenzí reprezentanty různých disciplín patří ve světle Siegelem prezentovaných poznatků na smetiště dějin.
Nucený výsek jako důsledek mnoha specializací a sub-specializací logicky nyní vede k snahám vše znovu propojit, integrovat, nahlížet v celku a také ve vývoji. A přesně to Siegel činí. Popisuje, jak emočně zabarvené zážitky přispívají k rozvoji (nebo k narušení rozvoje) konkrétních neuronálních okruhů, mozkových regionů a k vzájemné koordinaci a propojení s vyšší úrovní složitosti a funkčnosti. Siegel trpělivě čtenáři vysvětluje, jak tyto děje souvisejí s utvářením významu a hodnoty konkrétních životních událostí, jak je s emocemi úzce spjat vznik a diferenciace různých paměťových procesů a jak s tím vším souvisí rozvoj pocitu jáství, uvědomování si vlastních duševních procesů a samozřejmě i tělesných pochodů včetně sebe-regulačních mechanismů. Emočně-kognitivní procesy, které jsou v tomto světle zároveň hybatelem i důsledkem aktivity neuronálních okruhů, představují základ našich stavů mysli, našich reprezentací sebe, vztahů, světa, které nám pomáhají adekvátně reagovat na rozmanité situace, a přitom naše „vnímání“ těchto situací zároveň v různé míře zkreslují. Pro mnohé psychoterapeuty jakékoli orientace (myslí se teoreticko-výcvikové) jde jistě o věci samozřejmé, ale zkuste udělat průzkum na katedrách fyziologie, biologie, patologické fyziologie nebo snad neurologie jakékoli lékařské fakulty. Nechci nikomu křivdit, ale dle mé zkušenosti se mnozí reprezentanti těchto oborů vyznačují vysokou mírou skepse vůči poznatkům tohoto druhu. Přitom všechny tyto vážené obory mají ve své náplni studium jen jedné dimenze toho obdivuhodného (nebo obdivuhodně nepovedeného) zázraku, jímž je složitý, mnohaúrovňový, živý organismus, jehož vznik, existence a případný rozvoj není myslitelný bez propojení s dalšími živými organismy, sociálními a ekologickými systémy. A to mnohé práce citované Siegelem byly publikovány v impaktovaných časopisech neurofyzio-logických a biologických věd. Ale abych měřil všem stejně, tak dodám, že podobné nešvary jsou typické i v té společenské části spektra lidského poznání, v níž nemálo expertů na vše lidské hledí jako na pouhé jazykové konstrukce. Těm by pozorné čtení textu Daniela Siegela rozhodně prospělo.
Je troufalé hodnotit dílo, jež je výsledkem desetileté práce několikačlenného týmu, který shromažďoval, porovnával a ověřoval poznatky z mnoha oborů, aby hlavní autor vše převedl do čtivé a přehledné podoby a ještě přidal něco z klinické zkušenosti. I s maximální možnou mírou pokory je přesto nutné napsat, že publikace má také pár nedostatků, byť jich není mnoho a nejsou nijak zásadní. Hned zkraje je patrný rys typický pro severoamerický styl odborné publicistiky – po dvou předmluvách a výčtu všech významných, nějak v projektu zúčastněných je první kapitola především stručnějším popisem následujícího obsahu publikace. Naštěstí zahrnuje i některé základní pojmy a premisy, nicméně to hlavní čtenáře čeká až od druhé kapitoly. Někomu se může protivit typicky „americké“, pozitivní vyznění, které se projevuje hlavně v posledních dvou kapitolách. Příkladem jsou optimistické formulace sdělující moudra typu „více integrace - více pozitivních emocí – více kreativity – více inteligence“. Věcně to jistě nemá chybu, jen kdyby to bylo tak jednoduché. Je mnohem snazší o podobných věcech psát, než je prožívat. Nemluvě o tom, že nesnáze a nezdary jsou nedílnou součástí klinické praxe stejně jako šťastná vyústění zauzlených životních příběhů. Součástí severoamerického stylu je i časté, v celém textu se vyskytující, opakování několika základních myšlenek. Od určitého místa a také díky své obecnosti ale působí tyto věty otravně jako kterákoli jiná klišé. Opakování je sice matkou moudrosti, ale přece jen by autor mohl mít lepší mínění o potenciální čtenářské obci. Té jinak vychází velmi vstříc snahou o maximální srozumitelnost, která je při pojednání o takto složitých tématech potřeba. Přesto se na některých místech objeví přetížené nebo obtížně srozumitelné větné konstrukce. Složité věty činí složité téma složité na chápání, takže je třeba vzpomenout filozofa Milana Machovce a jeho ideu třetího čtení. Ano, jde o text, který je třeba číst opakovaně, po malých dávkách, občas se vrátit a přečíst větu či odstavec ještě jednou, promýšlet a pomalu vstřebávat. Nejde v žádném případě o kratochvilné čtení na dobrou noc ani o kuchařku lehce stravitelných dobrot. Na mnoha místech by se hodilo využití didaktických prvků, které jinak bývají v anglo-amerických odborných publikacích běžné. Ojediněle se objeví obrázek a nákres. Dokonce autor pravidelně některé klíčové myšlenky zdůrazňuje v podobě jednoduchých vět v rámečcích podél textu, ale častější zařazení tabulky nebo schématu by přispělo k lepší názornosti a porozumění. Při současném rozvoji zobrazovacích technologií a existenci rozličných databází neuroanatomických a neurofyziologických dat je s podivem, že autor text neoživil několika vybranými brain images. Patrně by to navýšilo cenu publikace.
Tolik k formě. Co k obsahu? Opět je zde na místě vysoká míra pokory, neboť pomůžeme-li si metaforami z jiných disciplín, šíře a hloubka Siegelem prezentovaných znalostí je úctyhodná a značně překračuje úroveň znalostí průměrného recenzenta. Pokud ale popustíme uzdu fantazii, pár poznámek a návrhů na možná doplnění se najde. Siegel sice razí interpersonální perspektivu, ale někdy se nevyhne tradičnímu, a pro některé čtenáře také simplexnímu pohledu individuálně pojaté psychologie a psychiatrie, jak je patrné z formulací typu „zdroj jejích obtíží byl v její mysli“ (s. 293). Stejně tak se jen okrajově věnuje problematice somatoformních (nebo chcete-li psychosomatických) poruch, jejichž etiopatogeneze velmi pravděpodobně úzce souvisí právě s popisovanými emočně-paměťovými procesy. Nemluvě o tom, že v případě tělesných potíží nemusí být dostatečný Siegelem na některých místech textu propagovaný a preferovaný prostý „trénink“ vnímavosti/uvědomování (mindsight, mindfulness, mindful awareness). A jsou tu i jiné otázky. Co třeba důkladnější pohled na úlohu neurotransmiterů v perspektivě interpersonální neurobiologie? Ne že bych byl nějakým propagátorem receptorových teorií, ale s těmi titěrnými součástmi mozkové tkáně, jakož i se substancemi, které se mezi nimi dle určitého řádu (či chaosu) míhají, je třeba počítat. Vždyť jde o jednu z mnoha rovin komunikace mezi systémy lidského organismu. Jiná věc; čtenář obeznámený s některými novějšími publikacemi v oblasti teorie citové vazby překvapeně postrádá v Siegelově textu odkazy na práce těch, kdo ve výzkumu navazují na Bowlbyho, Ainsworthovou, Mainovou a Hesseho. Na další výzkumníky a terapeuty, kteří tuto teorii dále rozpracovávají a tvoří aplikační mosty směrem k prevenci i terapii nejen duševních poruch. A poslední poznámka, navazující částečně na ty předchozí: Úvahy o farmakologické intervenci a psychoterapii obohacené o perspektivu interpersonální neurobiologie by si zasloužily více důkladnosti a detailů. To bude totiž psychoterapeuty v praxi nejvíce zajímat. Ano z knihy je patrné, že toho víme docela dost (a dost stále ještě ne), ale jak s tím naložit v takové a takové situaci anebo v širším kontextu, kdy na mezilidské interakce a individuální procesy mysli má vliv také socio-kulturní dění? Možná se mýlím, třeba čtenáři jen pokývají hlavou a řeknou si: „Tohle už dávno víme a při psychoterapii s tím počítáme!“ A nemusí jít jen o sečtělé a zároveň zkušené vzdělance, které nezaskočí ani mystérium intersubjektivity, ani poznání, že emoce jsou nemoce. Kdo ví…
Zpět k celkovému hodnocení. Knihu lze bez rozpaků doporučit jako povinnou četbu studentům medicíny, adeptům na psychologickou a psychiatrickou profesi a samozřejmě psychoterapeutům jakéhokoli druhu. Znalost základních fyziologických a vývojových procesů je nezbytným předpokladem k tomu, abychom se vůbec mohli odvážit „pomáhat“ a „intervenovat“, abychom alespoň trochu tušili, do čeho zasahujeme a co můžeme očekávat (a co naopak ne). Siegelova práce je dle mého soudu tím typem publikace, který je zejména vhodný pro všechny, kdo zarputile trvají na terapeutickém působení jen v jedné „dimenzi“, například kognitivní nebo behaviorálně-komunikační. Tímto neduhem jsem ostatně čas od času trpěl sám, proto nyní dělám chytrého. V knize se opakovaně také objeví to, co tvrdohlavě vnucuji během některých seminářů svým studentům. Že rozlišení procesů mysli na afektivní a kognitivní je umělé, že jde o procesy úzce spjaté a vzájemně se ovlivňující. O stejném vztahu mezi tělesným a duševním ani nemluvě. Jistě není na místě kyvadlo pozornosti vychýlit z jednoho extrému do druhého, z kognitivního opojení směrem k úžasu nad emocemi. Ale vývojově starší neuronální spoje a struktury odpovídající za afektivní náboj naší zkušenosti evidentně hrají ve spojení s tělesnými fyziologickými mechanismy významnější úlohu, než bychom si ještě před pár lety byli ochotni připustit. A konkrétně v medicíně je s tím třeba počítat. Knihu lze tedy doporučit i zájemcům o psychosomatickou medicínu, jejímž středobodem je snaha o celostnější chápání tělesných, afektivních, kognitivních a interpersonálních procesů člověka ve zdraví i nemoci. Doporučení platí i přesto, že publikace kromě obecných principů nepřináší žádné převratné poznatky týkající se léčebných postupů v této náročné disciplíně. Ano, zdůrazňuje význam terapeutického vztahu a určité jeho aspekty, ale to pro psychoterapeuticky smýšlející lékaře a psychoterapeuty znalé aktuálního stavu poznání není jistě nic nového. Přesto lze s nadsázkou napsat, že Siegelova publikace je předzvěstí jiné medicíny a jiné psychoterapie. Té se možná mnozí nedožijeme a nelze ani s jistotou tvrdit, že půjde o lepší verze než ty momentálně převažující v institucích naší skvělé zdravotní péče. Ale The Developing Mind je jednou z těch nemnoha publikací, které mohou v čase získat status milníku – významného orientačního bodu na cestě rozvoje našeho poznání. A to zejména v těch disciplínách, jejichž reprezentanti se snaží porozumět vývoji a bytí složitého živého systému – člověka – v kontextu vztahů a se zvláštním zřetelem na rozmanité varianty duševního a tělesného trápení, jež jsou součástí lidského údělu.
Do redakce přišlo 8.1.2013K tisku zařazeno 31.1.2013
Web7master s.r.o.