PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Citová vazba v partnerském vztahu a v manželství

 

Abstrakt: Komárková S.: Citová vazba v partnerském vztahu a v manželství. Psychosom 2013; 11(3) s. 176-189

 Příspěvek seznamuje čtenáře s hlavními závěry výzkumného projektu, který byl realizován v rámci diplomové práce. Autorka čtenářům představuje základní teoretické modely citové vazby v romantickém vztahu. Kvantitativní výzkum byl realizován na vzorku 258 respondentů z České republiky. Výsledky potvrzují předchozí zahraniční studie, podle kterých jsou jedinci s jistou citovou vazbou spokojenější než jedinci s nejistou citovou vazbou. Faktory citové vazby se ukázaly jako lepší prediktory spokojenosti ve vztahu než věk, pohlaví nebo druh vztahu respondenta (partnerský vztah / manželství).

Klíčová slova: citová vazba v dospělosti, partnerský vztah, manželství, manželská spokojenost, partnerská spokojenost

 

Summary: Komarkova S.: Attachment in unmarried and married couples. Psychosom 2013; 11(3) pp.176-189

 The article informs the readers about main conclusions of the research, what was realized in pursuance of the thesis. The author acquaints the readers with the main theoretical models of attachment in romantic relationship. Quantitative research was conducted on a sample of 258 respondents from Czech Republic. The results confirm the former foreign researches of attachment, according to which more securely attached individuals are more satisfied in a relationship than those less securely attached. The factors of attachment have proved to be better predictors of relationship satisfaction than age, gender or type of relationship (couple relationship / marriage).

Keywords: adult attachment, couple relationship, marriage, marital satisfaction, relationship satisfaction

Citová vazba – teoretická východiska

Citová vazba je pouto mezi dvěma lidmi, které je svazuje dohromady v prostoru a přetrvává v čase. Hlavním projevem citové vazby je usilování o získání a udržení určitého stupně blízkosti s objektem citové vazby, tzv. vazebnou figurou (Ainsworth & Bell, 1970). Vazebná figura představuje pro jedince zdroj bezpečí, ochrany a podpory. Vazebná figura je považována za bezpečné útočiště (secure haven), kam se jedinec obrací v případě nemoci, nebezpečí nebo hrozby. Také je pro něj tzv. bezpečnou základnou (secure base), umožňující mu prozkoumávat své okolí a vyhledávat nové podněty k růstu. V případě oddělení od vazebné figury jedinec obvykle zažívá určitý stupeň strádání či vzdoru (Fraley & Shaver, 2000).

Raná citová vazba – vztah dítěte a pečující osoby

Původně byla citová vazba zkoumána především na vztahu matky (pečující osoby) a dítěte. Teorii citové vazby vytvořil britský psychoanalytik John Bowlby, který se zaměřil právě na pozorování vzájemné interakce (vazebného chování) mezi matkou a dítětem. Vazebné chování jsou takové projevy, které podporují blízkost nebo kontakt. V případě dítěte jde o projevy aktivního přibližování a navazování kontaktu, jako je přibližování, následování, vyhledávání a držení, nebo signalizační projevy – úsměv, pláč či volání, mluvení (Ainsworth & Bell, 1970; Bowlby, 2010). Vazebné chování, jakožto projev citové vazby, bylo pozorováno a popisováno u dětí v prvním roce života. Byly stanoveny dva hlavní projevy rané citové vazby: pláč a následování matky po jejím odchodu, vítání a přibližování se k matce při jejím návratu (Bowlby, 2010). Dítě má totiž tendenci vyhledávat blízkost vazebné figury a zažívá celou řadu negativních emocí při její absenci, např. protest, zoufalství a beznaděj, smutek. Také matka má tendenci přibližovat se k dítěti, navracet se k němu a také o něj pečovat. Vazebné chování matky pomáhá dítěti vyrovnat se s negativními okolnostmi, ale také její dostupnost, citlivost a podpora dítěti umožňuje s jistotou prozkoumávat okolí (Crowell & Treboux, 1995). Na vazebné chování u dětí se v 70. letech zaměřila také Ainsworthová, která na základě pozorování odloučení dětí a rodičů zkoumala individuální rozdíly v rané citové vazbě, čímž velmi rozšířila teorii citové vazby (Fraley, 2007). K mapování těchto individuálních rozdílů vazebného chování vůči matce používaly Ainsworthová a její kolegyně Bellová (Ainsworth & Bell 1970) experimentální metodu Strange Situation Procedure. Na základě klinických posouzení pak byly vytvořeny tři vzorce vazebného chování dětí (Ainsworth et al., 1978 podle Bowlby, 2010):

• Vzorec B – jisté připoutání k matce (secured attached). Dítě s jistým připoutáním dokáže prozkoumávat neznámé okolí a není vylekáno příchodem cizí osoby. Dítě má povědomí, kde se jeho matka přibližně nachází i v době odloučení. Po jejím návratu ji vítá.
• Vzorec A – úzkostně připoutané k matce a vyhýbavé (anxiously attached to mother and avoidant). Dítě se matce po jejím návratu vyhýbá. U těchto dětí se často objevovalo chování nazývané odpoutání nebo odstup.
• Vzorec C – úzkostně připoutané k matce a odmítavé (anxiously attached to mother and resistant). Dítě osciluje mezi vyhledáváním blízkosti a odmítáním kontaktu s matkou. Některé z těchto dětí bývají více rozzlobené než ostatní děti, jiné bývají oproti ostatním více pasivní. Často se u nich objevoval protest.

  Citová vazba ale nevzniká jen mezi dítětem a pečovatelem (matkou a otcem), ale také v dalších významných vztazích v průběhu života jedince. Výzkumníci zjišťovali, kdo je pro děti, dospívající a dospělé vazebnou figurou, čímž v podstatě mapovali vývoj citové vazby během ontogeneze jedince. Výsledky výzkumu Hazanové a kolektivu (Hazan, Hutt, Sturgeon & Bricker, 1991 podle Fraley & Shaver, 2000) ukazují, že pro děti je primárně vazebnou figurou rodič, ale adolescenti a dospělí mají tendenci za vazebnou figuru označit své vrstevníky (blízké přátele nebo romantické partnery).

Citová vazba v partnerském vztahu a v manželství

Koncept citové vazby, jak ho vytvořil Bowlby a rozšířila Ainsworthová, se zaměřoval na ranou citovou vazbu, tedy na vztah dítěte a primární pečující osoby. Až v 80. letech 20. století došlo k prvnímu rozšíření tohoto konceptu na partnerské vztahy a manželství. Podle Weissové (1982, 1986 a 1991 podle Feeney, 1999) lze totiž rysy citové vazby (udržování blízkosti, negativní reakce na separaci, bezpečná základna a bezpečné útočiště) aplikovat na manželské nebo partnerské vztahy. Jedinec čerpá od svého partnera pocit bezpečí a útěchy, chce být se svým partnerem a protestuje, pokud hrozí, že partner bude nedostupný (Feeney, 1999). Rozsáhlý rozvoj teorie citové vazby je zásluhou Hazanové a Shavera (Hazan & Shaver, 1987), kteří se zaměřili právě na rozšíření rané citové vazby na romantické vztahy v dospělosti. Autoři (Hazan & Shaver, 1987) si povšimli, že romantické vztahy dospělých jsou charakterizovány v některých rysech podobnými dynamickými pochody jako vztah dítěte a pečovatele. Dospělý jedinec se obvykle cítí v bezpečí a jistý, je-li jeho partner nablízku, dostupný a citlivý. Za těchto okolností může partner prozkoumávat okolí (např. probouzet v sobě zvídavost a vyhledávat nové podněty k rozvoji). Když se jedinec cítí sklíčený, nemocný nebo ohrožený, partner je pro něj zdrojem bezpečí, pohodlí a ochrany. Stejně jako pečující osoba s dítětem, také partneři mezi sebou udržují blízký tělesný kontakt a jsou sebou vzájemně zaujati a přitahováni. Dokonce používají „žvatlání“ (baby talk), které je podobné řeči pečující osoby a dítěte (Fraley, 2010b; Shaver et al., 1988 podle Fraley & Shaver, 2000). Také je ale potřeba zdůraznit dva zásadní rozdíly mezi těmito dvěma vztahy. Vztah dítě – pečující osoba je asymetrický a péči v něm poskytuje pouze pečující osoba. Kdežto v romantické lásce obvykle dochází k reciproční péči mezi partnery a tento vztah je symetrický. Důležitou součástí romantické lásky je sex, který ale není přítomen ve vztahu dítě – pečující osoba (Shaver & Hazan, 1988 podle Feeney, Noller & Roberts, 2000).   Jedinec si na základě zkušeností vytváří vnitřní pracovní modely, které představují interakce s vazebnými figurami (v dětství s pečující osobou, v dospělosti s významnými romantickými partnery). Pokud jsou vazebné figury dostupné a citlivé, jedinec si vytváří bezpečné a jisté pracovní modely citové vazby. Pokud ale jsou chladné a odmítavé, jedinec si osvojí úzkostné nebo vyhýbavé pracovní modely citové vazby (Fraley & Shaver, 2000). Tyto vnitřní pracovní modely citové vazby ovlivňují chování jedinců v blízkých vztazích během celého života. Když lidé utvářejí nové partnerské vztahy, částečně se spoléhají na své dřívější zkušenosti v odhadu, jak se druzí budou pravděpodobně chovat, a používají své vnitřní pracovní modely o druhých k vysvětlení jejich záměrů (Hazan & Shaver, 1987). Zjednodušeně lze říci, že vnitřní pracovní modely slouží k odhadu chování druhých a k plánování vlastního chování.

3-kategoriální model citové vazby

Hazanová a Shaver (Hazan & Shaver, 1987) při mapování citové vazby v dospělosti pracují se třemi styly citové vazby, které vytvořila Ainsworthová (Ainsworth et al., 1978 podle Bowlby, 2010). Jedinci s daným stylem citové vazby by se dali popsat následovně:

1. Jistý styl – Je pro ně celkem snadné sblížit se s ostatními, a přitom se cítit dobře. Nemají nadměrný strach z opuštění.
2. Vyhýbavý styl – Není jim příjemné, když si jsou s někým příliš blízcí. Spolehnout se na druhé je pro ně obtížné.
3. Úzkostný styl (neboli „úzkostně-ambivalentní styl“) – Touží pro extrémní blízkosti. Zažívají silný strach a úzkost z opuštění nebo z nedostatku lásky.

 

4-kategoriální model citové vazby

Bartholomewová (Bartholomew, 1990 podle Bartholomew & Horowitz, 1991) navrhla 4-kategoriální typologii stylů citové vazby založenou na tvrzení, že citová vazba v sobě odráží pracovní modely sebe a pracovní modely vazebné figury (model druhých). Jedincovy představy o sobě a o druhých jsou dichotomní – pozitivní × negativní. Jedinec sebe může vnímat jako hodného lásky a podpory (pozitivní model sebe), nebo může mít dojem, že si lásku ani podporu od druhých nezaslouží (negativní model sebe). Stejně tak může druhé vnímat jako důvěryhodné, spolehlivé a dostupné (pozitivní model druhých), nebo jako nespolehlivé a odmítající (negativní model druhých). Kombinace těchto dvou dimenzí vytváří čtyři kategorie citové vazby (Bartholomew & Horowitz, 1991):   

1. Jistý styl citové vazby v sobě kloubí pozitivní model sebe a pozitivní model druhých (Bartholomew & Horowitz, 1991).
2. Zapletený styl citové vazby je možno přeložit také jako „zaujatý styl citové vazby“ nebo „úzkostně zapletený typ“. Sebepřijetí jedince se zapleteným stylem citové vazby je závislé na přijetí a uznání od ostatních (Bartholomew & Horowitz, 1991).
3. Odmítavý styl citové vazby (neboli „vyhýbavý styl“, „vyhýbavě-odmítavý styl“) je negativním postojem k druhým, který slouží jako ochrana jedince před zklamáním. Jedinec se vyhýbá blízkým vztahům a snaží se udržet si pocit nezávislosti a nezranitelnosti (Bartholomew & Horowitz, 1991).
4. Jedinec s ustrašeným stylem citové vazby (nebo též „úzkostně vyhýbavý typ“ či „ustrašeně-vyhýbavý styl“) se vyhýbá blízkosti s druhými lidmi, neboť se tím chrání před očekávaným odmítnutím (Bartholomew & Horowitz, 1991).

 

2-faktorové pojetí citové vazby

Brennanová, Clark a Shaver (Brennan, Clark & Shaver, 1998) při tvorbě metody ECR přicházejí se dvěma základními faktory (dimenzemi), které sytí citovou vazbu v dospělosti:

1.  Vyhýbavost.
2.  Úzkostnost.

  Také 3-kategoriální model citové vazby (Hazan & Shaver, 1987) pracuje se dvěma dimenzemi, které by se daly přirovnat k výše uvedeným dvěma faktorům citové vazby (Feeney, Noller & Roberts, 2000):

1. Příjemné prožívání blízkosti – jde o pozitivní otočení faktoru Vyhýbavost.
2. Úzkostnost ve vztahu – jde o aspekt úzkostné citové vazby (faktor Úzkostnost).

  I 4-kategoriální model citové vazby zahrnuje tyto dva základní faktory (Bartholomew & Horowitz, 1991):

1. Model sebe – dimenze podobná faktoru Úzkostnost.
2. Model druhých – dimenze podobná faktoru Vyhýbavost.

  2-faktorové pojetí citové vazby nám tak umožňuje porovnávat jednotlivé modely citové vazby i jednotlivé styly mezi sebou: Vzhledem k tomu, že jsou tyto dva faktory vyvozeny z většiny dosud známých sebeposuzovacích měření citové vazby v dospělosti, autoři (Brennan, Clark & Shaver, 1998) je považují za základ všech metod citové vazby v dospělosti.

Výzkumný projekt

Teorie citové vazby se velice osvědčila v oblasti mapování spokojenosti ve vztahu. Výsledky studií totiž ukazují, že nespokojenost ve vztazích nejistých jedinců nemůže být vysvětlována na základě jiných faktorů, jako například „Big Five vlastností“, depresí, sebeúctou nebo sexuální orientací (např. Carnelley, Pietromonaco & Jaffe, 1994; Jones & Cunningham, 1996; Noftle & Shaver, 2006; Shaver & Brennan, 1992; Whisman & Allan, 1996 podle Mikulincer & Shaver, 2007), čímž roste důvěra v jedinečný přínos citové vazby v otázce partnerské spokojenosti.

Realizované zahraniční výzkumy

Partnerská spokojenost v souvislosti s citovou vazbou byla zkoumána u nesezdaných párů, přičemž výsledky podporují teorii citové vazby – „méně jistí jedinci, ať už úzkostní, vyhýbaví nebo v kombinaci, obecně uvádějí nižší spokojenost s jejich partnerským vztahem. Souvislost mezi nejistým typem a partnerskou nespokojeností byla nalezena u homosexuálních i heterosexuálních vztahů“ (Elizur & Mohr, 1999; Ridge & Feeney, 1998 podle Mikulincer & Shaver, 2007). Také velké množství studií u manželských párů potvrzuje, že nejistí jedinci v manželství pociťují menší spokojenost s manželstvím než jedinci jistí (např. Ari & Lavee, 2005; Davila & Bradbury, 2001; DiFilippo & Overholser, 2002; Mikulincer & Shaver, 2007). Jurič (2009) ve svém výzkumu citové vazby a spokojenosti porovnával manželské páry s partnerskými páry, které spolu žijí ve společné domácnosti. Také on dospěl k obecným výsledkům, že jedinci s jistějším stylem citové vazby jsou ve vztazích signifikantně spokojenější než nejistí jedinci.

Cíle výzkumného projektu

Cílem tohoto výzkumného projektu bylo zmapovat citovou vazbu respondentů vybraného výzkumného vzorku české populace v souvislosti s jejich spokojeností v heterosexuálním partnerském vztahu nebo v manželství. Hlavní výzkumnou otázkou bylo, zda budou jedinci v daném výzkumném vzorku, kteří uvedli nejistý styl citové vazby (sebe či partnera) také uvádět nižší spokojenost v daném vztahu. Tato výzkumná otázka vyplývá z analýzy předešlých výzkumů, které se zabývaly problematikou citové vazby a spokojenosti. Dílčím cílem bylo také porovnat jedince navštěvující poradenskou nebo psychoterapeutickou praxi a jedince, kteří praxi nenavštěvují, a hledat signifikantně významné rozdíly. Dále byly porovnávány výpovědi jedinců žijících v manželství a jedinců v partnerském vztahu. Posledním významným cílem tohoto výzkumného projektu bylo převést a pilotně otestovat české verze dotazníků Experiences in Close Relationships-Revised (ECR-R; Brennan, Clark & Shaver, 1998) a Couples Satisfaction Index (CSI; Funk & Rogge, 2007).

Výzkumný vzorek

Do výzkumu se mohli zapojit respondenti splňující následující podmínky:

• věk minimálně 18 let,
• jejich heterosexuální partnerský vztah musí trvat minimálně dva roky nebo žijí v manželství (časové omezení trvání manželství nebylo stanoveno).

Do výzkumu byli zařazeni jedinci žijící v nesezdaném partnerském vztahu a také jedinci žijící v manželství. Časové ohraničení délky trvání partnerského vztahu bylo z důvodu prokázané souvislosti mezi délkou vztahu a vznikem citové vazby v daném partnerském vztahu stanoveno na minimálně dva roky (viz Hazan et al., 1991 podle Fraley & Shaver, 2000; Fraley & Davis, 1997). Výzkumný vzorek tvořily dvě skupiny respondentů. První skupinou byli respondenti, kteří na internetu vyplnili online verzi dotazníku. V této skupině bylo celkem 209 respondentů ze skoro celé České republiky. Tito respondenti nenavštěvují psychoterapeutickou nebo poradenskou praxi. Druhou skupinu tvořili klienti šesti Poraden pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy zřizovaných Centrem sociálních služeb v Praze, klienti Centra psychologicko-sociálního poradenství Středočeského kraje na pracovišti Praha západ-východ a též klienti soukromé poradenské praxe PhDr. Venglářové a Psychoterapeutického centra Gaudia. Celkem bylo z těchto devíti pracovišť získáno 49 respondentů. Tyto dvě skupiny (celkem 258 respondentů) tvořily celkový výzkumný vzorek, složený z 211 žen a 47 mužů. Průměrný věk respondentů byl 34 let (medián 30 let, modus 24 let). 168 respondentů žilo v manželství. V partnerském vztahu bylo 87 respondentů.

Metody

Ve výzkumném projektu se pracovalo se dvěma metodami - Experiences in Close Relationships-Revised (ECR-R; Brennan, Clark & Shaver, 1998) a Couples Satisfaction Index (CSI; Funk & Rogge, 2007). Metoda ECR-R vznikla item response theory analýzou (IRT analýza) čtyř často užívaných sebeposuzovacích dotazníků citové vazby v dospělosti (více viz Brennan, Clark & Shaver, 1998). Metoda pracuje s dvoufaktorovým modelem citové vazby. Metoda ECR-R byla v rámci výzkumného projektu přeložena a upravena do českého jazyka a byla pilotně otestována na vzorcích 52 a 53 respondentů. Ve výzkumu byla metoda použita jednak k sebeposouzení citové vazby respondentem a také k respondentovu posouzení citové vazby jeho partnera (tzn., jak respondent vnímá a hodnotí citovou vazbu partnera). Data se nepárovala s výpovědí partnera, a tak byla získána pouze jednostranná výpověď respondenta. Metoda CSI také vychází z IRT analýzy velkého množství metod mapujících spokojenost ve vztahu (více viz Funk & Rogge, 2007). Autoři vybrali 32 položek, které přinášejí nejvíce informací pro měření spokojenosti (mají nejvyšší informační křivku) a které nejsilněji korelují se spokojeností, tj. více než s komunikační složkou (Funk & Rogge, 2007). I u této metody byl vytvořen český překlad, který byl pilotně otestován na vzorku 69 respondentů. Kompletní znění dotazníku použitého v tomto výzkumném projektu najdete v příloze.

Zpracování dat a analýza výsledků

Sběr dat byl uskutečněn v období únor až červen 2012. Pro zjištění vztahu mezi proměnnými byla provedena analýza korelací v programu IBM SPSS. Na základě charakteru proměnných a vzhledem k rozložení proměnných, které neodpovídalo Gaussově rozložení, byl pro zjišťování případných korelací mezi proměnnými použit koeficient Spearmanovo rhó. Dotazník, který byl vytvořen pro tento výzkumný projekt, mapoval následující faktory:

1. Úzkostnost respondenta – sebehodnocení respondenta (metoda ECR-R)
2. Vyhýbavost respondenta – sebehodnocení respondenta (metoda ECR-R)
3. Úzkostnost partnera – respondent hodnotí partnera (metoda ECR-R).
4. Vyhýbavost partnera – respondent hodnotí partnera (metoda ECR-R).
5. Spokojenost – sebehodnocení respondenta (metoda CSI).

  Na základě hrubých skórů byly vytvořeny normy. U všech faktorů byla na základě norem vytvořena nízká a vysoká pásma. Nízké pásmo bylo od 0 do 35 percentilu. Vysoké pásmo pak bylo stanoveno od 65 do 100 percentilu. Tímto rozdělením byli získáni typičtí představitelé skórující v daném faktoru nízko nebo vysoko.

Korelace mezi proměnnými

Na základě statistické analýzy byla nalezena vzájemná silná korelace mezi všemi sledovanými faktory:  

Porovnávání odlišných skupin ve výzkumném vzorku

Porovnávání odlišných skupin ve výzkumném vzorku bylo uskutečněno prostřednictvím Dvouvýběrového t-testu v programu MS Excel 2007. V této fázi analýzy výsledků byly porovnávány a hledány signifikantní rozdíly mezi následujícími skupinami výzkumného vzorku:

1. porovnání žen a mužů,
2. respondenti žijící v manželství a respondenti žijící v partnerském vztahu,
3. respondenti navštěvující poradenskou nebo psychoterapeutickou praxi a respondenti, kteří praxi nenavštěvují,
4. respondenti skórující v nízkém a vysokém pásmu faktoru „Úzkostnost respondenta“,
5. respondenti skórující v nízkém a vysokém pásmu faktoru „Vyhýbavost respondenta“,
6. respondenti skórující v nízkém a vysokém pásmu faktoru „Spokojenost“.

 

Interpretace a diskuse vybraných výsledků

Ve srovnávání výpovědí skupiny respondentů žijících v manželství a skupiny respondentů, kteří jsou v partnerském vztahu, nebyl nalezen žádný signifikantní rozdíl. Jedinci v manželství i partnerském vztahu uvádějí shodné hodnoty ve všech faktorech. Korelace Spokojenosti s faktory citové vazby ukazují na silnou souvislost mezi citovou vazbou a spokojeností. Nejsilnější korelace byla nalezena mezi Spokojeností a Úzkostností respondenta (r = - 0,749; rhó = 0,01), tzn., že s rostoucí úzkostností jedince klesá jeho spokojenost ve vztahu. Tuto korelaci potvrzuje i mnoho dalších výzkumů (např. Berant et al., 2003; Davila & Bradbury, 2001; DiFilippo & Overholser, 2002; Heene et al., 2005; Shaver & Brennan, 1992 podle Mikulincer & Shaver, 2007). Úzkostní jedinci mívají často obavy o trvalost vztahu a upřednostňují maximální blízkost až splynutí s partnerem. Toho se jim však nemusí dostávat, pokud partner nesdílí tyto preference (většinou pokud není také tak úzkostný). Toto nenaplnění potřeb extrémní blízkosti a obavy, které vyplývají z nejisté citové vazby, se pak projevují nespokojeností úzkostného jedince v tomto vztahu. Na druhou stranu, s klesající spokojeností ve vztahu může růst jedincova úzkostnost. Nespokojenost jedince ve vztahu může být výsledkem poklesu subjektivního vnímání kvality vztahu (tento pokles může být z rozličných osobních, partnerských i vnějších příčin), při kterém se partneři mohou vzájemně vzdalovat. Výzkum dále potvrdil signifikantní korelaci mezi Spokojeností a Vyhýbavostí respondenta (r = - 0,553; rhó = 0,01). Tento výsledek je opět ve shodě s většinou výzkumů, které jsou uvedeny výše u korelace Spokojenosti a Úzkostnosti respondenta. Tato korelace naznačuje, že s rostoucí vyhýbavostí jedince klesá jeho spokojenost ve vztahu. Vyhýbaví jedinci častěji uvádějí vyšší potřebu nezávislosti, která ovšem nemusí být naplněna ve vztahu s odlišným partnerem. Opět je třeba nahlížet na tento výsledek i z jiného úhlu pohledu, tedy, že s rostoucí nespokojeností ve vztahu roste i vyhýbavost jedince, která je možnou reakcí na dynamiku vztahu. Z výsledků výzkumu dále vyplývá, že s rostoucí Úzkostností partnera klesá Spokojenost jedince ve vztahu (r = - 0,709; rhó = 0,01). Úzkostní jedinci zatěžují vztah svými obavami, potřebou maximální blízkosti a závislostí, což může v jejich partnerech vyvolávat pokles spokojenosti. Další vysvětlení může být i opačné. Partner může pocítit pokles spokojenosti jedince, na což může reagovat úzkostnými projevy (snaha o větší přiblížení, obavy o vztah, závislost), které pak jedinec vyhodnocuje jako vyšší úzkostnost partnera. Také byla potvrzena signifikantní korelace mezi Spokojeností a Vyhýbavostí partnera (r = - 0,584; rhó = 0,01). S rostoucí vyhýbavostí partnera klesá jedincova spokojenost ve vztahu. Vyhýbavý partner nemusí být schopen nebo ochoten naplňovat potřeby a očekávání daného jedince v oblastech, jako je blízkost, podpora, intimita, projevy náklonnosti apod., což způsobí pokles spokojenosti jedince v tomto vztahu. Ovšem opět je potřeba zmínit i možnost, že vyhýbavost partnera je reakcí na dynamiku vztahu. Další interpretací může být vliv nespokojenosti jedince na hodnocení partnera. Nespokojený jedinec (ať už je tato nespokojenost způsobena osobními, partnerskými, vnějšími vlivy, nebo vlivem jedincova stylu citové vazby) může svého partnera hodnotit jako více úzkostného, nebo naopak více vyhýbavého. Je třeba si uvědomit, že nízké hodnoty faktorů Úzkostnost a Vyhýbavost sytí jistou citovou vazbu. Jistá citová vazba je ve většině předešlých výzkumů, zaměřujících se na citovou vazbu a spokojenost (viz Mikulincer & Shaver, 2007), spojována s uspokojivým partnerským vztahem nebo manželstvím. Výsledky tohoto výzkumu tuto spojitost potvrzují. Nízká míra Úzkostnosti a Vyhýbavosti jedince i jeho partnera (hodnocené jedincem) značí jistější citovou vazbu a přitom silně koreluje se Spokojeností jedince ve vztahu. Faktory citové vazby se tak ukazují jako lepší prediktory spokojenosti respondenta ve vztahu než věk, pohlaví nebo druh vztahu respondenta (partnerský vztah / manželství). Při porovnání respondentů navštěvujících poradenskou nebo psychoterapeutickou praxi a respondentů, kteří praxi nenavštěvují, bylo zjištěno, že klienti těchto praxí jsou signifikantně více úzkostní (P (T<=t) = 1,92*10-5) a také více vyhýbaví (P (T<=t) = 3,2*10-6) než jedinci, kteří klienty praxe nejsou. Nejistá citová vazba (zvýšená Úzkostnost nebo zvýšená Vyhýbavost) může zatěžovat soužití v partnerském vztahu nebo v manželství, a proto spíše nejistí jedinci vyhledávají poradenskou nebo psychoterapeutickou praxi. Dalším vysvětlením může být výše zmíněná souvislost mezi rostoucí Úzkostností / Vyhýbavostí a klesající Spokojeností. Je možné, že více úzkostní nebo více vyhýbaví jedinci jsou ve svých vztazích méně spokojení, a proto vyhledávají poradenskou nebo psychoterapeutickou praxi. V této souvislosti je ale potřeba upozornit na fakt, že mnoho nespokojených partnerů nikdy psychologickou praxi nevyhledá, což je skupina, která v tomto výzkumném vzorku chybí. Další možností je, že jedinci, kteří aktuálně navštěvují psychologickou praxi, jsou také aktuálně více úzkostní a vyhýbaví. Tato aktuální zvýšená Úzkostnost a Vyhýbavost může být reakcí na dynamiku vztahu, která se v rámci poradenského nebo psychoterapeutického procesu může měnit. Nesmíme ale zapomínat i na testovou situaci, ve které se klienti psychologických praxí ocitají a která může dané výsledky ovlivnit. Signifikantní zvýšená míra Úzkostnosti a Vyhýbavosti u klientů praxe může být vysvětlena i výše zmíněnými důvody souvislosti mezi Úzkostností, Vyhýbavostí a Spokojeností. Jedinci navštěvující poradenskou nebo psychoterapeutickou praxi hodnotí své partnery jako signifikantně více úzkostné (P (T<=t) = 1,2*10-5) a signifikantně více vyhýbavé (P (T<=t) = 5,0*10-6), než jak své partnery hodnotí jedinci, kteří klienty praxe nejsou. I zde je opět možný vliv testové situace. Jiným vysvětlením může být skutečný vliv citové vazby partnera na kvalitu vztahu, což vede k návštěvě psychologa. Nebo může být zvýšená Úzkostnost a Vyhýbavost partnera jeho reakcí na dynamiku vztahu. Dále bylo zjištěno, že jedinci navštěvující poradenskou nebo psychoterapeutickou praxi jsou ve vztahu signifikantně méně spokojeni (P (T<=t) = 1,4*10-6) než jedinci, kteří klienty praxe nejsou. Je možné předpokládat, že nespokojení jedinci častěji vyhledávají psychologickou praxi, aby svou neuspokojivou situaci řešili. Na závěr diskuse bych ráda uvedla omezení tohoto výzkumného projektu, která mohla výše prezentované výsledky ovlivnit a zkreslit. Prvním omezením může být výběr výzkumného vzorku. Tento výzkum pracoval pouze s vybranými proměnnými, čímž nezachycuje všechny možné proměnné, které mohou ovlivňovat citovou vazbu a spokojenost ve vztahu. Data ve výzkumu byla získána pouze od jednoho z partnerů a nepárovala se. Proto je nutné zdůraznit, že informace o citové vazbě partnera jsou pouze zprostředkované subjektivním hodnocením respondenta a nemusí v sobě odrážet skutečnou citovou vazbu, kterou partner může mít. Tento způsob získání dat nám ale poskytuje velice přínosné informace. Je totiž pravděpodobné, že subjektivní prožitek spokojenosti jedince je více ovlivněn jedincovým subjektivním vnímáním citové vazby partnera než objektivně zjištěnou citovou vazbou partnera. Lze též předpokládat, že s prožíváním daného jedince může více souviset jedincovo vnímání partnera než sebehodnocení partnera. Jak již bylo zmíněno, je otázkou, zda výsledky výzkumu v sobě odrážejí aktuální stav jedince, nebo jde o jedincův dlouhodobý prožitek či rys. Zjištěná Úzkostnost a Vyhýbavost jedince i jeho partnera by mohla být pouze aktuálním stavem, který je reakcí na danou situaci, anebo jde o dlouhodobý prožitek či rys, který je odrazem stylu citové vazby daného jedince. Stejná otázka se nabízí také u faktoru Spokojenost.

Závěr

Hlavní možnost aplikace konceptu citové vazby je právě v oblasti partnerských a manželských vztahů, na které se zaměřil i tento výzkumný projekt. Pochopení témat citové vazby je důležité pro práci párové nebo rodinné terapie. Specifické principy citové vazby zahrnují též oblasti, jako je přitažlivost, kompatibilita partnerů nebo partnerské konflikty (Feeney, Noller & Roberts, 2000). Feeneyová Nollerová a Roberts (2000) vnímají velký přínos aplikace citové vazby v situacích, kdy nejistý styl citové vazby způsobuje vážné problémy ve vztazích a je zde potřeba pozměnit pracovní modely sebe a druhých a překonat tak sebedestruktivní vzorce myšlení a chování. Za tímto účelem autoři doporučují využít terapie rozebírané Sperlingem a Lyonsem (Sperling & Lyons 1994 podle Feeney, Noller & Roberts, 2000). Tyto terapeutické přístupy lidem umožňují rozbít řetězec mezigeneračních vztahových problémů (Feeney, Noller & Roberts, 2000). Koncept citové vazby považuji za přínosný pracovní rámec, s jehož pomocí je možné srozumitelně uchopit a vzájemně propojit různé vztahové charakteristiky a procesy. Teorie citové vazby v sobě totiž kloubí všechny aspekty partnerských i manželských vztahů, což nám umožňuje pracovat s těmito vztahovými složkami komplexně. Koncept citové vazby je, dle mého názoru, srozumitelný a pochopitelný i pro samotné klienty, kteří tak mohou získat nový pracovní rámec, jehož prostřednictvím mohou nahlížet na svůj partnerský vztah nebo manželství. Domnívám se, že témata, jako je například intimita, láska nebo podpora, mohou být v psychologických praxích často otevírána a klienti mohou mít problém s jejich uchopením a konkrétním popisem. Rozpracování konceptu citové vazby může klientům pomoci pracovat na některých otázkách, které se v jejich vztahu mohou objevovat. Koncept citové vazby v partnerských vztazích a v manželství by se dal velice zjednodušujícím způsobem popsat jako potřeba vzájemné citové podpory, intimity, péče, lásky, blízkosti a autonomie. Jsou-li tyto potřeby mezi partnery rozdílné (jeden z partnerů vyžaduje od druhého vyšší míru, než jakou je daný partner ochoten nebo schopen poskytnout), mohou ve vztahu vznikat konflikty a napětí. Tento koncept umožňuje klientům uchopit subjektivitu vnímané přijímané i poskytované podpory, intimity a lásky. Koncept by neměl sloužit k hledání jednoznačných příčin, ale měl by klientům nabídnout srozumitelný teoretický rámec pro práci s dynamikou vztahu a se vztahovými složkami. Na individuální úrovni má citová vazba dopad také na způsob, jak se lidé vyrovnávají se stresujícími událostmi. I v této oblasti vnímám velký aplikační potenciál teorie citové vazby. Například v otázce bolesti a nemoci bylo zjištěno, že jedinci s úzkostnou citovou vazbou vypovídají více o svých symptomech než jedinci s jistou nebo vyhýbavou citovou vazbou. Na druhou stranu vyhýbaví jedinci nejsou moc ochotni vyhledávat zdravotní péči na rozdíl od jedinců úzkostných (Feeney, Noller & Roberts, 2000). Domnívám se, že práce s pacienty s ohledem na jejich citovou vazbu by mohla nabídnout nové pohledy na zdravotní péči.  

Seznam literatury

1. Ainsworth, M., & Bell, S. M. (1970). Attachment, exploration and separation: Illustrated by the behavior of one-year-olds in a Strange situation. Child Development, 41(1), 49-67.
2. Bartholomew, K., & Horowitz, L. M. (1991). Attachment styles among young adults: A test of a four-category model. Journal Of Personality And Social Psychology, 61(2), 226-244.
3. Brennan, K. A., Clark, C. L., & Shaver, P. R. (1998). Self-report measurement of adult attachment: An integrative overview. In J. A. Simpson, W. Rholes (Eds.), Attachment theory and close relationships (pp. 46-76). New York, NY US: Guilford Press.
4. Bowlby, J. (2010). Vazba. (vydání 1, s. 360). Praha: Portál.
5. Crowell, J. A., & Treboux, D. (1995). A Review of Adult Attachment Measures: Implications for Theory and Research. Social Development, 4(3), 294-327. doi:10.1111/1467-9507.ep11633847
6. Feeney, J. A. (1999). Adult romantic attachment and couple relationships. In J. Cassidy, P. R. Shaver (Eds.), Handbook of attachment: Theory, research, and clinical applications (pp. 355-377). New York, NY US: Guilford Press.
7. Feeney, J. A., Noller, P., & Roberts, N. (2000). Attachment and close relationships. In C. Hendrick, S. S. Hendrick (Eds.), Close relationships: A sourcebook (pp. 185-201). Thousand Oaks, CA US: Sage Publications, Inc.
8. Fraley, R. C. (2007). Attachment Theory. In R. F. Baumeister & K. D. Vohs (Eds.), Encyclopedia of Social Psychology (Vol. 1, pp. 55-58). Thousand Oaks, CA: Sage Publications Inc. Dostupné z http://go.galegroup.com.ezproxy.is.cuni.cz/ps/i.do?id=GALE%7CCX2661100042&v=2.1&u=karlova&it=r&p=GVRL&sw=w
9. Fraley, R., & Davis, K. E. (1997). Attachment formation and transfer in young adults' close friendships and romantic relationships. Personal Relationships, 4(2), 131-144.
10. Fraley, R., & Shaver, P. R. (2000). Adult romantic attachment: Theoretical developments, emerging controversies, and unanswered questions. Review Of General Psychology, 4(2), 132-154.
11. Funk, J. L., & Rogge, R. D. (2007). Testing the ruler with item response theory: Increasing precision of measurement for relationship satisfaction with the Couples Satisfaction Index. Journal Of Family Psychology, 21(4), 572-583.
12. Hazan, C., & Shaver, P. (1987). Romantic Love Conceptualized as an Attachment Process. Journal Of Personality & Social Psychology, 52(3), 511-524.
13. Jurič, S. (2011). Difference in relationship satisfaction and adult attachment in married and cohabitating couples. Anthropos: Casopis Za Psihologijo In Filozofijo Ter Za Sodelovanje Humanisticnih Ved, 43(3/4), 51-69.
14. Mikulincer, M., Shaver, P. (2007). Attachment in adulthood: structure, dynamics, and change. (578 p.) New York: Guilford Press.

Autorka:

Mgr. Soňa Komárková

Vedoucí diplomové práce: prof. PhDr. Lenka Šulová, CSc.

Autorka je absolventkou jednooborová psychologie Filozofické fakulty UK. V září 2012 na katedře psychologie obhájila diplomovou práci na téma „Citová vazba v partnerském vztahu a v manželství“.

Kontakt: komarkova.sona@centrum.cz

Do redakce přišlo: 16. 1. 2013

Recenze: 4. 2. 2013

Úprava po recenzi: 3. 4. 2013

K tisku přijato 31. 7. 2013