Vydání 3-4/ 2023
Diskuse: Plchová R.
Selektivní chvála a kritika Selektivní kritiky Současné psychoterapie
(ke knize Vybíral Z., Roubal J. –Eds.: Současná psychoterapie, Portál 2010 + k diskusi v Psychosomu, Juraj Barbarič č. 3–4/2011, s.192-116) Milý Juraji a milí autoři knihy Současná psychoterapie, po dlouhé době jsem se dostala znovu ke knížce i k Jurajově kritice. Asi mi na to musel trochu uzrát mozek a nápady, ale motivace byla od začátku, protože mi to přišlo zajímavé a už kdysi jsme se texty zabývali ve výuce. Když čtu Juraji Tvoji kritiku, tak mi mimochodem došlo, že se mi od Tebe někdy dobře učí, protože vysvětluješ velmi systematicky, bod po bodu. Dokážeš skvěle spojit autora s konceptem, např. Batesona s epistemologií, a vybrat k tomu slovníkovou definici tak, že se to dobře zapamatuje a dává to smysl. Díky tomu jsem si mohla při četbě pro začátek třeba upevnit pojem epistemologie. Mohlo by to působit jako detail, ale přijde mi to významné. Ve své argumentaci, která je taky systematická, se ale z mého pohledu dopouštíš některých chyb. Například hned na začátku, když píšeš, že se shoduješ s Batesonem, že „myšlenka kvantitativního výzkumu ve vědách o člověku je prostě velmi zastaralá a totálně scestná“. Jenomže když Bateson píše, že ne všechny jevy by se měly zkoumat kvantitativně, tak to ještě neznamená, že některé jevy by se kvantitativně zkoumat neměly. Tak, jak jsem měla možnost poznat jeho učení díky knížkám, ale i jeho žákům, jsem přesvědčená, že kvantitativní přístup jako celek nezavrhoval. Jen některé jeho formy. V tom mi přijde ten fígl. Dílčí poznatek o tom, že se pacienti s depresí mohou po určitém počtu sezení zlepšit, mi pak nepřijde jako poznatek, který by představoval hrozbu, před níž by bylo třeba boží ochrany. Samozřejmě za předpokladu, že si to nepřečte člověk, který se chytne doslova téhle jedné formulky a po 16 týdnech pacientovi neoznámí, že na 50 % má vyléčené všechny symptomy a neřekne mu, ať už nechodí… Možná se takový terapeut s nulovou tolerancí ke kontextu čas od času najde, ale kolik lidí jede po silnici jenom podle značek? A když už, jak dlouho tak můžou fungovat? To by bylo skutečně absurdní. Asi z toho nemám takový strach a ani mi to nepřijde nebezpečné či neetické. Ale i tak díky za tu kritiku a Tvůj úhel pohledu, který jsi nabídl, protože to člověka nutí přemýšlet. Snad bych ještě doplnila, že se nebojím také kvůli tomu, že mám možnost diskutovat s kolegy i se studenty a vím, že si uvědomují, že v každém výzkumu je mnoho vedlejších proměnných, že měřicí metody poskytují jen určitý výsek reality a že by se nenechali tak snadno chytit do pasti jednoho způsobu myšlení, toho kvantitativního. Přijde mi scestné označovat všechno kvantitativní za scestné. Kdyby neměli spočítané, kolik je třeba paliva na let z Prahy do Barcelony, tak by tam letadlo nedoletělo. Kdyby neměli ze zkušenosti spočítané, jak často je vhodné měnit brzdové kotouče, tak by je vyměňovali po každém letu, ale bylo by to zbytečné. Kdyby si terapeut nespočítal, kolik hodin může trávit s pacienty a kolik od nich může brát peněz, tak by s nimi nemohl pracovat, protože by se pak mohl setkávat s některým pacientem denně a nebrat od něj peníze, ale jeho rodina by neměla co jíst. Tak to by bylo absurdní. Ale pokusit se udělat kvantitativní výzkum není absurdní, protože bez toho by nemohl existovat výzkum kvalitativní, jako bez generalizace není možné myslet jedinečné. Doplňují se jako levá a pravá ruka. Vypadá to, že jsme si posledních sto let možná trošku „ujížděli“ na kvantitativním a objektivistickém, je to vidět na různých učebnicích, ale v Současné psychoterapii tomu tak není. Je tam hodně důležitých faktů a záchytných bodů pro orientaci v oboru a osobních jedinečných zkušeností terapeutů a jejich hledání a snahy pro porozumění. Pokud jde například o poznámku pod čarou ke kapitole Okrajové přístupy a spojení „falešný systém víry“, možná by se pod tím vynořila nečekaná šíře znalosti a zkušenosti, která autory vedla k tomuto spojení. A takhle by se dalo diskutovat s dalšími autory o dalších pojmech a konceptech v knize, nabízí se bohatá inspirace pro další rozhovory a zkoumání i praxi. Když čtu dál, obdivuju, jak skládáš příběhy autorů a filosofů, jak Zdeněk Neubauer navazuje na Batesona, že bylo možné se o tom dočíst v zaniklém časopise Kontext, který spadal pod Sekci rodinné terapie. Také důležité faktografické detaily. Dále poznámka pod čarou číslo 11 je naprosto srozumitelná pro pochopení kontextuálního myšlení. Mám pocit, že tohle podávání krásně upravených a kvalitních poznatků na stříbrném podnose a nadšení pro dialog je přesně to, proč za Tebou studenti přicházejí, pokud jde o vzdělávání v postmoderní filosofii a psychoterapii. Poznámka pod čarou číslo dvanáct jakbysmet. Možná by stálo za to o tom všem taky napsat nějakou knihu než to jen stavět vedle knihy jiné. Pak ale narážím z mého pohledu na další chybu. Proč by terapeutka, o které píšeš v poznámce pod čarou č. 16, nemohla cítit ve vztahu ke klientovi nudu? A přiznat, že v sezení v myšlenkách zabrousila k přípravě večeře? Co je na tom špatného? Co když ten muž takhle nudí i jiné ženy, a proto nemůže najít uspokojivý vztah? Napadlo mě, že by si klient klidně mohl všimnout, že ji nudí, vycítit to a ještě na tomtéž sezení nebo v některém z následujících tenhle proces nějak přestrukturovat. Třeba zažít, jaké to je, když terapeutku přestane nudit, a přenést to pak i do dalších vztahů. Myslím, že by se to klidně mohlo stát. Dále kritizuješ výsledky metaanalýzy o účinnosti psychoterapie vyjádřené s pomocí čísla 0,68. Když budu mít velký jabloňový sad a budu vážit jablka z jednotlivých stromů a zjistím, že je tam několik desítek stromů, které nesou poslední tři roky míň než jiné, pak ty stromy možná vyměním za mladé. Bude to investice do budoucna založená na vážení kil jablek z jednotlivých stromů v porovnání s jinými. I když mi bude hrozně líto ten strom porážet… Jenomže když někdo přinese výsledek, třeba číslo 0,68, v kontextu výzkumu na ministerstvo zdravotnictví, tak to může znamenat, že někdo odpovědný uzná psychoterapii za něco, co existuje a funguje, a legitimizuje to. Tak se mohli dostat kliničtí psychologové do nemocnic, i v Německu to prý přepočítávali na eura. Někdo musel ukázat a přinést důkazy, že to funguje. Někdo si musel spočítat, že s takhle velkým sadem a výnosností může zaměstnat na léto určitý počet brigádníků, aby je z prodeje uživil, a že když bude sad omlazovat, může si dovolit zaměstnat stejný počet brigádníků i v příštích letech. I když se může všechno změnit krupobitím. Nebo v psychoterapii tím, že ji vytlačí nějaká zázračná pilulka, třeba Lexaurin. Můžeme pochybovat o číslech, ale čísla jsou jenom symboly, do kterých je vcucnutá žitá realita. Souhlasím, že je to obrovská redukce a obrovská míra abstrakce, ale číslo 0,68 je jenom vrchol pyramidy. Psychoterapeuti vědí, co je pod ním. Ne každý úředník na ministerstvu to ví, ale pokud je to jeden z komunikačních prostředků, jak konkurovat třeba farmakoterapii, tak sláva výzkumu v psychoterapii a jeho výsledkům!!! Byla bych v klidu i vzhledem k tomu, že jsem měla možnost účastnit se v posledních letech několika konferencí Společnosti pro výzkum psychoterapie a Společnosti pro výzkum integrace v psychoterapii, takže vím, že zastoupení kvantitativního a kvalitativního výzkumu je tam rovnocenné. A hlavně, prostor pro různé příspěvky je otevřený, každý se může zapojit do mezinárodního fóra a přispět aktivně k tvorbě toho, co se pak považuje ve výzkumu a v praxi za normální. I když při některých příspěvcích mi bylo blbě, nudilo mě to nebo mi to chvílemi přišlo jako mrhání časem i penězi. Měla jsem pak ale možnost s některými přednášejícími diskutovat, něco zpochybnit a někoho zas s chutí podpořit, ne tam jenom sedět jako ryba.
Shrnutí
Když jsem si přečetla příspěvek pana doktora Chvály v kapitole 30., tak mi došlo, že v první půlce Tvé selektivní kritiky vlastně tuhle povedenou kapitolu rozšiřuješ a prohlubuješ. Epistemologie, kterou předkládáš, a systemická a komunikační psychoterapie, která na to navazuje, je jeden velký rybník, i pro mě hodně důležitý, ale je jich jako v Třeboni hodně. Každý představuje svým způsobem samostatný svět a zároveň nelze zastavit koloběh vody a jejich vzájemnou prostupnost. Ve druhé polovině kritiky pak převažují argumenty proti kvantitativní metodologii ve prospěch kvalitativní. Rozumím té potřebě zastat se kvalitativní metodologie a vnímám tuhle argumentační linii jako důležitou. Také například pan profesor Čermák tuhle kvalitativní vlnu hrne již mnoho let do výuky i výzkumu a pochopila jsem, jak je to důležité a cenné. V Kanadě se dichotomií obou metodologických paradigmat i pokusem o jejich usmiřování už roky poctivě zabývá profesor David Rennie. Chápu i odpor k zobecňování, které může být nebezpečné, ale sám píšeš, že někdy může pomáhat v orientaci, podle mě může být legitimní potřeba se v určité fázi vývoje v něčem vyznat tímhle způsobem. A navíc, jak jsem už psala, štěpit kvalitativní a kvantitativní přístup na dva nesourodé světy by bylo podobné jako nevšímat si spolupráce pravé a levé ruky. V tomto smyslu nesouhlasím s Tvým argumentem o pojmové diskontinuitě obou paradigmat v poznámce 62, ale souhlasím s tím, že by se studenti měli učit od začátku kvalitativní i kvantitativní metodologii, nejlépe vedle sebe, aby nebyli ochuzeni ani o jednu možnost, ke které se přiklonit podle své nátury a výzkumných cílů. Tvoje kritika je podnětná, ale jako celek příliš jednostranná a to jí i ubírá na hodnotě. Nepostihuje knížku jako celek. Myslím, že to je vůbec problém kritiky, která se selektivně vztahuje jenom k negativním stránkám, v tomhle případě toho, co všechno určití autoři zanedbali nebo nevědí. A to je redukcionistické, když se selektuje jen to špatné. I když si někdo často zaslouží dostat za uši, tak v tomhle případě mi to přijde jednostranné přespříliš. Možná má kritika pobuřovat a provokovat a zvedat ze židle, ale taky se říká, že není dobré dráždit hada bosou nohou. Proto se víc kloním k respektu a hledání porozumění než k vzájemným ťafkám.
Závěr
Po přečtení většiny kapitol v Současné psychoterapii bych si dovolila ocenit práci, jakou si dali editoři a autoři s vytvořením knihy. Měla jsem možnost tu práci trochu sledovat a malinko se i zapojit a mám tak docela dobrou představu, co to všechno stojí času a úsilí. Oceňuji i práci, jakou sis dal Ty, Juraji, se sepsáním kritiky. Sama jsem chtěla na oplátku a s odstupem času a diskuse v Psychosomu, kterou jsem si teď po dopsání textu s chutí přečetla a taky se z ní dost poučila, nabídnout alespoň tuhle menší reflexi. A pár svých interpretací, protože už mi to dlouho leželo v hlavě :-). Romana Plchová Do redakce přišlo 22. 4. 2013 Do tisku přijato 31. 7. 2013
Web7master s.r.o.