Vydání 3-4/ 2023
Filosofie 2/2014
Komárek S.: Duše a tělo
Od rané antiky se táhnoucí rozlišení člověka na „duši“ a „tělo“ je dáno důvody poněkud hlubšími, než jen trapným omylem při popisu jednoho a jednotného, byť poněkud zašmodrchaného fenoménu. Naše myšlení a vnímání světa, zejména ve své západní variantě (počítaje v to i Indii), je svou povahou polární, tj. není schopno vnímat nějakou věc „panoramaticky“ jedním pohledem, ale rozpadá se mu do párových protikladů, mezi nimiž je možný jen náhlý přeskok.
Bipolární vnímání světa
C. G. Jung, který se tímto aspektem lidského vnímání světa na mnoha místech zabývá, konstatuje, že archetypální obrazy v lidské mysli mají právě takovýto podvojný, ambivalentní charakter. To se týká vztahů ke všem věcem, které jsou nějakým způsobem emočně silné a „stojí za to“, abychom se jimi zabývali: kojenec se jeví střídavě jako malý růžový andílek i řvoucí a páchnoucí fakan, lev jako královská šelma i lidožravá bestie, žena jako polobohyně a moudrá inspirátorka i rozmarná, nelogická a ubíjející „slípka“, muž jako hrdina i tupý sobecký násilník atd. Příroda a svět jsou pro nás ostatně čímsi jako Rorschachovým testem, umožňujícím nám v tomtéž obrazu podle našeho vnitřního vyladění uvidět okvětí krásné orchideje či ohnívající netopýří blánu. Tato vlastnost naší mysli dává sice dalekosáhlé manipulativní schopnosti, rozhodně ale ne životní štěstí. Z tohoto důvodu bývá ostatně v lidové ikonografii zpodobňován ďábel se znaky binární rozpolcenosti: rohy, vidlemi, „sudokopytnými“ kopyty, rozeklaným hadím jazykem atd. (Dethlefsen, 1978). Právě z polárního vnímání světa totiž plyne to, co v pozitivní variantě známe jako „svobodu volby“, v negativní jako „nutnost rozhodování“ (Wer hat Wahl, der hat Qual, říkají Němci). Polární rozlišování různých aspektů světa pojmovými páry (zlý – dobrý, horký – studený) přispívá k naší schopnosti rozlišování a diferencovanějšímu vztahu k světu a odpovídá i našemu rozdílnému emocionálnímu prožívání obou polárních složek téže dimenze (pěkně to vystihuje biblické vyprávění o Adamovi a Evě, kteří po úspěšném rozlišování dobrého a zlého museli z ráje ven). Kamenem úrazu se stává toto polární vnímání v okamžiku, kdy podceníme vznik polárních dichotomií naším vnímáním a rozvrhováním pojmů a pokládáme je za světu bytostně vlastní. Zdá se, že v řadě archaičtějších jazyků zahrnovalo původně jedno slovo oba polární protiklady, jak si povšiml už Freud (1910) – latinsky altus – vysoký i hluboký, řecky farmakon – lék i jed, či hagios – svatý i ohavný, anglicky apparent – zjevný i domnělý atd. Konec konců i slovo „psychosomatický“ je podobné povahy – podivnou složeninou ve stylu „egoaltruistický“ či „pozemskonebeský“ dává najevo, že má na mysli celek, v tomto případě člověka, v obou jeho aspektech, chápaných běžně jako polární protiklady (nemám teď na mysli nahrazení tohoto možná neohrabaného, ale zavedeného výrazu jiným, ale chci poukázat spíše na jeho povahu). Někdy má běžný jazyk zastřešující výraz pro polarity obě – třeba „bankovní operace“ zahrnují vybírání z kont i ukládání na ně, úkony protikladné a i emočně prožívané zcela různě. Bližší exkurs problematiky lidské polární percepce světa najde čtenář v autorově knize Příroda a kultura (Komárek, 2008).
Řecko-indická tradice dualismu tělo-duše
Zatímco třeba ve staré Číně se dichotomie duše–tělo až do přijetí buddhistických koncepcí z Indie prakticky nevynořovala, ve starém Řecku i v Indii víceméně paralelně vzniklo vidění světa, které s „duší“ oproti „tělu“ závazně počítá. Je to zcela podobné, jako rozlišovat třeba „materiál“ a „formu“, dva aspekty každé věci, které je třeba teprve intelektuální námahou oddělit a dále takto traktovat, byť se všemi riziky, která takovýto počin nese. Je obecně málo akceptované, ale při bližším pohledu přece zřejmé, že teprve určitou percepční námahou vydělujeme z (v zásadě kompaktního a kontinuálního bytí) jednotlivé věci a i ty samy se nám pak rozpadají, ač tvoří také jeden celek, do smyslových aspektů (vzhled, zvukové projevy, konzistence atd.) či jejich jemnějších dělení (tvar, barva, lesk aj.). Toto poznávání představuje pochopitelně na světě určité násilí – „krávolouka“ se rozpadá na krávu a louku až v důsledku našeho interpretačního umu, byť ten jde v tomto případě do značné míry „po srsti“ světa (celý fenomén nejlíp vynikne v případech lidí, kteří třeba v důsledku chirurgické intervence nabudou zraku, jímž dříve nedisponovali – musejí se teprve „učit vidět“ a jsou zpočátku zmateni, ne nadšeni). Starší vrstvy řeckého myšlení ještě ukazují odlišné použití slov, která se později vztahují na duši a duševní pochody, od pozdějších úzů. Není cílem tohoto eseje obírat se podrobněji genezí pojmu duše v řeckém či indickém prostředí a odkázal bych zde na podrobnější práce mých přátel a mladších kolegů (např. Bartoš, 2006). Paradoxně se dichotomické odlišení „duševního“ a „tělesného“ u člověka, staré tak asi 2400 let, velmi posílilo v řeckém medicínském myšlení. Má-li pacient nůž v zádech, je lépe se mu věnovat na „tělesné“ rovině, starat se o odstranění instrumentu, zastavení krvácení, ošetření rány. Teprve potom je příhodná doba kontemplovat o tom, co tím osud mínil, zda se tak stalo poprvé či opakovaně, proč vlastně ke vpichu došlo, jak byl či nebyl pacient s touto osobou zapleten a jak, eventuálně také o tom, jak podobným incidentům zabránit v budoucnosti. Dichotomická představa člověka jako panáka, oživovaného přítomností duše (která nemusela být nutně chápána jako „nehmotná“, ale byla rozhodně „jemněji hmotná“ než tělo), se vyvinula nezávisle v Řecku i Indii, patrně ze společného staroindoevropského myšlenkového základu (a také struktury jazyka, což se většinou nebere v úvahu). Zajisté v tom hraje určitou roli i praktická zkušenost – čerstvě umrlý strýc je jako takový ještě nějakou dobu k poznání, ale už to jaksi není on, cosi podstatného mu chybí (primárně to lze chápat i jako dech – od toho i slovanské „duše“) – řada jazyků má i rozdílné výrazy pro „tělo s duší“ a „tělo bez duše“ – německy Laib × Körper, řecky sarx × sóma. Takto „uvolněná“ duše se pak může nejen nechat také odumřít či „vyznít“, ale i rozmanitým způsobem recyklovat či deponovat do různých nebí, pekel, očistců atd. Je pozoruhodné, že reinkarnační představa, která došla obrovského rozšíření v Asii, měla velmi významné náběhy už v antickém světě a musela být církevní autoritou rázně potlačována ve prospěch duše „na jedno použití“ (velmi půvabný je v tomto smyslu jeden z raných byzantských výnosů, který zakazuje reinkarnaci – nejen víru v ni, ale i akt sám – pod trestem smrti) – možná z důvodů této latentní tradice se dnes buddhisticko-hinduistické koncepce v nábožensky „unavené“ Evropě tak snadno šíří. Podle antického či indického konceptu samozřejmě duši nemají jen lidé, ale také zvířata a rostliny, zkrátka vše živé – teprve křesťanství přichází s tím, že lidská duše je nesmrtelná, zatímco duše ostatních organismů zanikají zároveň s nimi. Řecká psýché (slovo je příbuzné s psýchros, chladný, jako metafora dechu srážejícího se za chladného počasí – slovanské duše souvisí, jak už řečeno, s dechem, německé Seele je etymologicky příbuzno našemu síla, latinské anima od animus – dech, duch, závan – srovnej řecké anémos - vítr) znamenala vše jiné než „spiritistickou“ jednotku. Spíše to byl souborný název pro všechny integrativní, regenerativní, emocionální, a vůbec celostní procesy v organismu, s tělesností bezprostředně související a vzájemně se ovlivňující, ne až tak věc, jako spíše proces.
Descartův „vědecký“ dualismus a jeho důsledky
S vývojem křesťanství se stále více a více dostávají do popředí vědomé poznávací schopnosti duše, až je posléze u Descarta zredukována jen na tyto coby res cogitans (tato by měla být – v protikladu k hmotnému světu, k němuž patří i tělo, res extensa – také bezrozměrná). Něco podobného samozřejmě zvířata nemají či mít nesmějí (blíže Komárek, 2011) a po pohnutých diskusích o tom, kde tato podivná entita sídlí (uvažovalo se např. o hypofýze či epifýze, tam by se takovýto prapodivný bod dobře vyjímal), se posléze novověká věda přichýlila k tomu, že nic podobného neexistuje a hovory o duších je na čase zcela zapovědět. Kámen úrazu je v tom, že i v případě, že ve všech hnutích a počinech mysli nějak spatřujeme epifenomén těla a jeho hmoty (hmota je zde už postdescartovsky traktovaná jako pasivní výplň prázdnoty, nadaná jen inercií, něco bez vlastní spontánní aktivity – i o zvířatech praví Descartes „animal non agit, agitur“), jsou některé tyto funkce ze zmíněného úhlu pohledu těžko popsatelné. Podobně ostatně chápala emoce a naladění mysli už antika – melancholik má v těle přebytek černé žluči, proto je smutný a mrzutý, naopak v cholerikovi při afektu vzkypí žluč žlutá – děje na neuronech, jejich mediátory a hormony jsou jen komplikovanější a pozdější verzí téhož. Rozplétat a popisovat ovšem takový proces, jako je třeba malování obrazu, z této roviny je technicky neproveditelné či alespoň neúčelné a zastávání podobného stanoviska v praxi nepředstavuje víc než vyznání víry. Je to trochu podobné, jako si historie žádá své speciální shrnující terminologie, hovořící o válkách, bitvách, korunovacích, konferencích atd. Byť bychom věřili, že druhá světová válka znamená právě jen pohyb sta miliónů Němců mezi lety 1939–1945, smysluplná cesta k jejímu popisu a rozmotání to zjevně nebude. A co teprve taková bitva u Kurska, viděná na molekulární úrovni! Z tohoto důvodu se udržuje speciální svět metod a terminologií psychologických, neboť se bez nich v praxi těžko obejít (praktické aspekty nad deklaracemi, že něco „je a musí být tak“ vždy jaksi převažují – byť kreacionista nahlíží, že i štěnice učinil Všemohoucí, je nutno je hubit stejně). Živé organismy představují především proces, průběhovost, byť nám struktura indoevropské věty, kde jsou podstatná jména jakoby fixní a všechna dynamika se koncentruje do sloves, při tom příliš nepomáhá – vidíme-li ale např. živou křepelku, tato dynamičnost nám lehko dojde, byť nebudeme užívat nějakého slovního novotvaru typu „křepelení“. Hranice toho, které procesy chápeme jako „duševní“ (třeba sčítání) a které jako „tělesné“ (třeba trávení) je samozřejmě ryze arbitrární, mezi nimi je plynulá řada přechodů (co třeba úlek či jiné emoce?). Pochopitelně, mezi „fyziologií“ a „psychologií“ žádná zřetelná dělicí čára není, podobně jako také mezi nevědomými a vědomými procesy v organismu. Drtivá většina procesů v živém těle je pochopitelně nevědomá, od buněčného biochemismu po peristaltiku střev či tep srdce - právě tyto dvě činnosti se jogínům po neobyčejně úsilném tréninku daří ovládat vůlí a naopak zautomatizovaná jednání typu psaní na stroji či řízení auta se mohou stát takřka „nevědomými“. Pochopení nevědomého jako součásti kompetence „psychologie“ pak vedlo k formulaci východisek psychosomatické medicíny tak, jak je známe dnes.
Jakob von Uexküll a koncepce umweltu
K pochopení živých organismů včetně člověka je však nutné mít na zřeteli, že funkce a souvislosti organismu pokračují daleko za jeho hranice dané povrchem těla jako jakási „ektopsychická zóna“, popisovaná nejlépe asi německým biologem Jacobem von Uexküllem (1921) a shrnovaná pod pojem Umwelt. Slovo znamená v současné němčině i životní prostředí, což je v této souvislosti zavádějící – nejedná se o fyzikální okolí živočicha, ale o jeho okolí subjektivní, „vlastní svět“, síť vazeb, umožňovaných smyslovými vjemy – Merkwelt a konáním a jednáním živočicha – Wirkwelt, v češtině je asi nejlépe mluvit přímo o umveltu jakožto technickém termínu. K lidskému umveltu patří pochopitelně i řeč, která může na sebe „vylaďovat“ umvelty více osob a nechat je splývat – v triviální, ale přesvědčivé formě to pocítíme při náhlém příchodu k restauračnímu stolu, kde už se tamní společnost delší dobu baví – jejich umvelt jim náhle narušíme a sami se hned nemůžeme začlenit. Ač Uexküll záměrně vybírá za příklad klíště jako tvora člověku velmi vzdáleného, nikoli třeba kočku nebo psa, bytosti nám mimo vši pochybnost bližší, lze jeho závěry na člověka, jehož umvelt je zcela neobyčejně bohatý, velmi dobře aplikovat. Odhlédnutí od lidského umveltu je mnohem drsnějším zanedbáním, než brát třeba v úvahu pavouka, ale jeho síť už ne. Nejde o to, že bychom ve vědeckých popisech nemohli a neměli něco zanedbávat, ale abychom si toho byli vědomi a poté netvrdili, že náš „osekaný“ model je pravda celá – s prioritami ve vědě je to podobné jako u medicínského konání (reponování a znehybnění zlomené nohy má přednost před odstraněním banánové slupky, po níž se uklouzlo, ale nemá vést k jejímu popření). Tyto koncepce dále v etologii rozváděli Lorenz a zejména Portmann (1960), který pro všechny psychické procesy v organismu, nevědomé i vědomé, které působí jeho vztahování se k světu v nejširším slova smyslu (Weltbeziehung, Weltzuwendung ), razí pojem niternost, Innerlichkeit.
Novověký rozkol
Ač je zajisté „monistický“ popis člověka, chápající jej jako jednu bytost, více odpovídající nejen principu Occamovy břitvy, ale i našemu očekávání jednoty světa, v praxi se tento náhled, nepochybně vědečtější než jeho dualistický opak, příliš neprosadil. Jednak by takovýto popis ležel nepříjemně kdesi mezi tím, co jsme si zvykli představovat jako „tělesné“, a tím, co obvykle chápeme jako „duševní“, jednak má karteziánský dualismus tuhý kořen i institucionálně (nechci zde na R. Descarta, muže jistě učeného, kydat špínu jako na původce všech omylů, ale na málokom byl duch doby, dělící v 17. století nauky na „přírodovědné“ a „duchovědné“, tak patrný, jako na něm). Z tohoto důvodu se psychologie jakožto „duchověda“ ocitla na fakultách filosofických, psychiatrie jakožto „přírodní věda“ na lékařských. Lze si představit, že by tamtéž sídlily normální a patologické anatomie či fyziologie? (Jev ostatně není tak raritní – paleontologie, tj. nauka o živočiších a rostlinách minulých ér, se usídlila v rámci geologie, nikoli jako třeba historická zoologie či botanika). Z toho pak pochopitelně vyrůstá prapodivná dvoukolejnost – potíž přítomné doby není ani tak v tom, že by medicína byla „materialistická“ bezezbytku, ale v těchto „reziduích“, jaksi jako pohádková Popelka trpěných na okraji v podobě psychoterapie či právě psychosomatiky (co by mělo být vědečtějšího nežli právě ona!), tak asi jako v devatenáctém století náboženství v privátní sféře o křtech, svatbách, pohřbech a nedělních dopoledních, „aby děti nezlobily a tolik se nekradlo“. Dualismus raného novověku se z medicíny nevytratil, v nouzi se jaksi náhle skáče do jiného paradigmatu, tak jako se mnohý horlivý osvícenec nakonec těšil vědomím, že jeho zemřelá manželka je přece jen v nebi. Na rozdílném historickém kořenu psychologie a psychiatrie spočívají i jejich převládající metody v klinické praxi, tj. jejich aplikace na „choré duše“ – zatímco současná psychiatrie dává vždy přednost nějaké formě chemoterapie, klinická psychologie trvá na metodách slovních. Pouze ve světě, kde duševní a tělesné bylo od sebe myšlenkově odseparováno, se jeví překvapivým, že duševní pochody a hnutí mohou nějak ovlivnit tělesnost – o opačném vztahu, například že vysoká horečka může vyvolat blouznění či otřes mozku výpadky paměti, naopak pochyby nejsou (je obtížné zde necitovat půvabný případ uváděný Vondráčkem, 1968, kdy se jisté ženě prudce vytvořil velký hematom na měkkém patře při sledování kreslené grotesky o Palečkovi – ten se ve filmu snažil zoufale zachytit na krčním čípku kozy, která jej hrozila spolknout se soustem sena – lokalizace krevního výronu byla právě tam). Psychosomatika by neměla znamenat obrácení kauzalistního chápání ve smyslu „duševno primární, tělesno odvozené“ či „okolo zdravého ducha zdravé tělo“, ale právě psychofyzickou jednotu člověka.
- Literatura
- Dethlefsen, Th. (1978): Schicksal als Chance. München, Goldman. (česky: Osud jako šance, Brno, O. Svoboda, 1992).
- Freud, S. (1910): Vom Gegensinn der Urworte. Gesammelte Werke, Bd. 10 . Frankfurt /M.,Fischer (česky: ibid., sv. 8, 1997)
- Komárek, S. (2008): Příroda a kultura – svět jevů a svět interpretací. Praha, Academia.
- Bartoš, H. (2006): Očima lékaře – Studie k počátkům řeckého myšlení o lidské přirozenosti z hlediska rozlišení duše – tělo. Červený Kostelec, P. Mervart.
- Komárek, S. (2011): Ochlupení bližní: zvířata v kulturních kontextech. Praha, Academia.
- Uexküll, J. von (1921): Umwelt und Innenwelt der Tiere. Berlin, Springer.
- Portmann, A. (1960): Neue Wege der Biologie. München, Piper (česky: Nové cesty biologie. Scientia et Philosophia 7,8. Praha, Jůza a Jůzová, 1997).
- Vondráček, V. (1968) : Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Praha, Avicenum.
Web7master s.r.o.