Vydání 3-4/ 2023

Petrůjová T., Procházka R.: Komplexní přístup lékařů k pacientům

Hodnocení uživatelů: 5 / 5

Aktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnocení
 

VÝZKUM

Abstrakt: Petrůjová T., Procházka R.: Komplexní přístup lékařů k pacientům. PSYCHOSOM 2014; 12(3), s. 212-219

Celostní přístup lékařů k pacientům je důležitým předpokladem pro dosahování optimálních léčebných výsledků. Cílem výzkumu bylo zjistit strukturu celostní péče u českých lékařů s ohledem na organizaci českého zdravotnického systému. Byl zvolen kvalitativní výzkumný postup, do vzorku bylo zahrnuto 8 lékařů pracujících celostně. Sběr dat byl realizován formou polostrukturovaného rozhovoru. Celostní péče pro lékaře znamená zahrnutí bio-psycho-sociálně-(spirituální) složky člověka do diagnostiky a léčby, využití alternativních léčebných metod a spolupráci s dalšími odborníky. Český zdravotnický systém přináší komplexní péči překážky v podobě jednostranného lékařského vzdělání, neinformovanosti lékařské veřejnosti o možném přínosu oboru a neproplácení péče pojišťovnami. Celostní medicína si své postavení postupně buduje a upevňuje, žádoucí je rozšiřování informací o potenciálu komplexního přístupu u odborné i laické veřejnosti. Doporučené jsou další výzkumy s cílem maximalizace zdraví za minimalizace finančních nákladů.

Klíčová slova: celostní medicína, český zdravotnický systém, vzdělávání lékařů, zdraví

 

Abstract: Petrůjová T., Procházka R.: Holistic Approach of Medical Doctors to Patients. PSYCHOSOM 2014; 12(3), pp.

Holistic approach of medical doctors to patients is an important precondition for reaching optimal results of treatment. The goal of this research was to determine the structure of a holistic care provided by czech doctors concerning the organization of czech health care system. Qualitative research design was chosen, 8 holistically working doctors were engaged. Data obtaining was realized by semi-structured interview. Holistic health care includes bio-psycho-social-(spiritual) parts of human in diagnostics and treatment, using alternative treating methods and a cooperation with other professionals. Czech health care system brings hindrances to holistic care in a way of limited doctors education in psycho-social area, lack of information of holistic care advantages and not supporting the care by the insurance companies. Holistic care has been building and strengthening its position in medical care, spreading the information of its potential is though still needed. Other researches aimed on maximalizing public health and minimalizing costs are recommended.

Key words: holistic medicine, czech health care system, doctors education, health

Úvod

Člověk je bio-psycho-sociálně-spirituální systém, v němž jsou všechny složky propojeny v jediný celek a navzájem se ovlivňují (Danzer, 2001). V kontextu zdravotnictví je tedy podstatou komplexního přístupu to, že na etiopatogenezi, průběhu či udržování každého onemocnění se vždy nějakým způsobem podílejí i ostatní složky. Stejně tak by měly být zvažovány při diagnostice a léčbě. Na důležitost lidského kontaktu a vztahu mezi lékařem a pacientem upozorňoval například Michael Balint již v roce 1957. Lékaře samotného považoval za hlavní léčebný nástroj (Balint, 1999). Celostní přístup, který je spíše nedirektivní, bere v potaz široké souvislosti, vztahy a subjektivní názor pacienta a společně s ním hledá nejlepší řešení problémů (Vymětal, 2003), se zdá být z dlouhodobého hlediska nejefektivnější pro všechny zúčastněné strany, tedy pacienta, lékaře i zdravotní pojišťovny (Raudenská & Javůrková, 2011). Komunikace, partnerství, osobní vztah a pozitivní přístup k diagnóze a prognóze souvisejí s vyšší spokojeností pacienta; pozitivní přístup je dále vztažen ke zlepšení symptomů; zájem o vliv na pacientův život, zlepšení zdraví a opět pozitivní přístup souvisejí s posílením zvládání (Little et al., 2001). V celostní péči je oproti jednostrannému technickému přístupu posilována pacientova funkční kapacita a následně podstatně nižší frekvence návštěv lékaře (Cipher, Fernandez & Clifforda, 2011). Navzdory výše zmíněnému jsou v současné době budoucí lékaři vedeni k vnímání člověka jako těla, k úctě k technologickému pokroku a farmakologickým výzkumům a k obezřetnosti k čemukoliv alternativnímu (Moore, 2010). Naučit je již během studií, kdy jsou celostnímu uvažování o člověku mnohem otevřenější (Zollman & Vickers, 1999, in Maha & Shaw, 2007), aby vnímali individualitu člověka a vycházeli z ní, je možná cesta k vytvoření humánnější péče (Hořejší, 1998). Také systém plateb zdravotních pojišťoven přispívá spíše k redukci jakékoliv komplexnosti a humánnosti. Specifické používané metody ani psychologický podpůrný rozhovor pojišťovna lékaři neproplatí (nebo proplatí jen velmi omezeně), stejně jako čas strávený s pacientem nad rámec běžné konzultace (Kvapil, in Žantovský & Žantovská, 2012). V zákoně č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění je vzhledem k alternativním léčebným metodám explicitně uvedena pouze informace o nehrazení akupunktury. V příloze č. 1 k zákonu č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, která uvádí seznam výkonů nehrazených zdravotní pojišťovnou nebo hrazených jenom za určitých podmínek, se nachází i „podpůrná terapie prováděná lékařem nepsychiatrem“. Ta je pojištěnci dostupná jedenkrát ročně v jednom oboru po podrobném zápisu ve zdravotnické dokumentaci. Podle seznamu výkonů dle Vyhlášky č. 428/2013 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení nejsou do úhrad zahrnuty žádné alternativní léčebné metody, s jejichž využitím bývá celostní péče často propojena. V americké populaci projevovali pacienti značný zájem o využití alternativních metod již v roce 1990. Tehdy tyto metody využil během posledního roku každý třetí dospělý, 72 % z nich o tom však neinformovalo svého lékaře (Eisenberg et al., 1993), neboť tehdejší odborná veřejnost se vůči alternativním metodám stavěla značně negativně (Murray & Rubel, 1992). Veškerá alternativní péče byla považována za něco nežádoucího, od čeho by měl být pacient odrazen, přičemž možný pozitivní efekt alternativní léčby a to, že polovinu poskytovatelů alternativní péče tvoří lékaři (Cassileth, Edward, Thomas & Brenda, 1984), se nebralo v úvahu. Zatímco v roce 1992 byl výraz „alternativní medicína“ pejorativním označením pro šarlatánství různého druhu, dnes mnoho zdravotnických středisek nabízí postupy, které doplňují klasickou léčbu, integrují více složek a léčí celého člověka (Moore, 2010). Současná medicína založená na exaktních principech a moderních technologiích dává lékařům jistoty, o něž by je komplexní uvažování a lidštější kontakt s pacientem připravily (Chvála & Trapková, 2006). I to může být důvodem, proč systemický pohled na člověka stále zaujímá v medicíně spíše okrajové postavení.  

Cíle výzkumu a výzkumné otázky

Výzkum je zaměřen na zmapování podoby celostní péče u praktikujících lékařů, jejich motivace pracovat jinak než běžným západním, technicky zaměřeným způsobem, na jejich postavení mezi lékaři pracujícími klasicky a na kompatibilitu celostního přístupu s naším zdravotnickým systémem. V souladu s výše zmíněným byl stanoven následující cíl výzkumu: Zmapovat a popsat strukturu komplexní péče a postavení a možnosti praktikujících lékařů v kontextu českého zdravotnického systému.           Výzkumné otázky, stanovené na základě cíle výzkumu, byly následující:

  1. Jak v pojetí českých lékařů vypadá celostní péče o pacienta?
  2. Jaké výhody a nevýhody přináší komplexnímu přístupu český zdravotnický systém?
  3. Jaké má celostní medicína postavení v kontextu medicíny jako celku?

 

Metodologický rámec

Vzhledem k charakteru výzkumného problému byl zvolen kvalitativní přístup, který umožňuje zachytit jevy v širším kontextu, stejně jako jejich procesuálnost a dynamičnost. Základním kritériem zařazení do výzkumného souboru byl deklarovaný lékařův komplexní přístup k pacientům. Vzorek zahrnuje 8 lékařů, z toho 4 ženy a 4 muže, zastoupené specializace jsou psychiatr, pediatr, neurolog, rehabilitační lékař, praktický lékař a gynekolog; 6 z těchto lékařů pracuje v soukromých ambulancích, 2 pracují ve větších zdravotnických zařízeních. Největší je zastoupení lékařů z Moravskoslezského a Olomouckého kraje, po jednom jsou zastoupeni lékaři z Libereckého kraje a Prahy. Sběr dat byl realizován formou polostrukturovaného rozhovoru, který byl nahráván na záznamové zařízení. Data byla posléze transkribována a analyzována kombinovaně metodami vytváření trsů, zachycení vzorců, prostého výčtu a vyhledávání a vyznačování vztahů. Při výzkumu byly dodrženy základní etické principy pro výzkum s lidmi podle Americké psychologické asociace.

Výsledky výzkumu

Komplexní přístup k pacientovi v pojetí lékařů představuje nahlížení na člověka jako na bio-psycho-sociálně-(spirituální) celek a jedinečnou bytost, někteří lékaři shledávají důležitým faktorem také týmovou spolupráci s dalšími odborníky. Celostní přístup k pacientovi se odvíjí od pacientova přání a jeho ochoty spolupracovat, která je při tomto způsobu léčby esenciální. Lékař k pacientovi přistupuje nedirektivně a považuje jej za rovnocenného partnera v procesu léčby. Klasická péče lege artis zpravidla není z léčby vyčleňována, lékař však nabízí oproti tradičnímu západnímu způsobu léčby více času na pacienta, skutečný zájem o jeho potíže na všech úrovních a většinou také využití alternativních léčebných metod. Základním nástrojem lékařů jsou otázky a rozhovor s pacientem, dále využívají množství rozmanitých postupů, nejčastěji jde o homeopatii, akupunkturu, biorezonanci, využití bylinných přípravků a masáže. Většina lékařů zastává názor, že hlavním požadavkem na lékaře celostní medicíny je upřímný zájem o obor a pacienta, který pak přirozeně vede k finančním a časovým investicím do dalšího vzdělávání a práce na sobě. Na základě zpětné vazby pacientů a vlastní zkušenosti s tradičními léčebnými postupy je většina lékařů přesvědčena, že celostní práce s pacientem přináší v procesu léčby lepší výsledky než jednostranný biologicky zaměřený způsob léčby. Obecně se lékařům mnohem snadněji formulovaly nevýhody zdravotnického systému pro poskytování komplexní péče než jeho výhody. Zmíněné výhody pak mnohdy byly sporné. Mezi nevýhodami lékaři uváděli zejména množství formálních požadavků a tlak na výkon, které brání bližšímu kontaktu s pacientem a možnosti jej lépe poznat. Významně zatěžujícím faktorem je také současné technické založení medicíny, které lékaře již od vysokoškolských studií zaměřuje pouze biologickým směrem, což v kombinaci s množstvím biologických prostředků k léčbě, kterými medicína disponuje, odvádí lékařovu pozornost od psycho-sociálně-(spirituálních) složek člověka. Rozdrobenost a stále větší specializace v medicíně člověka dále rozděluje, místo aby jej pojala jako celek, kde souvisí všechno se vším. Dalším významným faktorem, který lékaře od celostního pohledu na člověka spíše odvádí, je skutečnost, že pojišťovny komplexní péči nepodporují, a tím nutí lékaře, kteří chtějí pracovat komplexně, aby sami hledali cesty, jak celostní péči realizovat. Z výhod byla uvedena nezbytnost hledat nové cesty a řešení, podnícená nefunkčností zdravotnického systému a jeho neschopností vyléčit některé pacienty. Výsledkem takového hledání může být například nedávný vznik specializace v psychosomatické medicíně. Zmíněna byla také možnost zvýšit vlastní finanční profit díky přílivu zoufalých pacientů, které klasická medicína není schopna vyléčit. Celostní medicína si v průběhu posledních let celkově buduje pevnější postavení a více se dostává do povědomí lékařů i laické veřejnosti. Přesto však celostní lékaři udávají, že ze strany klasických lékařů jsou vnímáni spíše negativně. Toto negativní pojetí připisují celostní lékaři nevědomosti a neznalosti toho, o čem obor je a jak pracuje. Přátelštější pohled mají lékaři, kteří o oboru něco vědí, znají jeho možnosti a v případě potřeby je dokážou využít. Příklon k celostní medicíně je patrnější u mladších lékařů. Celostní přístup k léčbě pacientů bývá často výsledkem nespokojenosti s nefunkčností léčby tradičními způsoby, popřípadě výsledkem osobní zkušenosti či osobnostního zrání. Lékaři se shodují, že další šíření informací o principech celostní medicíny je potřebné a žádoucí. Spekulativní je však šíření prostřednictvím médií, neboť informací je mnoho a často jsou zjednodušené či protichůdné, což ve výsledku nepomáhá ani kvalitní informovanosti, ani reputaci oboru. Jako nejvhodnější se tak jeví cesta vzdělávání samotných lékařů, kteří by pak věděli, co může obor přinést a kdy je vhodné celostního přístupu k člověku využít.  

Diskuse

Komplexní přístup k člověku je v zahraniční literatuře často rozdělován na dvě různá pojetí. Může jít o tzv. přístup zaměřený na osobu, kde hraje roli zejména lidský faktor, a dále o komplementární a alternativní medicínu, která se zabývá také využitím alternativních léčebných metod. V pojetí českých lékařů šlo ve většině případů o využití druhého typu přístupu, který slučuje jak léčebné působení mezilidského kontaktu, tak využití komplementárních léčebných postupů. Někteří lékaři zdůrazňovali faktor spolupráce, který při komplexní péči považují za jeden z klíčových. Ukázalo se, že většina lékařů při své práci používá také tradiční postupy lege artis, direktivita je nicméně všeobecně nižší než při paternalistickém způsobu léčby. Větší odpovědnost je ponechána na pacientovi, a to jak při volbě celostního přístupu k léčbě, tak při samotném procesu léčby. To může být důvodem, proč mnoho pacientů celostní péči odmítá a preferuje bezpracný postup v podobě užití léků, i když to nemusí přinášet optimální či dlouhodobé výsledky. Největší prostor se nabízí pro diskusi nad uspořádáním českého zdravotnického systému, který, jak se zdá, obecně komplexní péči spíše odporuje, než ji podporuje. V první řadě jde o lékařské vzdělání, které navzdory zjevné důležitosti celostní péče o člověka stále obrací svou pozornost pouze k biologické stránce věci a k využití moderních technologií. Jak uvádějí například Raudenská a Javůrková (2011), v mnoha zemích se již dlouhou dobu pracuje na nácviku komunikace se standardizovaným pacientem, což je v České republice čerstvě se rozvíjející záležitost, která zatím není dostupná pregraduálně. Pro studenty medicíny by však byl žádoucí nejen nácvik komunikace, ale také vedení k vnímání člověka jako celku se všemi jeho psycho-sociálními problémy. Větší informovanost by lékařům umožnila, aby přinejmenším věděli, co může komplexní péče nabídnout. Podle lékařů participujících na výzkumu jde zároveň o jednu z nejnosnějších cest, jak informace o člověku jako bio-psycho-sociálně-spirituálním celku předat také laické veřejnosti. Rozdrobenost péče a tlak na výkon lékařům rovněž znemožňuje podívat se na člověka z širšího hlediska. Výzkumy přitom naznačují, že širší pohled na některé pacienty vede k tomu, že následně mnohem méně vyhledávají lékaře, a navíc se zvýší jejich funkční kapacita (Cipher, Fernandez & Clifforda, 2011). S tím souvisí také neproplácení celostní péče pojišťovnami. Někteří náročnější pacienti, které se nedaří uzdravit běžnými způsoby, jsou schopni a ochotni si komplexní péči uhradit sami, mnozí však tuto možnost nemají. A ti se potom v koloběhu zdravotnického systému buď pohybují déle, nebo se do něj opakovaně vracejí. Je potom možné, že tato péče pojišťovny paradoxně finančně zatěžuje více, než by je zatížila péče celostní, která by mohla být efektivnější. Nicméně jde o spekulativní tvrzení, v němž by bylo žádoucí realizovat další výzkumy. Přínos výzkumu spočívá zejména ve zmapování oblasti, která dle zjištění autorů v České republice dosud zmapována nebyla. Nové poznatky z velké části korespondují s poznatky zjištěnými zahraničními výzkumy. Jedinečný je pohled celostních lékařů na náš zdravotnický systém a zmapování, s čím se lékaři pracující komplexně musí potýkat. Unikátní je rovněž zjištění, jak celostní lékaři vnímají své postavení v kontextu medicíny jako celku, a jejich návrhy, jak komplexnější myšlení zprostředkovat širší lékařské veřejnosti.  

Doporučení pro praxi

V praxi by bylo žádoucí začlenit komplexní vnímání člověka do pregraduálního vzdělávání lékařů, a to ve formě, kdy by budoucí lékaři nezískávali pouze racionální informaci, ale skutečně se naučili komplexně myslet. Jde zároveň o cestu, jak by se informace ve srozumitelné a konzistentní formě mohly dostat k široké veřejnosti. Z hlediska zdravotních pojišťoven by bylo vhodné udělat průzkum, který by porovnal efektivnost léčby klasickými způsoby a celostním způsobem. S tím souvisí také potřeba vytvořit profil „psychosomatického“ pacienta, tedy člověka, který je pro komplexní péči vhodný a který z ní bude schopen těžit. Je totiž z druhé strany jednoznačné, že jsou také pacienti, které i ryze biologický přístup dokáže bez problémů vyléčit. Smyslem je najít střední cestu, umožňující zajistit co nejlepší zdraví pro lidi při čerpání co nejmenšího množství finančních prostředků. Komplexní péče přitom může znamenat využití jednoho odborníka, který bude schopen širšího pohledu, nebo zastřešení více odborníků, kteří budou schopni pracovat jako tým.  

Závěry

Komplexní přístup českých lékařů spočívá v diagnostice a léčbě, která zohledňuje člověka jako bio-psycho-sociálně-(spirituální) celek. Hojné je využití alternativních léčebných metod a spolupráce s dalšími odborníky z lékařských i nelékařských oborů. Celostní medicína se nevylučuje s tradičními západními léčebnými postupy. V České republice nejsou pro komplexní péči optimální podmínky. Důvodem je zejména zdravotnické vzdělání zaměřené jednostranně na tělo, rozdrobenost zdravotnického systému ve směru stále větší specializace a chybějící spolupráce odborníků, tlak na výkon a neproplácení komplexní péče zdravotními pojišťovnami. Celostní práce tak vyžaduje od lékařů značné osobní investice a vysokou motivaci. Nedostatečná informovanost lékařů často ústí v jejich negativní postoje k celostní medicíně. Vývoj k celostnějšímu myšlení je patrný, je však potřeba dalšího vzdělávání odborné i laické veřejnosti, směřujícího k porozumění, v čem může být komplexní přístup prospěšný. Zjištění korespondují s výsledky zahraničních výzkumů. Unikátní je posouzení komplexní péče v kontextu českého zdravotnického systému a postavení celostních lékařů v lékařské obci. Literatura:

  • Balint, M. (1999). Lékař, jeho pacient a nemoc. Praha: Grada.
  • Cassileth, B., Edward, L., Thomas, S., & Brenda, B. (1984). Contemporary Unothodox Treatments in Cancer Medicine. Annals of Internal Medicine. Získáno 25. května 2014 z http://annals.org/
  • Cipher, D., Fernandez, E., & Clifford, A. (2001). Cost-Effectiveness and Health Care Utilization in a Multidisciplinary Pain Center: Comparison of Three Treatment Groups. Journal of Clinical Psychology and Medical Settings, 8, 237-244. Získáno 12. 6. 2014 z http://www.springer.com/medicine/journal/10880
  • Danzer, G. (2001). Praha: Portál.
  • Eisenberg, D., Kessler, R., Foster, C., Norlock, F., Calkins, D., & Delbanco, T. (1993). Unconventional Medicine in the United States. Prevalence, Costs and Patterns of Use. The New England Journal of Medicine, 328(4), 246-252. Získáno 18. května 2014 z http://www.nejm.org/
  • Hořejší J. (1998). Moc a nemoc medicíny. Praha: Makropulos.
  • Chvála, V., & Trapková, L. (2006). Proč se medicína brání systemické teorii. In Růžička (Ed.). Psychosomatický přístup k člověku. Praha: Triton.
  • Little, P., Everitt, H., Williamson, I., Warner, G., Moore, M., Gould, C., … Payne, S. (2001). Primary Care. Preferences of Patients for Patient Centered Approach to Consultation: Observational Study. British Medical Journal, 322, 468-472. Získáno 8. června 2014 z http://www.bmj.com/
  • Maha, N., & Shaw, A. (2007). Academic Doctors‘ Views of Complementary and Alternative Medicine and Its Role Within the NHS: an Exploratory Qualitative Study. BMC Complementary and Alternative Medicine, 7:17. doi: 10.1186/1472-6882-7-17
  • Moore, T. (2010). Léčebná péče o duši. Praha: Portál.
  • Murray, R., & Rubel, A. (1992). Physicians and Healers - Unwitting Partners in Health Care. The New England Journal of Medicine.
  • Raudenská, J. & Javůrková, A. (2011). Lékařská psychologie ve zdravotnictví. Praha: Grada.
  • Vyhláška č. 428/2013 Sb. ze dne 23. prosince 2013 o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení. In Sbírka zákonů. 12. 2013.
  • Vymětal, J. (2003). Lékařská psychologie. Praha: Portál.
  • Zákon č. 48/1997 Sb. ze dne 7. března 1997 o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů. In Sbírka zákonů. 3. 1997.
  • Žantovská, I., & Žantovský, P. (2012). Hovory o zdraví… s jedenáctkou špičkových českých lékařů. Řitka: ČAS.

  Do redakce přišlo 13. 9. 2014 Na doporučení recenzenta přijato bez úprav a do tisku zařazeno 15. 9. 2914  

 

Autoři

Tereza Petrůjová

Studentka psychologie na Univerzitě Palackého. Zabývá se především psychosomatickou medicínou a psychodiagnostikou. Působí také jako krizová interventka a překladatelka odborných psychologických textů. Roman Procházka Pracuje v oblasti klinické psychologie a psychoterapie. Dále působí na katedře psychologie FF UP v Olomouci. Převážně se věnuje se problematice psychosomatické medicíny, psychofyziologii a neurověd.   Korespondující autor: Tereza Petrůjová Katedra psychologie, UP – studentka T.Petrujova@seznam.cz  

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0