Vydání 3-4/ 2023
Honzák R.: Nefreudovské nevědomí
Recenze knihy: Leonard Mlodinow: Subliminal. How your unconscious mind rules your behavior. Vintage Books, New York, 2012, cena brož. 15 USD, ISBN: 978-0-307-47225-0
Autor je synem poválečných židovských emigrantů z Polska, narodil se v roce 1954. Jeho původní záměr studovat chemii se změnil po roce 1973, kdy strávil nějakou dobu v kibbutzu v Izraeli. Jediné tři anglicky psané knížky, které tam našel, byly z pera Richarda Feynmana (Feynmanovy přednášky z fyziky dokonce vyměnil za džíny a přivezl si je domů) a zcela změnily jeho zaměření. Kromě vědecké práce se zabývá také popularizací vědy a spolu s předními vědci, např. se Stephenem Hawkingem, Mattem Costellem, nebo Joshem Nashem vydal několik knih, dále se podílel na scénáři k seriálu Star Trek a příběhům Mac Gyvera. (Jestli psal ten scénář, kde Mac Gyver trefí padoucha šutrem vystřeleným z „velepraku“ provizorně vytvořeného z řídítek kola a hrdinových šlí, má u mne body navíc.) Poslední kniha, která je několik let americkým bestsellerem, je věnována nevědomí a jeho vlivu na naše jednání. Přestože tento pojem uvedl do psychologie a posléze do dalších věd o člověku již více než před stoletím Sigmund Freud, o jeho existenci a významu byly dlouhou dobu pochybnosti. Pohled do zákulisí práce mozku umožnil teprve rozvoj neurověd a především zobrazovacích metod, které nám alespoň zčásti umožňují nahlédnout, jak mozek skutečně pracuje. Na rozdíl od Freuda autor nevnímá nevědomí v psychoanalytickém pojetí, ale jen jako pracovní nástroj mozku, jehož činnost si vůbec neuvědomujeme. Dokonce mu nepřičítá ani teleologické tendence orientované na přežití jedince nebo druhu, jak to činí David Eagleman v podobně zaměřené publikaci Incognito. The secret lives of the brain vydané jen o rok dříve u stejného nakladatele. Mlodinow na desítkách provedených experimentů jen demonstruje, jak pracuje mozek svými prostředky a postupy a jak formuje naše myšlení a jednání, aniž to přiřazuje nebo podřizuje nějakému dalšímu principu. První část je věnována elementárním kognitivním procesům, a je zde zdůrazněno, že vnímání – ať už probíhá jakýmkoliv smyslovým kanálem – vůbec není pasivní otiskování okolí, ale aktivním dějem, při kterém si mozek vlastně vytváří „svou“ realitu doplňováním celé řady prvků a částí vnímaného celku. Stejné zákony platí při ukládání do paměti a vybavování, které vůbec není přesné. Vše tohle je ale podnikáno ve prospěch sociálních dovedností, jež jsou nezbytné, protože člověk patří do smečky, která mu umožňuje jak přežívat, tak se vyvíjet. ToM (= Theories of Mind), přemýšlení o tom, jak se ke mně staví a jak přemýšlejí druzí, jsou pracovním nástrojem sociální adaptace a podstatnou součástí sebeuvědomění a také vlastního sociálního zařazení. Nevědomé mechanismy sociálních dovedností jsou – včetně zajímavé historie některých omylů či objevů, jejich zapomenutí nebo zatracení a následného znovuobjevení – popisována v dalších kapitolách nazvaných Reading people, Judging people by their covers a Sorting people and things poukazující především na četné omyly vycházející z chyby nazývané ve vědecké práci BIAS. V životě pak nejčastěji označované za předsudek, na němž je zajímavé to, že si ho vůbec nebýváme vědomi (explicite versus implicite). Navzdory nepřesnostem, které z toho vyplývají, je možno tyto postupy našeho mozku považovat za adaptivní a tedy výhodné. Dvě následující kapitoly jsou věnovány příslušnosti ke skupině, skupinové morálce a pocitům. V první je podrobně probírán hlavně Sheriffův sociálně psychologický experiment z padesátých let navazující na jeho pilotní práce týkající se konformity členů jakékoliv skupiny. Pocity a emoce jsou traktovány především v mezilidských souvislostech. Nechybí varování, že podobně jako u kognitivních funkcí je možné pracovat třeba s falešnou vzpomínkou, také zde se nelze stoprocentně spoléhat na „gut feelings“, protože i emoce mohou být interpretovány zcela chybně. Třeba aktivace vyvolaná expozicí riziku může být při „nastrčení správného objektu“ desinterpretována jako sexuální vzrušení. Závěrečná kapitola je věnována konstruktu označovanému jako „self“ (podle některých = pravé já, podle autora už ne). Pro člověka, který je psychologicky erudován, zde dochází k velmi nepřehlednému matení pojmů. Autor nejprve prezentuje ego kriminálních psychopatů, pokračuje přes bludy psychotiků s porušenou osobní orientací až po sebepercepci běžného člověka a dochází k závěru, že stejně, jako mozek, vnímá zevní svět na základě zčásti doplněných a zčásti zcela rekonstruovaných informací, vytváří mínění analogickým způsobem, vesměs nekriticky. A svým prizmatem pak každý z nás vidí svět okolo sebe. Studenti Dartmouthu a Princetonu měli posoudit fotbalové utkání, v němž byl Dartmouth poražen, přestože hrál velmi ofenzivně a surově. Navzdory tomu studenti Dartmouthu shledali jen polovinu tvrdých zákroků svého týmu nepřípustných, zatímco studenti Princetownu jich posoudili dvakrát tolik. K tomu autor dodává: stejně jako vidíme fotbalové utkání, vidíme každý svět a jeho hru ze své perspektivy. Toho nejsou ušetřeni ani vědci, takže následuje řečnická otázka, jsou-li ve své práci skutečně objektivními soudci nebo zapálenými advokáty svých teorií. A tak možná i život máme takový, jaký ho chceme vidět... Skutečnost, že autor popularizuje oblast, která není jeho pracovní, má své výhody i nevýhody. K těm prvním patří srozumitelnost textu, záběr do témat od základů a nezatíženost žádnou apriorní filosofií. Za nevýhodu bych považoval neprovázanost s dalšími poznatky, které se vynořily mimo autorem sledované okruhy (např. na Sheriffovy práce navazuje rozsáhlý výzkum sociální psychologie věnující se problémům MY-ONI, je to především Joshua Greene a jeho Moral tribes, vedle falešných vzpomínek existují také po létech se vynořivší pravé, viz vražda Susan Kay Nanson probíraná v Kalifornii po 20 letech, která otázku pravých a falešných vzpomínek otevřela, není také jasné, zda Nixonův muž John Dean, svědčící v aféře Watergate, byl „jen“ zapomětlivý, nebo patologický lhář, kapitola o pocitech je velmi stručná a vůbec neodkazuje na základní práce Golemanovy, Damasiovy, Panskeppovy, přičemž poznámkový aparát obsahuje stovky citací velmi kvalitních prací, aj.). Lidem, pro něž nevědomí je pracovním polem, nepřinese kniha mnoho nových poznatků, ale nějaké určitě ano (například blindsight – „slepovidec“ trpící korovou slepotou po CMP, přesto se vyhýbající překážkám na cestě; což otevírá otázky, kde všude mimo korová centra končí aferentní smyslová vlákna a jaký to má význam), navíc utříděné do systému: kognitivní funkce, emoce, sociální vztahy. Pro ty, kteří nevědomí mají pouze jako výmluvu, „vytěsnil jsem to“, pro povinnosti do nichž se jim nechce, je to bohaté tržiště poznatků, o nichž se jim ani nesnilo, které nepochybně povedou k přehodnocení jejich pohledu na blízké i vzdálenější bližní a dopřeje-li jim jejich poctivost, třeba i na sebe.
- dubna 2015 Radkin Honzák
Web7master s.r.o.