PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

RECENZE

Recenze knihy Klímová J., Fialová M.: Proč (a jak) psychosomatika funguje? Nemoc začíná v hlavě? Progressive consulting, v.o.s., 2015, ISBN 978-260-8208-8, 246 stran

S prvotinou dvou autorek, které osobně znám, jsem se seznámil až poté, co mi přišel rozhořčený dopis od lékaře, který reagoval na televizní rozhovor Daniely Drtinové s Jarmilou Klímovou na téma psychosomatiky (DVTV 2. 11. 2015). Kolega byl některými výroky tak popuzen, že nelenil a obrátil se na mě jako na předsedu výboru odborné Společnosti psychosomatické medicíny s dotazem, zda trpíme našim členům takové názory… („Zajímalo by mě, zda podporujete ve své společnosti lidi, kteří sami sebe veřejně utvrzují z absolutní neznalosti základní biochemie, proteosyntézy a celkově buněčné a molekulární biologie…“). Pořad jsem si vyhledal, abych zjistil, co dávno vím: Není radno se v médiích pouštět do složitých témat v přímém přenosu. Hrozí, že se dopustíme zjednodušení nebo i vyložených chyb, které někoho zvednou ze židle, zvlášť když chceme za každou cenu svou věc obhájit. Proč bychom nemohli říci, že tohle nebo tamto nevíme? A v psychosomatice toho přeci stále víc nevíme, než víme. Má to dost dobrý důvod, za který se nemusíme stydět. Bio-psycho-somatický pohled, ke kterému se psychosomatická medicína hlásí, vyžaduje dobrou orientaci v mnoha oborech lidské činnosti. A k tomu si autorky přidávají ještě oblast duchovní a oblast nejasných energií. Kdo z lidí by mohl vědět podrobnosti, o kterých vědí specialisté ve všech těchto oborech? Zastáncům psychosomatiky (s výjimkou prof. Komárka) nezbývá než surfovat po povrchu, ne proto, že jsou či chtějí být nevzdělaní, ale proto, že není v běžných lidských silách mít tak rozsáhlé znalosti z řady oborů. Jde však o to, jak specialisty na detaily v oblasti biologie, psychologie či sociologie neurazit přílišným zjednodušováním, když máme v úmyslu na pouhých 246 stránkách načrtnout celek lidského života s jeho proměnami, do kterých patří také nemoc. To jsem si uvědomoval stále naléhavěji při čtení jednotlivých kapitol. Tam, kde se autorky věnují biologii, volal jsem na pomoc přátele biology, při četbě kapitoly o psychologii jsem potřeboval znát názor psychologa, u sociální problematiky jsem pátral po vhodném sociologovi, duchovní kapitolu bych nejraději diskutoval s přáteli, kteří jsou kněží. Lidové léčitele, numerology a šamany mezi svými přáteli nemám. Naštěstí mám jistou erudici v klasické medicíně i v akupunktuře a rodinné terapii, takže aspoň tam jsem se cítil jako zčásti kompetentní čtenář. Protože co já vím, co je dnes už vyzkoumáno v oblasti biologie buňky? Je to dávno, co jsem skládal zkoušky z biologie. Proč by dnes už nemohlo být prokázáno a opakovaně ověřeno, co autorky s jistotou tvrdí, že … „DNA se chová jako holografický počítač a využívá vlastní laserové vysílání. Tímto vysíláním se napojuje na vesmírnou informační databázi –plazma. DNA je za jistých podmínek schopná vyzařovat velmi masivní svazky elektromagnetického záření.“… Anebo jsme se najednou z vědecko-populární četby ocitli ve sci-fi? Ve světě, kde lze už těžko rozeznat, co je skutečnost a co jen dokonalá filmová fikce, může být přebírání informací z webu riskantní. Ani odkazy na zaručené kapacity, na vědecky prokázaná fakta, nemusí být spolehlivé. („Je tomu již několik let, kdy ruský vědec dr. Piotr Garjajev uspěl v modelu komunikace s molekulou DNA, a to prostřednictvím ultrafialových fotonů (světla). Navíc tvrdil, že díky této komunikaci pomocí laserového paprsku se mu podařilo přenést data z prostředí DNA embrya žáby do jiného organismu, konkrétně do embrya mloka. Po tomto světelném přenosu nastalo cosi neuvěřitelného. Zárodek mloka se začal měnit v žábu. Ovšem ani toto nebylo všechno….“ Cituji z webu matrix-2001 spisovatele, publicisty a badatele Jaroslava Chvátala, i když autorky prý čerpaly z knižních zdrojů.) Všimněte si, že v původním zdroji je přeci jen stín pochybnosti při citování nevídaného efektu ve slovech: „Navíc tvrdil, že…“. Obávám se, že v podání autorek je již tvrzení o laserovém paprsku lehce posunuto (v duchu narativní terapie) do podoby nezpochybnitelného faktu. Takto bychom své hypotézy ovšem obhajovat neměli, chceme-li, aby nás ostatní lékaři brali vážně. Světová síť obsahuje všechno, a proto se o ni – paradoxně – nedá opřít. Lze-li existenci jevu stejně tak jako jeho neexistenci dokázat přesvědčivými argumenty, jakou pak mají tyto informace hodnotu? Třeba taková ufologie má tolik zastánců a tolik spolehlivých odkazů, že sotva kdo může existenci neidentifikovatelných kosmických strojů popřít. V současné filmové produkci je možné velmi přesvědčivě (na vlastní oči) vidět všechno dosud nepředstavitelné, včetně cestování jinými dimenzemi a kontakt s dávno zemřelými v relativistickém čase (viz Interstellar). Ani svět vědy není už bezpečný. I v přísně kontrolované metodologii pozitivistických věd se objevují skandály při falšování výsledků. Domnívám se, že v naší situaci, kdy je obtížné přesvědčit většinu našich lékařů i jen o vlivu emocí a sociálních vazeb na vznik a udržování nejběžnějších nemocí, sotva uvěří vlivu „kosmické inteligence“ na každou jednotlivou buňku. Vypadá to, že knihu hodlám jen kritizovat. Není to tak, autorky lze v mnohém pochválit a rád to učiním. Zatím jen popisuji kontext, v jakém jsem knihu dostal do ruky, a důvody, proč jsem ji četl s napětím a v obavách, co všechno se dozvím. Brzy se mi ale ulevilo, když se ukázalo, že je napsána se zaujetím a láskou, kterou v mnoha lékařských spisech postrádám. Láska k člověku, nezměrný obdiv k přírodě a k neuvěřitelným schopnostem lidského těla jako celku, nebo i jen k úžasným výkonům každé naší buňky, jsou v knize nepřehlédnutelné. Pochopení člověka v širším sociálním kontextu, v souvislostech s jeho prostředím, porozumění jeho příběhu, to všechno je na této knize přínosné. Dokonce i stručnost a zjednodušení, bez kterého by nutně vznikla kniha obřích rozměrů, jsou chvályhodné. To však není důvod, abychom mlčeli o vadách, které text ke své škodě má. Tím spíš, že se obě autorky hlásí k liberecké škole rodinné terapie. Právě proto, že umožňují čtenářům nahlédnout do systemicky pojaté komplexní psychosomatické léčby, která je ve skutečnosti náročná jak pro lékaře, tak pro pacienta, je škoda, že přebíráním problematických argumentů mohou odrazovat solidní lékaře. Nejspíš by stačilo, kdyby se autorky otevřeně stavěly na pozice narativní terapie, ve které se čtyři roky školily. Tatáž fakta podaná jako narativní metafora by nemusela zvedat úzce specializované odborníky ze židlí. Kdyby autorky formulovaly problematická místa jako otázky („A co když buňka je schopná vysílat…, jak prý tvrdí ruský vědec…“), mohly se potížím vyhnout. V době, kdy je psychosomatická medicína uznána jako samostatný nástavbový lékařský obor, musíme rozlišovat komplexně bio-psycho-sociálně pojatou psychosomatickou medicínu od jiných celostních, holistických léčitelských systémů, které zahrnují i další, pro vědu nezkoumatelné dimenze a energie v nejširším, často metaforickém smyslu. Jde o dva rozdílné světy. To, co je pro mě v knize přesvědčivé, jsou kazuistiky, kterými autorky celý text prokládají. Pro lékaře, který není vyškolen v rodinné terapii psychosomatických poruch a v systemickém myšlení, mohou být neuvěřitelné. Právě takové případy ze své praxe však známe. Pozorný čtenář si může všimnout, že většinu z nich autorky řeší (a také jim tak rozumějí) z pozic rodinné terapie nebo psychoterapie. Z alternativních postupů občas přidají nějaké „regenerační“ preparáty, které by asi ani nebyly nutné, pokud pacient dokázal udělat ve svém životě změny, o kterých autorky píší. I podle naší zkušenosti jsou některé alternativní techniky a léky či akupunktura výhodné právě pro psychosomatické pacienty, jako jakési adjuvans, prostředí, ve kterém se změna může stát jakkoli. Je mnohem snazší uvěřit, že nemoc vyvolal spíš nedostatek nějaké látky či „energie“ než fakt, že jsem se špatně oženil. Člověk se nakonec uzdraví tím spíš, čím pravdivější (jasnější) je obraz jeho situace. Pokud si nemůže dovolit vidět reálný obraz své situace, ve které jeho tělo produkuje symptomy, může léčebně zapůsobit symbol ukrytý v rituálu, v léku, v proceduře. Právě tyto případy, kterými se v psychosomatických ordinacích denně zabýváme, nás na jedné straně přesvědčují o tom, že je nutné rozvíjet psychosomatiku v rámci celé naší medicíny, a na druhé straně nás mohou svádět ke kritice stávající medicínské praxe, která je vysoce specializovaná a vůči psychickým a sociálním jevům u pacientů prakticky slepá. Když přicházíme ve své praxi na nové souvislosti, chceme je předat i ostatním lékařům. Pokud to ostatní odmítají jako nevěrohodné nebo nepřijatelné, můžeme se dostat až na pozice protimedicínské. Chápu, z čeho tyto proudy v psychosomatice, živořící po léta na okraji tzv. seriózní medicíny, pocházejí. Snadno vznikne pocit, že jsme lepší, schopnější a jen ti ostatní to nevidí. Autorky se podobným nářkům ve svém nadšení povětšinou vyhýbají. Jen v místech, kde se věnují problematice onkologických nemocí, prosákne tato hořkost na povrch. V takových případech je však lékař vystaven příliš velkým tlakům. Soucit s nemocným a jeho rodinou, s jejich zoufalstvím, může převážit nad pocitem sounáležitosti s lékařským stavem. Když tady nám kolegové nevěří, nechtějí nebo nemohou rozšířit svůj pohled na člověka celistvým, tedy bio-psycho-sociálním pohledem, když se za každou cenu ohánějí doporučenými postupy, nelze se pocitu marnosti a zoufalství divit. Možná je škoda, že autorky nezůstaly u bio-psycho-sociální definice psychosomatiky. Pro čtenáře může být sice přesah do tajemných vrstev spirituality a energií atraktivní, ale mohly by ukázat, že tři podstatné a v současnosti zkoumatelné vrstvy lidské existence a jejich vzájemné vylaďování v podání teorie systémů jsou samy o sobě už dost složité, a přitom poskytují dostatečné vysvětlení ke klinické praxi, kterou autorky výborně doložily. Duchovní dimenzi, kterou někteří autoři k bio-psycho-sociálnímu modelu přidávají, můžeme chápat jako nezbytnou stabilizující vrstvu sociálních systémů, které jsou ze všech tří vrstev z podstaty nejprchavější. Úvahy o energiích lze s výhodou rozdělit na skutečné energie biologických systémů, motivační energie psychických systémů a systémové síly sociálních systémů, aniž utrpí naše vědecká pověst. I tradiční vědy, biologie, epigenetika, neurovědy, informatika, psychologie i sociologie, kybernetika a další, poskytují novými výzkumy dostatek podivuhodných závěrů, které staví psychosomatiku znovu do středu medicínského myšlení. Smutná skutečnost, že lékařské fakulty ještě dlouho budou učit převážně v duchu mechanického materialismu, to je něco, s čím, je nutné počítat. Něco jako setrvačnost hmoty. Dávno je známo, že nové myšlenky se neprosazují tím, že je ostatní s obdivem převezmou, ale že postupně vymřou zastánci myšlenek starých. Dobře také víme, jak obtížný je přerod každého lékaře v rámci čtyřletého studia rodinné terapie psychosomatických poruch, jak ho obě autorky samy nepochybně na vlastní kůži zažily. Ztráta jistot, které mechanický svět lékařům poskytuje, je velmi nepříjemná, a jistoty systemického způsobu myšlení jsou relativní a ne tak snadno k dispozici. Psychosomatika neposkytuje ve skutečnosti návody a jistotu diagnózy, ale vhled a snášení nejistoty. Knihu rámuje výborná předmluva Radkina Honzáka. Ten poskytuje autorkám záštitu serióznosti jako jeden z nejuznávanějších českých zastánců lékařské psychosomatiky. Přitom jako by jen připravoval půdu odvážným tvrzením autorek. Věnuje se tématu placeba, jevu, který je neoprávněně současnou medicínou pokládán za synonymum podvodu či magie. Za něco, od čeho je třeba se distancovat. Možná je to však to podstatné, co při léčbě máme k dispozici, jakkoli to může lékařům memorujícím dlouhé seznamy léků znít hereticky. Co když my všichni lékaři jen lépe či hůře zacházíme se sebeúzdravnými mechanismy biologických systémů člověka, jehož psychické systémy hodnotí signály svého těla v kontextu sociálních systémů, jichž jsme všichni součástí? Honzák, a pak i obě autorky k takovému pojetí přinášejí pozoruhodné argumenty. Mezitím kniha vzbudila mimořádný zájem čtenářů, prodej už přesáhl 6 tisíc. Něco na ní asi bude. Doufejme, že se mezi čtenáři najde i dost lékařů, kterým pochopení pro psychosomatické myšlení tolik schází. A že se nenechají od této disciplíny snadno odradit. V Liberci 15. 12. 2015

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0