Vydání 3-4/ 2023

Výzkum: Holubová M.: Posttraumatický stres a posttraumatický růst u profesionálních hasičů

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

 

Abstrakt:

Holubová, M.: Posttraumatický stres a posttraumatický růst u profesionálních hasičů. PSYCHOSOM 2016; 14 (1-2), s. 21-30 Cílem příspěvku je seznámit s výsledky studie zaměřené na posttraumatický stres (symptomy PTSD) a posttraumatický růst u profesionálních hasičů. Soubor zahrnoval hasiče z České republiky (N=302) a dalších šesti evropských zemí (N=2241). Sběr dat proběhl formou dotazníkového šetření. Symptomy PTSD byly měřeny škálou Impact of event scale-revised (IES-R), posttraumatický růst inventářem Posttraumatic growth inventory-short form (PTGI-SF). Byla porovnána data českých a evropských hasičů s předpokladem, že mezi příslušníky stejné profesní skupiny nebudou nalezeny rozdíly. V některých měřených parametrech však drobné odlišnosti sledovány byly. Zjištěné výsledky jsou diskutovány v souvislosti s jejich generalizovatelností a implikacemi pro praxi. Klíčová slova: posttraumatický stres, PTSD, posttraumatický růst, hasiči Abstract: Holubova M.: Posttraumatic stress and posttraumatic growth in professional fire fighters. PSYCHOSOM 2016; 14(1-2), pp. 21-30 This paper illustrates results of the study aimed at posttraumatic stress (symptoms of PTSD) and posttraumatic growth in professional fire fighters. Sample consisted of participants from Czech Republic (N=302) and six other European countries (N=2241). Study was carried out through questionnaire-based data gathe ring. PTSD symptoms were assessed via Impact of event scale – revised (IES-R), posttraumatic growth via Posttraumatic growth inventory - short form PTGI-SF). Comparison of Czech and European firefighters was made with the premise that among members of this professional group there would be found no differences. Subtle dissimilarities were, however, observed in several measured parameters. Findings are discussed with regard to their generalizability and practical implications. Key words: posttraumatic stress, PTSD, posttraumatic growth, fire fighters Hasiči se při výkonu své profese setkávají s neštěstím a utrpením druhých, a nezřídka se sami dostávají do situací ohrožení vlastního života či zdraví. Následkem toho se u nich mohou rozvinout symptomy posttraumatických poruch, přičemž nejčastěji je výzkumně sledována posttraumatická stresová porucha (PTSD – posttraumatic stress disorder). PTSD je definována jako zpožděná nebo protrahovaná maladaptivní reakce na událost neobvykle hrozivého charakteru, jejíž hlavní symptomy jsou intruze (vtíravé a neodbytné pocity opakovaného znovuprožívání události ve vzpomínkách, flashbacích či snech), vyhýbavé chování (vůči místům, lidem i aktivitám spojeným s traumatem) a zvýšená dráždivost (podrážděnost, lekavost, poruchy spánku a koncentrace, třes, tachykardie, pocení, hyperventilace aj.) (MKN-10, 2000). Výzkum posttraumatického stresu u profesionálních záchranářů je převážně orientován na konkrétní mimořádné události velkého rozsahu, jako jsou například živelní pohromy či teroristické útoky. Prevalence PTSD se v těchto případech u hasičů pohybuje zhruba v rozmezí 5 % (Slottje et al., 2008) až 22 % (Chang et al. 2003; „Health hazard“, 2006). Prevalence posttraumatických poruch spojených s běžnou pracovní zátěží hasičů je obdobná – například Regehr, Hemsworth a Hill (2001) uvádějí PTSD u 7 % hasičů, Chen a kolegové (2007) u 10,5 % hasičů, Wagner, Heinrichs a Ehlert (1998) nalezli PTSD dokonce u 18,2 % hasičů. Naproti tomu Lalié, Bukmir a Ferhatovic (2007) se domnívají, že hasiči netrpí negativními účinky stresu. V podstatě k obdobnému zjištění došla i česká studie Sperlingové (2013) na souboru hasičů z Přerova, z nichž pouze 2 % referovala vysokou míru stresu, 49 % střední míru stresu a 49 % minimální míru stresu. Prožitek traumatu ovšem může mít i pozitivní dopad, může vést k posttraumatickému růstu (PTG – posttraumatic growth). PTG je definován jako významná pozitivní změna na úrovni emoční a kognitivní, která se může projevit i v chování, přičemž jedinec se dostává nad svoji dosavadní úroveň fungování (Calhoun & Tedeschi, 2006). Posttraumatický růst byl tradičně sledován především u lidí zasažených mimořádnou událostí. U profesionálních záchranářů, zejména hasičů, jeho rozšířenost není zatím příliš zmapována ani v zahraničí. Ďurčeková (2013) u souboru středočeských hasičů nalezla malou míru PTG. Podobné výsledky referovala i Melerski (in Leykin, Lahad, & Bonneh, 2013) u souboru záchranářů (hasiči, policisté, zdravotníci) po útoku na World Trade Center, z nichž alespoň minimální PTG vykazovalo 87 % souboru. Naopak polská studie záchranářů nalezla v souvislosti s běžným o profese vysokou míru PTG u 25,8 %, střední míru u 34,5 % a nízkou míru u 40 % příslušníků (Oginska-Bulik, 2013). Přestože je výzkum posttraumatických stavů u hasičů poměrně bohatý, převažuje zaměření na negativní dopady konkrétních mimořádných událostí velkého rozsahu. Výzkumy mezinárodního charakteru zacílené na posttraumatický stres a růst u hasičů v souvislosti s běžným výkonem profese chybí. Následující práce vychází z této potřeby a na základě hasiči uvedené subjektivně nejvíce stresující pracovní události zkoumá, zda vykazují symptomy PTSD a dochází u nich k PTG, a zda je v tomto ohledu rozdíl mezi českými a evropskými hasiči. Metodika Soubor: Soubor zahrnoval účastníky mezinárodního projektu BeSeCu (Behavior, Security, Culture). Byl tvořen hasiči, kteří poskytli informovaný souhlas, bylo jim min. 18 let, a jejich poslední aktivní zásah byl před méně než 10 lety. Sestával z 2543 účastníků a tvořili jej příslušníci z Německa (N=701), Velké Británie (N=198), Španělska (N=161), Polska (N=375), Švédska (N=183), Itálie (N=623) a České republiky (N=302). Předpokladem bylo, že hasiči jako profesní skupina s podobnými povinnostmi a pravomocemi, výcvikem a pracovními zkušenostmi se mezi sebou v rámci států Evropské unie neliší. Evropský soubor byl tedy pojat celek, avšak byli z něj vyděleni čeští hasiči, jejichž data byla zpracována zvlášť a porovnána s daty od ostatních evropských hasičů. Základní charakteristiky souboru ilustruje tabulka 1.poststres_tab_1 Design: Data využitá v této práci vycházejí z terénní studie projektu BeSeCu. Výběr participantů byl záměrný, částečně kvótní, částečně lavinový. Cílem náboru bylo získat co nejreprezentativnější vzorek hasičů ze zúčastněných evropských zemí. Rekrutační strategie byly podobné – přes nadřízené orgány byl schválen přístup na hasičské stanice napříč jednotlivými státy; někde byly rovnou osloveny konkrétní hasičské stanice; dále přes odborné konference a inzeráty v médiích, zejména s tematikou bezpečnosti a integrovaného záchranného systému (IZS). Terénní studie byla realizována v letech 2010–2011 formou celostátního dotazníkového šetření. Sběr dat proběhl „fyzicky“ – prostřednictvím papírového dotazníku, který byl administrován skupinově na předem domluvených schůzkách nebo byly archy zanechány na stanici k vyplnění dobrovolníkům, a elektronicky – formou online dotazníku dostupného z webové stránky projektu (www.besecu.de). Participace byla dobrovolná a nebyla motivována žádnou odměnou. Vyplnění dotazníku trvalo cca 45 minut. Metody: Nástrojem sběru dat byl dotazník BeSeCu-First responder (BeSeCu-FR), který byl vyvinut pro tyto účely. BeSeCu-FR byl vytvořen v angličtině a přeložen nezávislými odbornými překladateli do příslušných jazyků metodou zpětného překladu. Sestával celkem ze 79 otázek a byl velmi komplexní. Jeho součástí byly mj. publikované národní verze dvou standardizovaných sebeposuzovacích inventářů – Impact of event scale-revised (IES-R) a Posttraumatic growth inventory – short form (PTGI-SF), které sloužily jako zdroj dat pro tuto práci. IES-R, neboli revidovaná škála vlivu události (Weiss & Marmar, 1997), je zaměřena na symptomatickou odpověď manifestovanou v posledních sedmi dnech s ohledem na specifickou traumatickou zkušenost. Zahrnuje tři subškály – vyhýbání, zvýšenou dráždivost, znovuprožívání – vycházející ze symptomů PTSD dle DSM-III-R (Weiss, 2004). Skládá se z 22 tvrzení, jež jsou hodnocena na pětibodové škále Likertova typu (0 vůbec ne – 4 velmi silně), bodový rozsah činí 0–88 bodů. Nejčastěji užívané hraniční skóre značící riziko PTSD je 33 bodů pro celkové skóre nebo průměr 1,5 bodu pro jednotlivé subškály (Creamer, Bell & Failla, 2003). PTGI-SF neboli zkrácená verze inventáře posttraumatického růstu (Cann et al., 2010) je zaměřena na posouzení rozvoje následkem specifického traumatickém prožitku. Původní PTGI je praktickým výstupem pěti-faktorového modelu posttraumatického růstu autorů Tedeshiho a Calhouna (1996), a jeho zkrácená verze postihuje prostřednictvím 10 položek změny v následujících oblastech: vztahy s druhými lidmi, osobnostní růst, spirituální změny, nové možnosti a vyšší ocenění života. Tvrzení jsou hodnocena na šestibodové číselné stupnici (0 žádná změna – 5 velmi značná změna), bodový rozsah činí 0–50 bodů. Nástroj nemá hraniční skór stanovující, od kdy je možno hovořit o posttraumatickém růstu.

 

Výsledky

Posttraumatický stres

: V míře symptomů vyhýbání se čeští hasiči (M=4,72; SD=4,55) od evropských (M=4,30; SD=5,09) statisticky významně nelišili (t=1,639; p=0,102). Signifikantní rozdíl nebyl nalezen (χ2=3,108; p=0,078) ani z hlediska relativní četnosti českých (7,8 %) a evropských (11,3 %) hasičů se zvýšeným rizikem PTSD dle symptomů vyhýbání. Míra symptomů znovuprožívání byla u českých hasičů (M=3,98; SD=3,84) oproti evropským (M=4,74; SD=5,12) statisticky významně nižší (t=-3,450; p<0,001). Rovněž relativní četnost zvýšeného rizika PTSD dle symptomů znovuprožívání byla v českém souboru (4,1 %) oproti evropskému (11,4 %) statisticky významně nižší (χ2=14,687; p<0,001). Míra symptomů zvýšené dráždivosti byla u českých hasičů (M=1,75; SD=2,45) oproti evropským (M=2,27; SD=3,93) statisticky významně nižší (t=-3,663; p<0,001). Taktéž relativní četnost hasičů se zvýšeným rizikem PTSD dle symptomů zvýšené dráždivosti byla v českém souboru (2,0 %) ve srovnání s evropským (7,6 %) statisticky významně nižší (χ2=12,399; p<0,001). V celkové míře PTSD se čeští hasiči (M=10,49; SD=9,60) od evropských (M=11,30; SD=12,38) statisticky významně nelišili (t=-1,463; p=0,144). Avšak relativní četnost zvýšeného rizika PTSD dle celkové míry posttraumatického stresu byla u českých hasičů (1,7 %) oproti evropským kolegům (N=8,1 %) statisticky významně nižší (χ2=15,317; p<0,001). Posttraumatický růst: Celková míra posttraumatického růstu byla u českých hasičů (M=16,73; SD=10,64) oproti evropským (M=12,36; SD=10,33) statisticky významně vyšší (t=7,444; p<0,001). Avšak v rámci subsouboru hasičů se zvýšeným rizikem PTSD (dle celkové míry PTSD) nebyl mezi českými (M=20,20; SD=6,91) a evropskými hasiči (M=16,92; SD=10,09) nalezen statisticky významný rozdíl (t=-0,721; p=0,472).  

Diskuse

Míra i prevalence symptomů vyhýbání i znovuprožívání zjištěná v této práci byla ve srovnání s některými zahraničními studiemi záchranářů srovnatelná (např. Chopko, 2010; Leykinová et al., 2013), zejména u evropského souboru, oproti jiným byla nižší (např. Berningerová et al., 2010; Cetin et al., 2005). Míra a prevalence zvýšené dráždivosti byla u obou našich souborů oproti ostatním dostupným pracím nalezena nižší. Celková míra PTSD, resp. prevalence zvýšeného rizika PTSD, byla u evropských hasičů srovnatelná např. se studií Cukora et al. (2011), Chena et al. (2007), Slottjeho et al. (2008) či Regehra et al. (2001), u českých hasičů např. se studií Lalié et al. (2007) či Sperlingové (2013). Zatímco prevalence zvýšeného rizika PTSD u českých hasičů odpovídá uváděné roční prevalenci PTSD v české populaci (Raboch a Zvolský, et al., 2001, uvádějí rozmezí 1–9 %), hodnoty zjištěné u evropských hasičů jsou vyšší než uváděná roční prevalence pro Evropu, která se pohybuje v rozmezí 0,9 až 1,3 % (Wittchen & Jacobi, 2005). Nalezené hodnoty posttraumatického růstu (PTG) u českých a evropských hasičů jsou oproti pár dostupným studiím mapujícím PTG u záchranářů vzhledem k běžnému výkonu profese nižší (např. Chopko, 2010; Oginska-Bulik, 2013; Shakespeare-Finch et al, 2003), přičemž data z českého souboru se jim blíží více a jsou srovnatelná se zjištěním Ďurčekové (2013) či Melerski (in Leykin et al., 2013), které u hasičů nalezly malou míru PTG. Důležitou proměnnou je však způsob kategorizace míry PTG – při použití širšího měřítka škálování se rozdíly mezi výsledky této práce a studiemi Oginske-Bulik (2013) i Shakespeare-Finche et al. (2003) zdají být o něco méně výrazné, a navíc, po zohlednění míry posttraumatického stresu, což je další důležitá proměnná, jsou takřka srovnatelné. Prevalence symptomů PTSD i posttraumatického růstu se napříč studiemi dosti různí, což lze přisuzovat do velké míry nestejné metodologii: jsou používány odlišné diagnostické nástroje, porovnávána nestejná hloubka a typ poruch, stejně jako charakter zkoumaných událostí. Inkonzistence se tedy zdá přirozená a srovnání mezi studiemi má menší výpovědní hodnotu. Překvapivé jsou však některé rozdíly nalezené v rámci srovnání českého a evropského souboru. Při interpretaci odlišností v jednotlivých symptomech PTSD nelze zcela vyloučit kulturní rozdíly, které však nebyly vzhledem k omezením stran souboru a sběru dat v této práci zkoumány. Rozdílná prevalence zvýšeného rizika PTSD dle celkové míry PTSD i jednotlivých symptomů, která byla u českého souboru nižší, může odrážet i případné nuance ve výcviku a vzdělávání (které by se však nemělo příliš lišit), respektive především v systému Critical incident stress management (CISM), odrážející se i v kvalitě psychologické služby a intervenčních programů. Naopak vyhýbavé chování, které bylo u CZ i EU hasičů nalezeno srovnatelně vysoké i rozšířené, lze vnímat nejen jako symptom PTSD, ale i jako individuální adaptivní, flexibilně volenou copingovou strategii (Wray, 2015). Při interpretaci rozdílů v míře PTG je pak třeba zohlednit, že přestože kvantitativně byl zjištěn vyšší růst u českých hasičů, kvalitativně byla výše PTG obdobně nízká – odpovídala velmi malé až malé míře pozitivních změn. Navíc, pokud bylo přihlédnuto k míře PTSD a byli porovnáni pouze hasiči se zvýšeným rizikem PTSD, míra PTG byla u obou souborů srovnatelná. Při interpretaci výsledků je však třeba vzít v potaz následující limitace, které se týkají zejména zkoumaného souboru a designu studie BeSeCu, které vzešly ze snahy o zajištění reprezentativního vzorku o velkém počtu účastníků. Úspěšnost náborových strategií se napříč zeměmi lišila, a v některých se nepodařilo daný počet osob získat. Pro zachování původní celkové velikosti souboru některá centra pro kompenzaci nižšího počtu účastníků v jiných zemích vzorek rozšířila. Soubory se navíc lišily z hlediska vzdělání, náboženského vyznání a formy pracovního poměru. Zcela homogenní nebyl ani sběr dat. Dotazníkové šetření nejprve probíhalo formou tužka – papír na hasičských stanicích, později však byla vytvořena ještě online varianta dotazníku, a mezi jednotlivými zeměmi byly ve formě administrace velké rozdíly. To znemožňuje porovnání mezi jednotlivými zeměmi. Limity vyplývají i z obecných charakteristik studie. Ta byla koncipována jako průřezová, což neumožňuje vyjádření ohledně kauzality. Zčásti šlo o výzkum ex-post facto – účastníci si měli vybavit nejvíce stresující pracovní událost a vzhledem k ní hodnotit symptomy PTSD a PTG. Obě proměnné však byly hodnoceny s ohledem na aktuální stav, tedy nikoli retrospektivně, a neměly by tedy výrazněji podléhat případné interferenci v paměťovém procesu. Určité zkreslení, záměrné i bezděčné, však nelze vyloučit. K objektivizaci by bylo třeba posouzení další osobou. Rovněž se nabízí otázka, do jaké míry jsou hasiči hodnocená traumata a jejich následky srovnatelné. Za další nedostatek se dá považovat absence kontrolní skupiny, která se však v kontextu výzkumu traumatu a nástrojů k jeho měření jeví jako poněkud problematická. Generalizovatelnost zjištěných výsledků na příslušníky dalších záchranných složek, především zdravotníky záchranné služby a policisty, je přirozeně limitovaná, ne však zcela nemožná. U příslušníků těchto profesí lze očekávat oproti běžné populaci vyšší psychickou odolnost, náročný profesní výcvik, kontinuální vzdělávání a podobný systém péče (u všech funguje systém CISM, minimálně v České republice). Navíc v rámci IZS zasahují u podobných událostí, kde pracují pod časovým tlakem a jsou vystaveni podobným potenciálním traumatům, i když každý plní při zásahu jinou funkci. S ohledem na praktické implikace je třeba zdůraznit, že přestože jsou hasiči odolní a mají systém posttraumatické péče, prevalence symptomů PTSD je u nich srovnatelná či vyšší než odhady prevalence v běžné populaci. Navíc vzhledem k nižší základní stresové reaktivitě hasičů oproti běžné populaci (Weiss, 2004), na níž je validizována většina nástrojů k měření PTSD včetně IES-R, lze předpokládat, že zjištěné procento hasičů se zvýšeným rizikem PTSD může být zkreslené (podměřené). Vlivem předchozích traumatických zkušeností jsou navíc ohroženi i hasiči, kteří symptomy PTSD aktuálně nevykazují. Trauma připomínající podněty, se kterými se mohou setkat i při běžných zásazích, totiž mohou fungovat jako spouštěč a znovu vyvolat stresovou reakci. To může při zásahu ohrozit daného příslušníka, jeho kolegy, potažmo i zasažené civilisty. Zjištěné výsledky potvrzují důležitost pečlivého výběru, výcviku i vzdělávání hasičů, včetně programů na udržování psychické odolnosti. Nabízí se doporučení zařadit do posttraumatické péče, vedle zpracování traumatické zkušenosti, i téma pozitivních důsledků traumat, které zatím není přímým cílem intervencí. Přestože jsou prezentovaná zjištění srovnatelná s některými zahraničními studiemi, bylo by vhodné je ověřit dalšími výzkumy na lépe reprezentativních mezinárodních souborech hasičů, popřípadě i dalších záchranářů, a prozkoumat eventuální kulturní rozdíly. Dále by bylo praktické prozkoumat konkrétní faktory, které záchranářům pomáhají zvládat nadměrný stres, včetně těch, jež podporují posttraumatický růst – od proměnných, které souvisejí s výcvikem, vzděláváním a profesní praxí i pracovním klimatem, po osobnostní charakteristiky a individuální zvládací strategie. Toho by pak mohlo být využito ve výcviku, vzdělávání i v péči o záchranáře. Cenné by bylo také longitudinální sledování, které by prostřednictvím mapování vývoje a proměn symptomů posttraumatického stresu a posttraumatického růstu v čase umožnilo lépe osvětlit vztah mezi zmíněnými posttraumatickými stavy. Závěr Práce i přes svá omezení přispívá k poznatkům v oblasti výzkumu posttraumatických stavů u profesionálních záchranářů a rozšiřuje je o data pocházející z mezinárodního souboru hasičů, které dosud chyběly. Pojednává o míře posttraumatického stresu a růstu u hasičů ze sedmi evropských zemí. Hasiči vykazují ve srovnání s obecnou populací vyšší psychickou odolnost a mají k dispozici dobře fungující systém posttraumatické péče. Přesto u nich byla nalezena prevalence symptomů PTSD odpovídající či převyšující odhady prevalence v běžné populaci. Uvedená zjištění potvrzují důležitost kvalitního výběru, výcviku, vzdělávání i posttraumatické péče, jakož i potřebu podrobnějších výzkumných studií, které je mohou pomoci dále zkvalitnit. Literatura

  1. Berninger A., Webber M. P., Cohen H. W., Gustave J., Lee R., Niles J. K, … Prezant D. J. (2010). Trends of elevated PTSD risk in firefighters exposed to the World Trade Center disaster: 2001-2005. Public Health Reports, 125 (4), 556-66.
  2. Cann, A., Calhoun, L. G., Tedeschi, R. G., Taku, K., Vishnevsky, T., Triplett, K. N., & Danhauer, S. C. (2010). A short form of the Posttraumatic growth inventory. Anxiety, Stress & Coping: An International Journal, 23 (2), 127 - 137.
  3. Calhoun, L. G., & Tedeschi, R. G. (2006). The foundations of posttraumatic growth: An expanded framework. In L. G. Calhoun, & R. G. Tedeshi (Eds). Handbook of posttraumatic growth. Research and practice (pp. 1-23). Mahwah: Erlbaum.
  4. Cetin, M., Kose, S., Ebrinc, S., Yigit, S., Elhai, J., & Basoglu, C. (2005). Identification and posttraumatic stress disorder symptoms in rescue workers in the Marmara, Turkey, earthquake. Journal of Traumatic Stress, 18 (5), 485-489.
  5. Creamer M., Bell R., & Failla, S. (2003) Psychometric properties of the Impact of event scale-revised. Behaviour Research and Therapy 41, 1489–1496.
  6. Cukor, J., Wyka, K., Mello, B., Olden, M., Jayasinghe, N., Roberts, J., … Difede, J. (2011). The longitudinal course of PTSD among disaster workers deployed to the World trade center following the attacks od September 11th. Journal of Traumatic Stress 24 (5), 506-514.
  7. Ďurčeková, E. (2013). Posttraumatický rozvoj u profesionálních hasičů. Nepublikovaná diplomová práce, Univerzita Karlova v Praze, Česká republika.
  8. Health hazard evaluation of police officers and firefighters after Hurricane Katrina - New Orleans, Louisiana, October 17-28 and November 30 - December 5, 2005. [Health hazard] (2006). Morbidity And Mortality Weekly Report, 55 (16), 456-458.
  9. Chang, C. M., Lee, L. C., Connor, K. M., Davidson, J. R., Jeffries, K., & Lai, T. J. (2003). Posttraumatic distress and coping strategies among rescue workers after an earthquake. The Journal od Nervous and Mental Disease, 191, 391-398.
  10. Chen, Y. -S., Chen, M. -C., Chou, F. H. -C., Sun, F. -C., Chen, P. -C., Tsai, K. -Y., & Chao, S. -S. (2007). The relationship between quality of life and posttraumatic stress disorder or major depression for firefighters in Kaohsiung, Taiwan. Quality of Life Research: An International Journal of Quality of Life Aspects of Treatment, Care and Rehabilitation, 16 (8), 1289-1297. doi : 10.1007/s11136-007-9248-7
  11. Chopko, B. A. (2010). Posttraumatic distress and growth: an empirical study of police officers. American Journal of Psychotherapy, 64 (1), 55-72. doi : 10.4236/psych.2013.42012
  12. Lalié, H., Bukmir, L., & Ferhatovic, M. (2007). Examining psychic consequences in firefighters exposed to stress. Collegium Antropologicum, 31 (2), 451-455. Retrieved March 14, 2012,from:http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&db=mnh& AN=17847922&lang=cs&site=ehost-live
  13. Leykin, D., Lahad, M., & Bonneh, N. (2013). Posttraumatic symptoms and posttraumatic growth of Izraeli firefighters at one month following the Carmel fire disaster. Psychiatry Journal, 2013, pp. 274121. doi : 10.1155/2013/274121
  14. MKN-10 - Mezinárodní klasifikace nemocí, 10. revize (2000). Duševní poruchy a poruchy chování: Popisy klinických příznaků a diagnostická vodítka. 2. vydání. Přeloženo z ICD-10 (WHO, 1992). Praha: Psychiatrické centrum Praha. ISBN: 80-85121-44-1
  15. Ogińska-Bulik, N. (2013). Negative and positive effects of traumatic experiences in a group of emergency service workers – The role of personal and social resources. Medycyna Pracy, 64 (4), 463-472.
  16. Raboch, J., Zvolský, P., et al. (2001). Psychiatrie. Praha: Galén.
  17. Regehr, C., Hemsworth, D., & Hill, J. (2001). Individual predictors of posttraumatic distress: A structural equation model. Canadian Journal of Psychiatry, 46 (2), 156-161. Retrieved March14,2012,from:http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct= true&db=mnh&AN=11280085&lang=cs&site=ehost-live
  18. Shakespeare-Finch, J. E., Smith, S. G., Gow, K. M., Embelton, G., & Baird, L. (2003). The prevalence of post-traumatic growth in emergency ambulace personnel. Traumatology, 9 (1). 58-70. doi : 10.1177/153476560300900104
  19. Slottje, P., Witteveen, A., Twisk, J., Smidt, N., Huizink, A., van Mechelen, W., & Smid, T. (2008). Post-disaster physical symptoms of firefighters and police officers: Role of types of exposure and post-traumatic stress symptoms. British Journal of Health Psychology, 13. 327-342. doi : 10.1348/135910707X198793
  20. Sperlingová, P. (2013). Posttraumatická intervenční péče u záchranářů hasičského záchranného sboru. Nepublikovaná diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Česká republika.
  21. Tedeschi, R. G., & Calhoun, L. G. (1996). The Posttraumatic growth inventory: Measuring the positive legacy of trauma. Journal of Traumatic Stress, 9 (3), 455-471.
  22. Wagner, D., Heinrichs, M., & Ehlert, U. (1998). Prevalence of symptoms of posttraumatic stress disorder in German professional firefighters. American Journal of Psychiatry, 155 (12), 1727-1732.
  23. Weiss, D. S., & Marmar, C. R. (1997). The Impact of event scale - revised. In J. P. Wilson & T. M. Keane (Eds.) Assessing psychological trauma and PTSD (pp. 399-411). New York: Guilford Press.
  24. Weiss, D. S. (2004). The Impact of event scale - revised. In J. P. Wilson & T. M. Keane (Eds.), Assessing psychological trauma and PTSD (pp. 168-189). New York: Guilford Press.
  25. Witchen, H. U., & Jacobi, F. (2005). Size and burden of mental disorders in Europe: A critical review and appraisal of 27 studies. European Neuropsychopharmacology, 15, 357-376.
  26. Wray, H. (2015). The psychology of the firefighter. The Huffington Post: Science blog. Retrieved March 2, 2015, from: http://www.huffingtonpost. com/wray-herbert/the-psychology-of-the-fir_b_6745506.html

Autorka uznává spolupráci partnerů projektu BeSeCu: Ernst-Moritz-Arndtova Univerzita v Greifswaldu, Německo (Silke Schmidt - koordinátor projektu, Daniela Knuth, Doris Kehl); Hamburská akademie protipožárních a záchranných služeb, Německo (Frank Seidler, Eberhard Diebe); Univerzita v Greenwich, Velká Británie (Ed Galea, Lynn Hulse); Institut veřejné bezpečnosti v Katalánsku, Španělsko (Jordi Sans, Malin Roiha, Lola Valles); Psychiatrické centrum Praha, Česká republika (Marek Preiss, Marie Sotolářová, Markéta Holubová); Institutu bezpečnosti MTO, Švédsko (Lena Kecklund, Sara Petterson, Kristin Andrée); Vyšší odborné škola protipožární ochrany, Polsko (Jerzy Wolanin, Grzegorz Beltowski); Asociace lékařů záchranné služby, Turecko (Zeynep Baskaya, Turhan Sofuoglu); Boloňská univerzita, Itálie (Luca Pietrantoni, Elisa Saccinto), kteří umožnili realizaci projektu i publikaci jeho výstupů. Projekt BeSeCu (číslo EU kontraktu 218324) vznikl za podpory 7. Rámcového programu Evropské Unie (Security and Space).

  • Do redakce přišlo 17.2.2016
  • Přijato po recenzi 30.4. 2016
  • Střet zájmů: není
holubová

 

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0