ETIKA

Zobrazení: 0
Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

JAN POLÁK : OHLÉDNUTÍ ZA VAN RENSSELAEREM POTTEREM (1911–2001)

V uplynulém roce jsme si připomněli trojnásobné výročí velké osobnosti v oblasti bioetiky a onkologie Van Rensselaera Pottera: jeho narození (1911), vydání přelomové knihy Bioethics. Bridge to the Future (1971) a jeho úmrtí (2001). Následující příspěvek chce čtenářům přiblížit život a dílo tohoto významného amerického biochemika a myslitele, který vstoupil do dějin lékařství jako jeden z prvních, kdo začal používat pojem „bioetika“, jemuž dal originální obsah.

Svůj koncept ještě více rozpracoval v pozdější monografii Global Bioethics (1988), v níž k etickým zásadám vztahujícím se k životu člověka v souladu s přírodou přidal apel na mezinárodní spolupráci.

Summary: Jan Polák: Looking back at Van Rensselaer Potter (1911–2001); PSYCHOSOM 2022; 20 (1-2), pp 31-37 
In the past year we marked the threefold anniversary of a big personality in the field of bioethics and oncology: Van Rensselaer Potter – his birth (1911), the publication of the ground-breaking book Bioethics: Bridge to the Future (1971), and his death (2001). The following contribution will familiarize the readers with the life and the work of this eminent American biochemist and thinker, who entered the history of medicine as one of the first to use the term ‘bioethics’, to which he gave an original content. He worked out his concept even more in the later monograph Global Bioethics (1988) in which he added an appeal for the international collaboration to the ethical tenets regarding the human life in harmony with nature.
Keywords: Van Rensselaer Potter, bioethics, onkology, ecology

ÚVOD
Van Rensselaer Potter se narodil 27. srpna 1911 na rodinné farmě holandských přistěhovalců presbyteriánského vyznání v Jižní Dakotě. Po matčině smrti si jeho otec Arthur Howard bere za ženu lékárnici Annu Sivertsonovou, která v mladém Vanovi probouzí lásku k chemii a biologii. Van díky tomu rezignuje na farmářský život a po absolvování střední školy v Pierpontu se zapisuje na Státní univerzitu v Brookings v Jižní Dakotě, kde r. 1933 získává bakalářský titul v chemii. Ačkoliv má zájem o další studium, nikam není přijat. Až v roce 1935 se dostává na Univerzitu ve Wisconsinu, kde se pod vedením Conrada A. Elvehjama věnuje studiu biochemie, s důrazem na tehdy populární enzymologii. V roce 1936 zde dosahuje magisterského a o dva roky později doktorského titulu. V tuto dobu také zakládá rodinu. V r. 1935 si bere svou studentskou lásku Vivian Christensen, s níž má později dceru a dva syny (Muzur – Rinčić, 2019, s. 12–16).

PROFESIONÁLNÍ DRÁHA
Hned po doktorátu se Potter vydává na Biochemický institut do Stockholmu, kde se dál zdokonaluje v enzymologii. Druhý rok své zahraniční stáže má v plánu strávit v Anglii, ale kvůli vypuknutí 2. světové války se vrací do USA. Několik měsíců pracuje na Univerzitě v Chicagu, až v roce 1940 získává místo v McArdlově laboratoři pro výzkum rakoviny na své domovské univerzitě ve Wisconsin-Madisonu. Zde pracuje na různých pozicích (od r. 1947 jako řádný profesor onkologie) až do své smrti v roce 2001. Během této doby odborně formuje asi sto mladých vědců, mezi něž patří i držitel Nobelovy ceny Günter Blobel. Za své zásluhy dostává řadu ocenění a vyznamenání. V r. 1975 se stává členem Národní akademie věd, je zvolen prezidentem Americké společnosti pro buněčnou biologii (1964–1965) a předsedá Americké asociaci pro výzkum rakoviny. Jeho práce jsou vysoce ceněny a publikovány v předních vědeckých časopisech. (Muzur – Rinčić, 2019, 16–24).
Ve svém výzkumu se Potter zaměřuje na metabolismus rakoviny. Na základě svých pokusů v McArdlově laboratoři sestavuje postup, díky němuž je možné narušit mnohočetné metabolické dráhy v rakovinotvorných buňkách, a zabránit tak jejich abnormálnímu bujení. Toho se dodnes využívá v klinické terapii nádorových onemocnění. Řadu svých přátel a kolegů vidí umírat na rakovinu, kterou se snaží poznat nejen po biologické stránce, ale vnímá ji rovněž jako životní výzvu. Destruktivní potenciál nekontrolovatelného rakovinového bujení se mu stává odrazovým můstkem pro další úvahy. Co toto bujení způsobuje? Pesticidy v potravinovém řetězci, znečištěné životní prostředí, nerovnováha v přírodě a další faktory. Pro Pottera je obecně první a největší hrozbou do budoucna exploze celosvětové populace a ekologické problémy, které z ní vycházejí. Z tohoto důvodu souhlasí s celosvětovou kontrolou porodnosti a navrhuje, aby se každá průměrná rodina omezila pouze na dvě děti (Potter, 1971, s. 179–180).

PŮVOD POJMU „BIOETIKA“
Kdybychom zkoumali dějiny pojmu „bioetika“, narazili bychom na jeho počátku hned na tři jména. Poprvé tento termín použil v roce 1926 německý luteránský teolog Fritz Jahr, který apeloval na nutnost propojit ve školním vyučování výuku přírodních věd s morálními hodnotami. Ve svém článku „Bio-Ethik. Eine Umschau über die ethischen Beziehungen des Menschen zu Tier und Pflanze“ poukazuje na to, že je nezbytné přehodnotit etický vztah člověka ke zvířatům a rostlinám a poté ke všem živým bytostem. S odkazem na Immanuela Kanta přichází s kategorickým imperativem adaptovaným na bioetickou oblast. Podle Jahra má člověk považovat každou živou bytost za účel sám o sobě, a pokud možno s ní podle toho i jednat. „Bioetika“ tedy původně neměla přímý vztah k medicíně. Šlo spíše o vědu spojující biologii, filozofickou a teologickou antropologii a etiku (Santa Sede, 2020, s. 24–25). Jahrovo dílo však velkou pozornost nevzbudilo. Důvodem bylo snad to, že na konci 20. let minulého století se otázkami týkajícími se ekologie, trvale udržitelného rozvoje či vztahu člověka ke zvířatům v podstatě nikdo nezabýval.
Podruhé s pojmem „bioetika“ vystupuje právě Van Rensselaer Potter. Děje se tak nezávisle na Jahrovi v roce 1970, kdy Potter uveřejňuje odborný článek „Bioethics. The Science of Survival“. O rok později pak vydává knihu Bioethics. Bridge to the Future. Podobně jako Jahr i on chápe bioetiku v širším smyslu. Nazývá ji mostem mezi přírodními a humanitními vědami. Jejím cílem je zajistit přežití nejen lidem, ale všem živým bytostem na Zemi. V dobovém kontextu 60. let 20. století, v němž jsme svědky nejen nebývalého rozvoje vědy a medicíny, ale také např. i karibské krize nebo masového používání DDT v zemědělství, vzbuzuje Potterovo dílo zájem širší veřejnosti a pojem „bioetika“ se začíná rychle šířit. Velkou měrou k tomu přispívají média, zejména časopis Time, který ve svém vydání z dubna roku 1971 cituje Bioethics. Bridge to the Future v článku „Man into superman. The promise and peril of the new genetics“, díky čemuž se Potter ihned dostává do širšího povědomí (Jonsen, 1998, s. 27).
De facto ve stejné době však s termínem „bioetika“ vystupuje i holandský porodník a fetální fyziolog André Hellegers, který s Eunice a Sargentem Shriverovými v roce 1971 zakládá ve Washingtonu při Georgetownské univerzitě „Institut pro studium lidské reprodukce a bioetiky“. Tento institut je později přejmenován na „Institut etiky Josepha a Rose Fitzgerald Kennedyových“. Dodnes není zcela jasné, jak Hellegers k pojmu „bioetika“ přišel. Je možné, že ho objevil náhodně sám; nelze však vyloučit, že ho převzal od Pottera, či dokonce od Jahra (Jonsen, 1998, s. 27; Ten Have, 2012, s. 59). Renomovaný bioetik Warren T. Reich proto hovoří o „bilokovaném zrození“ bioetiky v roce 1970 a 1971. Ať už tomu bylo jakkoliv, jisté je, že Hellegers i Potter pojem „bioetika“ chápali odlišně. Pro Hellegerse šlo o vědeckou disciplínu zabývající se konkrétními lékařskými dilematy v oblasti: práv a povinností pacientů a zdravotních profesionálů; práv a povinností účastníků výzkumu a badatelů; formulování obecně závazných směrnic pro klinickou péči a biomedicínský výzkum. Potter naproti tomu bioetiku zasazuje do mnohem širšího rámce. Jako biochemik zkoumající vznik a rozvoj rakovinových nádorů poukazuje na silnou spojitost lidského zdraví a lékařských problémů s životním prostředím a otázkou jeho ochrany. Jeho pojetí bioetiky však zůstává na dlouhou dobu fakticky bez povšimnutí, což ho naplňuje velkou frustrací. Na významu naopak získává Hellegersův model spojený s Georgetownskou univerzitou a vlivným a finančně dobře zajištěným Kennedyho institutem. Ve středu zájmu tohoto institutu je, jak už bylo řečeno, čistě biomedicínská etika (Reich, 2002, s. 20–22). To jasně vyplývá i z definice bioetiky v dnes již standardním díle The Encyclopedia of Bioethics, kterou na Georgetownské univerzitě poprvé vydává její profesor W. T. Reich v roce 1972.
Bioetika je spojená ještě s třetí velkou postavou. Je jí filozof, absolvent Georgetownské univerzity Daniel Callahan, který v roce 1969 zakládá s kolegou psychiatrem Willardem Gaylinem samostatný ústav: Hastings Center. Úkolem tohoto centra je studovat etické otázky na poli praktického lékařství, zabývat se morálními problémy vyplývajícími z biotechnologického vývoje a aplikovat filozofické vzdělání v interdisciplinárním dialogu. Hastings Center se konkrétně zaměřuje na témata: smrti a umírání, genetiky, reprodukční biologie včetně otázek spojených s lidskou populací i lékařských a vědeckých technik kontroly lidského chování (Callahan, 2012, s. 11, 15). Callahan je však k pojmu bioetika zdrženlivý. Nelíbí se mu a ve svých pracích ho používá jen zřídka. Jeho článek „Bioethics as a discipline“ však v r. 1974 budí pozornost americké Knihovny Kongresu, která tento termín přijímá za svůj, čím se mu dostává oficiálního přijetí a následně dochází k jeho masovému šíření (Jonsen, 1998, s. 27, 33).

POTTEROVO POJETÍ BIOETIKY
Kniha Bioethics. Bridge to the Future vznikla jako soubor původně samostatně vydaných statí. V důsledku toho jí chybí určitá vnitřní koherence, což byl zřejmě jeden z důvodů, proč nezaznamenala takový ohlas, jaký autor očekával. Potter v ní vyjadřuje přesvědčení, že je třeba rozpracovat etiku ochrany země, života v přírodě, populace, spotřeby, urbanizace, mezinárodní spolupráce, stáří a dalších oblastí. Všechny tyto oblasti propojuje a zastřešuje termínem „bioetika“, jejímž cílem je zajistit přežití celého ekosystému, jehož součástí je i člověk. Pokud se to podaří, je bioetika založena na správném hodnotovém systému (Potter, 1971, vii–viii).
Potter tyto myšlenky přejímá od slavného amerického lesníka a environmentalisty Alda Leopolda (1887–1948), který stejně jako on působil na Univerzitě ve Wisconsinu; nikdy se však nesetkali. Leopold vstoupil do dějin svým dílem A Sand County Almanac. And Sketches Here and There (v českém překladu Obrázky z chatrče a rozmanité poznámky), v němž píše: „Vymizení rostlinných a živočišných druhů bez viditelné příčiny, přes snahu je zachránit a ohromné přemnožení jiných, přes snahu o jejich kontrolu, musí být, vzhledem k nepřítomnosti jednodušších vysvětlení, považováno za symptomy nemoci organismu krajiny. Obé se děje příliš často, než aby to mohlo být považováno za pouhé záležitosti evolučního vývoje“ (Leopold, 1995, s. 224). Na základě provázanosti půdy, vody, rostlin, živočichů a člověka v určité krajině formuluje ústřední zásadu své tzv. etiky země: „Určitá věc je správná, když směřuje k zachování celistvosti, stability a krásy biotického společenství. Směřuje-li jinam, je špatná“ (Leopold, 1995, s. 254). Pottera také oslovuje holistický přístup, který z Leopoldova díla dýchá. Bioetika je tak pro něj nejen věda mající za cíl přežití, ale nazývá ji rovněž „novou holistickou biologií“ (Potter, 1971, s. 7).
Ačkoliv je celá monografie věnována Leopoldovi, je v ní znatelný vliv dalších osobností. Zmiňme pouze dvě nejdůležitější. První z nich je antropoložka Margaret Mead (1901–1978), známá svou ideou založit na univerzitách „katedry budoucnosti“, jejichž úkolem by bylo vytvořit vědu, která by se ve světle veškerého lidského vědění zabývala otázkou, jak zajistit přežití lidstva v budoucnosti (Mead, 1957, s. 961). Druhou osobností je Pierre Teilhard de Chardin (1881–1955), který ve svých dílech The Phenomenon of Man (v češtině Vesmír a lidstvo) a The Future of Man vyjadřuje myšlenku, že cílem vesmíru je lidský pokrok a optimální cestou jak zajistit člověku nejlepší možnou budoucnost je propojit biologické vědy s lidskými hodnotami. Potter se také domnívá, že kdyby Teilhard žil, zřejmě by s ním souhlasil i v tom, že pro udržení lidských hodnot je nutný nulový přírůstek světové lidské populace (Potter, 1971, s. 26–31).

GLOBÁLNÍ BIOETIKA
Po vydání Bioethics. Bridge to the Future Potter zakouší období velkého rozčarování z toho, že se jeho koncept neprosadil a místo něho se do širšího povědomí dostal „georgetownský model“ bioetiky. Cítí se nedoceněn a bioetickou komunitou neprávem přehlížen. Nový entuziasmus se u něj objevuje až kolem roku 1988. V tomto roce se ještě intenzivněji vrací k Aldu Leopoldovi, vydává novou knihu Global Bioethics a postupně navazuje kontakty se zahraničními kolegy. Důvodem pro vydání Global Bioethics je snaha dosáhnout věhlasu na poli bioetiky a vytvořit most mezi lékařskou a ekologickou etikou, respektive skloubit georgetownské a vlastní pojetí bioetiky. Experimentuje s dalšími originálními výrazy. Kromě pojmu „globální“ ještě používá „hluboká“ (deep), „reálná (real) a „přemosťující“ (bridge) bioetika (Muzur – Rinčić, 2019, s. 93).
Pro Pottera zůstává zásadní otázkou, na čem založit bioetiku, aby její argumenty byly přijatelné v globálním měřítku. Jak přimět lidi na celém světě, aby usilovali o větší rovnováhu mezi lidstvem a přírodou? Potter odmítá jakýkoliv náboženský základ, na druhou stranu není nakloněn ani sekulárnímu humanismu. Říká, že je třeba se opřít o koncepty „kvalita života“ a „kvalita životního prostředí“; hovoří o morálním významu odpovědnosti, respektu k jiným skupinám lidí a jejich toleranci. Bioetika pro něj nadále zůstává morálním systémem založeným na biologických znalostech a všelidských hodnotách, mezi něž patří především odpovědnost za vlastní život a zdraví a zachování životního prostředí. Lékařskou etiku tak chápe jako součást globální bioetiky (Potter, 1988, s. 152–154).
Na lékařské rovině Potter spojuje odpovědnost, podobně jako ve své první knize, zejména s otázkou kontroly lidské porodnosti a také s konceptem lidského zdraví. Kontrolovat lidskou plodnost je pro něj dokonce základní etický imperativ pro lidský druh (Potter, 1988, s. 2). Není bez zajímavosti, že z velké obavy z přelidnění planety upravuje státní poznávací značku svého auta na „YES ZPG“ (Zero Population Growth): „Ano nulovému přírůstku populace“ (Muzur – Rinčić, 2019, s. 27). Zdraví je pro něj spojeno s otázkou odpovědnosti autonomních lidských osob. Tato odpovědnost se projevuje především v osmi oblastech: braní drog a užívání návykových látek (alkohol, cigarety, kokain i běžně dostupné léky); dieta a tělesné cvičení; sexuálně přenosné nemoci způsobené nedbalostí a promiskuitou; neopatrné řízení dopravních prostředků; jednání vedoucí k nechtěnému těhotenství; vědomé vystavování se radiaci a působení škodlivých chemikálií; vyhledání odborné rady a zahájení neodkladné lékařské péče; podpora vládní politiky na poli vzdělávacích programů, ekonomické spravedlnosti, ochrany životního prostředí a opatření týkajících se veřejného zdraví (Potter, 1988, s. 159–160).

RECEPCE „GLOBÁLNÍ BIOETIKY“
Global Bioethics se v USA velké pozornosti nedostalo. Na knihu však brzy po jejím vydání pozitivně reaguje Brunetto Chiarelli, profesor antropologie na Univerzitě ve Florencii. Ten Potterovi vyslovuje uznání a navazuje s ním spolupráci. Jejím výsledkem je založení odborného časopisu Global Bioethics, což Potterovi přináší dlouho očekávané mezinárodní renomé a řadu nových příležitostí, včetně pozvání na odborné konference: v Bogotě (1998), Mexico City (1999), Panamě (2000), či v Caracasu (2001). Těchto konferencí se již bohužel aktivně neúčastní. Posílá sem vždy jen na video nahraný příspěvek, který se pak přepisuje do tištěné podoby. Velkého přijetí se Potterovi dostává také v Japonsku, kde jeho myšlenky přijímají a dál šíří filozofové Masahiro Morioka a Hyakudai Sakamoto. I v Chorvatsku si Potter získává své sympatizanty. Jsou jimi především Ivan Šegota a Ante Čović. Také se pokouší založit mezinárodní skupinu podobně smýšlejících intelektuálů. Daří se mu to až na konci března r. 2001, kdy dává dohromady Global Bioethics Core Group, skupinu jednotlivců, kteří jsou nakloněni jeho pojetí globální bioetiky. Jádro tvoří kromě něho ještě Chiarelli, Sakamoto a pět dalších bioetiků z celého světa. K nim se přidává ještě jedenáct dalších z Evropy a Latinské Ameriky (Muzur – Rinčić, 2019, s. 64–65). Doposud vydávají odborný časopis Global Bioethics, který v současné době patří mezi nejprestižnější ve svém oboru.

ZÁVĚR
Co říci krátce o Potterovi jako člověku? Podle svědectví jeho přátel a spolupracovníků byla centrálním aspektem jeho osobnosti pokora. Během posledních několika let se staral o svou nemocnou ženu Vivian, kterou těžce postihla artritida. Péče o manželku mu v poslední fázi života nedovolovala vydávat se na dlouhé zahraniční cesty (Whitehouse, 2002, s. 331). Vyjížděl pouze na svoji chatu mimo své bydliště v Madisonu, kde rád odpočíval a přemýšlel. Zemřel pokojně 6. září 2001 v kruhu své nejbližší rodiny, krátce po svých devadesátých narozeninách (Whitehouse, 2001, s. 39).

LITERATURA
1. Callahan, D., The Hastings Center and the early years of bioethics. Theoretical Medicine and Bioethics 2012; 33(1): 11–20.
2. Jonsen, A. R., The Birh of Bioethics. Oxford: Oxford University Press, 1998.
3. Leopold, A., Obrázky z chatrče a rozmanité poznámky. Tulčík: Abies, 1995.
4. Mead, M., Towards Vivid Utopias. Science 1957; 126(3280): 957–961.
5. Muzur, A. – Rinčić, I., Van Rensselaer Potter and His Place in the History of Bioethics. Wien: LIT Verlag, 2019.
6. Potter, V. R., Bioethics: Bridge to the Future. Englewood Cliffs (NJ): Prentice-Hall, 1971.
7. Potter, V. R., Bioethics: Building on the Leopold Legacy. East Lansing (MI): Michigan State University Press, 1988.
8. Reich, W. T., The word ‘bioethics’. The struggle over its earliest meanings. In: Chadwick, R. – Schroeder, D. (ed.), Applied Ethics: Critical Concepts in Philosophy, II: Ethical Issues in Medicine, Technology and Life Sciences, Part I, London – New York: Routledge, 2002; 20–32.
9. Santa Sede, Enchiridion di Bioetica: Documenti da Pio X a Francesco. Carbone, G. M. – Colacino, G. L. – Turrini, M. (ed.), Bologna: ESD, 2020.
10. Ten Have, H. A. M. J., Potter’s Notion of Bioethics. Kennedy Institute of Ethics Journal 2012; 22(1): 59–82.
11. Whitehouse, P. J., The Rebirth of Bioethics: A Tribute to Van Rensselaer Potter. Global Bioethics 2001; 14(4): 37–45.
12. Whitehouse, P. J., Van Rensselaer Potter: An Intellectual Memoir. Cambridge Quarterly of Healthcare Ethics 2002; 11(4): 331–334.

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0