DIVNÉ PŘÍPADY

Zobrazení: 0
Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

VLADISLAV CHVÁLA: PLATINA NAD ZLATO

Slíbili jsme, že na místě literárního koutku, ve kterém jsme dosud vybírali ukázky z krásné literatury týkající se psychosomatiky, budeme uveřejňovat příběhy z ordinací, které se nám všem stávají, ale publikovat je v odborném časopise je nemožné. Ne proto, že by se nestaly, ale proto, že bývají těžko uvěřitelné (a ověřitelné). Jsou to singularity, neopakovatelné výjimky, události, které si neumíme vysvětlit, ale přeci na ně leckdy spoléháme. A přeci souvisí s naší běžnou prací.

Stávají se spíše jakýmsi skrytým zdrojem zkušenosti lékaře. Kdybychom byli Indiáni, nejspíš by to byly „příběhy od táborových ohňů“. Je škoda, že se předávají jen ústní tradicí. Na rozdíl od suché vědy, představují to, čemu se někdy říká umění léčit. Začneme příběhem o pacientce, která trpěla obavou, že vymočí více, než vypije. Doufáme, že inspirujeme naše čtenáře k vyprávění dalších podobných příběhů z jejich ordinací.
Někdy v devadesátých letech se na nás obrátila pacientka s podivným příznakem. Už dva roky byla přesvědčená, že vymočí více, než vypije. Vedla si o tom pečlivě každodenní záznamy, které to dokládaly. Obešla všechny význačné kapacity nefrologie. Podle platných zákonů fyziologie by musela už být naprosto vyschlá. Ale protože vypadala velmi svěže, víceméně ji všude vypoklonkovali. Říkám-li svěže, myslím tím zdatnou padesátnici, pečlivě upravenou, ráznou a aktivní. Doprovázel ji muž asi tak pětasedmdesátiletý. Odhadl jsem ho na otce, ale ukázalo se, že je to manžel. Překvapením bylo, že i ženě je pětasedmdesát.
Protože mnoho vyšetření, která přinesla s sebou, neprokazovalo žádnou tělesnou vadu, natož poruchu ledvin, mohl jsem se soustředit na její příběh. Byla vždy velmi zdatná a zdravá, pracovala snad jako účetní. Poslední roky se její život ještě zrychlil, když rodina dostala v restituci malý podnik. Rozhodla se ho rozhýbat a oživit. Kdo pamatujeme devadesátá léta, víme, jaké to bývalo jho. Doslova bez prostředků vyhrabat z trosek starou rodinnou firmu, to položilo i silné nátury. Paní Eva, jak jí budu pracovně říkat (ve skutečnosti už jméno nepamatuji), si na zátěž nestěžovala. Podnikání brala jako výzvu, mluvila o své práci s hrdostí a pýchou. Tím spíš jí dělalo starosti, že vymočí více, než vypije. Bral jsem její stesky vážně. Kdo by se nebál, že vyschne. Ať to bylo jakkoli, tato žena měla o sebe velké starosti. Nejspíš jsem se soucitem řekl: „To ale musíte nakonec uschnout!“ „No právě!“ souhlasila se mnou rozhořčeně, a pokračovala ve výčtu toho, co má ještě všechno stihnout, než definitivně vyschne.
Paralelně s vedením rozhovoru jsem uvažoval, co bych vlastně mohl pro pacientku udělat. Přesvědčovat ji, že jí nic není, nemělo smysl. Odmítnout se tím zabývat by bylo jistě nejsnazší, ale udělali to tak všichni přede mnou. Nemohl jsem jí nabídnout psychoterapii, když si byla tak jistá poruchou ledvin! Bylo by to totéž jako odmítnutí. Kdyby bydlela blíž, nejspíš bych navrhl sérii akupunktury s nadějí, že při setkávání jednou týdně se přeci jen podaří obrátit její pozornost jiným směrem. V té době jsem se seznamoval s homeopatií, protože mě zaujal způsob vedení rozhovoru při hledání homeopatického léku. K obsahu léku jsem byl velmi skeptický a prostřednictvím kolegy Rýce, který kurz firmy Boiron v Čechách organizoval, jsem se ptal přednášejícího, jestli ví, že se nachází v zemi, kde klasikem všeho vědeckého zkoumání se stala fiktivní postava Járy da Cimrmana. (Odmítl to přeložit.) Zkrátka během rozhovoru, věda nevěda, se mi dral na mysl obraz léku Platina. Nepostupoval jsem klasicky repertorizací, jako to dělají homeopaté. Prostě se mi vynořil obraz léku, popis osobnosti, jaká je pod obrazem platiny v klasických Hanemannových textech. Neměl jsem moc času o tom mudrovat, po hodinové konzultaci jsem navrhl, aby brala Platinu D200 a za 3 týdny se přijela ukázat. Při obecně známé inertnosti platiny a při ředění, jaké představuje D200, jsem si byl jistý, že nemůžu nic pokazit, a paní bude mít přeci jen naději, že se tím budeme i dále zabývat a že ji snad bereme vážně.
Nečekaný efekt mě opravdu zaskočil. Další návštěvě předcházelo několik telefonátů kolegů, kteří se o pacientku starali. První volal dermatovenerolog už za týden. „Co jste jí to, kolego, proboha, předepsal? Mám ji tady denně s ekzémem v obličeji…“ stěžoval si. „A má ekzém?“ ptal jsem se naivně. „Ne, nic tam nemá,“ překvapil mě zkušený specialista. Jeho neklid odpovídal silnému rozrušení, se kterým se na něho pacientka obrátila. I dalšího kolegu, praktického lékaře, jsem ujišťoval, že pacientku uvidím v plánovaném termínu a rozhodneme se, co dál. Tím spíš jsem byl velmi zvědavý, s čím pacientka přijede.
Byl jsem velmi překvapený, když jsem po 3 týdnech viděl ženu zřetelně o deset let starší. Byla naštvaná. Domnělý ekzém tvořily přirozené změny kůže, která začala po první návštěvě rychle stárnout. Chápal jsem, že to pečlivě udržovanou ženu zaskočilo. Mně ostatně taky, takový vliv zcela inertní platiny v homeopatickém ředění (nebo čeho vlastně?!) jsem rozhodně nečekal, natož abych to měl v úmyslu. Když se pacientka, podporovaná svým manželem (jako rodinný terapeut dávám vždy přednost společným sezením se členy rodiny), dožadovala spravedlnosti a slibovala stížnost na ministerstvu a žalobou, projevoval jsem pochopení. Ale v duchu jsem si představoval soud, kde by nějaký znalec dokazoval, že Platina D200 způsobila rychlé stárnutí organismu. A co jiného by to mohlo způsobit? Že by náš způsob rozhovoru?
Trochu bezmocně jsem se ji snažil utěšit tím, že jí přeci je už sedmdesát pět let a že takto víc odpovídá svému věku. „Pro mě jste věrohodnější…“ To ji popudilo: „Tak to vám pěkně děkuju!“ A najednou tady bylo klíčové téma jejího stonání: „Už v patnácti jsem si řekla, že stárnutí je hnusné a nesmyslné. A rozhodla jsem se, že já nikdy nezestárnu.“ „Aha? No ale stejně jste to dokázala hodně dlouho zadržovat!“ obdivoval jsem ji. Už bylo jasné, co se jí to vlastně v posledních 2 letech děje. Jakmile se (až v 73 letech!) objevily první známky stárnutí, tedy vrásky a ochablost kůže, odmítla to registrovat jako vliv věku. Muselo to být něco jiného. Nejspíš vysychání. Začala měřit, kolik vymočí a kolik vypije. A Problém byl tady. Jasně že někdy něco nezapsala, ale takové drobné chyby se stanou snadno nevědomky. A výpočty mluvily jasně: žádné stárnutí, ale porucha ledvin je to!
A tak teď už nešlo o to, objevit tajuplnou a nejspíš vzácnou nemoc ledvin, ale smířit se se svým věkem. A to bylo mnohem realističtější. Ale co nám to vlastně pomohlo, to vám nepovím. Že by to byla Platina D200, o které většina klasicky vzdělaných kolegů pochybuje, že vůbec něco obsahuje? Nebo to byl způsob, jakým jsem vedl rozhovor? Nevím.
V Liberci 8. 5. 2022

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0