PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

S RADKINEM HONZÁKEM

Redakce: Jak ses ty jako psychiatr dostal vlastně k psychosomatice? 

Radkin Honzák: Můžu říct poctivě: jako slepej k houslím. Měl jsem jakési ponětí, naši byli v nějakém spolku doktorů, co pašoval první penicilin od Fragnerů do koncentráků, a tak jsem měl medicínu na talíři z jiné ruky než na fakultě. Ta byla o lidech, zatímco na fakultě o nemocech, a to je zásadní rozdíl. Byl jsem tedy částečně nakaženej.

Po povinné místenkou určené praxi v Kosmonosích jsem vyhrál konkurs na místo konziliárního psychiatra v Ústavu pro výzkum výživy lidu v Krči. Přede mnou tam působil Miloš Vojtěchovský, který narýsoval v tom místě velice jasně psychosomatickou dráhu (on byl ještě psychoanalyticky naladěn, ale z toho časem sešlo).
Jak řekl již Franz Alexander, kdysi dávno, břicho je rezonanční deska emocí, a tak mě gastroenterologičtí pacienti i kolegové, pomalu začali učit. Byla to úžasná škola a byli tam úžasné osobnosti, jako třeba Vláďa Brodan, který se jednou vyznamenal nezapomenutelným výrokem. Po velké vizitě, kdy jsme na chodbě diskutovali nad jedním problematickým člověkem, Vláďa řekl: „Vím, co tenhle člověk potřebuje…“. A po dramatické chvíli ticha doplnil: „… pořádnýho doktora.“ Tam jsem si uvědomil svou roli při jeho emocích, svou roli porozumět a nejmíň „býti spolu“.
Red.: Proč si myslíš, že psychosomatika není věcí psychiatrie?
RH: Přestože jsem psychiatr, a jsem rád, že jsem si vybral tenhle obor, jsem si jist, že psychosomatika nesmí KOTVIT v psychiatrii, protože patří především do terénu, lékařům první linie. Ona je to otázka myšlení a přijetí člověka, který za doktorem se svými problémy přichází. Když to zkrátím, psychiatr už musí uvažovat o jeho diagnóze typu F.00 až F.90, zatímco praktik ho dostává syrového a musí řešit jeho problémy, a ne jeho bláznění. Psychiatři by praktiky uzurpovali svým viděním, přitom psychosomatika NENÍ věcí psychiatrických diagnóz.
Red.: Proč se nestal psychosomatický koncept samozřejmým způsobem uvažování v naší medicíně?
RH: Protože komplikuje biologickou cestu patogen---nemoc. Vnáší do toho emoce, které doktoři nezvládají sami u sebe, natož u pacienta. A výcvik je drahej a zdržuje!
Red.: Víme, že jsi „kazil“ mediky, jak jen to šlo. Bude někdy vzdělávání v psychosomatice na LF povinné pro všechny?
RH: Bohuželva, nebude (bohuželva je z Morgensterna a kdo z psychosomatiků toho básníka nezná, mezi nás nepatří!!!). Bude to vždycky vadit oficiální medicíně, která je čím dál tím víc ve službách farmaceutických firem. Zatím je medicína stále učením o NEMOCECH, ne o LIDECH. To bude trvat dlouho, protože medicínu živí firmy!!!
Red.: Oba víme, že je to složité. Těch teorií od Freuda po Dunbarovou! Ale nakonec, zdá se mi, vždycky pracujeme s tím, co nám pacient sám nabízí. Já hodně dám na rodinnou narativní terapii a systémovou teorii, kam se dá vždycky nějaké vysvětlení srozumitelně pro pacienta zamontovat. Co pokládáš Ty za dobré koncepty a výklady nemoci?
RH: Jsem to, čemu říkají eklektik. Někdy se hodí Freud jak vyšitej, někdy je to úplně jinak. Co je podle mě nejpodstatnější, je pacient. A ten je někdy vůl. Nevyhýbám se farmakoterapii. Mám jednoho s dráždivým tračníkem, je dealer a byl závislý na benzinových pumpách, kde byly záchody. Když se jeho stav zlepšil, jako správný A-typ nevěděl nic lepšího než si zvětšit okruh o další dva okresy. Zatím drží na Amitriptylinu, a až přijde výpadek… Levné léky se snaží firmy stáhnout do nebytí, viz můj oblíbený Prothiaden. Ale zpátky: tenhle člověk se stále vyššími nároky nakonec někde selže a bude to svádět na nemoc a na blbé doktory a já vím, že na to, jak málo možností společné práce máme (musí furt jezdit), že s tím stejně nic, než záplatu neudělám. Kdybychom se dohodli na tom, že jeho Prométheovské touhy jsou sebezničující, bylo by po problému. Leč on nechce, on chce vydělávat, aby měl na hypotéku, na drahou dovolenou, na studie pro děti… Tam se Feud ani Dunbarová neuplatní!
Red.: V osmdesátých letech vyšla Psychosomatická medicína tří autorů, Bašteckého, Šavlíka a Šimka. Víme, žes napsal Psychosomatickou prvouku (kromě řady jiných knih). Myslíš, že je čas na další přehlednou českou učebnici?
RH: Myslím, že všechny školy a učebnice jsou pouze méně či více dobrým krytím zad toho, kdo je tady najednou s živým pacientem. Myslím, že nejlepší učebnicí je sebepoznání ve výcviku, který je na to zaměřen víc než na fígle s pacientem. Napsal jsem toho spoustu a nemyslím, že by to bylo úplně blbé, ale osahat si to musí každý sám. Tak jako když jsem se setkal poprvé s dokonalou sebevraždou své pacientky a prožil si šok a další negativní emoce, musí každý projít těmito negativními zkušenostmi, dostat na hubu a zase vstát! To je podstata, které se někde říká křesťanská pokora. Bude nutná nová učebnice, která obsáhne to, co my staříci máme pod kůží a nemá to nic společného s jedním zákonem (s velkým Z).
Red.: Máš nějaký vzkaz pro naše čtenáře?
RH: Jo! Jak pravil autor textu Internacionály: Vy nejste ničím, buďte vším! Vykašlete se na kariéru a zaměřte se na sebe a na pacienty! Jezdím po krajích českých a připadám si jako F.L.Věk. Nákazu psychosomatiky roznáším zdarma a když se mě ptají na honorář, mluvím o adrese kostela nebo psího útulku. Nekecám. Na druhé straně, když po MNĚ tak touží, jako o zábavném blbečkovi, neváhám říct si o honorář. Psychosomatika potřebuje stálý přísun sil, jinak vyhyne. Ty síly musejí jít odspoda, nevzpomínám si, že kromě naší zběsilosti, věnovala kterákoliv fakulta takovou intenzitu péče o dorost. Vždyť my jsme začínali se TŘEMI semestry ve 3. a 4. ročníku. Pak to spolkly počítače, když přišel nový děkan, skončila naše karta a bylo po srandě. A tak to je všude. Jsme stále partyzáni a musíme to umění zvládat.
Red.: Děkujeme za rozhovor. 

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0