Editorial 4/2013 Chvála

Chvála V.: Bude psychosomatika zápasit o svou identitu?

Psychosomatickou medicínu čeká zápas o identitu. Poté, co se nám ji podařilo prosadit do novely Vyhlášky 185/2009 o vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, se ukáže, kdo, kde a jakými metodami zastával dlouhodobě pozici psychosomatiky a hlásí se k ní. Při léčbě psychosomatických pacientů lze totiž s úspěchem využít celou řadu metod a technik, včetně těch, kterými disponuje běžná moderní medicína. Co dělá lékařskou praxi praxí psychosomatickou, je otázka, na kterou budeme muset hledat odpověď. Máme-li získat respekt ostatních kolegů lékařů, měli bychom disponovat přijatelným teoretickým výkladem naší praxe, kterou označujeme často za komplexní nebo celostní ve smyslu bio-psycho-sociálního pohledu na zdraví a nemoc. Diskuse již nejen na stránkách tohoto média delší dobu probíhá. Osobně považuji za výborné východisko k takové diskusi sociologický rozbor celého spektra nejrůznějších metod označovaných jako nekonveční nebo alternativní, či komplementární (které někdo pokládá za psychosomatické techniky, aniž vystihují podstatu psychosomatické medicíny celé) z pera socioložky Evy Křížové. Výzkumu této oblasti se věnuje dlouhou dobu, a proto jsme ji požádali o možnost publikovat kapitolu z její připravované knihy Alternativní medicína v České republice. A to i přesto, nebo právě proto, že sami pokládáme za klíčový takový pohled, který stojí na psychoterapeutických teoriích, ne proto, že jediné jsou správné, nebo nejúčinnější, ale proto, že v nich nacházíme dobrá vysvětlení i pro techniky, které samy psychoterapií nejsou (homeopatie, akupunktura, ajurvéda), ale lze se na ně podívat také z hlediska metakomunikace a v teorii různých psychoterapií najít racionální zdůvodnění i pro zdánlivě zcela iracionální praktiky. Zdá se, že je to především způsob myšlení, co dělá psychosomatiku psychosomatikou. Proč je ale tak nesnadné se shodnout na jedné základní teorii, na jediném paradigmatu, které by odlišilo psychosomatickou lékařskou praxi od jiných, nejspíš nelékařských metod? Protože psychosomatickou medicínu s celým spektrem komplementárních metod spojuje stejná hypotéza. Na rozdíl od současné školské medicíny, kde zvítězila představa, že choroba je způsobena primárně tělesnou poruchou a je to omyl, nehoda, chyba, příčina nemoci u zastánců psychosomatiky (a právě i u většiny komplementárních metod) je přednostně spatřována v psychické, emocionální či jiné psychosomatické dysbalanci, jež vede k projevům tělesných potíží. Psychické či psychosomatické příčiny nemocí jsou pak pozorovatelné nebo subjektivně vyjádřené na tělesné rovině. Vidíme, že rozlišování bude nesnadné. Tím spíš budeme muset najít kritéria, co je psychosomatická medicína patřící do zdravotnictví, a co je alternativa, která má své místo v domácnostech léčitelů.