Recenze 2/2014

 

Trapková L.: Recenze Komárkovy knihy Tělo, duše a jejich spasení

  Druhé vydání knihy esejí o psychosomatice Stanislava Komárka přichází právě v době, kdy se podařilo po desetiletích zdánlivě marného úsilí prosadit i u nás psychosomatiku do novely vyhlášky 185/2004 Sb. zákona 95/2004 Sb. a zařadit ji mezi lékařské specializační obory. Praktici především z řad lékařů, ale zprostředkovaně také kliničtí psychologové a zástupci dalších pomáhajících profesí, kteří se dávno psychosociálními okolnostmi stonání svých pacientů a klientů zabývají, budou mít od letošního roku 2014 konečně pro svou práci v oblasti psychosomatické medicíny oporu v zákoně. První formální krok mohl následovat: Byla založena Společnosti pro psychosomatickou medicínu ČLS J.E.P. To je dobrá zpráva, na druhé straně nás čeká mnoho práce na institucionalizaci doposud víceméně živelně se prosazujícího psychosomatického myšlení, které jde ze své podstaty napříč všemi obory zabývajícími se zdravím a nemocí. Čeká nás nesnadná cesta vymezování a vytyčování hranic psychosomatické medicíny tak, aby se neztratilo to podstatné, co radikálně rozšiřuje možnosti klasické západní medicíny (podle Komárka medicínsko-průmyslového komplexu) a současně aby nebyly petrifikovány praxe, které nejsou podloženy solidním vzděláním a není možné je na půdě ČLS J.E.P. garantovat. Pro šíři a podmínky tohoto vzdělávání bude třeba vytvořit pravidla. Přitom se budeme muset pohybovat na kontroverzním pomezí dosavadní životaplné tvořivosti, která se každému omezování brání, a vytváření formální struktury oboru, která mu zaručí páteř a potřebnou míru stability. V tomto kontextu se stává druhé vydání Komárkovy knihy příspěvkem, který může dopomáhat k orientaci jak laikům a pacientům, tak i pochybovačům z řad lékařů, kteří sice formálně uznávají bio-psycho-sociální kontext stonání, ale ve skutečnosti stále pracují a uvažují jen v intencích mechanistického pojetí medicíny, ve kterém byli vyškoleni a kterému pečlivě a poctivě slouží. Psychosociální vlivy na stonání připouštějí, ale nevědí, o čem by si měli s pacientem povídat, kdyby na něj měli několikanásobně víc času než jen obvyklých několik minut, a nedovedou ani vhodně indikovat psychoterapii u psychologa, jehož léčba je naopak na tento čas náročná, ale kromě počítače a vhodné místnosti nespotřebuje žádné další velké náklady a je-li úspěšná, je pro zdravotnictví také ekonomicky výhodná. Komárkova kniha může být podnětem a inspirací také odborníkům humanitních věd, aby se přidávali k těm, kteří z občanských pozic zvedají kritické hlasy proti jednostranné technologizaci medicíny a vykazování lidských příběhů mimo pozornost západní medicíny. Přitom právě v nich bývá skrytý klíč k náhledu na způsob, jak v konkrétním případě nemoc vznikla a jak by zase mohla odeznít. Bez této narativní dynamické diagnostiky nelze v mnoha případech zejména chronických onemocnění mluvit o léčbě lege artis. Stanislav Komárek je biolog. Má tedy privilegium všímat si bio-psycho-socio-duchovních aspektů stonání optikou sobě vlastní, a protože, jak píše, není do medicínských aktivit institucionálně vpleten, může se pohybovat ve svých úvahách svobodně a nezávisle. Pozoruje psychické a sociální systémy a vyhmatává k nim analogie v říši zvířat a rostlin. Ty někdy až anekdoticky přinesou nápad, který zazní vnitřní pravdivostí, takže se nám ostatním náhle otevře nový obzor v obtížném tématu, který posune pochopení v terapeutickém procesu do nové dimenze objevů. Tak například Komárkova znalost rozmnožování jednoho druhu rybiček, které v nuzných podmínkách dovedou měnit pohlaví, se nám už mnohokrát osvědčila při metaforickém mapování mužsko-ženských vztahů v rodinách, jejichž vychýlení z rovnováhy stálo za nemocností dospívajících dětí ve stagnujícím separačním procesu. Komárek je profesorem na akademické půdě, konstatuje, že s praxí vlastně nikdy neměl přímý kontakt. Ale pro nás praktiky je díky své sečtělosti živou studnicí informací neznajících hranice oborů. Přistupuje k psychosomatické medicíně zvenčí a otevírá okna těm, kteří žijeme a pracujeme uvnitř na její kultivaci. Nebýt takových, jako je Komárek, hrozilo by medicíně uzavření do sebe sama. A uzavřený systém spontánně jen degeneruje, jak zní parafráze druhé termodynamické věty. Tělo, duše a jejich spasení je souborem jedenácti esejí, které – každá z jiného úhlu – nasvěcují jedno téma: skutečnost, že člověk je dále nedělitelný celek, a tedy je třeba, aby se léčil za případné a nikoli vždy nutné dopomoci somatických lékařů. Všímá si vztahů člověka a systému medicínsko-průmyslového kontextu (MPK) na obecné filosoficko-kulturní rovině. Nepopírá a nesnižuje význam novodobých technologií v boji proti nemocem, ale popisuje odvrácenou stránku této moci MPK, rizika a iatrogenní působení moderní západní medicíny, která nejsou ve společnosti dostatečně reflektována. Navazuje přitom na jednu ze svých předchozích knih Příroda a kultura, na kterou zároveň odkazuje a opírá se o bohatou literaturu naši a zahraniční, jejíž seznam je uveden na konci knihy, převažují publikace v němčině a angličtině. Názvy jednotlivých esejí napovídají šíři pojetí tématu: Duše a tělo, Stručný nástin dějin psychosomatického uvažování, Patologické a normální, Nemoci a jejich příčiny, Nemoc a synchronicita, Moc, Sociální interakce a patogeneze, Ontologický dluh a transdebitace, Sdělný a sociální význam nemoci, Smrt, Medicínsko-průmyslový komplex, Sociální stát a pozdní doba aneb kudy kam? Oproti prvnímu vydání, vychází druhé vydání čtenářům vstříc doplněním mezititulků uvnitř kapitol, které činí knihu mnohem přehlednější zvlášť pro toho, kdo v ní potřebuje i po přečtení znovu listovat. Každý mezititulek má literární, metaforickou, nejen věcnou hodnotu. Je klíčem k nadcházející podkapitolce a připravuje na ni čtenáře s předstihem, takže má jeho mysl čas předem generovat vlastní otázky na pojmenované téma. Potencuje se tím se čtenářem živější dialog, než tomu bylo ve vydání prvním, které bylo psáno v dřívějším Komárkově stylu „start – cíl bez oddechu“. Také seznam literatury je v druhém vydání sympaticky rozčleněn, doporučené tituly následují zvlášť až za odkazy citovanými v textu. Mezi kapitolami knihy recenzentka oceňuje především prostřední tři kapitoly: Sociální interakce a patogeneze, Ontologický dluh a transdebitace a Sdělný a sociální význam nemoci. Jistě proto, že sama pracuje jako klinická psycholožka s rodinnými systémy, s transgeneračním předáváním traumat a s významy symptomů členů rodiny zavázaných do rodinných a rodových příběhů. Vyjmenované kapitoly Komárkovy knihy poskytují psychosomaticky zaměřeným odborníkům široké zázemí filosofického, přírodovědeckého i kulturního kontextu, stejně jako z druhé strany i my praktici můžeme potvrdit jeho teoretické úvahy a mohli bychom je doplňovat dlouhou řadou ilustrativních kazuistik, například z praxe rodinné terapie psychosomatických poruch. V kapitole Sociální interakce a patogeneze Komárek propojuje pohledy na jedince ve společenství v přírodě, v lidské rodině, v rodě a širších sociálních celcích, jako je národ nebo církevní společenství. Upozorňuje na fenomény, kterým se v systemické terapii říká systémové síly. Z nich se jedinec nemůže vyvázat, a přitom osudově ovlivňují jeho psychosomatické prospívání. Tak se Komárek například zmiňuje o „neobyčejně silných vazbách“ mezi rodiči a dětmi, mezi partnery, a mluví v takových případech o „psychické propustnosti“. Míní, že to je „tematika v novověkém slovníku těžko vyjádřitelná a formulovatelná“. Nelze Komárkovi vyčítat, že není zběhlý v současném psychoanalytické teorii a slovníku, kde naopak už pro takto pevné mezilidské vazby existují teorie validní pro psychoterapeutickou praxi, jako je teorie attachementu nebo teorie objektních vztahů, se svými termíny, např. projektivní identifikace. Můžeme naopak jen souhlasit s jeho postřehy o rodině jako samostatném organismu s jednotlivými „orgány“ a „ekologickými nikami“, kde mají vlastnosti jednotlivců tendenci se polarizovat, dětské nemoci kompenzovat emoční dysbalanci mezi rodiči apod. Komárek se nevěnuje jen rodině – skupině sui genesis, kde členy rodiny spojují vrozené vazby – ale volně asociuje historii i současné vztahy v sociálních systémech vzdělávacích, politických, náboženských, zvlášť se věnuje svépomocným skupinám. Ve světle takového přehledu se stávají srozumitelnějšími požadavky psychosomatické medicíny, aby se léčba neomezovala jen na jedince, jeho jednotlivé orgány nebo ještě menší součásti organismu až na buněčné úrovni, aby se nespokojovala se zaměřováním pozornosti pouze na poruchu a dysfunkci a neopomíjela současně spontánní sebeúzdravné – autopoietické možnosti každého organismu, aby neuvažovala jen v rámci lineární kauzality a aby například chápala, že každý symptom patří do nějakého vztahu nebo soustavy vztahů, ve které je s větší pravděpodobností léčitelný. Aby dovedla využívat skutečnosti, že změnou kontextu v sociálních vztazích lze často rázem ozdravět více jedinců najednou. K tomu inspirují všechny kapitoly Komárkovy knihy. Za pozornost samozřejmě stojí kapitola o smrti, která je oproti prvnímu vydání významně rozšířená. Komárek popisuje smrt jako fenomén, který je přinejmenším v posledním století ze společenského vědomí vytěsňován. Důsledkem vytěsňování je pak nedůstojné umírání, diskvalifikace plnohodnotného stárnutí a diskriminace a neúcta ke starým lidem. Kapitola poskytuje čtenáři přehled o tom, jak se umíralo v různých historických a kulturních kontextech. Promlouvá o ambivalenci západní společnosti a postojích medicíny, kde není umírající provázen v pravý čas k „dobré smrti“, ale až do poslední chvíle je tahán zpět do života způsobem, který nabývá forem moderního týrání pod zástěrkou léčby podle zásad evidence based medicine (EBM). Téma smrti úzce souvisí s mocí a bezmocí na půdě medicíny, které jsou probírány v kapitole o moci zvlášť. První dvě kapitoly bych doporučila všem, kteří se na půdě psychosomatické medicíny teprve orientují, studentům lékařských, filosofických a pedagogických fakult. Tvoří výborný, a přitom rozsahem úsporný úvod a přehled o vývoji myšlení o těle a duši, dualismu tělo-duše a jeho důsledcích pro psychosomatické myšlení. Citováno je osmnáct osobností, které jej vyzvedávaly, prosazovaly a udržovaly při životě až do současnosti, přestože tyto myšlenky mají tendenci znova a znova upadat v zapomnění. V knize zaznívají silně zvláště v kontrastu k výdobytkům medicínsko- průmyslového komplexu, kterému se autor věnuje podrobně už ve své předchozí knize Příroda a kultura a zde mu dává znovu prostor v novém kontextu ostatních kapitol. Cenná je i kapitola – esej na téma pečovatelského státu, která celou knihu uzavírá. Příznačné pro ni je, že byla v prvním vydání prezentovaná pod názvem Sociální stát aneb kudy kam? Přejmenování a důraz na slovo „pečovatelský“ ve vydání druhém zvýrazňuje etická dilemata, kterými se čtenář musí nutně zabývat: Kdy ještě je péče pomáhající a kdy naopak „přehnaná starostlivost vede k duševnímu a někdy i tělesnému mrzačení zdravých“? Můžeme potvrdit, že nebývá pokaždé jasné, kdo se o koho v systému pečující-opečovávaný vlastně stará? V praxi vidíme, jak často volí pomáhající profese ti, kteří ve skutečnosti nereflektovaně hledají pomoc sami pro sebe; kontrast s ještě nuznějšími jim psychologicky zlepšuje osobní komfort, když je na sebe komplementárně vážou do symbiotických vztahů. Za pozornost politiků a ekonomů stojí Komárkovy poznámky na adresu státu, ve kterém je určitá část společnosti neuváženou mírou poskytování tzv. sociálních jistot infantilizována a stává se na státu dětinsky závislou. S tím bezprostředně souvisí rozpadání rodinné struktury a přesouvání tradičně rodinných kompetencí na stát. Komárek přináší argumenty ve prospěch psychosomatického přístupu, který by mohl „podstatným způsobem zlevnit medicínskou péči“. Při četbě je jasné, že je autor vědec širokého záběru, daleko přesahujícího jeho základní biologické vzdělání. Je schopen, jak už to dokázal v předchozích publikacích odborných, populárně naučných i literárních, fundovaně překračovat hranice oborů tomu jeho blízkých i vzdálenějších. V tom je jeho velký přínos i proto, že u nás nevychází dostatek literatury, která by přispívala k etablování psychosomatického myšlení na všech společenských úrovních, nejen v medicíně. Bylo by záslužné, kdyby tyto myšlenky překonávaly nejen hranice oborů, ale také jazykové bariéry. Při té příležitosti se také přimlouvám za překlad rozsáhlé německé učebnice T. Uexkülla z roku 2003, která je u nás téměř neznámá a která nechybí v Komárkově seznamu literatury.   V Liberci 23. 3. 2014

Do redakce přišlo 20. 3. 2014
K tisku zařazeno se svolením autorky i nakladatelství dne 20.5.2014