RECENZE II

Zobrazení: 0

VLADISLAV CHVÁLA: CO SE TO S NAŠIMI DĚTMI DĚJE? s.161-163

Knih s radami, jak na výchovu dětí jsou plné regály. Přesto odborníci žasnou a laici se diví, že tak stoupá potřeba péče o duševní zdraví dětí a dospívající mládeže, že nestačí kapacita pedagogicko-psychologických poraden, speciálních pedagogických center, ordinací pedopsychiatrů, pedopsychologů a terapeutů. Oddělení dětské psychiatrie praskají ve švech. Co se to děje s našimi dětmi?

reenze 4 2022Recenze knihy: GORDON NEUFELD, GABOR MATÉ: DRŽTE SI SVÉ DĚTI, NAKL. PEOPLECOMM, PRAHA 2022 Pozoruhodné odpovědi nabízejí kanadští kolegové, vývojový psycholog Gordon Neufeld a lékař maďarského původu Gabor Maté v knize Držte si své děti už z roku 2004, která vyšla v tomto roce i u nás díky překladu Viktora Jureka. Určitě jsme to měli vědět dříve, ale možná bychom autorům před skoro dvaceti lety nevěřili. Dnes už se i náš čtenář může dozvědět „co se to stalo s našimi dětmi“, když už jsme s tím sami konfrontováni. Pohled je to ale znepokojivý. Všichni, kdo s dětmi a jejich rodiči pracují jako profesionálové, by se s ním měli seznámit. Když jsme v témže roce, jako kanadští autoři, s Trapkovou uveřejnili naši teorii o rodině jako sociální děloze , vycházeli jsme nepochybně ze stejných zkušeností. Ukázali jsme, že podstatná funkce rodiny spočívá v ochraně dětí před předčasnými nároky okolí. Kanadští autoři se zaměřili na vazbu rodičů s dětmi a ukazují, co způsobí její předčasná ztráta, resp. její přenesení na vrstevníky.
Stále častěji k nám chodí rodiny, jejichž nedospělé děti nejsou ochotné chodit do školy, někdy pod obrazem opakovaných nemocí tělesných nebo psychických, jindy otevřeně s tím, že „je tam nikdo nedostane“, ale současně je nelze odtrhnout od sociálních sítí. Marné jsou pokusy rodičů zvýšit svou autoritu. Dítě se i před cizí autoritou chová k rodičům neurvale, odmítá jakoukoli odpovědnost, zpochybňuje svůj vztah s rodiči. Přibývá rodin, kde děti netolerují jakékoli vitální projevy ze strany rodičů, ti před nimi nesmí jíst, kašlat nebo smrkat. Děti je terorizují a odmítají pokusy o výchovu, aniž by na sebe ovšem brali odpovědnost za svou obživu. Odmítají s rodiči stolovat, trávit společný čas, někdy sdílet i jméno, které jim rodiče dali, a nakonec i pohlaví, s kterým byli počati. Kdyby byli jinak v pořádku, asi by to rodiče raději vydrželi, ale právě tyto děti často upadají do depresí, obsesí, anorektického nebo bulimického chování a jiných závislostí, vyjadřují svůj neklid sebepoškozováním, jsou znejistěné v genderové identitě, nevědí, na koho se ve vztazích orientovat atp. Zkrátka, snadno jim lze přičíst nálepku emočně nestabilního adolescenta. Až potud nic nového pod sluncem. Ale proč jich tolik přibývá?
drzte si sve detiNa to odpovídají autoři jasně: vazbě dětí s rodiči v současné západní společnosti příliš brzy konkurují vztahy s vrstevníky. Děti, které plní naše ordinace, často daly přednost vazbě s vrstevníky. Pak se ovšem opírají o sebe navzájem. Ochranná funkce vazby s rodiči se ztrácí, končí také vertikální předávání kultury z rodičů na děti. Vzniká nezvykle brzy zcela nová kultura adolescentů bez jakéhokoli vztahu k předchozím generacím. Jako by „svět začal, když jsme se narodili my“. Do jisté míry jsme to tak měli všichni, ale ne s takovou důsledností. Naprostou ztrátu kontinuity a mezigenerační solidarity, kterou zažívali kanadští kolegové ve svých rodinách a ordinacích už před dvaceti lety, nazvali „klinickou smrtí kultury“.
V kapitole „Pokřivené vazby, narušené instinkty“ se autoři věnují významu vazeb a jmenují šest způsobů jejich vytváření. Popisují, co se stane, když si vztahy s vrstevníky konkurují s vazbami na rodiče. „Děti orientované na vrstevníky mají odpor k jakékoli podobnosti s rodiči a chtějí se od nich co nejvíce odlišovat.“ Dávají svůj odpor najevo vším, co dělají. Tyto projevy nelze zvládnout zvýšeným tlakem autority a tresty. Jediná možná náprava podle autorů leží v oblasti vztahů.
V další kapitole „Proč se to takto zvrtlo“ uvažují o tom, jak naše společnost slouží potřebám dětí. Všímají si toho, že „Ekonomické síly a kulturní trendy, jež dominovaly v posledních několika desetiletích, pomalu rozložily sociální kontext přirozeného fungování jak rodičovských instinktů, tak potřeby dětských vazeb… V průběhu dějin… bylo vytváření vazeb mezi dětmi a pečujícími dospělými jednoduše součástí přirozeného řádu věcí… V naší společnosti však byl tento přirozený řád věcí narušen. Od útlého dětství vrháme své děti do mnoha situací a interakcí, které nabádají k orientaci na vrstevníky.“ Autoři se odvolávají na Johna Bowlbyho a jeho práce o vazbě. Podrobněji se pak věnují popisu moderních společností, které narušují vytváření přirozených vazeb v přílišném tlaku na ekonomickou činnost. Všímají si zpřetrhaných rodinných pout jako významného faktoru patologického vývoje.
V druhé části se věnují tomu, jak orientace na vrstevníky podrývá snahy rodičů. Podivují se záplavě publikací zaměřených na rady pro rodiče. Zdůrazňují, že „rodičovská moc nevychází z žádných technik, bez ohledu na to, jak propracované jsou, nýbrž z vazebného vztahu mezi rodiči a dětmi“. Současně zdůrazňují, že děti potřebu vazeb neztratily, jde o to, jak této potřebě vycházet vstříc a nezahánět je k vrstevníkům. Prvním krokem k nápravě nejspíš je o této pasti konkurujících si vztahů vědět. Jednou z matoucích vlastností „orientace na vrstevníky“ je zdánlivá větší nezávislost takového dítěte a jeho lepší fungování ve vztazích s vrstevníky. Navíc bývá zpočátku pro rodiče, kteří nemají mnoho času, takové chování dítěte výhodnější, a tedy vítané. Je to také nejspíš důvod, proč dlouhou dobu zůstává tato tendence dětí orientovat se více na vrstevníky společností nepovšimnutá.
Za velmi závažný jev spojený s popisovanou změnou chování dětí pokládají autoři to, čemu říkají „klinická smrt kultury“. Ukazují, jak od dospělých oddělená nově vznikající kultura vrstevníků ztrácí kontakt s tradičními hodnotami. „Současní teenageři jsou samostatným kmenem“, napsala už v r. 1999 novinářka Patricia Herschová ve své knize, která vyšla v USA. „A jak se sluší na kmen, i teenageři mají svůj vlastní jazyk, hodnoty, názory, hudbu, oděv a identifikační znaky.“ Tak to bylo v každé době, podle autorů však nabyl tento fenomén nebývalých rozměrů díky rychlému vývoji digitální kultury a sociálních sítí. Děti v této prudce se rozvíjející oblasti daleko předběhly své rodiče a rychleji se uzavřeli do svého vlastního světa s vyloučením kontroly rodičů. A rodiče se uchlácholili tím, že to tak bylo přece vždycky. Kdyby naše děti v této oddělenosti od rodičů byly zdatné a skutečně samostatné, emočně stabilní a ekonomicky nezávislé, kdyby neprojevovaly znepokojivé známky nestability a nezralosti ve své izolaci od rodičovských vztahů, pak by nás to skutečně nemuselo znepokojovat. V letech před vydáním knihy došlo v USA k prudkému nárůstu sebevražd dětí. Autoři citují práci z Japonska, která se věnovala rozboru dopisů na rozloučenou a v nich uváděným důvodům sebevražd. Nejčastěji svůj život děti ukončily z důvodů traumatických vztahů s vrstevníky. Ty jsou totiž z podstaty nestabilní a zvyšují agresivitu dětí, brání v konečném důsledku jejich zrání.
Tomuto tématu věnují autoři pozornost ve třetí části knihy nazvané „Pasti nezralosti: jak orientace na vrstevníky brzdí zdravý vývoj“. Ze své bohaté praxe uvádějí konkrétní příklady i alarmující zobecnění. Dynamika dětských vrstevnických skupin bez vlivu dospělých vede k dramatům typu „Pán much“. V této knize je popsán příběh dětí, které se ocitnou samy na ostrově. Potřeba dominovat vede k šikaně slabších a odlišných jedinců. Nezralý jedinec toužící po přijetí se přizpůsobuje za každou cenu. Hlavní cenu ale děti zaplatí tím, že se stávají navenek odolné vůči zranění a prožívání, protože jakýkoli projev zranění vede k posměchu a šikaně. Současně však jsou děti orientované na vrstevníky zranitelnější, protože nejsou chráněny silnými vztahy s rodiči. Proto jsou na útěku před zranitelností, vytvářejí společně cool kulturu plnou násilí a lhostejnosti vůči utrpení druhých. Dospělí sotva mohou přeslechnout hrubost, s jakou se děti mezi sebou domlouvají, vulgaritu nejen chlapců, ale dnes už i dívek, s jakou spolu hovoří. Ještě brutálněji se vyjadřují na sociálních sítích, kde dochází ke zničující šikaně, před kterou nelze uniknout.
Násilí a předčasná sexualita patří k fenoménu orientace na vrstevníky. Autoři popisují, jak vzniká šikana, která se stala významným tématem i na našich školách. Nevidí však řešení v opatřeních proti šikaně, jaká se běžně všude zavádějí, ale výhradně ve znovuzískání vztahu dítěte s rodiči. Tomuto úkolu je věnována čtvrtá část knihy „Jak si udržet své děti (nebo jak je získat zpět)“. Spolu s poslední částí, která je věnována prevenci ztráty vztahu s našimi dětmi, čeká na své čtenáře v dosud zavřené knize Držte si své dítě. Knihu si pořídit, pomalu si ji celou přečíst a promyslet moc doporučuji všem, zvláště pak pedopsychiatrům, pedopsychologům, dětským lékařům, pedagogům a samozřejmě všem rodičům. V době plné zmatku a násilí, nejistot a změn, je to dobré čtení nejen pro profesionály.
V Liberci 24. 10. 2022